Pro Čechy je postava Zdeňka Nejedlého (1878–1962), jehož zejména mladí lidé vůbec neznají, především komunistický ministr školství, směšný stařík blábolící cosi o Slovanech a Sovětském svazu. Nicméně proslulý Menzelův trezorový film Skřivánci na niti ho ukázal (pokud to měl být on – ztělesněný starým předválečným komunistou, milencem Adiny Mandlové, hercem Vladimírem Šmeralem) ambivalentně: chová se oficiálně, když chodí mezi „bývalými lidmi“, ale cosi pod vousy pronese, co se dobově vůbec nehodí, jako by si spletl dobu a vzpomněl na staré zlaté časy. Že Nejedlý byl progresivní mladý estetik, který k nám uváděl mimo jiné Benedetta Croceho, moderní duchovědnou uměnovědu, psychologické metody, hudební vědec, ale také autor monografií o Masarykovi a Leninovi, to už vědí jen zasvěcení a o tom se moc v médiích nepíše. Vyvrátit jeho schematický obraz se Jiřímu Křešťanovi podařilo po dlouhých letech poctivého bádání. Nejedlý se asi cítil v osamění mnohokrát. Autor ho ukazuje jako toho, kdo se sice jako muzikolog zhlédl v Smetanovi, ale nebyl bijcem Janáčka, jak se někdy soudí. Ambivalentní byl i jeho vztah k Rusku, SSSR, komunismu, byť k němu nakonec patřil. Jako solitér byl vnímán vlastně všemi, muž mezi Skyllou a Charybdou. Již jiní recenzenti si všimli Nejedlého náhodného setkání s Hitlerem na bázi hudebních zájmů i jeho životního ohrožení v SSSR, kdy se mohl stát obětí represe i jeho snahy vtlačit komunistické hnutí do historické a kulturní kontinuity, úcty ke klasikům… Benešova vstřícná politika vůči SSSR se tu opět ocitá, i když ztlumeně, na pranýři, takže v tom nezůstali Slováci sami, Beneš je všude otloukánkem, i když i tu se situace trochu mění: jak by asi na situace, v nichž se ocitl, reagovali dnešní politici? Kniha má 564 stran, rozsáhlou obrazovou dokumentaci, desítky stran primární a sekundární literatury. Autor nahlédl do Nejedlého vskutku hluboko. I když na počátku tvrdí, že není Nejedlý, nakonec se s jeho lidským profilem takřka identifikuje: „Cestou politika a učence Zdeňka Nejedlého jsem se snažil kráčet krokem rozvážným a opatrným. Prošel, procítil a prožil jsem okamžiky, jež jsem dokázal oživit. Nahlédl jsem přes obrubeň současnosti až tam dolů, na dno hluboké a potemnělé studně jedné lidské duše. A tam jsem s úlekem zahlédl odlesk vlastní tváře. Neboť jsem Zdeněk Nejedlý.“ (s. 428). Co dodat víc?

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.