S podporou Ministerstva kultúry SR a jako výsledek pobytu v rezidenčním domě Villa Decius v Krakově díky Visegrádskému fondu (jistě ne každý má tak komfortní možnosti) vznikla básnická sbírka již známé básnířky (nar. 1979), autorky několika sbírek (Duály, 2003, Šport, 2006, Malé veľké město, 2008, Márnivé bubliny, 2010). Na rozdíl od Miroslava Brücka (http://www.litcentrum.sk/recenzie/vie-co-urobi-katarina-kucbelova) bych toto dílko bezprostředně nespojoval s reflexí společenské situace: na počátku je asi spíše autorčina psychika, citlivost, naladění, v němž cítí to, co jiní necítí a co dříve jako příslušnice mladé generace necítila ani ona. Nelze to nazvat tak módními pojmy, jako jsou apokalypsa nebo postapokalypsa: tím se už v mírném předstihu zabývají hlavně Američané. U Kucbelové je to hlavně tíha života a světa, zmatenost, bezhodnotovost, přízračnost, násilí, život vedle sebe, prefabrikovanost lidského vědomí (titulní Vie, čo robí), izolacionismus, pokrytectví a všeobecná faleš, která za humánní fasádou skrývá krutost a sadismus, pohrdání vším lidským. Je tedy i cílem nikoli neurčitá, vágní společnost, jež je pokaždé jiná a pokaždé stejná, ale člověk jako její demiurg. Stromy a les jsou častým obrazem Kucbelové, ale i jejich podoba je ambivalentní jako všeho v tomto znejistělém světě. Rozbité vztahy (matka, otec), skleník, televize, plíživá hrůza: „v tom plesnivom dome sa kvetom darí/majú tu správnu tropickú vhkosť//cudzokrajné rastliny neprestajne kvitnú/ veľkými jedovatými kvetmi/nečakane menia farebnosť// v obrovskej obrazovke sa prekrikujú prostredia/ a plnia dom instantnými tropickými vôňami a príchuťami/ kontrasty sa otupujú, dôvera rastie, okná sa rosia/ farby už stratili schopnosť vypovedať/tóny zanikajú v domácej rapid montáži“ (Sleníková báseň, s. 16). Dějů plných hrůz a deziluze je v našem světě mnoho, neboť ve světě se opravdu nezadržitelně stmívá…A co básník/básnířka? Jsou to jen věty postavené vedle sebe, nebo je to poezie a verš podle prastarých, věčných definic? Není to poezie mélická, to je zřejmé, ale celkový vnitřní rytmus a ustrojení, ono kovové, bušící jádro poezie tu je a má hluboké kořeny, a to nejen slovenské, ale i české a angloamerické. Ti jenom tušili, ona už ví.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce