Kniha je to výborná: jednak pro Slováky, kteří tu najdou pohromadě řadu textů ze své historie, jednak pro Čechy, kteří se najednou mají možnost podívat se na Slovensko a česko-slovenský vztah očima souseda, tedy zcela jinak, než jsou zvyklí. Co mě překvapilo pozitivně, je to, že texty nejsou vybrány účelově, ale spíše reprezentativně a jako celek budí dojem objektivního sestavovatelského záměru. Pro mnohé Čechy bude objevem účelové lavírování Masarykovo v otázce vlastní existence slovenského národa, byť šlo jen o novinový rozhovor, Čech také uvidí, jak složitě se slovenské území emancipovalo z uherského celku. Ukazuje se, že mnozí Slováci ani pryč z Uherska nechtěli, že Československo bylo spíše náhodným produktem (i když tu byly v podstatě nepřerušené kontakty dané pro slovenské evangelíky i jazykem), šance, kterou poskytly výsledky první světové války, na niž budeme letos zvláště vzpomínat (1914–2014) jako na dobu velkých selhání předurčujících tragédii 20. století. Z toho vyplývají i kolize čechoslovakismu: řekl bych, že texty na mě působí dojmem, že česko-slovenský státní svazek byl spíše omylem, i když nemohl nezanechat v obou národech své stopy. Je to vztah přátelský, ale i ambivalentní a permanentně, otevřeně nebo podprahově konfliktní. Texty svědčí o tom, jak složitě vznikalo Slovensko jako státní útvar, když předtím tu žádný nikdy oficiálně nebyl, pro Čechy jsou slovenské postoje často příliš nejasné a nesrozumitelné, postojově víceznačné: na jedné straně přitahování, na druhé odpuzování, negace, totéž platí i pro Čechy; to, že editorům se v podstatě nikde nepodařilo reprodukovat český text bez mnohých chyb, dokládá, že i tzv. blízkost obou jazyků je spíše chimérická. Kniha jako oboustranné zrcadlo rozhodně potřebná.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce