Literárne informační centrum, Bratislava 2013. ISBN 978-80-8119-076-6.

Kromě slavnostnějších textů na počátku, neboť celá akce v Římě se konala, jak v úvodu píše ředitelka vydavatelské instituce Miroslava Vallová, v lednu 2013 v Senátu Parlamentu Italské republiky pod záštitou předsedy italského parlamentu Gianfranca Tinino a za účasti Velvyslanectví Slovenské republiky v Itálii a Meziparlamentní skupiny slovensko-italského přátelství, tu není nic prázdně pajánovitého: naopak, věcné, dobře koncipované příspěvky. Z „římské“ prezentace tu je historický příspěvek Francesca Leonciniho, jenž spojil cyrilometodějskou misi s vývojem katolické církve až po II. vatikánský koncil – jeho vcelku jakoby samozřejmé věty o ideově anticipačním momentu mise zůstaly v mediální linii české publicistiky nezpozorovány. Duchovně kulturní význam mise zdůraznila nitranská badatelka Marta Keruľová, stejně jako Andrej Škoviera. Nitranskou část uvádí brněnská odbornice na starší českou literaturu Hana Bočková, která píše o reflexi mise v barokním písemnictví, podobně přesahově jsou zaměřeny studie Evy Fordinálové, Jána Gbúra, Zuzany Kákošové, ruské badatelky Ally Maškové; specifický význam mají příspěvky Vladimíra Palkoviče a Ondreje Sliackého, vynikající je analýza dobových hodnot v příspěvku Jána Vaňka nebo translatologická studie Jána Zambora: celkově solidní blok. Kromě dílčích výzkumů a případových reflexí tradic mise najdeme tu také relativně nové hypotézy. Patří k nim zmíněné axiologické zkoumání Vaňkovo, v něm nitranský lingvista ukazuje, jak charakter cyrilometodějské mise a dobové texty směřují od středověkého k renesančnímu člověku; musím však dodat, že to nebyla ona známá „tvrdá“, pozdější italská renesance, antropocentrická a někdy i ateistická, ale křesťanská renesance, jistě pramenící z řecko-byzantského pojetí, která byla „měkká“ a návazná, stejně jako tzv. renesance na dvoře Karla Velikého (Charlemagne) nebo ottonská renesance, jež směřovaly „měkce“ od antiky ke středověkému křesťanství, aby se co nejvíce z pohanské antiky zachovalo. Ve světě násilí, revolucí a pseudorevolucí, lokálních i globálnějších válek, které ničí, jsou tyto postupy hodny bedlivé pozornosti. Ruský, tzv. legální marxista a později náboženský filozof Nikolaj Berďajev (1874–1948) považoval křesťanskou renesanci za předčasně zaniklý pokus o kulturní návaznost a brněnský filozof Břetislav Horyna zase uvažoval o podobně „měkkém“ přechodu od osvícenství k romantismu v německé „univerzitní romantice“. To, co mi ve sborníku trochu chybí, je pokus o odpověď na palčivou otázku, kterou si naopak čeští diskutéři v roce 2013 kladli: jak na misi navazujeme, jak souvisí se současnou politikou a kulturou, nakolik je pro nás jen pietou a nakolik hybatelem našich životů a činů. To se sice zdá jako dost spekulativní, ale je to velmi důležité.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.