Rozhovory Jána Štrassera bývají vždy dobře udělány, kompozičně skloubeny, mají své gradace a pointy. Platí to ve značné míře i o rozsáhlé knize rozhovorů s Jánem Buzássym (roč. 1935), básníkem zvláštního timbru, překladatele Eliotovy Pustiny do slovenštiny (Pustatina, 1966), když nepočítáme Buninovu Vesnici (rus. Derevnja, slov. Dedina, 1977), redaktora a editora. Již na počátku se zájmem čteme položertovnou příhodu s jeho příjmením: na otázku po možné změně mu prý Miroslav Válek odpověděl, že si na ně lidé nakonec zvyknou, i když měnit jméno se stalo v slovenské literatuře minulosti (Hviezdoslav, Krasko, Smrek aj.) takřka zvykem. Buzássy se zdá být typickým „produktem“ slovenského socialismu ve smyslu místa, jež jeho obory – filologie, literatura – ve společnosti zaujímaly: od studia po redaktorské působení a vlastní tvorbu. Předpokládalo se, že kdo zacházel se slovem, musel zkusit psát sám. Dovolím si malé srovnání s dnešním Slovinskem. Tam jsou takřka všichni dnešní spisovatelé absolventy Filozofické fakulty Lublaňské univerzity, a to většinou slovinštiny a literární komparatistiky (primerjalna književnost), a to přeháním jen málo. Je to dobře? Možná to tam až příliš šustí papírem. Literatura byla tehdy bohatě dotovaná, ale současně neustále prověřovaná, hlídaná, čímž si současně potvrzovala svou důležitost. Kde ty loňské sněhy jsou? Někdy nám tehdejší konflikty – v té době brané smrtelně vážně skoro jako velké bitvy – zdají směšné, ale směšné rozhodně nebyly. I v nich se utvářel prostor svobody, později využitý i zneužitý. V rozhovorech jde v podstatě o evokace událostí, reminiscence, memoáry, tak trochu „work in progress“, kde asi Wahrheit převažuje nad Dichtung. Buzássy se tu pohyboval mezi konformismem/kompromisem a snahou o změny – jak ostatně většina lidí v bývalých sovětských satelitech. Vzpomínky se týkají i polistopadového vývoje a Buzássyho angažmá. Co tu přece jen trochu chybí: sama dřeň Buzássyho názorů, jejich vnitřní, hlubší motivace: zdá se, jako bychom chodili jen kolem. Jinak řečeno: člověk chtěl přežít, pracoval, bavilo ho tvořit, denně sváděl své malé bitvy a život plynul, utíkal. Co vlastně zůstalo? Tak asi zní palčivá otázka na všechny, kteří prošli jako Buzássy podivným 20. stoletím do dnešních časů. Dovídáme se zde řadu zajímavostí, detailů, vztahových složitostí, jak to mezi spisovateli a lidmi kultury bývá. Pro Čechy je to inspirativní četba. Především jen potvrzuje slovenské specifikum: vše tam probíhalo a bylo chápáno zcela jinak než v českém prostoru, a to jak slavný IV. sjezd československých spisovatelů v roce 1967, tak rok 1968 nazývaný příznačně pražské jaro, tak normalizace i „něžná revoluce“, kterou Češi nazývají „sametová“. Buzássymu nelze upřít upřímnost, civilnost projevu, linie jeho výpovědi je depatetizační, věcná. To, co je problematické, je přílišná explicitnost, mnohomluvnost vyprovokovaná otázkami nejdoucími vždy na tělo (ačkoliv se Ján Štrasser snaží) a tím slabší intenzita: méně je někdy více. CD Ján Buzássy číta zo svojej poézie je tu příjemným zpestřením. Celkově dobrá četba, zajímavá svědectví, dobrý počin vydavatele a financiéra.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce