„Rodinný“ podnik, jímž se tato dvojjazyčná knížka zdá být, vychází vstříc především turistům, méně rusistům. Vychází vstříc především ruské Praze a ruským turistům, kteří do Prahy přijíždějí – jak to u velkých a mocných národů bývá – a hledají spíše sami sebe než něco jiného: tedy s Ruskem za zády a na zádech hledají zase spíše Rusko, v němž Praha, jíž se jinak obdivují, hraje spíše úlohu rámu obrazu. O české epizodě M. Cvetajevové (ten háček nad prvním „e“ je tam v dnešním úzu zbytečný) netřeba se dále šířit: je dostatečně, i když jistě nikoli důkladně známa a souvisí s jejím milostným osudem, pražským milencem, návratem manžela, dítětem, rodinným životem, Masarykovou Ruskou akcí, ale také s básnířčiným pohybem mezi vášnivou láskou ke všemu německému a osudem českého národa vklíněného do Velkoněmecké říše. V českém prostředí se často citují její Verše k Čechám (na Moravu a Slezsko zase zapomněla), ale je to spíše humanistické gesto. Nakolik rozuměla českým poměrům nehledě na vztah k Anně Teskové, si raději netroufnu říci. Nicméně je to česká kultovní básnířka a novější české edice to jen potvrzují, třeba krásná knížka Lichý střevíc (1996), na níž se kromě překladatelky Hany Vrbové podepsal editor, rusista, estetik, filozof-fenomenolog blahé paměti Zdeněk Mathauser (1920–2007). Ty lokality spojené s Prahou Mariny Cvetajevové, kde se potkávala zase většinou s Rusy, jsou dobře zmapovány, i když znalci by tu jistě našli i bílá místa, ale ouha! Problémem jsou chyby, nedokonalá čeština, transliterace nebo obecně přepis ruštiny a slabší zření k česko-ruským kulturním souvislostem; je to na můj vkus až moc rusky dostředné. Nicméně lze doporučit – i přes vskutku komerční cenu: materiál je bohatý (včetně bohaté fotodokumentace), lákající k dlouhým pražským i lehce mimopražským procházkám.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce