Československo mělo v sovětském bloku někdy opravdu elitní, prominentní pozici: mimořádné mezinárodní styky, od 60. let zejména s „třetím světem“, a někdy jednalo i dost samostatně, přičemž vznikaly kontakty, které se, jak tušíme, podařilo zúročit i po roce 1989, ale to se dovíme o hodně později, pokud vůbec. Českoslovenští komunisté podporovali na počátku stát Izrael, později však bezvýhradně sloužili Stalinovi. To se týká i pražské protititovské opozice v Praze, tématu sice nikoli neznámému, ale přece jen zasutému, jakoby nedůležitému. Vojtěchovský ukazuje, že toto podceňování není správné: byl a je to důležitý lakmusový papírek ke studiu peripetií vlády jedné strany u nás, neboť odbývat všechno jedním nebo dvěma slovy, jako že bylo všechno stejné, nás ke skutečnému poznání nepřivede. Najednou vidíme siluety živých lidí, jejich vztahy, jež se budou našim mladým zdát absurdní, ale… všechno už tady bylo, jen v jiných maskách a kostýmech. Po známé rezoluci Informbyra o Titově zradě a Titově tvrdém protiúderu se řada jugoslávských stalinistů ocitla v emigraci a Praha se stala jejich centrem, samozřejmě pod sovětským dohledem. Autor sebral skvělý materiál: o rozhlasovém vysílání z Prahy, tiskovém orgánu Nova Borba, současně však hry tajné policie a konec, po němž šel každý svou cestou (Petr Zídek napsal o Praze jako „komunistické Ženevě“ 50.–60. let 20. století zajímavý článek do Lidových novin, jsou tu ovšem také tito jugoslávští komunisté); byl tu také slovinský a později francouzský komunista Anton Rupnik, otec známého Jacquesa Rupnika, jenž se však od tatínkových východisek pěkně vzdálil (sám Vojtěchovský o A. Rupnikovi napsal studi v slovinštině), Milutin Rajković, Vladimir Perić aj. Protititovská pražská emigrace byla přímo z ÚV KSČ řízena česko-německou komunistkou Lenkou Reinerovou (1916–2008), která to ovšem ve svých memoárových textech retušuje: sama stalinistka se později stala obětí svých soudruhů, po roce 1989 byla její úloha vynášena, na její působení z přelomu 40. a 50. let minulého věku se jaksi zapomnělo: u nás se přece ještě nikdy nikomu neměřilo stejným metrem. Kniha reflektuje lidi, kteří jsou pro dnešek nepochopitelní, ale nemylme se: i dnes to má cenu varování. Kniha trochu suchá, méně narativně zdatná, ale na úrovni.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.