Výjimečně nyní volíme knihu z třetí jazykové a literární oblasti: kolem osobních poznámek, někde se tvrdilo „intimních“, Karola Wojtyły byl svého času hodně hluku, jako že jde o nějaké senzace. Stanisław kardinál Dziwisz vlastně porušil vůli papeže Jana Pavla II. a uveřejnil jeho poznámky. Jde sice vždy o rozhodnutí kontroverzní, zvláště u duchovních osobností, ale vcelku je lze omluvit: poznámky Svatého otce jsou zajímavým svědectvím o jeho práci, hledání a pochybnostech, ale nic senzačního – alespoň tváří v tvář charakteru současných masmédií – zde nenajdeme. Když mi tuto knihu poslal polský kolega a přítel, byl si vědom, jaký je mediální obraz této publikace, ale pozornější lektura poměrně fragmentárních narací, stále stručnějších poznámek, ukazuje, že jde o materiál důležitý, neboť hlubinný, nikoli povrchově a povrchně senzační. V tomto smyslu Dziwisz porušil poslední vůli jako Max Brod, jenž zveřejnil Kafkovy romány, ale jeho rozhodnutí nemá tak klíčovou povahu, spíše dokresluje osobnost Karola Wojtyły, jeho „civilnost“, ale současně osobitost jeho transcendencí, jak je to člověku výjimečné povahy a osudu vlastní: od pragmatiky všedního dne k rozjímání nad Písmem svatým: ostatně kdo ví, co je všední a co sváteční, co je pragmatické a co duchovní? I pro člověka nenáboženského nebo jen formálně náboženského je to četba podnětná.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce