V malé monografii o slezském básníkovi v Brně zdomácnělému, kořenícímu však na moravsko-slezsko-slovenské hranici tří států na samotě v Hrčavě, Jindřich Zogata – básník vzdorných cest (Brno 2011) jsme uváděli, že je to skutečný disident, tedy odštěpenec, postižený před rokem 1989 zničením tří básnických sbírek (za podpis Dvou tisíc slov), jimiž by se etabloval na špici tehdejšího básnického dění. Má schopnosti mélického básníka: povšiml si toho už Ludvík Kundera. Na druhé straně je mu méličnost zjevně nepříjemná; proto se všemožně snaží si cestu k básni zkomplikovat, neboť tak by chtěl dojít k podstatě, nebo, jak říká Boris Pasternak „do samoj suti“. Tam lze dojít jen obtížnými, křivolakými cestami, jen na nich totiž objevíme něco utajeného, co může být klíčem ke všemu. Je sice básník vysoké imaginativní a intelektuální koncentrace, jakoby svinutý do sebe, ale současně i básník, jenž se neváhá pustit do různých stran literárního kolbiště. Poezii doplnil prózou, občas esejí a reflexí. Na jedné straně je tedy básníkem koncizním, stručným, nemnohomluvným, na straně druhé experimentuje s formami a žánry, v poezii i próze využívá dialog, což může ukazovat i dalším směrem, k dramatu, dokáže vytvářet vícestránkové básně a složité veršové struktury někdy až manýristické. Dokáže vytvořit především krátkou povídku (short story) s pointou stejně překvapivou jako v poezii. Je to básník zkratky, elize a uměleckého detailu – v poezii i v próze. Jeho povídkové postavy a postavičky jsou dobře odpozorované, realisticky materiální, přičemž tíhne k typu outsiderů mentálních i sociálních. Podobá se v tom starým dobrým surrealistům, kteří také vycházeli z dobré realistické drobnokresby a teprve odtud se dostávali za ni, nebo experimentální prozaiky typu Jamese Joyce, kteří uměli realistický popis i jeho transcendenci – podobně jako v malířství Pablo Picasso. U kořenů tohoto jevu je hlavně dobrá znalost řemesla. Platí to plně i o této básnické sbírce, útok na moderní konzumismus, ale také na duchovní vyprázdněnost dnešního člověka, současně i projev lítosti a vehementní příklon k pevným hodnotám: „Není na prodej co je od Boha/Ježíšovy verše Einsteinovy štěpy/Dar žít Dar myslet/Nezradit/dar plodin a dar zemi/Nelze koupit ani manažéry/kruhu klece na glóbus/Rozprodali do útrob/megalomarket Svět/Kristova poezie Einsteinovy štěpy/ nejsou pro každého/ třemi křížky (s. 81). Je to těžká poezie, halasovská, nemelodická, melodii skrývající uvnitř, jakoby zakletou. Zogata se vyvíjí od lehčí gnómy k složitější struktuře významové i formální, ne každému se to líbí a líbivé to ostatně ani není a být nemůže a nemá. Zděšení z blížící se apokalypsy, která možná už přišla, je tu dominantou a motorem básnění.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce