Ivana Denčevovová/Michal Stehlík a kol.: Fenomén Karel Kryl. Radioservis, a. s., Praha 2014. ISBN 978-80-87530-41-2.

Výročí smrti slavného Karla Kryla (1944–1994) se v českém prostoru připomnělo několikrát a jistě také na Slovensku. Dokonce právě Slovensko v životě Karla Kryla znamenalo ke konci jeho nedlouhého života mnohem víc, i když Kryl byl typický „Čechoslovák“: zde – poté, co byl v českém prostředí zcela ostrakizován pro své kritické názory, jež se ukázaly prorockými, na Slovensku zůstal ctěn, poslouchán: ostatně právě zde vznikl onen originální dokument slovenského režiséra Dušana Rapoše Kdo jsem (1993), snad nejautentičtější výpověď o reálných názorech Karla Kryla ke konci jeho života. Dodnes se někteří jistých míst v jeho životě jako by báli: jeho milostný život v porevoluční Praze počátku 90. let, mj. s Markétou Matouškovou Zítkovou; její kniha o Krylovi byla Čechy všeobecně odsouzena jako nechutná, ale tak to samozřejmě nebylo: bylo to naopak věcné svědectví (Markéta Matoušková: 1063 dnů s Karlem Krylem. Legenda očima důvěrné přítelkyně. Forma, Praha 1995).

I v recenzované knize zejí velké mezery, ale na druhé straně únik od horizontálního pojetí Kryla k vertikálnímu, tj. k analýze, se zdá být nosný. Nejprve tu jsou rozhovory: u Krylových počátků v rádiu stál někdejší šéf soutěže Miss… Miloš Zapletal, je tu svědectví Jiřího Černého (dobré, střízlivé), Ludmily a Josefa Rakušanových aj.; každý ho ovšem vidí v jiných kontextech, a tedy i jinak. Mladým je asi určen historický přehled Michala Stehlíka, ale je to hodně schematické, jak jinak na tak malé ploše, a je to ještě málo propojeno se samotným Krylem, je to prostě málo jemné, přesné. Partii o Krylovi a STB napsala Tereza Pavlíčková, dobré jsou analýzy Karla Kryla písničkáře z pera Aleše Opekara a Jana Petrička (Prokletý poeta dokonalé formy). S jeho versologickými rozbory nemusíme arciť souhlasit, je to hodně na povrchu a Kryl by si jistě zasloužil něco zevrubnějšího, ale i tak je to svěží a dobře se to čte. Uvádí se, že při Krylových písničkách v dobrém slova smyslu mrazí, ale mě někdy nepříjemně mrazí i při čtení některých až příliš jednoznačných a jednoduchých názorů. Legitimní by mohla být otázka, proč byli vybráni nebo se vybrali právě tito a ne jiní autoři, ale to je věcí vydávající instituce a jejího záměru. Je tedy „rozhlasová“ knížka o Krylovi jedna z dlouhé řady a nejsem si jist, zda se zapíše do krylologie nezapomenutelně.

Ivo Pospíšil