František Všetička: Olomouc literární 2. Agriprint, Olomouc 2014. ISBN 978-80-87091-54-8.

Všetička je známý, snad jediný skutečný český a možná i středoevropský kompozitolog, na Slovensku vydal kdysi svazek Kompoziciána (1986), předtím vydal výbor z ruských formalistů Kompozice prózy (1971) připomínající známou trnavskou antologii Mikuláše Bakoše (Teória literatúry: Výbor z „formálnej metódy“. Sost. Mikuláš Bakoš., prel. Mikuláš Bakoš, Fr. Urbánek a spol., Trnava 1941, později a jinak 1971), za svůj vzor tvrdošíjně prohlašuje olomouckého anglistu Ladislava Cejpa (taky nám – anglistům 70. let minulého věku) nám ho připomínala Lidmila Pantůčková blahé paměti), jeho dílo dosahuje hranic encyklopedičnosti (jen namátkou: Komenský básník, 1992, Stavba prózy, 1992, Jakub Arbes, 1993, Stavba básně, 1994, Stavba dramatu, 1996, Podoby prózy, 1997, Dílna bratří Čapků, 1999, Dílna Miroslava Horníčka, 1999, Tektonika textu, 2001, Lexikon literárních pojmů, 2002, spolu s Liborem Paverou, Kroky Kalliopé, 2003, Možnosti Meleté, 2005 aj., většinou jde o velké volně spojené cykly). Napsal jsem o jeho dílech už desítky recenzí a statí, byl jsem koeditorem jeho zatím posledního festschriftu, k jehož vydání se nikdo neměl – ovšem kromě koeditorů (Architektura textu. Eds: Ivo Pospíšil, Libor Pavera. Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky. Verbum, Praha 2012, s. 131–138. ISBN 978-80-905177-1-4.). Autor je v poslední době – a recenzovaná knížka je toho dokladem – nakladateli rozmazlován křídovým papírem, který se těžko přemítá a stejně tak čte. Druhý díl Olomouce literární dobře kompletuje literární encyklopedii tohoto kulturního města. Viktor Viktora v závěru knížky navrhuje nazývat žánrový útvar, jenž Všetička tak miluje, fesejem (fejeton/esej), ale nemyslím, že by se to – dokonce ani pod anglosaským tlakem, tam mají takové hybridy rádi – ujalo. Jsou to prostě textové fragmenty nebo fragmentární, zhuštěné, gnómické portréty či medailony, napsané chytře, nápaditě, s vtipem, často i s pointou prozrazující bystrého pozorovatele a obratného stylistu, texty nabité fakty, detaily a často nečekanými souvislostmi. Je těžké psát o takových knížkách souborně, ale je jisté, že Všetička ani tu neztratil smysl pro umělecké styly. Předmětem jeho portrétů jsou tu např. O. Bystřina, M. Kapinus, K. Křen, L. Kundera, V. Mrštík, V. A. Polák, F. von Saar, St. Sahánek, A. Skýpala, A. V. Šembera, V. Šrobár, Ant. Václavík, Fr. Valouch, J. Vrchlický, M. Zweig, Fr. Župan, tedy postavy spíše regionálního významu (to slovo nemám moc rád), ale i skutečné hvězdy. To, co je vhodné pro takovou knížku, se jen ztěžka realizuje v jiných souvislostech, v literárněvědných časopisech apod.: vadí tu přílišná stručnost, bibliografická neúplnost. Nicméně nepochybuji, že takové knížky jsou čteny a jdou na odbyt, je v nich spousta práce, sbírání, kvalitní Všetičkovy fotografie a další dokumentace. Něco, co je zvláště dnes nezastupitelné.

Ivo Pospíšil