A z té země novověk tyje, z těch pobitých prvohor zlatý býk, kšeftař i vrah nakupil fantasmagorické skládky, pokryl zemi rozvalinami fabrik, kostrami těžních věží, jež tu dnes trčí v celé své hrůze, ruinami rozvrácených měst i vsí, jako by přes ně přešla smršť a stihla je pohroma, jež ji proměnila v měsíční krajinu. A haldy, pozůstatky po pleněné zemi, jako by po kamenných vlnách tsunami, o to hrůznějšího že neočekávaného třesku, se rozprostřely v hřbitovy pohřbených, za hysterického smíchu nikoli v honosných hrobkách na žalově bohatých, ale vždy jenom při zdi jako sebevrazi. Ještěže nakonec zazáří Jitřenka.

To všecko, o čem píši, je velké, ohromující téma nové básníkovy sbírky. Nekochejme se nicméně nadějí, že se nám knížka otevře jako panna při prvním přijímání. Zogata není mélik seifertovského typu, nepodává se nám bezelstně, jako na dlani. Nestraším, ale Zogata je básník složitý, ezoterický, v sobě ponořený; jak by se vyjevil zřetelněji, kdybychom se zabývali poetikou v celé šíři. Jakýkoli pokus bez spolupráce s ním totiž nikam nevede. Je to básník analytický, ale kdo k němu přistoupí racionálně a poetologicky, asi nepochodí – nebo jen částečně. Jediná cesta vede prostřednictvím intuitivního zření, extatickým, niterným poznáním pomocí instinktu, silou vnuknutí, ponorem do jeho niterného kosmu, tušením, bezprostředním střetem, empatickým či sympatickým, ba sympatetickým nazíráním a zejména hledáním životního nervu; tak se dobereme, snad, a nikoli hned napoprvé, oné radosti a uspokojení z četby.