Co je to téma v literárním díle? Říká se, že hlavní myšlenka. Nebo obsah a ideová stránka uměleckého díla. Prý abstraktní – ale já bych řekl konkrétní povědomí o námětu, záměru, smyslu. Nebo záležitost vnitřní – a já bych řekl vnější, zatímco věcí interní je látka, materiál, postavy, vztahy. Je to kategorie, jejímž prizmatem autor všemi smysly vnímá a modeluje svět. Celou svou bytostí jej vstřebává a ztvárňuje… Šklovskij vymyslel jakýsi index zakázaných témat, nikoli však v tom smyslu, že by byla trestná až po ztrátu hrdla. Jde spíše o témata dosud netknutá či nenarozená, o témata nová. Vstupují do literatury pod tlakem civilizace a následkem proměn v životě lidského rodu. Přidal bych archetypální obrazy, významy plné tajemství, jež se vyskytují už před zrozením díla – chaoticky a ještě ve tmě. A potom ovšem proces, který ta nová témata kanonizuje – jako Émile Zola v Germinalu (1885). Proces vrcholí v rovině realistické konvence a v prostředí povrchovém, aniž by sestoupil k prazákladům – u nás u Tilschové v Haldách (1927), u Martínka v Černé zemi (1926-1932), u Marie Majerové v Siréně a zvláště v Havířské baladě (1938). V poezii u Bezruče a Závady, který pro nové téma našel i novou řeč… Vedle vznikají díla špatná (Otakar Skýpala – Černá země z r. 1910, Karel Handzel a Světélka v přítmí z r.1913 či Chachaři z r.1922) a nejen to: po dovršení kanonizace nikoli definitivním upadá téma do přejatosti, nepůsobnosti, otřelého výrazu a ocitá se v prostoru bezpohlavního klišé. U Šinovského, Třeneckého, Jiřího Marka, Milana Daňka, Stana, Kubíčka, Fraise, v poezii u Kaňoka, Bajnarové, Bohumila Marka a dokonce Petra Motýla… Klišé přichází zákonitě, zvláště když bředne v ideologické totalitě, v šabloně schematismu a uprostřed socialisticko-realistické dekadence.

Já myslím, je nám to všem jasné, na téma nové, prenatální, preexistenční, předělové, na téma země, její niternosti, pohřbených věků, kamenných pradění, skalnatých lesů – kostrbaté země, havířiny v důlních temnotách a na člověka i na kosmického Krista a tedy i na destrukci mravní, na ten „plevel povah“ a na katastrofální propad do etického prázdna, nelidského zmaru a žalu, vzdávající se rozervanosti a studeného odcizení – jak to všecko prezentuje Jindřich Zogata. Po klišé nedalekých realistických konvencí ani památky. A kanonizace na druhou – už neopakovatelná.