Gogol byl rozený cestovatel. Jistě k tomu přispívala i jeho nepokojná povaha a nenasytná touha po poznání, která jej provázela po celý život. Jako každý neurotik trpěl chorobami zažívacího traktu, takže není divu, že se jako mnozí jíní ruští pacienti začal léčit i v proslulých českých lázních. Přispěla k tomu jistě i okolnost, že Gogol četl před svým prvním pobytem v Čechách Šafaříkovy Slovanské starožit­nosti (1837), jež vyšly r. 1839 v ruském překladu Boďanského. Ruský spisovatel o tom psal svému příteli M. P. Pogodinovi 3. května 1839 z Říma, kde tehdy žil již tři roky. Gogol si ostatně v té době dopisoval přímo se Šafaříkem, který mu do Říma půjčoval knihy. Šafařík byl první, kdo si u nás r. 1836 povšiml sborníku Gogolových povídek Mirhorod z prostředí rodné Ukrajiny, vydaného r. 1835 v Petrohradě. Gogolovi bylo tehdy šestadvacet. Šafařík, jenž v té době dokončoval svoje Slovanské starožitnosti a pozorně proto sledoval všechnu slovanskou produkci, o tom psal svému příteli Antoníku Markovi.

K osobní známosti Gogola se Šafaříkem došlo až za spisovatelova prvního lázeňského pobytu v Mariánslých Lázních, kam ruský spisovatel přijel 16. července 1839. Ubytoval se v tehdejším hotelu Klinger, pozdějším Krymu. Za svého více než měsíčního pobytu se nejen léčil, ale také pracoval na Mrtvých duších, na komedii Vyholené vousy, kterou později spálil, i na úpravě některých povídek, zvláště svého proslulého Pláště. Setkal se zde s některými českými vlastenci, především se Šafaříkem. Gogol měl ovšem o lázních svoje mínění a příštího roku se cestou z Moskvy do Říma zdržel raději ve Vídni, kde nebyli dotěrní lázeňští hosté, o nichž s takovým despektem píše 7. července 1840 z Vídně S. T. Aksakovovi: „Jak si jen vzpomenu na Mariánské Lázně a ty tváře, co se člověku násilím a drze vecpou do paměti, když je potká po čtyřicáté za den, a na ty nesnesitelné Rusy s věčnou neodbytnou otázkou: ‚Kolikátý pohárek už pijete?‘, otázkou, před níž jsem prchal do lesů! Tehdy se mi zdálo, že tato otázka je rodnou sestrou druhé známé otázky: ‚A copak nám chystáte nového?‘ Protože každé slovo, samo o sobě docela nevinné, stává se, dvacetkrát opakováno, banálnější než dobročinný Cinskij nebo Bulgarinovy romány, což je jedno a totéž.“1

V letních měsících r. 1840 se tedy Gogol léčil úspěšně ve Vídni, kde se cítil natolik dobře, že se zcela zbavil duševní letargie, jež jej v posledních letech pronásledovala. Z jeho dopisu M. P. Pogodinovi ze 17. října 1840 je tato zázračná proměna zcela patrná: „Cítil jsem, jak mi v hlavě jako probuzený roj včel víří myšlenky; má fantazie začala citlivě reagovat. Kdybys jen věděl, jakou jsem měl radost! Syžet, který jsem jen líně nosil v hlavě, do kterého jsem se vůbec neodvážil pustit, se přede mnou rozvinul do takových rozměrů, že se mě zmocnilo sladké rozechvění. Tak jsem na všechno zapomněl a rázem jsem se přenesl do onoho světa, kam jsem už tak dávno nevstoupil, okamžitě jsem zasedl k práci a zapomněl dokonce i na to, že to rozhodně není vhodné při léčebné kůře, ta že právě vyžaduje klidnou hlavu a mysl.“2

V červnu r. 1842 se Gogol zastavil opět na kratší dobu v Praze cestou z Ruska do Říma. Téhož roku navštívil Prahu Ševyrjov a později i jeho přítel Pogodin, který se pak v srpnu téhož roku opět léčil v Mariánských Lázních. Oba horliví slavjanofilové, profesoři moskevské univerzity, se tehdy rozhodli, že si pro své děti pozvou vychovatele z Čech. Organizací pověřili přítele Šafaříka, který jim posléze sehnal Karla Havlíčka Borovského. Bylo mu tehdy jednadvacet a pro pobyt v Moskvě se rozhodl tak rychle, že neměl ani čas na opatření pasu. Se skvělým Šafaříkovým doporučením v kapse se vydal do Vídně, kde se setkal s Pogodinem, u něhož měl pracovat. Spolu pokračovali v cestě do Moskvy. Na rakousko‑ruské hranici ve Lvově však Havlíčka zadrželi, protože neměl pas. Nezbývalo nic jiného, než aby zde zůstal až do vyřízení cestovních dokladů. A právě v této době došlo k seznámení Havlíčka se spisovatelem působím jako úředník v administrativním centru rakouské Haliče Karlem Vladislavem Zapem (1812–1871). Právě ten mu přiblížil problematiku ukra­jinsko‑pol­sko‑rus­kého pomezí a upozornil ho na Gogolovo dílo, jež bylo uloženo v domě profesora Ševyrjova, kde nakonec Havlíček po příjezdu do Moskvy v únoru r. 1843 nastoupil místo vychovatele. Z Havlíčkových dopisů Zapovi také vyplývá, jak se postupně vyvíjel jeho vztah ke Gogolovi. 1. května 1843 kritizuje špatný repertoár moskevských divadel a dodává: „Gogolovy kusy jsou ještě nejlepší.“ 24. října však již slibuje Zapovi pro jeho časopis Zrcadlo svůj překlad tří Gogolových povídek a Gogolovo dílo hodnotí velmi vysoko: „Posud znám jen Hohola: všichni jiní (i s Puškinem) jsú jenom tak řka: imitátorum pecus.“3

Prvním českým překladatelem Gogola však nebyl Havlíček, ale jeho přítel Zap, jehož výběr padl na nejznámější novelu Mirhorodu Taras Bulba. Je přirozené, že v národnostně smíšeném prostředí ukra­jinsko‑pol­ském Zapa zaujala Gogolova historická próza, jejíž vlastenecký patos byl českým obrozencům velmi blízký. Zap poslal svůj překlad do redakce Květů, které jej uveřejnily v šestém čísle r. 1839 s podtitulem Ataman Záporožcův. Zap se pak k tomuto textu vrátil ještě jednou, upravil jej a doplnil podle rozšířeného vydání a s novým podtitulem Obraz starého kozáctva na Ukrajině jej otiskl r. 1846-1847 v Pospíšilově vydání Gogolových Zábavných spisů. Svému překladu předeslal desetistránkový úvod o historii ukrajinských kozáků. O jejich proslulé Síči v závěru smutně podotýká, že tam, kde záporožská Síč stávala: „…nalézají se nyní, ó divné kolotání osudu! – švábské osady.“

K postupnému publikování Havlíčkových překladů z Gogola došlo nakonec až po spisovatelově návratu do Prahy. R. 1845 přinesla Bibliotéka zábavného čtení jeho tlumočení Gogolových povídek Nos a Starosvětská šlechta. Další dva Havlíčkovy překlady zařadil J. Pospíšil spolu s tlumočením K. V. Zapa a Kr. Stefana do citovaného vydání Gogolových Zábavných spisů. Havlíčkovo úsilí o adaptaci překládaného textu na domácí poměry je patrné již z jeho snahy hledat české ekvivalenty pro ruská vlastní jména. Tak např. hádavé sousedy z mirhorodského cyklu Ivana Ivanoviče a Ivana Nikiforoviče Havlíček nahradil jmény typicky českými. Povídka tak dostala název Pověst o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem. Zvláště významný je Havlíčkův překlad povídky Plášť a proslulého románu Mrtvé duše. O kvalitě těchto překladů, svědčí, že byly otiskovány ještě počátkem 90. let a některé z nich dokonce ještě ve dvacátých letech 20. století. O Havlíčkově vynalézavosti svědčí, že se mu podařilo nalézt nejvhodnější ekvivalent pro charakterizační jméno hlavního hrdiny Pláště. Ušlápnutého úředníčka Bašmačkina totiž Havlíček nazval Bačkorka.

Ve čtyřicátých letech 19. stol. byl tedy Gogol u nás již dosti známou literární osobností, k čemuž nepochybně přispěly i jeho osobní známosti s předními českými obrozenci, i několikerý lázeňský pobyt v Čechách. Zvláště významná je Gogolova návštěva českých zemí v letních měsících r. 1845, kdy se léčil v červenci a srpnu v Karlových Varech. V polovině srpna se pak na několik dní zastavil v Praze, kde se setkal s pražskými přáteli a seznámil se s populárním knihovníkem Národního muzea Václavem Hankou, jenž si získal již ve dvacátých letech reputaci poté, co mu car Alexandr I. daroval r. 1822 briliantový prsten jako výraz díků za jeho překlad Slova o pluku Igorově do češtiny a němčiny. O Gogolově smyslu pro humor svědčí jeho zápis do pověstného Hankova památníku: Gogol tu přeje 17. srpna 1845 „Vjačeslavu Vlačeslaviči ještě rovných čtyřicet šest let do té stovky – aby vzkvétal, pracoval, tiskl a vydával ke slávě slovanské země a aby stejně jako nyní srdečně vítal všechny Rusy, kteří k němu přijíždějí.“

Z Prahy Gogol odjel do severomoravských lázní Gräfenbergu, nynějšího Jeseníku. Usadil se v nedalekém Frývaldově v domě č. 168, kde spolu s ním bydleli ruští generálové Alexandr. P. Tolstoj a Michail Dmitrijevič Gorčakov, pozdější velitel Dunajské armády a jeden z obránců Sevastopolu za krymské války. Slezské lázně a Priesnitzova léčebná metoda byly tehdy v Evropě velmi populární. Svědčí o tom i Gogolova korespondence. Již před svou první cestou do Čech psal Gogol 30. května 1839 své přítelkyni Marii Petrově Balabinové do Petrohradu: „Vězte tedy: Vaši nemoc lze dokonale vyléčit… a všichni, s nimiž jsem o ní mluvil, jsou v tom se mnou zajedno. Musíte se léčit studenými koupelemi v Gräfenbergu. Slyšela jste něco o zázracích, které tam dělá jakýsi přírodní léčitel, který se obešel bez lékařské akademie atd.? Sám patřím k nevěřícím Tomášům… Ale přisámbůh, že jsem viděl na vlastní oči takové zázraky… Krátce, poslechněte dobrou radu a jeďte tam.“4 Gogol, trpící po léta neurastenií a depresemi, se po dvojím léčení v Karlových Varech a Jeseníku cítil skutečně lépe, jak vyplývá z jeho dopisu Žukovskému, kde se vyznává: „Cítím nicméně čím dále tím více jakési životodárné osvěžení a cosi, co se podobá oživení a probouzející se síle.“

To byl zřejmě důvod, proč Gogol jel do Jeseníku i následujícího roku 1846. Tentokrát tam však setrval jen čtrnáct dní (od 16. do 29. června). Gogol byl vždy přesvědčen o tom, že cestování mu pomáhá více než pobyt v lázních. 17. října 1840 o tom píše M. P. Pogodinovi: „Můj jediný lék – vydat se na cesty “ zapůsobil i tentokrát. Už jsem se mohl hýbat. Vzduch, i když tou dobou ještě nepříjemný a horký, mě osvěžil. Jak se mi tehdy chtělo vydat se na nějakou dalekou cestu. Cítil jsem, věděl jsem a vím, že by mě to uzdravilo úplně.“

Spisovatel zamýšlel zajet do českých zemí i r. 1847, k cestě však již nedošlo. Gogol se koncem r. 1848 vrátil definitivně do Ruska, protože si byl vědom, že k dokončení druhého dílu Mrtvých duší musí nutně žít v zemi, o níž píše. Zmučený tělesně i duševně však po čtyřech letech umírá předčasně v necelých třiačtyřiceti letech. Psalo se o tom v celé Evropě i u nás, především v Lumíru a Pražských novinách. Jak velkým vzorem se Gogol stal pro českou literaturu vyjádřil o dvacet let snad nejvýrazněji Vítězslav Hálek : „Gogola hledám, a sice po něm toužím, jako po tom deštíčku, když už dávno nekáplo a země i rostlina jest vyprahlá jako hrdlo boháčovo v pekle. Toužím po něm, jako po nás všech dobrodinci, který by nám operoval zrak, abychom uměli viděti i to, co na nás směšného. Toužím po něm, jako po lékaři, který by nám narovnal hlavu a srdce zas dal na pravé místo, kde zkřiveno jedno i druhé. Toužím po něm, jako po zdravé stravě domácí, když už všelijakým cukrem pokazili jsme sobě sladkost a všelijakým zdvořilůstkováním pokazili sobě zdvořilost.“5