Cesta, to útočiště neklidných lidí,
se ztrácí a pod nohama mizí,
když odchází a ryčné obzory rodí.

Tiché ruce nesčetných hodin upíjejí neznámý svět
až tam
na cestě, lány uspěchaných lidí,
prožívají chvíle hlasů v bezčasí,
a letí po stezkách pradávných kroků.

Sluneční zář je jejich štěstí, když stíny vzbudí,
a do nich jsou zajati, když cesta jim světlo rozžíhá.

A lavičky tichým šerem zahalí
zdi domů a parky a kmeny stromů,
až vnoří se do snů rozbitých nocí.

Věční cizinci s plnou náručí přátelství
až tam
na cestě, zahaleni pláštěm deště,
bez loučení, neboť jsou všude doma,
na cestě probodeni mečem slunce.

Možná hledají víc než jen posměch zabedněných hlav,
možná hledají cizí slovo otevřených očí,
plné dny svobodných chvil neklidných cest.

Když visí v hromadách zašlého smetí
a bez ustání putují od města k městu
a ztrácejí každý den tisíce setkání.

Já v ohni mám želízek dost, neboť nechci zůstat sám,
proto já hned 20 ženských v tuhle chvíli mám.
Ale mýlí se, kdo myslí, že si užívám,
každá z nich mě rozčiluje a nervy užírá.

První baba, pěkná je, jenže chce se chlapem stát,
druhá svedla pošťáka a teď si ho chce brát,
třetí hubla dlouho tak, že z ní není vůbec nic,
čtvrtá v base sedí, pátou vezou do Bohnic.

Hej! Jojmene, jojmene, hej hataja…

Šestá smrdí tak, že rád ji nechám na krchově hnít,
sedmá je jak pučtok blbá a pravdu chce furt mít,
osmá říká: naval prachy, když chceš se mnou spát,
devátý jen huba jede, co vám budu lhát.

Přiznávám, že k desátý já děsnej odpor mám.
„Nejdřív zdraví, pak kultura“ a pak balí krám.
Zdá se mi, že jedenáctá vši i blechy má,
hora sádla, špeku, chlupů je zas dvanáctá.

Když mě vidí třináctá, volá s hrůzou „ach ne“,
čtrnáctá chce do kláštera, po mně ani nevzdechne.
Patnáctou furt něco bolí, lemra hrozná je,
šestnáctá zas při měsíčku mi na střeše tancuje.

Sedmnáctá už zralá je na domov důchodců.
Osmnáctá mě zas tluče, sehnal jsem ji ve frcu.
Devatenáctá se ráda hádá a rozbíjí talíře,
dvacátá jen vodku chlastá a z flašky jak zvíře.

Já v ohni mám želízek dost, neboť nechci zůstat sám,
proto já hned 20 ženských v tuhle chvíli mám.
Ovšem kvantita tě šťastným ještě nečiní,
rozumný má kost jen jednu, za to kvalitní.

Dříč jsem, dříč jsem,
makám, makám, makám,
makám jak černej.

Ruce mám, hlavu mám,
třetinu života svýho
dám nejlepší nabídce.

Ale kamkoli přijdu, kamkoli vlezu,
kamkoli se obrátím, práce ne a není…

Když se večer vracím domů,
co mám říkat dětem svým,
ruku svou si uříznout a říct:
děti, nechte si chutnat.

Vždyť já přece
Dříč jsem, dříč jsem…

Byl jsem ještě hošík,
když přišli k nám o svátcích
fousatí cikáni k nám domů hrát.
Táta vzal z almary
krk černé kytary,
kterou si koupil za první plat.

Pane, tu kytaru doposud máte,
Pane, tu černou kytaru, ještě ji máte?
Pane, ta byla fakt moc dobrá.

Ještě dlouho se ho ptávali,
vždycky, když přišli žebrat o drobné.
Vždycky, když hrávali na návsi v putyce
a o pauzách chodili na sklínku.
A jejich ženy,
když přišly před dveře
pro obnošené šaty,
se nás rády ptávaly:

Pane, tu kytaru doposud máte,
Pane, tu černou kytaru, ještě ji máte?
Pane, ta byla fakt moc dobrá.

Občas, když se zastavím doma,
sednu si pod kaštan a popíjím,
popíjím s přáteli, co zbyli tu ještě.
To pak vždycky zahrají
pro nás tam u stolu a ptají se
s dětskými tvářemi a chraplavým hlasem:

Pane, tu kytaru doposud máte,
Pane, tu černou kytaru, ešče ji máte?
Pane, tož ta byla fakt moc dobrá.