Slovinští písničkáři
Slovinské písničkaření začalo jako u nás na přelomu 60. a 70. let, ale nikdy nemělo tak masovou podobu jako české Porty a podobné festivaly (dnes se pořádají např. festival Kantfest či festival Sanje). Řadu věcí ale s tím českým sdílelo i sdílí: před rokem 90 potíže s vydáváním desek i veřejným vystupováním, dnes potíže s recepcí v oficiálních kruzích, které by písničkaření nejraději z literatury úplně vyškrtly. Přesto ty písničky žijí a řada z nich postupně zlidověla.
První zastavení je třeba udělat u terminologie – pro anglický termín singer‑songwriter slovinština používá přejaté hybridní slovo kantavtor. Našli se sice očišťovači, kteří by rádi vyrobili původnější synonymum, ale pokus o podobně umělou obdobu českých pojmů rozhlas a paralelní rozvid pro televizi se neujal (ve Slovinsku: pevec avtor). Ujali se ale písničkáři.
Na počátku slovinské tradice stojí pochopitelně vliv západního folku – Seeger, Dylan, Donovan. Jejich hlavní hity (slovinsky: komad, štikl) začal na konci 60. let překládat a hrát Tomaž Domicelj. Možná právě protest generace 60. let, patrný v jeho písních, mohl za to, že se LP desky dočkal až velmi pozdě. Teprve roku 1977 vyšla jeho deska Tomaž v živo, jakýsi výběr jeho nejznámějších písních v koncertní podobě. Domicelj vystupuje dodnes, ještě po více než 40 letech kariéry.
První klasickou slovinskou folkovou písničkářskou LP desku se podařilo vydat Tomaži Pengovovi 1973 s názvem Odpotovanja, třebaže o ní pro malou promoci a nevelký náklad věděl málokdo. Svůj projev vystavěl na komorním projevu, kytarovém doprovodu 12‑strunné kytary a křehkých básnických textech. Pengov vystupoval poměrně zřídka a tvorbu z 80. let vydal teprve počátkem následujícího desetiletí na LP Rimska cesta a Pripovedi (obě 1992).
Své původní akustické skladby Marko Brecelj na LP Cocktail (1974) nahrál v orchestrálním aranžmá. V letech 1975‑79 působil v proslulé chorvatsko‑slovinské rockové kapele Buldožer a i později pro ni psal texty. Působil v několika alternativních kapelách, s nimiž vydal několik LP (např. Svinjam dijamante, 1985) a dnes vede rockový klub v Koperu, píše pro místní noviny, zřídka hraje.
Výrazným zlomem v podobě slovinského folku byl rok 1977, kdy se podařilo vydat debuty zmíněnému Domiceljovi a také Aleksandru Mežkovi (Kje so tiste stezice) a vyšla prvotina Moj žulj Andreje Šifrera.
Nejvýznamnějším autorem, který se objevuje na přelomu 70. a 80. let, je majitel chraplavého hlasu Jani Kovačič, který nepatřil zrovna ke snadno poslouchatelným autorům. Do povědomí se zapsal protestsongy jako Delam kot zamorc, Revolucija nebo Žare lepotec. Vydařené je také album jím přeložených písní Toma Waitse (Povabilo na bluz, 1994). Kovačič je značný univerzál, píše fejetony do novin, vlastní prózy (velmi svérázná kniha Knjiga) apod.
Teprve v 90. letech se výrazně prosadil Adi Smolar, který umí v chytlavých písních ironicky glosovat denní události (LP Vse je krasno, 2004) i osobní trápení (LP Neprilagojen).
Po svém osamostatnění v 90. letech se výrazně prosadili bývalí rockeři, vystupující střídavě sami nebo s kapelou: Vlado Kreslin (bývalé kapely Horizont či Martin Krpan, dnes Mali bogovi), Zoran Predin (ex-Lačni Franz) a Peter Lovšin (ex‑Pankrti). Každý je svým způsobem spojen se svým krajem, Kreslin se Zámuřím, Predin s Mariborem a Štýrskem a Lovšin s Lublaní. Syntéza písničkářství a etno vlivů je nejdokonalejší v tvorbě Kreslinově (alba s folklórní skupinou Beltinška banda Spominčice (1992), Najlepša leta našega življenja (1993) a Pikapolonica (1996)), ale také herce divadla v Nové Gorici Iztoka Mlakara, který nachází témata svých písní v dialektu i prostředí Přímoří. Vedle folklóru je velkou inspirací šanson, zejména pro Zorana Predina a Janiho Kovačiče. Slovinský šanson je však jiná kapitola, spojená zejména se jménem Svetlany Makarovič.
Právě tito posledně jmenovaní dnes nejvýrazněji zastupují domácí písničkářskou tradici, třebaže ji kombinují s jinými hudebními styly a dospívají často k tak vyzrálým syntézám, jako Kreslin na CD Ptič. Čistý akustický folk ztratil svou výraznou pozici ze 70. let a dnes je ve Slovinsku opět menšinovým žánrem, písničkaření ale našlo nové polohy (společné Kreslinovy koncerty s rockovou Siddhartou).
Cesta, to útočiště neklidných lidí,
se ztrácí a pod nohama mizí,
když odchází a ryčné obzory rodí.
Tiché ruce nesčetných hodin upíjejí neznámý svět
až tam
na cestě, lány uspěchaných lidí,
prožívají chvíle hlasů v bezčasí,
a letí po stezkách pradávných kroků.
Sluneční zář je jejich štěstí, když stíny vzbudí,
a do nich jsou zajati, když cesta jim světlo rozžíhá.
A lavičky tichým šerem zahalí
zdi domů a parky a kmeny stromů,
až vnoří se do snů rozbitých nocí.
Věční cizinci s plnou náručí přátelství
až tam
na cestě, zahaleni pláštěm deště,
bez loučení, neboť jsou všude doma,
na cestě probodeni mečem slunce.
Možná hledají víc než jen posměch zabedněných hlav,
možná hledají cizí slovo otevřených očí,
plné dny svobodných chvil neklidných cest.
Když visí v hromadách zašlého smetí
a bez ustání putují od města k městu
a ztrácejí každý den tisíce setkání.
Já v ohni mám želízek dost, neboť nechci zůstat sám,
proto já hned 20 ženských v tuhle chvíli mám.
Ale mýlí se, kdo myslí, že si užívám,
každá z nich mě rozčiluje a nervy užírá.
První baba, pěkná je, jenže chce se chlapem stát,
druhá svedla pošťáka a teď si ho chce brát,
třetí hubla dlouho tak, že z ní není vůbec nic,
čtvrtá v base sedí, pátou vezou do Bohnic.
Hej! Jojmene, jojmene, hej hataja…
Šestá smrdí tak, že rád ji nechám na krchově hnít,
sedmá je jak pučtok blbá a pravdu chce furt mít,
osmá říká: naval prachy, když chceš se mnou spát,
devátý jen huba jede, co vám budu lhát.
Přiznávám, že k desátý já děsnej odpor mám.
„Nejdřív zdraví, pak kultura“ a pak balí krám.
Zdá se mi, že jedenáctá vši i blechy má,
hora sádla, špeku, chlupů je zas dvanáctá.
Když mě vidí třináctá, volá s hrůzou „ach ne“,
čtrnáctá chce do kláštera, po mně ani nevzdechne.
Patnáctou furt něco bolí, lemra hrozná je,
šestnáctá zas při měsíčku mi na střeše tancuje.
Sedmnáctá už zralá je na domov důchodců.
Osmnáctá mě zas tluče, sehnal jsem ji ve frcu.
Devatenáctá se ráda hádá a rozbíjí talíře,
dvacátá jen vodku chlastá a z flašky jak zvíře.
Já v ohni mám želízek dost, neboť nechci zůstat sám,
proto já hned 20 ženských v tuhle chvíli mám.
Ovšem kvantita tě šťastným ještě nečiní,
rozumný má kost jen jednu, za to kvalitní.
Dříč jsem, dříč jsem,
makám, makám, makám,
makám jak černej.
Ruce mám, hlavu mám,
třetinu života svýho
dám nejlepší nabídce.
Ale kamkoli přijdu, kamkoli vlezu,
kamkoli se obrátím, práce ne a není…
Když se večer vracím domů,
co mám říkat dětem svým,
ruku svou si uříznout a říct:
děti, nechte si chutnat.
Vždyť já přece
Dříč jsem, dříč jsem…
Byl jsem ještě hošík,
když přišli k nám o svátcích
fousatí cikáni k nám domů hrát.
Táta vzal z almary
krk černé kytary,
kterou si koupil za první plat.
Pane, tu kytaru doposud máte,
Pane, tu černou kytaru, ještě ji máte?
Pane, ta byla fakt moc dobrá.
Ještě dlouho se ho ptávali,
vždycky, když přišli žebrat o drobné.
Vždycky, když hrávali na návsi v putyce
a o pauzách chodili na sklínku.
A jejich ženy,
když přišly před dveře
pro obnošené šaty,
se nás rády ptávaly:
Pane, tu kytaru doposud máte,
Pane, tu černou kytaru, ještě ji máte?
Pane, ta byla fakt moc dobrá.
Občas, když se zastavím doma,
sednu si pod kaštan a popíjím,
popíjím s přáteli, co zbyli tu ještě.
To pak vždycky zahrají
pro nás tam u stolu a ptají se
s dětskými tvářemi a chraplavým hlasem:
Pane, tu kytaru doposud máte,
Pane, tu černou kytaru, ešče ji máte?
Pane, tož ta byla fakt moc dobrá.
Mohlo by vás z této kategorie také zajímat
- Оставка, боклуци или за българската парламентарна реч в кризисни политически ситуации (Надежда Сталянова)
- Čeština a česká menšina v Češkém Selu (Šimon Tesař)
- Jazyk politických elít: verbálny súboj prezidenta a premiéra (Dominika Kubišová)
- Od azbuky po zemljanku – ruské etnografické reálie v českém prostředí (Anna Caldrová)
- Фоностилистичната стойност като транслатологичен проблем (Величко Панайотов)