Tak jsem si početl ve sloupku polského novináře, reportéra týdeníku Newsweek Polska a překladatele z češtiny (Hrabal, Škvorecký, Bondy) Aleksandra Kaczorowského (roč. 1969) publikovaný v příloze Lidových novin Orientace ze dne 28. 7. 2012 na s. XI. Kaczorowského jako novináře polské mutace slavného amerického týdeníku jistě nelze podezřívat ze sympatií k minulému polskému nebo československému režimu a také to tu vícekrát deklaruje. Píše vlastně tento sloupek u příležitosti polského vydání deníků Jarosława Iwaszkiewicze (1894–1980, autor si je psal od roku 1911 do smrti), v nichž se objevuje to, co se dávno vědělo, totiž že tento asi, jak Kaczorowski sám píše, největší polský spisovatel 20. století, po roce 1989 v Polsku oficiálně zavržený, byl bisexuálem. Píše tu o vztazích k Czesławu Miłoszowi: to je sice dobré téma pro bulvár, když mohou citovat Iwaszkiewiczowu větu o smilnění ve Vilně v noci s měsícem a slavíky, ale to pokládám za nedůležité, snad i nechutné (sám nositel Nobelovy ceny Czesław Miłosz to odmítal a Iwaszkiewicze, i když si jeho díla vážil, ze svého života fakticky vyškrtl). Nicméně to, co zůstává, je Iwaszkiewicz básník, prozaik, literární umělec. Ani jeho život nebyl ostatně černobílý (1923–1925 byl sekretářem maršálka Sejmu Macieje Rataje, od 1927 byl diplomatem jako sekretář polské ambasády v Kodani v letech 1932-1935 a Bruselu 1935–1936, známý je také jeho podíl na polském odboji za německé okupace a jeho vila v Stawisku byla útočištěm odbojářů i polských Židů). Poláci ho sice zavrhli politicky, ale nikoli literárně, faktograficky: o tom svědčí i současné polské prameny. Jsou na to prostě v Polsku různé názory, ale fakta zůstávají fakty a Iwaszkiewiczovo literární dílo je neignorovatelné: od Oktostychů (1919, od oktávy se liší rýmovým vzorcem) po Večerní hudbu (1980). Nelze ani ignorovat Iwaszkiewiczovu životní dráhu, tak podobnou jiným lidem jeho osudu: tento předseda oficiálního Svazu polských spisovatelů a laureát Leninovy ceny míru se narodil do šlechtické rodiny, matrikově jako Leon (do 1945) Iwaszkiewicz vlastně na Ukrajině v Kalniku v tehdejší kyjevské gubernii Ruské říše, zemřel ve Varšavě. Jeho manželka Anna (1897–1979) byla spisovatelka a překladatelka, jeho vzdálený příbuzný hudební skladatel Karol Szymanowski (1882–1937). Jeho raný život je spojen s polským Kyjevem, ale volně se pohyboval po celém polskojazyčném území Ruské říše. V Kyjevě navštěvoval různé školy, včetně nedokončené právnické fakulty. Po válce a dvou ruských revolucích a všeobecném chaosu v Rusku se vrací na území Polonia Restituta, od roku 1928 žije s ženou ve vile  Stawisko v Podkowie Leśnej. Zde je od roku 1980 také muzeum manželů Iwaszkiewiczových. Pohřben je v Brwinově u Varšavy.

Jeho obrovité básnické, prozaické, dramatické, publicistické a memoárové dílo bylo již vícekrát analyzováno a komentováno, pravda však je, že již mnoho let nikoliv nebo málo. Ponechejme to polonistům. Kaczorowski v sloupku lituje slovy sice poněkud vulgárními, leč dnes mezi novináři a politiky zcela běžnými: „Tak snad by mu někdo mohl doprčic aspoň napsat to heslo v české Wikipedii, ne?“ Ano, mohl, ale proč by to dělal? Dávno už je napsáno a je škoda, že o tom pan Kaczorowski neví. Stačí je jen převzít a doplnit ze Slovníku polských spisovatelů, editor Ludvík Štěpán (LIBRI, Praha 2000). Nebylo to lehké: dnes již zesnulý kolega Štěpán musel heslo „Iwaszkiewicz“ prosadit i proti vůli dodnes velmi mocného polského polonisty a kvůli tomu se s ním vlastně i lidsky rozešel. To bohužel mělo pro brněnskou polonistiku nepříjemné, velmi nepříjemné konsekvence, ale to jde již za rámec této úvahy. Pochybuji, že se tento tip na heslo „Iwaszkiewicz“ panu Kaczorowskému donese, když jej mohu uveřejnit pouze v Proudech, jinde nikoli. Když už jsme u těch problémů: v onom slovníku, jenž vyšel v řadě brněnských slovníků, jež LIBRI zprostředkoval prof. Ivan Dorovský a k nimž patří i Slovník balkánských spisovatelů a Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, řadě, která byla v českém prostoru víceméně ostrakizována, je také Štěpánův přehled polské literatury a je to jediný novější text tohoto typu, neboť zatím poslední české dějiny polské literatury vyšly roku 1953 z pera slavného Karla Krejčího. Takže máme toho k řešení opravdu hodně.