Dovoluji si předložit úvahy nad knihami docenta Gleba Vladimíroviče Nosovského a akademika Anatolije Timofejeviče Fomenka „Rekonstrukce všeobecné historie – nová chronologie“ a „Imperium – nová chronologie“.

Na internetu ani v tisku dosud nebyla ukončena diskuse o „nové chronologii“, kterou navrhují uvedení autoři v anglické verzi knihy pod názvem „History – fiction or science?“, vydalo nakl. Delamere 2003 ve Velké Britanii v Douglasu a nabízí ji firma Amazon. Ruské verze, pojednávající o nové chronologii, tedy knihy „Impérium, nová chronologie“ a „Rekonstrukce všeobecných dějin – nová chronologie“ jsou dostupné hlavně ve Slovanské knihovně v Praze. Kromě toho existují elektronické verze sbírky jejich knih, vydaných v letech 2000 až 2010, které jsou trvale nabízeny ke stažení z internetu. (Autoři nabízejí např. knihu „Nová chronologie pro všechny“, která obsahuje tyto kapitoly:
1) Ivan Hrozný a Petr I. 2) Velikonoce, astronomicko – kalendářní průzkum 3) Kdy byla napsána Apokalypsa 4) Rusko a Horda, velké impérium středověku 5) Období nepokojů. Konec impéria 6) Tataro-mongolské jho. Kdo koho ovládl 7) Slovanské dobytí světa 8) Strakatá Horda. Dějiny starověké Číny.
Autoři založili pro novou chronologii svou doménu, kde už vyšla celá řada jejich knih i sborníků, kterými na ně reagují další publicisté. Za zmínku stojí např. sedmidílný spis Fomenka a Nosovského „Rusko a Řím, zdalipak jsme správně chápali dějiny“ anebo „Nová chronologie Egypta“. Tyto spisy naposledy vyvolaly odezvu u A.M.Tjurina v článku „Populární rekonstrukce“ a u téhož autora i u dalších spoluautorů: N.D.Gostěva, J.Tabova, V.Tomova, A.N.Gromova a V.Batarina, kteří napsali další příspěvky do jedenáctého čísla sborníku o nové chronologii. K širokému zpopularizování této problematiky slouží např. CD disk z r.2006 „Nová chronologie Fomenka a Nosovského“ anebo komplet 12 filmů na DVD, který natočilo studio „Nová doba“ koncem r.2009.)

Autoři „nové chronologie“ jsou matematici, fyzici a počítačoví odborníci. Gleb Vladimirovič Nosovskij (narozen 1958) je odborníkem na teorii náhodných procesů, teorii pravděpodobnosti a na matematickou statistiku, působí jako docent na katedře diferenciální geometrie Mechaniko-matematické fakulty MGU. Za svou „novou chronologii“ byl vyobcován z církve v r.2010. Anatolij Timofejevič Fomenko (narozen 1945) je akademik Ruské AV a doktor matematicko-fyzikálních věd. Zabývá se variačními výpočty, diferenciální geometrií a topologií i teorií množin.(Původní přírodovědné vzdělání autoři nezapřou ani v názvu jednoho svého filmu na DVD: „Pravdivost je možno vypočítat.“) Jejich spekulativní metoda práce jim dovoluje vynášet nezvyklé a mnohdy ohromující závěry.V r.2004 jim ruská vědecká obec udělila anticenu „za zvláště cynické přestupky proti ruské slovesnosti.“ Nehledě na to (anebo právě proto?) do dnešního dnebylo vydáno více než 100 knih obou spoluautorů v celkovém nákladu více než 800 000 výtisků.

Oba autoři považují za zcela chybnou „scaligerovskou chronologii“ a navrhují svou takzvanou „statistickou chronologii“, která se liší od chronologie Scaligera-Petaviuse (Joseph Justus Scaliger – (1540 až 1609) v letech 1572 až 1574 profesor v Ženevě, pak působil v Leidenu, jazykovědec, který překládal antické autory, sepsal „Opus novum de emendatione temporum“ v r. 1583, v němž kritizoval gregoriánský kalendář nikoli proto, že by byl proti opravě juliánského, ale pro nedokonalost gregoriánského a nejednotnost jeho zavádění, jako protestant prosazoval reformační vyznání. O generaci mladší Dionysius Petavius – (1583 až 1652) byl jezuita, odporoval Scaligerovi v díle „Opus de doctrina temporum“ z r. 1627, rozsáhlé dílo pak shrnul do známějšího „Rationarium temporum“ z r. 1633, 1635, 1641) především tím, že narození Krista je kladeno do r.1053 n.l. Z toho důvodu jimi navrhované období našeho letopočtu je o 1000 let kratší, avšak zkráceno je nejen to, co se odehrálo po Kristu, aletaképřednarozením Krista. Přitom problematičnost datování, navrhovaného Fomenkem a Nosovským, není jen v tom, že by událostem byl přiřazen jiný letopočet, ale hlavně v tom, že je podstatně změněna posloupnost událostí a jejich vzájemné souvislosti.

Autoři podrobně počítačově zpracovali údaje ze starých i nových historických zdrojů a dospěli k názoru, že mnohé události jsou popisovány duplicitně, a tudíž je historie zmnohonásobuje. Autoři soudí, že se stává, že kronikáři nerozpoznají totožnost osob, událostí, bitev či státnických aktů vzhledem k rozdílnému znění osobních nebo zeměpisných jmen i vzhledem k různému způsobu datování anebo také vzhledem k tomu, že různí letopisci podle svých protichůdných sympatií líčí tytéž události odlišně. Proto (podle mínění autorů) po odstranění duplicity je možno časovou osu výrazně zkrátit. Navíc někteří mocichtiví vládci dávali kronikářům zadání, aby vyhledali jejich předky co nejdále do minulosti, což mělo podpořit dynastické nároky. Ochota historiků k takové práci byla pak bohatě odměňována.

Tímto způsobem tvůrci „nové chronologie“ – Fomenko a Nosovskij - dospěli k závěrům, které nutně musí šokovat všechny tradičně vzdělané historiky. Stalo se jim totiž to, co by se nutně stalo každému, kdo by ze stavebnice dějin vytáhl její časovou osu: celá stavebnice se zřítí. Po vypuštění tisíce let se autoři pokusili dějinná fakta znovu zařadit a tak vytvořit novou strukturu dějin, avšak dopouštějí se, podle mého názoru, kuriózních omylů, kterými znevažují i to, co by mohlo být přínosem.

(V knize „Rozpad impéria: od Hrozného – Nerona k Michailu Romanovovi – Domiciánovi“ – vydal AST – Astrel 2009 – tvrdí, že spisy Tacita, Svetonia a Flavia jsou věnovány Rusku – Hordě v 16. a 17. stol. Císaře Tiberia – Claudia - Caligulu - Nera ztotožňují s cary-chány ruské hordy a navíc tvrdí, že ruská historiografie je souhrnně popisuje jako Ivana Hrozného. V knize „Carský Řím mezi řekami Okou a Volhou“ – vydal AST Astrel v Moskvě autoři dospěli k názoru, že antický císařský Řím se nacházel na území mezi řekami Okou a Volhou v 13. a na poč.14.stol. Doklady pro to nacházejí ve spisech Tita Livia o římských dějinách.) Zkrátka autoři se snaží ztotožněním osob anebo dokonce říší ušetřit na časové ose to, oč ji sami zkrátili.

Oba se bohužel domnívají, že jedinou překážkou pro přijetí jejich nové verze jsou psychologické zábrany, vzniklé v důsledku dlouhodobého užívání scaligerovské chronologie, v níž byli všichni dnešní historici odchováni. Nepřipouštějí si však, že důvodem k odmítání jejich koncepce historie, vyplývající z „nové chronologie“, jsou především jejich vlastní omyly, nepřesnosti a vnitřní rozpornost i útržkovitost výkladu jakož i opomíjení dějinných souvislostí a zákonitostí vývoje.

Velmi trefně se vyjádřil čtenář „Pachollini“ na internetu 27.11.2005, když v diskusi o „nové chronologii“ říká: „Pokud někdo tvrdí nesmysl o věcech, které znám, budu velmi podezřívavý k tomu, co říká o věcech, které neznám.“ Hlavní idea Fomenka a Nosovského není bohužel dostatečně zřetelná z anglické verze „nové chronologie“, nýbrž teprve z ruských textů. Autoři totiž propadli ideji „panmongolie“ (což je z našeho pohledu jen jinak vnímaný panslavismus), podle níž existovala na euroasijském kontinentu slovanská (mongolská) dlouhotrvající a všezahrnující říše, sahající až do severní Ameriky. Její dávnou dějinnou roli autoři obhajují se zaujatou úporností, aniž by brali ohled na obecně známá fakta, která jejich pojetí vyvracejí.Podléhají tak zřejmě panslavistickýmpředstavám slavjanofilů19.stol. (Alexej Chomjakov – 1804-1860, Ivan Kirejevský – 1806 – 1856, Ivan Aksakov – 1823-1886 a další), jejichž ideje považují za živé , umocňují je, přetvářejí a přizpůsobují současným potřebám.

(V porovnání s tím Jacques le Goff v knize „Kultura středověké Evropy“ uvádí, že mongolská říše, sahající od Číny po Irán, byla ustavena až 1229, vojenskými nájezdy r. 1240 ničí Kyjev a v r.1241 ničí Krakov.)

(Někteří čeští diskutující oceňují práce Fomenka a Nosovského víceméně kladně. Např. osoba podepsaná „Jivel on St“ říká 23.9.2009: „Když se s novou chronologií seznámíte, pochopíte události, které ve stávajícím dějepise nedávají smysl.“ Kritizuje rovněž to, že u nás k problému „nové chronologie“ zatím nic nevyšlo. Se sympatiemi a podrobně je také rekapitulováno tvrzení Fomenka a Nosovského na slovenském portálu CEZ OKNO v rubrice sakurateabar.sk, který převzal text z WM Magazínu z 25.3.2009 )

Za zásluhu autorů lze považovat, že provokují odbornou i laickou veřejnost k většímu zájmu o historii, neboť i námitky proti jejich verzi je třeba zdůvodnit a tudíž je třeba znovu prověřit relevantní fakta a závěry, které z nich vyplývají. Užitečné otázky je možno klást hlavně v souvislosti s jejich netradičním pojetím dějin Zlaté hordy a s hypotézami o soužití Rusů s Tatary, Chazary, Bulhary, Kipčaky a dalšími národnostmi na území bývalého SSSR, což může být popudem k obohacení ruské historiografie. (Autoři například tvrdí, že bitva na Kulikově poli se neodehrála na horním toku Donu, ale nedaleko moskevského Kremlu na místě, nazvaném „Kulišky“.)

Moje poznámka: K přehlížení anebo spíše nedocenění kulturního přínosu Tatarů napomohlo jistě i to, že od dob Volžsko – Kamského Bulharska byli obyvatelé tohoto území muslimové. Volžské Bulharsko bylo v 10.stol. kvetoucí zemí. Karavany obchodovaly se švédskými Varjagy a procházely zemí až do Iránu. Nález české mince z 11.st. ve vykopávkách v kazaňském kremlu svědčí o rozvinutém obchodu s centrální Evropou. Po diplomatických rozhovorech s Bagdádem na příkaz bagdádského chalífy al-Maqtadira zprostředkovalo poselstvo v r.922 přijetí islámu, což popsal kupec Ibn-Fadlán, který byl členem poselstva. Bylo též zavedeno arabské písmo. Ve 13.stol. podlehl stát mongolským kočovným nájezdníkům, načež chán Berke (1209 – 1266) osamostatnil Zlatou hordu a založil její hlavní město Saraj Berke poblíž dnešního Volgogradu. Přijal islám stejně jako později chán Mahmúd Chazan (1295 – 1304). Je známo tažení bratra Berkeho – Bátúa (1208 – 1255) přes Moravu do jižní Evropy v letech 1241 – 1242.

Kazaňský chanát se vyčlenil ze Zlaté hordy r.1438, zakladatelem dynastie kazaňských chánů byl Ulu Muhammed (vládl 1438 – 1445). Tento chanát však nakonec vyvrátil Ivan IV. r.1552, což znamenalo také vyhánění tatarského obyvatelstva a jeho obracení na pravoslavnou víru.V Moskvě byl na počest tohoto vítězství postaven chrám Vasiluje Blaženého (1555 – 1560), jehož komplex osmi kostelů symbolizuje osm dní obléhání Kazaně.

Teprve za Kateřiny II. Veliké byl nastoupen poněkud tolerantnější kurz a v letech 1766 – 1770 byla v Kazani vystavěna kamenná mešita, což byla první mešita po dobytí města, nazvaná podle imáma Šigabudtina al-Mardžani.

Pro ruské příchozí byl v Kazani kostel „Гостинодворская церковь“, která lehla popelem při velkém požáru města v r.1579. V ruinách pod popelem se našla ikona panny Marie a ta byla umístěna do kláštera Bohorodičky, postaveného na tomto místě. Později byla přemístěna (snad jen její kopie) do „Kazaňského chrámu“ v Petrohradu jako do jednoho z nejdůležitějších chrámů v sídelním městě. Zde se oslavovala vojenská vítězství anebo zde proběhly některé korunovace. Sem bylo také přeneseno 107 trofejních praporů z válek s Napoleonem a 93 klíčů od evropských měst a pevností. V r.1813 zde byl také pochován Michail Kutuzov. Symbolický název „Kazaňský chrám“ měl připomínat vojenskou slávu Ruska jednak vítězstvím nad muslimským Kazaňským chanátem, ale též tím, že jeho významnou relikvií se stala „Казанская икона Божией Матери“, kterou chrámu darovala vdova po caru Ivanu V. , bratru Petra I.. Ikona je považována za zázračnou.V r.1932 byl petrohradský „Kazaňský chrám“ přeměněn na Muzeum dějin náboženství a atheismu a stal se ideovým pracovištěm. Nové svěcení získal až r.1991. Muzeum v chrámu sice zůstalo, ale jeho název je nyní „Muzeum dějin náboženství“.

Po rozpadu SSSR byl místo Tatarské autonomní republiky zřízen Tatarstán jako součást Ruské federace a jeho prvníprezident Mintimer Šajmijev na znamení znovuzrození islámu rozhodl o vybudování muslimské mešity v kazaňském kremlu nazvané Qol Šarif podle posledního imáma. Obyvatelé vyznávají sunnitský islám. Mešita byla dokončena v r.1996 a tvoří jednu z hlavních dominant kazaňského kremlu, kde druhou výraznou dominantou je věž Blagoveščenského pravoslavného chrámu, což má symbolizovat mírové soužití obou náboženství. Kazaňský kreml má statut památky UNESCO. Kazaň je dnes milionovým hlavním městem Tatarstánu , jehož obyvatelstvo je z poloviny ruské a z poloviny tatarské.

Úvodem je nutno podat vysvětlení o základním pojetí, z něhož Fomenko a Nosovskij vycházejí. Tvrdí, že v historiografii je zřetelná hranice v polovině 17. stol., kdy předchozí události byly záměrně zkresleny, protože se jejich výklad nehodil nově vládnoucím dynastiím především v Rusku, ale i jinde.

K „nehodícím se poznatkům“ (podle Fomenka a Nosovského) patřil hlavně názor, že Slované spoluurčovali evropské dějiny už od jejich počátku a to nejen na východě, ale i na západě, kde rovněž zastávali vládnoucí pozice. Podle Fomenka a Nosovského na území celé Evropy a během doby i v Asii až do Číny se prostíraly oblasti, patřící do státního útvaru „Velké Mongolsko“, což byl všezahrnující stát, jehož název má původ v řeckém slově „megalion“. (Na potvrzení této své teorie vydali v nakl. AST v r.2009 publikaci „Staré mapy velkého ruského impéria“, mezi něž například zařazují i mapu Ptolemaiovu.)

Podle názoru Fomenka a Nosovského „Mongolové“ v průběhu staletí proudili z Asie přes Beringovu úžinu až na americký kontinent. V Evropě prý vládli až do středověku carové – chánové v provinciích, z nichž se posléze staly samostatné státní útvary. Místní název „Vatikán“ má prý například původ ve jménu svého zakladatele Batyje-chána. V knize „Imperium“ (hlava III., str. 459 až 480) autoři uvažují nad národem Etrusků. Tvrdí, že při zhuštění dějin se jejich existence přiblíží natolik, že padnou zábrany pro rozpoznání jejich ruského původu a tudíž bude možno rozluštit i jejich jazyk, protože v něm nalezneme slovanský základ.

(Problematiku Etrusků autoři rozpracovali ve zvláštní knize „Et-ruskové. Hádanka, kterou nikdo nechce rozluštit.“ V Malé řadě vydalo nakl. AST,Astrel, VKT v r.2010. V této publikaci autoři připomínají práce A.D.Čertkova, F.Volanského a dalších z konce 19.stol., kteří údajně rozluštili etruské nápisy a zjistili, že jsou napsány rusky. Zmiňují se též o díle A.S.Chomjakova , který snad byl toho mínění, že ještě poměrně nedávno Slované byli usazeni v západní Evropě.

Na podporu slovanského základu jazyka Etrusků vystupují i někteří amatérští badatelé, například Čech Antonín Horák, zemřelr. 2004 ve věku 86 let. O jeho rozluštění nápisu na Novilarské stéle ze 6.st.před n.l., snad nejdelším nápise v jazyce označovaném jako severní picenština a psaném písmem podobným runám, píše v článku v Gnosis9.net dne 8.9.2010 Dušan Polanský s uznáním. Ačkoli Polanský označuje ideje, vyložené Horákem v jeho knize „O Slovanech úplně jinak“ z r.1991, za bizardní a nedůvěryhodné, chválí Horáka za rozluštění nápisu, který podle něj zní následovně:

Ústřední tvrzení Nosovského a Fomenka: cituji: „Kristus se narodil 1053 n.l. v Cařihradu (tj. Konstantinopoli, tj. Jeruzalémě, tj. Troji) a byl ukřižován na hoře Beykoz na asijské straně Cařihradu v r. 1086“ (s rozdílem snad dvou – čtyř let).
str. 346 knihy „Imperium – nová chronologie“, vydalo nakladatelství Faktorial Press v letech 1996, 1999 a 2005,
str. 60 knihy „Rekonstrukce všeobecných dějin – nová chronologie“, vydalo nakladatelství FID – Dělovoj express r.1999.

Odůvodnění autorů: supernova, popsaná v evangeliích jako „Betlémská hvězda“, vyšla r.1054 n.l. Dále: písmeno X (nebo I), předřazené letopočtu, bylo zkratkou jména Christos (nebo Iesus). Rok X.1 (nebo I.I) bylo tedy nutno číst jako „léta páně první rok“ anebo „první století našeho letopočtu“. Později tato skutečnost upadla v zapomnění a k dějinám bylo přidáno 1000 let. (Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, je třeba zmínit, že autoři během r.2007 pokračovali ve svých výzkumech a zjistili, že biblický Betlém se nacházel na Krymu. Výsledky svého bádání zveřejnili v r.2009 v knize „Kristus se narodil na Krymu. Tamtéž zemřela panna Maria.“)

Dva závěry, které logicky vyplývají z dané hypotézy:

1. BUĎ: Prvních tisíc let vývoje křesťanství se odehrávalo bez Krista.
2. ANEBO: Vývoj křesťanství neprobíhal bez Krista, ale je o tisíc let kratší a všechny církevní akty katolické i pravoslavné církve je nutno vměstnat na časovou osu chudší o tisíc let, tedy za 11. století.

(Další možností je záměna osob téhož jména. Toto židovské jméno bylo poměrně rozšířeno, jak o tom svědčí např. jména dvou židovských velekněží – Ježíše Jásona Sádokovce (asi 2.st.před Kr.) a Ježíše ben Fiabi (asi 1.st.př.Kr.) Toto jméno nese rovněž autor knih z pol.1.st. po Kr. Jésús Sírach (svitky s jeho hebrejskými texty byly nalezeny při výkopech v l.1963 až 1965 v Masádě). Ovšem rozšířenost jména Jésus – Ježíš neopravňuje k závěrům, že i jiný Ježíš než právě Kristus byl biblickou postavou a tedy nositelem křesťanského kultu, zejména že jím byla osoba žijící v Konstantinopoli o tisíc let později.)

Zajímavé je, že autoři bezstarostně setrvávají v nevědomosti o raném křesťanství a nepovažují zřejmě za potřebné, aby o něm hledali informace, protože jejich hypotézy spočívají na podezření, že západní historiografie je prostě podfuk.

Kladu si otázku, které všechny akty, dějinné události, válečná střetnutí anebo architektonická či umělecká díla by bylo nutno škrtnout, vymazat či přesunout, aby bylo možno dostát uvedeným alternativám.

Tvrdím, že v tomto případě by tuto víru nebylo možno považovat za křesťanství, protože by se neopíralo ani o Nový zákon, ani o evangelia, vymizelo by z něj znamení kříže, nebyly by zaznamenány skutky apoštolů či martyria, modlitby ani mše by se nemohly vztahovat ke Kristu, nebyly by vybudovány raně křesťanské baziliky se schránkami pro relikvie, chybělo by křesťanské sakrální umění, v jehož centru byl Kristus atd. atd.

Tvrdím: Vypuštění tisíce let vývoje křesťanství znamená vypuštění tisíce let vývoje Evropy a zejména ducha její kultury. V tomto případě by v prvním tisíciletí bylo nutno odepsat kolem 150 katolických papežů a několik vzdoropapežů (počínaje sv.Petrem až po papeže Lva IX. 1049 – 1054) a cca 50 křesťanských císařů v Byzantské říši (počínaje rozpadem Římské říše na východní a západní po smrti Theodosia I. v r.395 až po císaře Konstantina IX. Monomacha 1042 – 1055).

Dotčení by se cítili arménští křesťané, protože jejich církev byla založena už r.301/314 biskupem Grigorem Osvětitelem a po přestoupení krále Tridata na křesťanství monofyzitského typu se Arménie stala vůbec prvním křesťanským státem. Díky mnichu Mesropovi (zemřel 440 n.l.) se arménština stala i církevním jazykem se svým vlastním písmem. Už z 5.st. pochází chrámový komplex Ečmijadzin a v jeho knihovně je uložen krásný evangeliář z r. 1057, svědčící o kultu Krista.

Dále by se muselo přesunout či anulovat povolení křesťanského náboženství ediktem milánským v r. 313 za Konstantina I. Velikého a papeže Melchiadese a jeho faktické ustanovení státním náboženstvím za Theodosia I. r.392, když byla zakázána náboženství pohanská. (Theodosios například zrušil Delfskou věštírnu r.393, v roce 394 pak zakázal i olympijské hry, protože se konaly na počest pohanských bohů.)

Poslední střet uvnitř impéria mezi zastánci pohanských kultů (bojujícími pod pozlaceným znamením Jupitera) a Theodosiem I. (pod znamením kříže) proběhl v Julských Alpách v údolí řeky Frigidos r.394, kde proti Theodosiovi bojoval Flavius Eugenius, který se zřekl křesťanství. Zvítězil Theodosius (a tedy stoupenci křesťanství), proti starořímské pohanské straně.

Posléze docházelo k postupnému osamostatňování východního a západního náboženského centra až po definitivní rozdělení církve na římskokatolickou a ortodoxní (pravoslavnou), ke kterému došlo v r. 1054 po konfliktu mezi cařihradským patriarchou Michalem Kerulariem a kardinálem Humbertem, papežovým vyslancem, který Kerularia proklel. Na to reagovala synoda, svolaná do Konstantinopole tím, že exkomunikovala legáty papeže Lva IX. Od té doby šla ortodoxní i katolická církev svou vlastní cestou. Konflikt se odehrál za císaře Konstantina IX. Monomacha a byl ovlivněn vojenskými úspěchy Normanů v jižní Itálii v oblasti pod byzantskou svrchovaností a s řeckým obyvatelstvem. To znamenalo oslabení jak Byzantské říše, tak papeže, který upadl do normanského zajetí, což rozjitřilo vztahy mezi oběma stranami tak, že obě církve už se nesblížily.

Během prvního tisíciletí měla církev za sebou již mnoho vášnivých střetů mezi vyznavači různých směrů, jejichž řešením církev usilovala o věroučnou jednotu. Probíhaly spory s gnostiky – lyonský biskup Ireneus, spis „Proti bludným naukám“ z r. cca 197, s donatisty – schizma v Kartágu, řešeno na synodu v Lateránu r.313 a v Arles r.314, s ariány – se stoupenci presbytera alexandrijské církve v Egyptě Areia , při němž se jednalo o vyznání víry, což bylo řešeno na koncilu v Nikaji r.325, kde byl přítomen i císař Konstantin Veliký (324 – 337) a kde byl Areios vyobcován. Na konciluměly být odstraněny doktrinární spory o formulaci kréda („Věřím v Krista, spasitele našeho…), aby se křesťanství mohlo stát státním náboženstvím, shoda však nastala jen na datu velikonoc. Alexandrijský patriarcha Athanasios píše spis „Proti ariánům“ mezi roky 335 – 360. Ariánství dočasně upevnilo své pozice v důsledku toho, že Konstantinův syn Constantius v r. 357 ediktem, vydaným v Sirmiu (Srěmu) zakázal další debaty o tom, zda je Kristus stejné podstaty s Bohem otcem, takže Athanasios musel odejít do exilu. V potírání ariánství pokračovali kappadočtí otcové Basileios Veliký, Grégorios z Nazianzu a Grégorios z Nyssy, takže na ekumenickém koncilu, svolaném císařem Theodosiem I. do Konstantinopole v r.381 bylo dosaženo věroučné jednoty a tam také mezi církevními hodnostářidostávají primát konstantinopolský patriarcha spolu s římským biskupem.

Významné místo v těchto sporech si vydobyl římský biskup Lev I. Veliký (440 – 461), když se postavil proti učení manichejců a monofyzitů. (Mání slučoval perskou tradici s křesťanstvím a s indickou naukou o převtělování, alexandrijský patriarcha Kyril učil, že v Kristu je jen jedna přirozenost, neboť sloučením loga s člověkem vznikla jediná bytost, kde lidské bylo pohlceno božským.) O problému přirozenosti Ježíše Krista se přeli přívrženci cařihradského biskupa Nestoria (zemřel asi 451), když trvali na představách, že v Ježíšovi existují dvě podstaty – božská a lidská. Nestorius byl však na koncilu v Efesu r.431 vyobcován a uchýlil se na východ. Tam nestoriánské komunity nadále přežívaly a přispěly k pověstem o tom, že na východě existuje velká křesťanská říše krále Jana. K problému Ježíšovy podstaty se pak vyjádřil církevní sněm chalkedonský r.451, který se usnesl, že Kristus měl přirozenosti dvě, božskou a lidskou. Sněmu se však nezúčastnila církev arménská, takže si zachovala s monofyzitismem shodné rysy podobně jako církev koptská nebo syrská.

Odmítnutí heresí znamenalo položení doktrinárních základů církve. Mezitím však biskup a misionář Vizigót Ulfil (někdy transkripce Vulfil, 311 – 383) získal pro ariánskou podobu křesťanství Góty, kteří pronikali do Římské říše přes Dunaj a na Balkán, takže způsobili Římu velké problémy nejen vojenské, ale jako nositelé ariánství také svízele věroučné. Mezi germánskými kmeny se arianismus udržel až do 7.st.

K problému Kristovy přirozenosti se opět vrátil koncil v Konstantinopoli r.553, který znovu odsoudil nestorianismus a podal další výklad chalkedonské definice kréda, čímž potvrdil jednotnou formulaci vyznání.Pokus smířit přívržence monofyzitismu a stoupence chalkedonského koncilu měl podobu „monotelétismu“, až nakonec papež Honorius I. označil spory za pouhé slovní hašteření.

V Byzantské říši poté probíhaly spory o obrazoborectví. Zákazem zobrazování svatých roku 723 si Lev III. rozhněval papeže Řehoře, který na oplátku zakázal odvádění daní z Itálie do Konstantinopole, což způsobilo roztržku s Římem. K odsouzení obrazoborectví přispěla císařovna Irena a došlo k němu na koncilu v Nikaji r. 787. Ctění obrazů bylo obnoveno po sněmu v Cařihradě r.842 za císařovny Theodory r.843.

V prvním tisíciletí se tedy konalo 8 ekumenických koncilů a několik synod, které by podle Fomenka a Nosovského rovněž bylo nutno anulovat anebo přesunout, pokud by platila jimi vypracovaná chronologie.

Křesťanství postupně pronikalo za hranice římského impéria a církev získávala stále širší okruh vyznavačů z řad evropských panovníků, kteří přijali křest. Mezi prvními se připomíná například pokřtění franckého panovníka Chlodvíka (Chlodovecha), krále sálských Franků (486 ? až 511) z rodu Merovejců papežem Anastasiem II. v Remeši (r.496?) O století později, r. 598, následoval jeho příkladu kentský král Ethelbert. Misi do Kentu uskutečnil římský převor Augustin (zemřel r.604, 605?) s poselstvem, které poslal do jižní Anglie papež Řehoř Veliký v r.601 a které dorazilo do Anglie asi r.604. Sv.Augustin (zemřel 605) se stal prvnímarcibiskupem v Canterbury,kde byl založen klášter s královskou hrobkou.V misi byli také Paulinus, později první yorský biskup (po své smrti 644 prohlášen za svatého) a Justus, první biskup v Rochesteru a čtvrtý arcibiskup v Canterbury (zemřel mezi 627 – 631).

Paulinus po několika letech v Kentu u krále Ethelberta, jehož manželka byla francká křesťanka, byl vysvěcen na biskupa asi r. 627. Provázel sestru kentského krále Ethelberta do Nothumbrie na svatbu s králem Edwinem, kterého pokřtil. Paulinus poté christianizoval jeho poddané a budoval kostely, pochován byl v Rochesteru, kde byl naposledy biskupem.

Justus po smrti kentského krále Ethelberta r.616 prchl do Galie spolu s prvním londýnským biskupem Mellitem. Panovníkem v Essexu byl v Mellitově době Saeberth, synovec kentského krále Ethelberta, který přál křesťanům, ale po smrti Saebertha r.614 nastal návrat k pohanství a křesťanští biskupové raději uprchli. Papež Řehoř se zřejmě příliš spoléhal na kulturní dědictví římské Británie a podcenil pohanství jejích anglosaských obyvatel.

Dánský král Harald Klak přijal v Mohuči křesťanství r.816 a domů s sebou odvedl mnicha Ansgara, který se stal misionářem v Dánsku a Švédsku . V Remeši také došlo k pokřtění 14 českých knížat v r. 845. Probíhaly tam i korunovační obřady francouzských králů dokonce v době, kdy už sídlili v Paříži.

Už od dob byzantského panovníka Justiniána Velikého (zemřel 565) ve východořímské říši platilo, že císař byl zároveň hlavou církve (caesaropapismus) a křesťanství bylo v podstatě státním náboženstvím. Byzantská říše se tedy vyhnula problému s dvěma mocenskými centry, ale vložením absolutní moci do jedněch rukou nevyřešila své problémy.

Mnozí evropští panovníci si brzy začali uvědomovat význam církevní podpory pro své státnické záměry. Tak například Pipin Krátký, první franský král z dynastie karlovců (vládl asi 751 až 768), získal souhlas papeže Zachariáše pro sesazení merovejského krále Childericha III. Podnikl poté vojenskou výpravu proti Langobardům, ariánům v severní Itálii, zbavil je území kolem Říma a daroval je papežovi Štěpánovi II. Tato „Pipinova donace“ se stala základem církevního vatikánského státu.

Jeho syn Karel Veliký (vládl 771 – 814) poté znovu bojoval s Langobardy, porazil jejich krále Desidera r.774 a když získal střední a severní Itálii, poskytl papežům ochranu. Není se tedy co divit, že r.800 papež Lev III. korunoval Karla Velikého za císaře římského. Byzantský císař Nikeforos císařskou hodnost Karlovu uznal r.811. Jako mocný středoevropský panovník si Karel Veliký podřídil Bavorsko, Korutany, Charváty dalmatské a panonské i polabské Slovany. Čechy mu v té době odváděly pověstných 500 hřiven stříbra a 150 volů ročně.

Bulharský chán Boris I. (852 – 889) přijal křest od byzantských duchovních r.865, čímž v Bulharsku převážil vliv Byzance oproti papeži. Stalo se tak poté, když Borise, oslabeného neúrodou a vojenskou porážkou, přinutil byzantský císař ke spojenectví. Maďarský panovník Gejza (zemřel 997) pozval ke dvoru sv.Vojtěcha, od nějž jednak sám přijal křesťanství, ale také nechal pokřtít svého syna Vaika (Štěpána).

Církevní představitelé tedy začali vkládat korunu na hlavu panovníků – tak proběhla například první korunovace byzantského císaře Leona I. konstantinopolským patriarchou roku 457, (vládl do 474, jelikož byl barbarského původu, jeho moc byla takto podpořena církví), ale už od dob Justiniána Velikého (vládl asi 527 až 565) ve východořímské říši platilo, že císař byl zároveň hlavou církve (caesaropapismus), takže Byzanc se sice vyhnula problému dvou mocenských center, ale vložením moci do jedněch rukou si zapříčinila další problémy. Justinián měl odmítavý vztah k monofyzitismu a nestoriánismu a hledal jednotící prvky mezi náboženskými směry východu a západu, donutil papeže Vigilia, aby se v Konstantinopoli na koncilu r. 553 zúčastnil sporu o pravověrnost. V pojetí Justiniána byla císařská moc vyvolena prozřetelností pro uskutečňování božské vůle.Vydal zákoník „Codex Justinianus“ a tím sjednotil právo v celé říši. Po povstání Niká obnovil Chrám boží moudrosti.

Následovaly korunovace římských císařů papežem v západní části říše, např. Ludvíka Pobožného papežem Štěpánem V. roku 816 ve zmíněné Remeši a pomazání Alfreda Velikého ještě v dětském věku za anglického krále Lvem IV. (847 – 855) . Dále bylo zaznamenáno korunování Oty I. papežem Janem XII. v Římě za císaře Římské říše národa německého roku 962 po řadě jeho vojenských vítězství nad Maďary a Slovany i po diplomatických úspěších při rozhodování o obsazení francouzského trůnu buď Karlovcem nebo Robertovcem .Korunovace zároveň umožnila, aby Ota I. vydal „Privilegium Othonis“, které zaručovalo císařům vliv na volbu papeže. Avšak zanedlouho potom vypukl spor o tom, kdo je komu podřízen: zda císař papeži nebo naopak.

Roku 925 papež uděluje korunuvýznamnému chorvatskému panovníkovi Tomislavovi, který spojil Dalmacii s Panonií a byl i spojencem Byzance.Následuje křest polského vévody Měška v r. 967 (966?) a křest výše zmíněného Maďara Vaika r.985, který vládl jako sv. Štěpán v letech 997 – 1038, podporoval církev zakládáním biskupství a arcibiskupství, upevňoval svou vládu zdokonalováním administrativy, razil stříbrné mince a jeho země byla státem maďarsko – slovanským. Významný polský vládce Boleslav Chrabrý (992 – 1025)byl korunován za polského králer.1025 arcibiskupem v Hnězdně poté, když tam papež Silvestr II. r.1000 zřídil arcibiskupství a Boleslav tam dal pohřbít sv. Vojtěcha.

Pro šíření křesťanství měly prvořadou úlohu misie. Už kolem r. 250 mluví Órigenés o křesťanských misionářích, kteří zasvětili život šíření křesťanství. Vysílání misionářů za hranice bylo významným politickým nástrojem císařů, papežů i patriarchů. Sv.Patrick – irský národní světec – šířil křesťanství v Irsku už v první polovině 5.stol.. V r.597 přibyl do Britanie zmíněný sv.Augustin se skupinou 39 mnichů ke králi Kentu Ethelbertovi a anglosaský mnich Winfrid vedl křesťanskou misi k Frísům, Durynkům Jesencům už r.716. Winfrid se pak stal biskupem (r.722), arcibiskupem (732) a legátem pro germánii (738), avšak r.754 byl zabit Frísy a kanonizován jako sv.Bonifác.

Dopis velkomoravského knížete Rostislava byzantskému císaři Michalovi III. kvůli pozvání věrozvěstů je z r.863 a příchod Konstantina a Metoděje na Moravu lze předpokládat asi r. 864, přičemž důležité byly i další misie vyslané z Byzantské říše do pohanských slovanských zemí (Bulharska, Srbska, Chorvatska, Kyjevské Rusi atd.). Byzantská kultura tak hluboce ovlivnila nejen rozvoj vzdělanosti včetně písemnictví v těchto zemích, ale v souvislosti s tím přispěla i ke konsolidaci státní moci. Konstantin Filosof původně totiž působil v konstantinopolské císařské škole v paláci Mangaura, kde jako žák a přítel byzantského učence a patriarchy Fotia se kromě teologie věnoval spolu se svým bratrem Metodějem také právu a jiným naukám i překladům jak církevních, tak světských textů do slovanského jazyka. Tím oba bratři položili základ jak slovanskému liturgickému jazyku, tak písmu hlaholici a navíc ovlivnili tvorbu zákonodárství ve státě (spis Zakon sjudnyj ljuděm)..

Spor o šíření křesťanství slovanským jazykem mezi zastánci latinské a slovanské liturgie vyřešil papež Jan VIII. bulou Industriae Tuae z r. 880, v níž svoluje k tomu, aby se církevním jazykem stal také slovanský jazyk přesto, že do té doby se mělo za to, že pro tyto účely slouží nejlépe (či výlučně) hebrejština, řečtina či latina.

Ještě ostřejší podobu měly střety o jurisdikci římskou nebo byzantskou v Chorvatsku. Kancléřem krále Tomislava (910 – 928) byl nějakou dobu Gregor Ninský, zastánce slovanské liturgie, který působil v Ninu na dalmatském pobřeží jako čtvrtý biskup v první polovině 10.stol. Král Tomislav byl však uznán králem stolicí papežskou. Zastánce hlaholské (staroslověnské) bohoslužby Gregor Ninský musel odejít, neboť biskupství v Ninu bylo zrušeno a Gregor se stal biskupem v Sardinu . Biskupství ve Splitu bylo povýšeno na arcibiskupství s působností v celém Chorvatsku, aby všude mohla být zavedena liturgie latinská. Později však Basileios II. Bulharobijce zaslal Štěpánovi Držislavovi (970 – 997) vysoký titul „patrikios“ (královský titul), aby si ho naklonil, neboť byzantský císař potřeboval mít v zádech nepřátelských Bulharů svého spojence. Reakce papeže Mikuláše II. na postupné církevní přeorientovávání země byla konfrontační: na synodě ve Splitu r. 1060 bylo prosazeno, aby Slované, kteří neznali latinu, nebyli svěceni na kněze. Nový příklon panovníka Demetera Zvonimíra (1076 – 1089) k papeži Řehoři VII. a to, že od něj obdržel královský titul v období bojů s Benátčany, se však Zvonimírovi nevyplatilo. Od domácího odboje byl zavražděn.

Dosazování církevních hodnostářů se nakonec stalo předmětem sporu mezi světskými panovníky a papežem (boj o investituru). Nejostřejší byl spor mezi římským císařem Jindřichem IV. (1050 – 1106) a papežem Řehořem VII.(1073 – 1085), který tvrdil, že papeže mají být poslušni i císaři a králové. Na císaře uvalil klatbu, císař táhne do Říma roku 1080 aza pomoci českého panovníka Vratislava II. (1061 – 1092) místo Řehoře dosadí na papežský stolec Klimenta III. Za to českému panovníkovi Vratislavu II. udělí pro jeho osobu r. 1085 královský titul. Druhé straně – tedy papežovi Řehoři VII. - naopak pomáhal uherský král Ladislav Svatý (1077 – 1095), jenž nakonec osvobodil svou zemi od závislosti na německé říši. Rozšířil ji také o východní Sedmihrady, severní Chorvátsko a Slavonsko.

Celý tento spor a také prvního českého i uherského krále bychom museli z dějin vyškrtnout v případě, že by Ježíš ještě nezemřel a křesťanská církev ještě neexistovala.

Obdobně bychom museli vyškrtnout všechny důležité mezistátní akty, při nichž bylo zdůrazněno šíření křesťanství - např. rusko-byzantskou smlouvu, při jejímž podpisu věnoval byzantský císař Leon II. Olegovým vyslancům (Oleg vládl od 879 do 912) svaté relikvie (na výraz smíření po porážce, kterou Oleg utrpěl od Leona, ale byl jím považován za nebezpečného, takže ve smlouvě si Oleg vymohl, že má právo na bezcelní obchod s Konstantinopolí), dále pokřtění kyjevské kněžny Olgy (asi 890 až 969?), když v r.955 navštívila Byzanc, i přijetí křesťanství na Rusi Vladimírem I. (zemřel 1015) v r. 988 (byl pokřtěn na byzantském území v Chersonesu- Sevastopolu, který dobyl, protože město stálo za Fókasem, který se vzbouřil proti byzantskému císaři Basileovi II. a tomu právě Vladimír proti Fókasovi pomáhal ). Kníže Vladimír totiž potřeboval být pokřtěn, když se chtěl oženit se sestrou císaře Basilea II. – Annou Porfyrovnou a tím posílit svou pozici.

Za důležité akty je nutno považovat samozřejmě zakládání biskupství a arcibiskupství a tím budování církevní hierarchie. Mezi první biskupství, která byla zřízena v hlavních centrech římské říše, patří biskupství v Římě, Konstantinopoli, Alexandrii , Antiochii a Jeruzalému. Tato biskupství získala vůdčí postavení, takže římský, alexandrijský a jeruzalémský biskupský úřad „s tradicí apoštolskou“ a patriarchové z Cařihradu a Antiochie si pak osobovali právo na dosazování biskupů v dalších centrech. Na ekumenickém koncilu , svolaném Konstantinem do Niceje (Nikaie) v r. 325, se sešlo už více než 300 biskupů od Galije po Persii.

Ve střední Evropě byla nejvýznačnější arcibiskupství v bývalých centrech římské říše: v Porýní v Kolíně n.Rýnem čive Wormsu, kde začal boj o investituru a kde byl ukončen wormským konkordátem, anebo ve Špýru na horním Rýnu, kde bylo pohřební místo sálské dynastie,v Trevíru na střední Mosele, v Mohuči na soutoku Mohanu s Rýnem (od 973 do 1344 byli mohučtí arcibiskupové také metropolity pro české země), v Magdeburgu na Labi, kde církevní organizaci založil Ota I. (912 – 973),v Podunají v Ostřihomi a také v Kaloczi,na řece Sávě pak ve Srěmu, bývalém římském centru Panonie - Sirmiu, a na dalších a dalších místech. (Srěm bylo bohaté a důležité město s velkou vojenskou posádkou, vyráběly se tam zbraně a razily mince, místní termální prameny sloužily lázním a město mělo více než 100 000 obyvatel a po zavedení křesťanství byl Srěm církevním centrem. Zdejší biskupský stolec je znám jako stolec sv.Andronika. Dnes jsou patrné zbytky staveb z archeologických vykopávek u Srěmské Mitrovice)

Pokud by měl být oprávněný předpoklad autorů Fomenka aNosovského o ukřižování Ježíše Krista v Cařihradu na hoře Beykoz v r. 1086, jak si pak vysvětlit, že na základě dohody mezi českým knížetem Boleslavem II. a císařem Otou I. bylo zřízeno biskupství v Praze už v letech 972/973? (V té době bylo podřízeno arcibiskupství mohučskému až do r. 1344). Kam potom zařadit prvního pražského biskupa,saského kněze Thietmara (Dětmar, zemřel r.982) a druhého biskupaSlavníkovce sv.Vojtěcha (zemřel mučednickou smrtí r. 997 v Prusku)?

K důležitým svědkům počátků křesťanské kultury patří především sakrální stavby, jejichž stáří je dalším orientačním bodem na časové ose.

Při návštěvě Efesu, jednoho ze starověkých přístavů u Středozemního moře, které je však dnes vzdáleno od pobřeží asi 10 km. Monumentální starověké památky patří k nejzachovalejším v dnešním Turecku. Město bývalo hlavním městem provincie Asia, kromě antických staveb je zde možno vidět také kostel Panny Marie, zřízený v bývalém římském skladišti, kde se konal ekumenický koncil r.431. Jeho baptisterium je dobře zachováno.

K přebudování bývalých antických lázní ze 2.st. na baziliku ve 4 st. došlo např. v Hierapolisu u travertinové plošiny v Pamukkale. Tam lze také najít martyrion sv.Filipa, který tam byl umučen roku 80 n.l.. Budova pochází z 5.stol.

Bohatá na nejstarší křesťanské církevní stavby je i turecká Kappadokie, dočasné útočiště sv.Pavla, který tam hledal úkryt před arabskými nájezdy v letech 51 až 53 n.l., a kde také bylo působiště církevních otců Basila Velikého, Gregoria z Nazianzu a Gregoria z Nyssy ve 4.stol. Celkem se v Kappadokii nachází více než tisíc kostelů, pocházejících z období raného křesťanství až do 13.stol. Na arabské nájezdy reagovali obyvatelé útěkem do hor, kde v měkkém tufu, vzniklém z usazených popílků, vyvržených sopkami, vydlabali svá obydlí. Tak vznikly i klášterní komplexy, například v Zelve. Tam se nachází opuštěný klášter z doby před obrazoboreckou polemikou (tedy před 9.stol.) a v mnoha kaplích jsou vytesány kříže. Malý počet fresek demonstruje odpor k zobrazování idolů. Nejmalebnějším je asi údolí Pasagabi, které se dříve nazývalo „Údolí mnichů“, kteří zde bydleli v „pohádkových komínech“. V jednom z těchto komínů je kaple, zasvěcená sv.Simeonovi Stylitovi, kde je nápis: „Přijmi mne, hrobe, protože přijímáš Stylitu“. V kappadockém Goreme je asi nejzachovalejší původní křesťanský kostel v Turecku nazvaný Tokali Kilise, jehož jádrem je „Starý kostel“ s freskami z druhé dekády desátého století, zobrazujícími scény ze života Ježíše Krista. Kříž je v lastuře apsidy a polokruhová zeď je vyzdobena scénami ze zajetí a vzkříšení. Z jedenáctého století jsou i další byzantské kostely na tomto místě a ty mají rovněž figurální freskovou výzdobu. V kostele Yilanli Kilise je zobrazen poustevník sv.Onofrius a panovník Konstantin Veliký i jeho matka sv.Helena, která drží v ruce „pravý“ kříž. (Podle jejího vidění jde o kříž Kristův.) Na dalším místě v Kappadokii - v Cavusinu uprostřed kopců stojí kostel sv.Jana Křtitele, veliká bazilika na vrcholku skalní stěny. Byla postavena pravděpodobně v pátém stol. a je vyzdobena malbami z 6. až 8. stol. Byla zřejmě centrem náboženských poutí. Naopak u Ortahisaru se nachází kostel s velmi dobře zachovanými freskami, zobrazujícími křest Krista, Zvěstování a Narození. V kostele Balkanlar Kilise jsou údajně nejstarší fresky v Kappadokii.

Také ve starověkém městě Xanthos v Lýkii jsou soustředěny památky z doby helénské , římské i byzantské, tedy i bazilika a klášter. V Demre (Kale) byl postaven kostel sv.Mikuláše ve 3.stol., přestavěný Konstantinem IX. Monomachem v r.1043 (a v r.1862 opět přestavěný ruským carem Mikulášem I.).Sv.Mikuláš (narozený r.300 v Pataře) pobýval nedaleko odtud v Myře jako biskup (Myra byla Theodosiem II. ustavena jako lykijské hlavní město.)

Už v r. 1931 až 1932 odkryl Rostovtzeff v Dura Európos – římské pohraniční pevnosti v syrské poušti na Eufratu - křesťanský dům přibližně z r. 240 n.l. Užívali ho řecky mluvící křesťané a jeho stěny byly vymalovány biblickými epizodami.

K nejstarším objektům patří katakomby. V římských katakombách byly odkryty nástropní a nástěnné malby z let 220 – 230 po Kr., které zobrazovaly výjevy spásy a po roce 250 n.l. byly těmito výjevy zdobeny i sarkofágy.

Císař Konstantin Veliký kolem r. 320 n.l. obklopil svatyni sv.Petra na Vatikánském pahorku bazilikou na místě, kde podle podání byl po svém umučení sv.Petr pohřben. Vykopávky v r.1939 v chrámu odkryly pomník sv.Petra z 2.stol., který byl začleněn do chrámu. Stavba po několika požárech a přestavbách má podobu z let 1505 až 1629.

Se stavbou Lateránského kostela pro sv. Jana z Lateránu bylo započato uvnitř městských hradeb hned po r.313.

Vně městských hradeb na místě pohřbení sv.Pavla byl založen r.386 kostelík, ten byl nahrazen bazilikou za Theodosia I.Velikého (347 – 395) a stavba byla dokončena r.395 za císaře Honoria, Theodosiova syna. Blízko se nacházely kláštery, které o chrám pečovaly, ten byl obnovován po vpádu Saracénů a po zemětřesení.

Nejzachovalejší antická památka Říma je Pantheon, původně pohanská svatyně z r.125, která od r.609 sloužila jako křesťanský kostel. Stejně tak byla přestavěna na křesťanský chrám během 7. a 8.stol. jedna z nejkrásnějších staveb v Římě – svatyně Antonína a Faustiny na Foru.

Památkou na vítězství Konstantina na Milvijském mostě roku 312 je triumfální oblouk z r. 315.Poté, když se podle pověsti Konstantinovi zjevil kříž, vyhrál bitvu nad bezvěrcem Maxentiem, pročež kříž zdobí jeho sochu jako vítěze. Důsledkem bylo, že Konstantin vydal výše zmíněný milánský edikt z r.313 o všeobecné toleranci, který zrovnopravňoval křesťanskou víru s jinými náboženstvími.

Ravenna byla od r. 402 až do r. 751, kdy byla dobyta Langobardy, hlavním městem Itálie i celé Západořímské říše. Mauzoleum Gally Placidie z let 402 – 425, kde jsou sarkofágy císaře Honoria (zemřel 423 n.l.), Gally Placidie a jejího chotě Constantia III., je ozdobeno výrazným zlatým křížem na hvězdném nebi v kopuli chrámu. Cihlová stavba kostela San Vitale na osmibokém půdorysu byla dokončena za Justiniána v první polovině 6.stol. a konstantinopolský císař Justinián spolu s císařovnou Theodorou jsou zobrazeni na úchvatně barevných mozaikách. Významné jsou též památky, zbudované ostrogótským panovníkem Theodorichem (zvítězivším nad germánským římským náčelníkem Odoakarem r.493). Jelikož byl Theodorich ariánem, nechal zřídit vedle baptisteria ortodoxních (postaveno počátkem 5.st., mozaiky – např.Kristův křest - jsou z r.450) také baptisterium ariánské (z konce 5.st., které je vyzdobené mozaikami sboru apoštolů kolem trůnu Všemohoucího a postavami sv.Petra a Pavla). Chrám San Apollinaire in Classe (přístav Classe byl v době římské říše přístavem adriatické flotily) začal stavět asi 5 km od Ravenny biskup Ursinius v roce 534, dokončen byl r. 549. Zde jsou antické sarkofágy a mozaiky, zpodobňující prvního biskupa Ravenny, sv.Apolináře, který podle pověsti působil v Ravenně 29 let a zemřel mučednickou smrtí. Zde byly také ostatky sv.Martina. Po vyplenění Saracény byly ostatky obou přeneseny do Basiliky Sant´Apollinare Nuovo, což byla dvorní Theodorichova basilika v době, kdy učinil Ravennu svým sídelním městem. V novém chrámu sv.Apolináře jsou mozaiky s chorovody mučednic, uctívajících Bohorodičku, a mučedníků, směřujících k trůnu Spasitele. Když Theodorich Veliký zemřel v r.526, byl pochován ve svém mauzoleu v podobě bílé věže, která je dosud zachovaná opodál centra.

Do Benátek převezli benátští kupci ostatky sv.Marka av letech 828 až 832 zde byla postavena slavná Markova bazilika.Bylo tam umístěno sídlo benátského patriarchy.

V Milánu sídlili římští panovníci od r. 340 do r. 402 n.l. Katedrála sv. Tekly pochází z r. 350 n.l. a počátky výstavby románské baziliky sv.Ambrože, patrona Milána, jsou kladeny do r. 379. V bazilice je cenný oltář, zdobený drahými kovy a kameny, který je ze 12.stol. Biskup Ambrosius zřídil po r. 374 n.l. kolem města řadu svatyň pro mučedníky sv.Ondřeje, Tomáše a Jana Evangelisty a pro jejich ostatky, které zřejmě dovezl z Konstantinopole.

Okolo r.800 určil císař Karel Veliký centrem své říše Cáchy. Přestavěl dvorec svého otce Pipina Krátkého na palác s kaplí sv.Marie v podobě oktogonu, kterou vysvětil v r.805 papež Lev III. a velká mozaika na klenbě zobrazovala Krista a čtyřiadvacet starců z Apokalypsy. Osmiboká kaple pak byla základem pro stavbu katedrály panny Marie. Zde se konaly korunovace asi 30 říšskoněmeckých králů, mezi jiným i nejmocnějšího panovníka otonské dynastie Oty I. (912 – 973) v roce 936. Český panovník Karel IV. zde byl korunován podruhé a korunovační obřad zde proběhl i s jeho syny Václavem IV. a Zikmundem Lucemburským. Klenotnice katedrály je jedna z nejbohatších církevních pokladnic. V r. 814 zde byl Karel Veliký pohřben. Císař podporoval vzdělanost (karolínská renesance a vznik písma známého jako karolínská minuskula) a založil několik dalších chrámů, např. v Kolíně nad Rýnem, Paderbornu, Orleansu a v Saint-Denis. Další hmotnou památkou z jeho epochy je kronika „Vita Caroli Magni“, sepsaná Frankem Einhartem. Po vzoru tohoto životopisu pak sepsal svůj životopis i Karel IV. rovněž s názvem „Vita Caroli“.

Během „druhé renesance“ – otonské – byl vystavěn chrám sv.Michala v Hildesheimu (počátek 11.stol.)

Stavba katedrály sv. Martina a Štěpána v Mohuči byla započata r.975/976, původně byla postavena v románském slohu, přístavby v ottonském gotickém slohu jsou z r. 975 a pozdější i ve slohu barokním. Určena byla pro arcibiskupa, který byl zároveň předsedou sboru kurfiřtů, volitelů římských králů.

Okolo r. 745 převzal mohučské biskupství výše zmíněný anglický misionář Winfried Bonifatius, který byl od r. 732 již arcibiskupem, takže údajně sv.Bonifacius dosáhl povýšení biskupství na arcibiskupství v r.747. Od r.1306 byl mohučským arcibiskupem Petr z Aspeltu, který byl předtím rádcem českého krále Václava II. a poté podporoval Lucemburky. Proběhlo zde 7 korunovací.

Císařský dómsv.Marie ve Špýru na břehu Rýna je největší románský kostel na světě (památka UNESCO). Základní kámen byl položen r.1027, když se stal císařem Svaté říše římské Konrád II. ze sálské dynastie. Špýr povýšil na kulturní a mocenské centrum a ve zdejší kryptě je pochován. Ve vestibulu je mimo jiné socha Rudolfa I. Habsburského, který byl i českým králem (1306 – 1307, sňatkem s Eliškou Rejčkou se pokusil legalizovat svůj nárok na český trůn ). Kromě Konráda II. jsou v královské kryptě pohřbeni ještě tři císaři ( Jindřichové III., IV. a V.), dále 4 králové (Filip Švábský, Rudolf Habsburský, Adolf Nassavský a Albrecht Habsburský), jejich rodinní příslušníci a řada biskupů. Před císařským dómem roku 1310 otec Jana Lucemburského Jindřich VII. předal synovi do správy české léno a Jan Lucemburský zde pak byl oddán s Eliškou Přemyslovnou.

Katedrála Notre-Dame de Reims byla budována od 5.stol. a dokončena ve 13.stol. Jde o monumentální dílo vrcholné gotiky. V Remeši je rovněž románská basilika Saint Rémi z 11. stol., kde je pohřbeno několik panovníků. Pro Remeš bylo podstatné, že zde bylo sídlo biskupa od 3.stol. Ve městě Metz je nejstarší křesťanský kostel v regionu Lorain na Mosele, neboť pochází z r. 395.

Opatství Saint Denis bylo založeno Dagobertem r.630 jako královské pohřebiště. Po své smrti r.768 byl v bazilice pochován Pipin Krátký a dnešní románsko-gotická bazilika je spolu s katedrálou v Sensu jednou z hlavních památek rané gotiky ve Francii. Jako náboženské centrum francouzské monarchie uchovávalo Saint-Denis insignie královské moci.

Irský misionář Gallen založil r.614 klášter Sankt Gallen a toto benediktinské opatství bylo zejména v karolinské době jedním z duchovních uměleckých a vědeckých center.

Opatství v Cluny založil opat Bernon r.910, když obdržel od Viléma Pobožného Aquitánského (zemřel 918) dvorec z římských dob, kde obnovil benediktinskou řeholi. Za jeho nástupců, zejména sv.Odo (926 – 942) se stalo Cluny nejbohatším a nejvlivnějším opatstvím, které stálo v čele kongregace, čítající 1450 klášterů. Opat Odilo (998) zavedl uctívání památky zesnulých a šestý opat Hugo (1024 – 1109) byl svatořečen. Z kláštera pocházeli např. papežové Řehoř VII. a Urban II. Budovy byly postaveny v novém románském slohu. Clunyjské reformní hnutí sledovalo zvýšení církevní autority a jeho propagátorem v Čechách byl sv.Vojtěch. Clunyjský řád byl chráněn přímo papeži a organizoval pouti, např.ke sv.Jakubu v Compostele.

Opatství založené sv.Philibertem koncem 7.st. v Jumiéges bylo sice zbořeno Normany v 9.st., ale znovu vybudováno v 10. a 11. stol., kostel je z let 1037 až 1067.Sv. Benedikt z Nursie (asi 480 až 547) opustil Athény, když Justinián zavřel tamní školy, a usadil se v Monte Cassino, kde r.529 založil klášter. Jeho život je znám z Dialogů Řehoře Velikého, sepsaných asi 50 let po jeho smrti. Jeho jméno nese benediktinská řehole, která nastolila rovnováhu mezi zbožnými úkony a tělesnou prací.

V Dorchestru byl odkryt křesťanský hřbitov, který svědčí o tom, že ve 4.st.n.l. byla asi čtvrtina populace křesťané.

Westminsterské opatství založil Edvard III. Vyznavač v letech 1041 – 1066.

Peterboroughská katedrála sv.Petra, Pavla a Ondřeje navázala na stavbu kostela, založeného za krále Peada r.650 jako jedno z prvních center křesťanství ve střední Anglii. Klášter však byl zbořen Vikingy r.870. V 10. stol. zde bylo zřízeno benediktýnské opatství a na základech starého kostela postaven nový. Stavba v normanském slohu byla zahájena r. 1118 a dokončena 1193. Byla zde pochována manželka Jindřicha VIII. Kateřina Aragonská.

V poutním místě Durhamu stojí katedrála Ježíše Krista, panny Marie a sv. Cuthberta. V r. 995 si toto místo vybrali mniši pro uložení ostatků sv. Cuthberta a postavili na něm dřevěný kostel, který byl r. 998 nahrazen kamennou stavbou. Král Knut I. Veliký udělil Durhamu městská privilegia a stavba katedrály byla zahájena r.1093. V kapli p.Marie jsou uchovány ostatky Bedy Ctihodného, autora spisu „Historia ecclesiastica gentis Anglorum“ a také biskupa Langleyho. Za Cromwella bylo bohužel v katedrále vězení.

Katedrála v Ely je zasvěcena Nejsvětější trojici a je z r.1083. První stavbu zde nechala postavit Ethelreda (narozena 630). Po rozpadu svého druhého manželství zde založila klášter a tam byly uloženy její ostatky. Klášter byl sice zbořen Vikingy, ale nový benediktinský klášter je z r. 970, kdy byly obnoveny i kláštery v Peterboroughu a v Ramsey.

Winchester byl sídlem králů Wessexu, od konce 7.stol. zde bylo biskupství. Jemu sloužil biskupský hrad a románsko – gotická katedrála z 11. – 14. stol.

Podobně na východě Evropy jsou zakládány kláštery a kostely z podnětu byzantských panovníků. Za císaře Justiniána v letech 532 až 537 byl vystavěn Chrám boží moudrosti – Hagia Sofia v Cařihradě. Tím byl obnoven starší chrám Sofia, pocházející z doby Konstantina Velikého z let 326 až 360, který byl zničen za povstání Nika. Hagia Sofia byla vysvěcena r.537 a od té doby sloužila jako sídlo patriarchy. Byla vyzdobena mozaikovými výjevy, ztvárňujícími křesťanské legendy s centrálním zobrazením Krista Pantokratora. Tyto mozaiky na zlatém pozadíbyly sice zakrytysádrovou omítkou po přeměně chrámu v mešitu po dobytí Konstantinopole Mohamedem II. r. 1453., ale po přeměně mešity v muzeum za prezidenta Ataturka v r.1934 byly opět odkryty jejich zbytky, které je nyní možno spatřit.

Komplex klášterů Lavra na hoře Athos byl založen r.963 sv. Athanasiem s podporou byzantského císaře Ioannesa I. Tzimiskésa (císařem od 969 do 976) v rámci jeho pokání. Postupně tam vzniklo 20 velkých a několik malých klášterů (řeckých, bulharských, ruských, srbských, mužských a ženských), které byly později dokonce pod ochranou tureckých sultánů a ruských carů.

Bulharské hlavní město Sofia má původ už v 8.st.př.n.l., založili ho Thrákové, ale bylo oblíbeným sídlem Konstantina Velikého ve 4.st.n.l., byly zde nalezeny jeho mince. Z jeho doby pochází rotunda sv.Jiří, je možno ji spatřit u zbytků římských lázní. Kostel sv.Sofie byl postaven v letech 532 – 537.

Rovněž ve vlasti profesorů Fomenka a Nosovského, v Kyjevské Rusi, byly vystavěny křesťanské chrámy ještě před jimi předpokládaným Kristovým ukřižováním na hoře Beykoz. Za Jaroslava Moudrého (kyjevský kníže od r.1019 do r. 1054) byl v Kyjevě vybudován Sofiin chrám a klášter Pečerská Lavra, neboť už za jeho předchůdce knížete Vladimíra (křest přijal r.988 a zemřel 1015) proběhla hlavní vlna christianizace. V 11. stol. byl rovněž vystavěn chrám sv.Sofie v Novgorodu.

Na Dalmatském pobřeží – v Ninu stojí románský kostelík sv.Kříže z 9.stol. od doby knížete Domagoje, který sloužil jako stánek biskupa. Předrománský kostelík sv.Mikuláše s půdorysem trojlístku je z 11.stol. Ve Splitu jedna část splitské katedrály sv.Duje vznikla z mauzolea císaře Diokleciána a v Zadaru je kamenný kostel sv.Donata z 9.stol.

Nám nejbližší jsou křesťanské sakrální památky Velké Moravy v Uherském Hradišti a blízkém Starém Městě, v Mikulčicích a na Pohansku. Pocházejí z 9. stol. tedy z období, které předchází roku 1053, do něhož kladou Fomenko a Nosovskij narození Ježíše Krista. Památník Velké Moravy kryje lokalitu Na Valách, kde byl vybudován kamenný kostel v polovině 9.stol. na starém pohanském pohřebišti ze 7.stol. s archeology odkrytými více než 2000 hroby. V hrobech z křesťanského období byly nalezeny železné a olověné křížky. (Nyní je v Památníku možno vidět půdorys kostela, tvořený druhotnou výplní jeho základů, odkud byly ve středověku vyzvednuty kameny k dalšímu použití a vzniklá rýha byla zasypána sutí. ) První zděný kostel v těchto místech byl vybudován na výšině nad ohybem říčky Olšanky v Uherském Hradišti – Sadech na přelomu 8. – 9. stol. Měl půdorys kříže a uprostřed čtyřhrannou věž. Další zděné církevní stavby zde byly budovány v průběhu celého 9.stol., takže je předpoklad, že šlo o významnou církevní lokalitu. Naopak stavbu palácového typu včetně románského kostelíka archeologové zjistili v místě zvaném Na dědině. Materiál rotundy byl ve 13.stol. použit k výstavbě dodnes funkčního pozdně románského farního kostela sv.Michala a kaple sv.Jana Křtitele. Ve vnitřní části kostela byly objeveny části základů této velkomoravské rotundy z 9.stol. Archeologická lokalita Špitálky ležela na západním okraji hradiska podél potoka Salašky u hradeb kousek od vstupní brány. Zde existoval kostel byzantského typu s kopulovitou věží rovněž z 9.stol.

Slovanské blatné hradiště u Mikulčic se nacházelo v údolní nivě Moravy a u říčky Kyjovky. Archeologové odkryli stopy po 12 kostelech, knížecím paláci, třech mostech a nalezli více než 2500 hrobů s bohatou pohřební výbavou a z bývalého koryta řeky vyzvedli loďky, vydlabané z jednoho kmene. Hradiště zaniklo asi v 10. stol. po vpádu Maďarů. Dnes je zde zřízen Památník Velké Moravy. (Fuldské anály mluví k r.869 o „nevýslovné pevnosti Rostislavově“)

Na Pohansku je trvalé pracoviště Archeologického ústavu MU. V současné době zde byly nově odkryty základy rotundy z 9. stol. na periferii aglomerace, kterou obklopovala asi stovka hrobů kolem dvou církevních staveb.

Svědectvím o tom, že v lokalitě u Uherského Hradiště, v Mikulčicích a na Pohansku bylo významné správní a církevní centrum na Moravě, je papežská listina „Industrie tuae“, kterou vydal Jan VIII. v r.880. V ní je Metoděj jmenován arcibiskupem „svaté církve moravské“ a král Svatopluk označen za „jediného syna Petrova“, přičemž je se svým lidem vzat papežem v ochranu.

Nejstarším sídlem řehole benediktinů v Čechách byl Břevnovský klášter, založený r.993. (Archeologický výzkum odkryl základy kostela sv.Vojtěcha, založeného Břetislavem I. v letech 1039 až 1045.) Další z nejstarších českých klášterů je Sázavský klášter, založený r.1032 knížetem Oldřichem a poustevníkem Prokopem. Benediktýnský konvent tam pěstoval staroslověnský liturgický jazyk a vznikla zde legenda o sv.Prokopu. Rajhradský klášter vznikl na místě velkomoravského hradiště na základě donace Břetislava I. z r. 1054.Byla určena břevnovskému klášteru, který zde zřídil proboštství. Na Pražském hradě měl sídlo vůbec nejstarší ženský klášter benediktinek u sv.Jiří, který pěstoval kult sv.Ludmily.

Bez křesťanské tradice si nelze představit, z jakého důvodu by byla v Praze na Vyšehradě postavena v r.1074 románská rotunda sv.Martina, která je nejstarší zachovanou rotundou v Praze, proč by byla Vratislavem založena na Hradčanech bazilika sv.Jiří v r.920 a z jakého důvodu by v ní byly uloženy ostatky sv.Ludmily. Rovněž by nebylo možno vysvětlit, proč byly do Prahy přeneseny ostatky sv.Víta, pro něž byla nejdříve vybudována dnes již nezachovaná rotunda z let 925 až 929, která pak byla pojata do třílodní Spytihněvovy baziliky vybudované v letech 1060 až 1096 se stejným zasvěcením. Bez této tradice je pak rovněž nepochopitelné, proč nakonec Karel IV. přebudoval tento komplex na gotický chrám sv.Víta se Svatováclavskou kaplí pro ostatky sv. Václava atd. atd.

Zkrátka bez křesťanství si nelze představit dějiny Evropy v prvním tisíciletí n.l., protože křesťanství bylo nejvýznamnější a nejdůležitější duchovní hybnou silou jejího vývoje.

Změny či přesuny v datování anebo v posloupnosti událostí bourají celou strukturu historie a logickou návaznost událostí. Během prvních tisíce let byly vybudovány jak doktrinární, tak materiální základy církve a stabilizována její hierarchie, takže církev se stala oporou křesťanské civilizace v Evropě.

Dokonce je možno říci, že nebýt některých specifických potřeb církve, nedošlo by ani k rozvoji určitých řemesel - například zvonařství, čímž bylo ovlivněno i kovolitectví jako celek. Na rozdíl od muslimských mešit je v křesťanských chrámech oznamována chvíle modlitby anebo jiná významná událost hlaholem zvonů. Stavba chrámů je doprovázena výstavbou zvonic a zvonařství se stává významným umělecko – řemeslným odvětvím. Latinský název tohoto oboru je „campanologie“, protože Campania je krajina ve střední Itálii, kde podle křesťanské legendy r.409 biskup Paulin vynalezl kovové zvony. Zvony sloužily zpočátku pro svolávání mnichů v klášterech, kde také vznikaly první zvonařské dílny. Prosluli slévači v Irsku a Skotsku, protože v těchto zemích byla naleziště rud. Tam se zvony začaly odlévat už od 5.století. První zvony odléval údajně sv. Fortchern, biskup v irském Trimu (490). Zvon st Patrick Bell je z 5. nebo 6. stol., má čtyřhranný tvar a je uložen v Irském muzeu v Dublinu. Opat Turketulus v Crowlandu v Lincolnshire daroval r. 875 jím založenému klášteru 6 zvonů.

Od dob Karla Velikého se zabývali odléváním zvonů benediktýni, kteří měli dílny ve sv.Havlu, Solnohradě, Tegernsee a působili také v Čechách. V Kolíně nad Rýnem v chrámu sv.Cecilie byl nalezen malý zvon „Kančí tesák“ ze 7.stol., který je pokládán za nejstarší zachovaný zvon ve střední Evropě. Tvoří ho tři snýtované plotny a je uložen v kolínském Uměleckoprůmyslovém muzeu. V Augšpurku při dómském kostele byly r.1064 vystavěny 2 zvonice.

První písemná zmínka o velkých zvonech pochází od dějepisce biskupa Gregora z Toursu z konce 6.století, který používání zvonů k církevním účelům datuje do r.535. Roku 590 zazněl první zvon v Římě a papež Sabinián r.604 nařídil, aby tam, kde jsou zvony, byly zvoněním oznamovány hodiny k modlitbám a vypracoval také předpis o zvonění ve svátky. Z r. 812 pochází zmínka o stříbrném zvonu, který Vévoda Vilém z Akvitánie dal pověsit na stropě chrámu v Galloně v klášteře, který sám založil. R. 865 benátský dóže Orso poslal byzantskému císaři Michalovi III. 12 zvonů za to, že mu pomohl proti Saracénům. Tehdy však pro ně nebylo umístění, takže je použil až Basileios I. r.871 (nebo 872), když je pověsil na věž při chrámu Hagia Sofia, přičemž zvonice byla k chrámu schválně přistavěna.

Papež Jan XIII. (zemřel 972) obnovil svěcení zvonů a od té doby mají významné zvony svá jména. První posvěcený zvon pocházel z r. 968 a nesl jméno Jan. Od 10. stol. byly zvony zavěšovány běžně i na zvonicích kostelů ve městech.

Na našem území byl nalezen nejstarší střep ze zvonu v Mikulčicích asi z 9.stol. Písemné zmínky jsou obsaženy v Proglasu z konce 9.stol. a v Kristiánově legendě. Podle zprávy mnicha ze sázavského kláštera „opat Božetěch rozšířil a vyzdobil chrám mimo jiné zvony.“ Zprávy o zvonech a zvonění pocházejí též od arabského cestovatele Ibrahima ibn Jákoba z 10. stol. Ve výčtu kořisti, kterou podle Kosmypřivezl z Polska do Čech kníže Břetislav I. roku 1039 , jsou uvedeny i zvony z Hnězdna.

Na str. 98 knihy „Rekonstrukce všeobecné historie“, v kap.3 je konstatováno: „Křižácké války, jinak také „Trójské války“, se konaly ve 13. stol. a směřovaly k dobytí Cařihradu.“

Doslova autoři tvrdí toto (cituji): „ Západní provincie říše vznášejí nárok na hrob Hospodinův v Jerusalemu, tj. Cařihradu, tj. Konstantinopoli a zahajují dlouhotrvající války. Je to legendární Trójská válka… z 13. stol. Scaligerovská historiografie líčí tyto války jako křížové výpravy 13. stol, jako dobytí Konstantinopole 1204 a pád Konstantinopole 1261. Jde o celou řadu válek, které byly popsány „antickým“ Homérem. V jeho eposech jsou jako „Řekové“ označováni bojovníci, přicházející ze Západu a pod „Trójany“ se myslí představitelé Východu – tedy Ruské říše. Trójská válka 13. stol. je svého druhu „světová válka“ raného středověku. Byla to válka mezi V a Z a její výsledek předznamenal další vývoj Evropy a Asie.“

Z tvrzení vyplývá následující:jestliže se křižácké války konaly pod znamením kříže a k Ježíšovu hrobu, nemohly se konat dříve, než po Ježíšově smrti, tedy v pojetí Nosovského a Fomenka nejdříve v průběhu 12.st. Avšak uvedená křížová výprava z let 1202 až 1204, která přispěla k pádu Byzance, (jak konečně konstatuje i Fomenko a Nosovskij v knize Imperium) byla již čtvrtou výpravou, tudíž tři předchozí musely proběhnout dříve, tedy ještě ve 12.stol. anebo koncem 11.stol. Opravdu první výprava je doložena už v letech 1096 až 1099, takže by se musela konat jen za deset let po údajném Ježíšově ukřižování.

Ve skutečnosti první křižáckou výpravu vyhlásil papež Urban II. na koncilu v Clermontu 1095. Různé proudy bojovníků se měly setkat v Cařihradu a odtud pak pokračovat do Jeruzaléma k Ježíšovu hrobu. Proč by to činili, kdyby podle Fomenka a Nosovského měl být Kristus ukřižován nedaleko Cařihradu a tamtéž i pochován?

Druhá výprava byla vyhlášena o vánocích 1145 králem Ludvíkem VII. a ohnivě pro ni agitoval opat Bernard z kláštera v Clairvaux o velikonocích 1146. Na cestu se křižáci vydali v r. 1147. Výpravy se zúčastnil i švábský vévoda Konrád III. (1138 – 1152) a taky český přemyslovský kníže Vladislav II. (1140 – 1172, od 1158 král). Pokud bychom přistoupili na to, že křižácké výpravy probíhaly až ve 13. stol, pak by se datování výprav dostalo do rozporu s dobou panování těchto panovníků, takže jejich účast na výpravách by byla nemyslitelná.

Totéž lze říci o třetí výpravě, která se vydala na pochod r. 1189. Její německé rytíře vedl Fridrich Barbarossa (1152 – 1190) a ten našel smrt u tureckého města Silifke (dřívější Seleukie), když se brodil přes řeku Goksu (dřívější Kalykadnus). V r. 1190 se k této výpravě přidalo vojsko francouzského krále Filipa II.(1180 – 1223) a anglického legendárního krále Richarda, zvaného Lví srdce (1189 – 1199) . Časové posunutí výpravy by znamenalo, že stejně jako v předešlém případě by se míjela s dobou jejich panování.

Teprve čtvrtá křížová výprava, která vyplula z Benátek do Dalmácie v r.1202, znamenala dobytí Cařihradu křižáky v r.1204 a dosazení latinského císaře Balduina I. na cařihradský trůn (původně hrabě flanderský, vládl 1203 – 1205, franští císaři vládli v Cařihradu až do r. 1261). Tato změna vlády v Byzanci znamenala rozdrobení říše a dosazení patriarchy Thomasso Morosiniho (1204 – 1211) z Benátek, který souhlasil s podřízením římskému papeži. Místo řečtiny se začala používat latina a vysoký řecký klérus odešel do Nikaje, kde vzniklo císařství, v jehož čele stanul Theodoros Laskaris. (Řečtina byla církevním jazykem i na západě až do 3.st., latina se jím stala až později.) Nižší ortodoxní klérus se latiníkům vzpíral. Nedošlo k unii, jak si představoval papež Inocenc III., a naopak mezi oběma křesťanskými církvemi (katolickou a ortodoxní) se v průběhu doby vyvinulo otevřené nepřátelství.

Do souladu s dramatickými církevními dějinami by tudíž bylo třeba uvést i dějiny profánní a nelze si představovat, že by tím nebyly zasaženy i dějiny válečných střetnutí, jejichž výsledkem byly změny státních útvarů.

Situaci navíc komplikuje to, že křižácké výpravy nejsou popsány jen křesťanskými pamětníky (např. ve spise „Gesta Francorum“, který vznikl už před r.1109), ale též arabskými historiky – k nimž patří např. Ibn-al-Qualanísí (1073 – 1160) z Damašku, Usáma-ibn-Munkir (1095 – 1188) literát a dvořan, Ibn al-Athír (1160 – 1233) z Mezopotámie, Bahá-ad-Dín (1145 – 1234) vojenský soudce, Abú Šamá (1203 – 1267) filolog a profesor, Abú l-Fídá (Abúlfeda 1273 – 1331), Kamal-ad-Dín (1192 – 1262) z Aleppa , Ibn Wásil (1207 – 1298), vyslanec u Manfreda a soudce, Al-Makrízí (žil 1364 - 1442, jiná transkripce Al- Maqrízí, vzdělanec, sběratel a kronikář, dílo Hítat ?), Sibt ibn al-Džauzí (1186 – 1256) autor všeobecných dějin, Al- Ajní (1360 – 1451) rovněž autor všeobecných dějin anebo Abú l-Mahásin (1411 – 1469), autor dějin Egypta. Datování událostí v dílech těchto autorů podle arabského kalendáře nelze ignorovat. (Pád Jeruzaléma v červenci r.1099 se podle arabského letopočtu odehrál v měsíci šabánu r.492)

Za úvahu tedy stojí , nakolik je reálná Nosovského a Fomenkova představa o církevních dějinách. Uvážíme-li, že autoři vyhrazují na založení, konsolidaci, rozšíření a upevnění křesťanských církví asi jedno století (a jen asi deset let od Ježíšova ukřižování do první křižácké výpravy v letech 1096 až 1099), které údajně mělo postačovat k tomu, aby církev už byla natolik vlivná, že byla schopná vyburcovat Evropu k válečným tažením proti islámu a také byla natolik obecně akceptovaná, že byla schopna poskytnout křižáckým válkám ideové zdůvodnění a obhájit jejich oprávnění anebo dokonce zfanatizovat věřící (viz křižácká výprava dětí r.1212) pak myslím, že jde o proces, jehož rychlost by neměla v dějinách obdoby ani při dnešních možnostech komunikace.

Autoři tedy zde narážejí na problém rychlosti šíření idejí a jejich zakotvení ve vědomí společnosti, dále na návaznost historických procesů a na problém jejich kauzality, což již nejsou otázky řešitelné jen matematickými výpočty nebo statistickými metodami. To, že profesoři Fomenko a Nosovskij vytvářejí zcela novou koncepci historie, aniž by se vyzbrojili filosofií dějin, je patrně jejich hlavní problém.

Předvídatelná námitka Fomenka a Nosovského proti této mé argumentaci (podle výkladu o jejich „nové chronologii“, který je podán na portálu CEZ OKNO a převzat z WM č.73 z 25.3.2009) je tato: jde o důkaz v kruhu. Jelikož západní historiografie nekriticky převzala Scaligerovu dataci, pak vzájemně se podporující data rozdílných aktů, událostí, válek a zápisů nejsou skutečným důkazem, ale jen svědectvím o smluvně zakotvené shodě na stanovení letopočtu podle daného výchozího bodu – tedy roku narození Krista. Pokud však tento počátek bude zpochybněn, mění se celá chronologie.

Proti tomu tvrdím: jazyková bariéra nese zřejmě vinu na tom, že autoři „nové chronologie“ profesoři Fomenko a Nosovskij při formulaci svých hypotéz se neopírají ani o zdroje z papežského vatikánského archivu ani o zdroje, které zbyly z knihovny cařihradského patriarchy, jak soudím podle jimi uváděné použité literatury. K takovým dokumentům patří například „Acta Pontificum Romanum“ – tedy edice papežských písemností, vydávaná v Německu ve Stuttgartu od r.1881, anebo též „Acta et diplomata Graeca medii aevi sacra et profana“, vycházející ve Vídni od r.1860 do r.1890, která by jim mohla být bližší, případně „Listiny na hoře Athos“, které vydal P.Lamerle v Paříži 1937 v 15 svazcích anebo dokonce „Les regestes des actes du Patriarcat de Constantinopole“, která vycházela v Paříži v rozmezí let 1932 až 1979, což by měly být zdroje zcela nezbytné pro jakékoli úvahy o dějinách křesťanských církví, jejichž výchozím bodem je narození Krista.

Také velká zeměpisná vzdálenost do centrální či západní Evropy omezila možnosti profesorů Fomenka a Nosovského, aby si učinili jasnější obraz o evropském kulturně – historickém vývoji, což se jistě odrazilo i na jejich úvahách o nám známé vládnoucí dynastii Habsburků.

Kniha „Rekonstrukce všeobecných dějin“, kap.III., str.505, název hlavy „Caři-chánové Velkého mongolského impéria Ruska a Hordy v 13. až 16.stol. a jejich obraz – Habsburkové jako imperátoři 13. až 16.stol.“

(Moje poznámka: Je třeba stále mít na paměti, že Habsburky autoři chápou jako jiný obraz carů rusko-mongolskéhoimpéria – tedy obraz, který poskytly historické zdroje střední nebo západní Evropy, přičemž východoevropské zdroje podle Nosovského a Fomenka dávají těmto panovníkům jiná jména(!!!)

2.kapitola : Ruské a západoevropské kroniky – str. 506 – 509

Cituji: „Ruské i západoevropské zdroje popisují tytéž skutečnosti – tj. dějiny Velkého „mongolského“ impéria 14. – 16. stol., jehož centrem byla zpočátku Vladimiro-Suzdalská Rus – Horda a pak Moskva počínaje 16.stoletím. Přitom ruské zdroje, napsané hlavně v centru, byly dobře informovány o vnitřních poměrech velkého „mongolského“ dvora chánů a samozřejmě též o válkách na ruském území, avšak západním událostem věnovaly menší pozornost. Z hlediska centra totiž byla západní Evropa jen jednou z provincií Velkého impéria. Na druhé straně západoevropští kronikáři pochopitelně věnovali hlavní pozornost evropským událostem…

Proto když srovnáváme popis historie „Mongolského impéria“ z ruských letopisů a zprávy ze západoevropských kronik, porovnáváme skutečně odlišné texty, napsané různými lidmi v různých zemích a z odlišných hledisek. Proto všeobecnost popisovaných globálních dějů se „topí v oceánu“ množství místních událostí.“

„To je stále třeba mít na paměti (zdůrazňují Fomenko a Nosovskij na str.9, což cituji) při srovnávání západoevropského chápání dějin Ruska – Hordy (pod jménem Habsburků) 12. – 16. stol. a ruského vnímání dějin Ruska – Hordy 12. – 16. stol.“

Dále na str. 510, cituji:

„V habsburské dynastii je přetržka ve 2.polovině 16. stol. Do té doby byli Habsburkové totožní s velkými „mongolskými“ cary – chány (Novgorodci) a po 16. stol. už vystupovali jako místní západoevropští vládci, kteří se chopili moci na troskách „Mongolského impéria“ – Hordy. Prvními z těchto panovníků „nového pokolení“ byli zřejmě rakouští Habsburkové po r. 1612…Protože byli daleko od centra, mohli si dovolit vydávat se za přímé potomky carů – chánů…

Noví vládci – protagonisté epochy reformace „prodloužili“ svou dynastii do začátku 14. stol. tak, že prohlásili dřívější knížata Hordy za své předky. Přitom bylo zapotřebí podpořit nově koncipované dějiny novými dokumenty. Nové učebnice byly sice napsány, ale přitom bylo ještě zapotřebí předvést „skutečné hrobky“. Jejich stavby byly započaty asi mezi 16. až 18. stol. v různých městech západní Evropy…, takže „staré hrobky Habsburků“ jsou rozesety po celé Evropě…“

Kap.IV. Habsburkové 13. až 16.stol. vládnou v Evropě „zdálky“

str. 512, cituji: „Jelikož Habsburkové – tj. zřejmě Novgorodci – jsou cary-chány Ruské Hordy, jejich trvalá rezidence byla ve Velikém Novgorodu, tj. Jaroslavli. Jejich náměstci byli asi v Praze. Je pochopitelné, že samotní carové-chánové se v Západní Evropě neobjevovali příliš často… Protože o jejich panování psali různí autoři na V a Z, kteří posuzovali jejich činy z rozdílných hledisek, tyto záznamy se velmi liší…“

Moje poznámka: Aby nebylo pochyb, že Karel IV. – český král, zvaný „otec vlasti“ - (1316 – 1378) a jeho syn Václav IV. jsou řazeni mezi Habsburky, ačkoli byli Lucemburkovci - viz stranu 130 – text pod obrázkem: „Habsburk Karel IV. při korunovační hostině… vzato z miniatur krásně ilustrované Zlaté buly“.

K tomu text na str. 129 : „Dmitrij Ivanovič Donský (1363 – 1389)…V západoevropských kronikách je podán jeho obraz jako Habsburka Karla IV.… Přitom některá fakta z biografie Dmitrije Donského byla zařazena také do životopisu Habsburka Václava, který následoval po Karlu IV.…“

(Moje poznámka: Existovalo několik Karlů IV. Avšak ani Karel IV. Krásný – 1294 až 1328 – by neodpovídal domněnce autorů, že se jedná o Habsburka, neboť tento francouzský a navarrský král, syn francouzského krále Filipa IV. Sličného – 1268 až 1314 - byl poslední mužský potomek z rodinné linie Kapetovců. Na jeho dvoře český král Karel IV. vyrůstal a po něm při biřmování přijal jméno. Vůbec už nepřipadá v úvahu Karel IV. z linie Bourbonů, který byl španělským králem v letech 1788 až 1808. Habsburkem byl teprve Karel V. – španělský král, který žil 1500 až 1558 a byl v letech 1519 až 1556 říšsko německým císařem (syn Habsburka Filipa I. Sličného – kastilského krále). Také Karel VI. byl sice z rodu Habsburků, ale žil až v letech 1685 až 1740, od 1711 byl říšskoněmeckým císařem a byl to poslední mužský potomek Habsburků. Jeho dcera byla Marie Terezie.)

K tomu úvaha o Zlaté bule: str.536, bod 11.9. Cituji: „Znamenitá Zlatá bula – nový zákon Karla IV. Zlatá bula znamená zřejmě Zlaté vyjádření vůle ve smyslu „zlatý předpis“ cara-chána. Jeho název je snadno pochopitelný, protože to byl zákon Zlaté hordy. (Moje poznámka: ve skutečnosti se bula nazývá zlatou, protože byla opatřena zlatou pečetí). Autoři pokračují: „ Pečeť Karla IV. se zdánlivě „fantastickým“ zobrazením Říma … ukazuje na jedné straně dvě věže s kulatými báněmi a na druhé straně je nápis „Roma caput mundi regit orbis frena rotundi“. Historici se domnívají, že obrázek je smyšlený… Zdá se fantastický, protože podobné budovy v Římě nejsou. Zato v Moskvě je dobře známá zvonice Ivana Velikého, která je na pečeti nejpravděpodobněji zobrazena…“

(Moje poznámka: Prvních 23 kapitol Zlaté buly bylo vyhlášeno na říšském sněmu v Norimberku v lednu 1356 , 8 kapitol v Métách v prosinci 1356. K městu Římu neměla bula přímý vztah. Zákon předpisoval, jakým způsobem má být volen císař kurfiřty, předepisoval dvorský ceremoniář a byl to nejdůležitější ústavní zákon Svaté římské říše národa německého ve středověku. Přestal platit až během napoleonských válek v r.1806. Nápis „Řím je světa témě, směr udává kolesu země“ neznamená, že na zadní straně buly jsou zobrazeny římské věže. Jde o stylizované zobrazení města.)

str.529, bod 5.10. nadpis: „Dmitrij Suzdalský , tj. Karel IV.“ Cituji: „Karel znamená prostě královský titul. Je odrazem „souhrnu“ následujících dvou ruských carů-chánů – Dmitrije Suzdalského (1359 - 1363) a Dmitrije Ivanoviče Donského (1363 – 1389)…“

str.530, bod 5.11. nadpis: „Dmitrij Donský, tj. Karel IV. a Václav“

str.537, bod 12 : nadpis : „Habsburci. Václav (1378 – 1400)“

„Václav znamená asi Věnceslav, tedy věnec slávy, což se vztahuje, jak se zdá, k názvu Slovanů – Venedové, tj. Venedové slavní. Odtud též název Venezia…

… Václav byl zbaven císařské koruny v r.1400, ale pak byl ještě králem země Bohemia do své smrti 1419…“

(Václav IV. – 1361 až 1419 - jako syn Karla IV. byl po otci rovněž Lucemburk. Podle poslední vůle Karla IV. vládl Václav IV. v Čechách, Slezsku,Budyšínsku, Dolní Lužici a měl několik lén. Po zemřelém Jindřichovi mu pak připadlo Lucembursko. Když byl zbavencísařské koruny, zůstal sice králem nejen v Čechách, ale po Joštově smrti 1411 i na Moravě, ale 1402 jmenoval bratra Zikmunda správcem Českého království.)

Podivuhodný názor na duplicitu panovníků a jejich vojevůdců v knize „Rekonstrukce všeobecných dějin“ se týká také Zikmunda a Jana Žižky.

Od str. 542, kde je nejdříve poznámka o Václavovi IV. a Janu Nepomuckém.

Dále cituji: Zikmund a slepý Žižka: „Protivníkem Zikmundovým byl jednooký a posléze slepý Žižka. Byl to významný vojevůdce. Proti Zikmundovi povstali husité. Předpokládá se, že husité byli stoupenci a pokračovatelé Jana Husa. Ale je možné, že „Guzy“ nebo husité byli kozáci. (Moje poznámka: slovo kozák má původ v avarském – turkutském – názvu quazaq, což byl bojovník, volně usazený, u korutanských Slovanů volič panovníka, jinak taky ozbrojenec, zbojník.) Autoři pokračují, cituji: „Takže Jan Hus mohl obdržet jméno od husitů – kozáků. Zpočátku byl Žižka zobrazován jako jednooký (šilhající), nakonec však oslepl úplně. Stejně jako jeho originál - Vasilij Šilhavý, který zpočátku šilhal a pak byl oslepen.“

str. 543: „Je možné (soudí Fomenko a Nosovskij), že jde o obdobu vztahů mezi Vasilijem II. Temným (později oslepeným) a jeho protivníkem – Vasilijem Šilhavým, který byl slepý na jedno oko a pak byl oslepen úplně… Nelze si nepovšimnout jména Žižka. Je blízké jménu Sigizmund – ve starých ruských textech Žigki-mond. Je zcela jasné, že Žižka a Žigki je prakticky totéž jméno. Zdůrazňujeme, že i v ruských dějinách Vasilij Šilhavý je protivník Vasilije II. Temného. Tedy stejná jména protivníků (Vasilij) se shodují v obou případech (Žižka a Žigki-mond). Takže kronikáři 15. stol. mohli poplést, kdo byl slepý. Je možné, že Žigki-mond znamenalo Žigki-mongol…“

Jestliže už Fomenko a Nosovskij otevřeli téma husitství a českého kacířství, pak snad mnohem důležitější než otázka, kdo byl šilhavý, kdo slepý a kdo dokonce oslepený, je tento fakt: K Ivanu Hroznému přišel v červenci r.1570 v poselství polského krále Zikmunda II. Augusta, posledního Jagellonce, i český bratr Jan Rokyta. Car se s Rokytou přel o náboženských otázkách a disputaci uzavřel konstatováním, že Rokyta není pouze kacíř, ale dokonce i sluha antikristův. Snad je to nejen svědectví o promarněné příležitosti, ale dokonce i symbolické vyjádření toho, jak dalece bylo vzdáleno myšlení Čechů, Poláků a Litevců na jedné straně a Rusů na straně druhé ve chvílích, kdy bylo důležité, aby se vzájemně chápali. (Možná je na místě připomenout, že náboženská tolerance byla to poslední, co se dalo od Ivana Hrozného čekat ve dny, kdy jednak probíhal krvavý masakr těch, kdo u cara upadl v nemilost, a jednak setkání proběhlo krátce po dobytí muslimské Kazaně r.1552, které významně rozšířilo Ruskou říši směrem na jih a které vítězům přineslo obrovskou válečnou kořist.)

Po pasáži o Habsburcích se nezdá pravděpodobné, že by profesoři Fomenko a Nosovskij našli ve vědecké obci stoupence. Přesto tento přístup není ojedinělý. Zpochybňování scaligerovské chronologie se stalo často využívaným pomocníkem , od něhož se očekává přínos nejen v otázkách historických, ale též vysvětlení problémů literárněvědných – viz práce Dmitrije Kaljužného a Alexandra Žabinského „Jiné dějiny literatury“ (Věče, Moskva 2001), o níž pojednává článek prof. PhDr. Ivo Pospíšila, DrSc. „Tři radikální ruské knihy“.

Dmitrij Kaljužnyj podle I.Pospíšila sdílí názor, že „svěrací kazajka scaligerovské chronologie“ neumožňuje vysvětlení řady anachronismů ve starých dochovaných literárních textech. Údajně teprve poté, když se jí zbavíme, dokážeme správně interpretovat ruské dějiny před příchodem Varjagů. Historikové, kteří před Karamzinem nebyli zatíženi obecně uznávanou scaligerovskou chronologií, prý popisovali dějiny jinak. Zejména v nich nezaujatě oceňovali přínos Tatarů jak v oblasti kulturní, tak vojenské. Obnovení zájmu obdobně smýšlejících autorů o knihu benediktina Mavro Orbiniho (1563 – 1611) „Království Slovanů“ je v této souvislosti typické, i když jeho dílo je v současnosti považováno za překonané.

Provokace a smazávání hranic mezi faktem a fikcí – tak charakterizuje práci Kaljužného a Žabinského profesor Ivo Pospíšil, vedoucí Ústavu slavistiky MU. Podle jeho názoru zasluhuje ocenění už samotné vzbuzení zájmu.

Pokud přijmeme tvrzení, že se Kristus narodil 1053 (1054) a byl ukřižován na hoře Beykoz u Konstantinopole asi v r. 1086, pak prvních 1000 let n.l. by se dějiny odehrávaly BUĎ bez křesťanství ANEBO bez Krista. (V případě omylu vzniklého v důsledku záměny jmenovců by se pak jednalo o to, že Ježíš, narozený o tisíc let později, by nebyl Ježíšem Kristem, nositelem biblické legendy. Jeho osud by tudíž nebyl otázkou sporu o počátek našeho letopočtu.)

Pokud by existovalo tzv. křesťanství bez Krista, tedy bez Nového zákona a evangelií i skutků apoštolských, pak by nešlo o skutečné křesťanství, protože ústřední postavou křesťanství a nositelem jeho humanistického poselství je právě Ježíš Kristus.

Pokud by křesťanství vzniklo až v 11.stol. a prvních tisíc let by probíhalo bez křesťanství, pak všechny události s tím související (vznik církve, její strukturování a šíření, pokřtění stoupenců, pronásledování mučedníků, kanonizování textů, svěcení, vytváření rituálů, ovlivňování smýšlení, vytváření hmotné křesťanské kultury a uměleckých děl s církví spojených, stavění kostelů a klášterů, pronikání křesťanství do všech sfér středověkého života a s tím spojená mocenská a válečná střetnutí, štěpení církve a vznik herezí atd.) bylo by nutno posunout za 11. stol. Tím by se vyprázdnily jak duchovní tak materiální dějiny Evropy prvního tisíciletí, události by ztratily zdůvodnění, příčinné souvislosti by vymizely a dějiny by se staly nepochopitelnými. Naopak všechny skutečně proběhnuvší události, odsunuté z prvního tisíciletí, by bylo nutno vměstnat za 11. stol., čímž by vznikl neřešitelný přetlak na časové ose.

Skutečnosti, popisované v bibli, jsou v historii pevně zafixovány a z historicky doložitelného půdorysu Ježíšův příběh logicky vyrůstá, odvíjí se na jeho pozadí, známými historickými skutečnostmi je ovlivněn a sám do nich zasahuje. (Období panování římského císaře Octaviana Augusta (žil 63 př.n.l. až 14 n.l.) a jeho census, vláda judského krále Herodesa (žil 73 př.Kr. až 4 př.Kr. – předpokládá se tudíž, že se Ježíš narodil buď r.4 př.n.l. anebo za jeho nástupce), války v Judeji a židovské povstání, konflikt Ježíše s farizeji a odsouzení prefektem Pilátem Pontským (správcem provincie Judea v letech 16 až 36 n.l.).

Nic z těchto skutečností se neváže ke Konstantinopoli 11. stol. a naopak bible neodráží historicky známá fakta, určující dějiny Byzance na konci prvního tisíciletí n.l. (Konflikty a války se seldžuckými Turky na jihu, s Bulhary a Srby na severu, s Normany na jihu Itálie, nájezdy Pečeněgů na severovýchodě, panování Michaela VI., vláda tří manželů císařovny Zoe (žila 980 až 1050), kterými se postupně stali Roman III. Argyr (1028), Michael IV. Paflagonský (1034) a Konstantin IX. Monomach (1042), ostrý postup konstantinopolského patriarchy proti tzv. heretikům, spory o obrazoborectví, rozkol církve na západní – katolickou a východní – ortodoxní v r.1054 - tedy téměř současně s údajným Ježíšovým narozením - první křížová výprava 1096 – 1099 – tedy pouhých 10 let od údajného Ježíšova ukřižování na hoře Beykoz atd.)

První tisíciletí Byzantské říše tedy není od křesťanství odtrženo, avšak děje, které zde probíhají, předpokládají, že Ježíšův příběh už dávno nastal.

Datování podle křesťanského kalendáře má paralelu v datování těchže událostí podle jiných kalendářů. Arabští kronikáři jednak připomínají Ježíše Krista jako proroka v Koránu (kanonizovaném r.650 n.l.), jednak podle arabského kalendáře datují křižácké výpravy k jeho hrobu počínaje první výpravou v letech 1096 až 1099 n.l. (tedy podle arabského kalendáře asi od r.489 do r.492).

Kromě toho se stýkají dějiny křesťanské Evropy a muslimského světa ve Španělsku, kde v letech 711 až 1031 existoval chalífát kordovský, který vedl s křesťany ostré válečné střety. (V r.997 například byl zničen i slavný křesťanský chrám sv.Jakuba v Compostelle.) Tyto skutečnosti jistě neušly arabským kronikářům, např. at – Tabarímu, který napsal Univerzální kroniku světa (do r.915), anebo Ibn Chaldúnovi (1332 – 1406), autoru Dějin Arabů, případně odraz situace ve Španělsku je zachycen filosofy muslimského Španělska Ibn-Gabriolem (11.st.) anebo Ibn-Bádžadžou (zemřel kolem 1138). Tudíž: pokud by nastal přesun počátku našeho letopočtu o tisíc let, pak by vznikly těžko řešitelné rozpory v datování podle různých kalendářů, což by znemožnilo rozpoznat, zda jde o děje souběžné, či nikoliv.

Rovněž nelze ignorovat synchronismy, jimiž je archeologicky nebo písemně dosvědčená souběžnost událostí, osob nebo archeologických památek i jiných předmětů hmotné kultury. V opačném případěby se dostaly do rozporu události církevní s daty státních aktů a dalších světských událostí, známých z kronik. Církevní dějiny by se tak vymkly z časové osy, docházelo by k diskrepanci v posloupnosti papežů a dynastií, nesouhlasila by datace panovnických výnosů, zákonů, bul či dopisů a kronikářských záznamů s daty současně s nimi probíhajících církevních aktů atd. Tedy – byla by porušena jejich vzájemná souvztažnost. „Po Konstantinovi bylo stále jasnější,“ říká autor kapitoly „Patristická historiografie“ Jill Harries na str. 255 ve sborníku Rané křesťanství – vydal CDK v Brně 2009 – „že dějiny církve a křesťanství jsou spjaty se svým sekulárním kontextem“.

Vyprázdněné dějiny prvního tisíciletí by si žádaly zaplnění. Předpoklad, že by mohl být pouze posunut konec starověku, rozhodně neobstojí. Periodizace dějin nebyla zvolena náhodně. Počátek středověku je totiž charakterizován právě změnou v myšlení, jejímž určujícím faktorem bylo přijetí křesťanství. Nejde přece o to, aby staletí byla prostě přečíslována a z letopočtů vypuštěna dvě desetinná místa, ale jde o souběžnost a následnost, o logické řetězení příčin a důsledků, o rozpoznání příznaků a jejich podstaty a tudíž i o možnost, že z nynějších příznaků mohou být vyvozeny předpoklady do budoucna.

Napadá mne, že počítání předmětů v materiálním světě je zcela odlišné od počítání roků v dějinách,protože umístění letopočtu na časovou osu vyžaduje shodu na stanovení počátku. Církevní představitelé například viděli počátek ve stvoření světa , staří Řekové počítali roky podle olympiád, přičemž první se údajně konala v r.776 př.n.l., pro staré Římany bylo výchozím bodem založení Říma, což byl podle pověsti rok 753 př.n.l., Indové v dnes přijímané chronologii vycházejí z data Buddhovy smrti, za nějž snad považují rok 483 př.n.l.? (544 př.n.l.?), případně počítají roky od vytvoření Kaniškovy říše v r.78 n.l. (Kaniška vládl od r.78 do 123 n.l. v říši Kušánů s hlavním městem Pešavárem, podporoval buddhismus), muslimové vztahují svůj letopočet k útěku Mohameda z Mekky do Medíny r.622 n.l. a Židé odvozují svůj kalendář sice stejně jako křesťané od počátku světa, avšak ten kladou do r. 3761 př.n.l. atd.

Anglikánský arcibiskup James Ussher (1581-1656) předpokládal, že ke stvoření světa došlo roku 4004 př.n.l. afrancouzský humanista, klasický filolog a básník Josephus Justus Scaliger (1540 – 1609)se od něj příliš nelišil, neboť stvoření světa umísťoval dor.4713 př.n.l.

Kulturní vliv antiky se v Evropě projevil v převzetí juliánského kalendáře (Julius Gaius Caesar zavedl v Římě roku 46 př.n.l.juliánský kalendář o 365 dnech, přičemž každý čtvrtý rok byl přestupný a měl 366 dní. Když byl římský opat Dionýsius Exiguus pověřen, aby zjistil datum Ježíšova narození, které by umožnilo stanovení výchozího bodu křesťanského kalendáře, nezměnil juliánské měření délky roku, ale od r. 525 byl rok narození Krista povýšen na 1. rok Anno Domini.)Juliánský kalendář posléze opravil papež Řehoř XIII. roku 1582 ve svém gregoriánském kalendáři a zdokonalení tohotojeho kalendáře navrhl právě Scaliger roku 1583 v knize „De emendatione temporum“.

Gregoriánský kalendář zpočátku akceptovaly jen katolické země a země s evangelickým vyznáním se jen váhavě připojovaly, protože papežskou autoritu neuznávaly, takže přebírání tohoto kalendáře pokračovalo až do 20.st. Stanovení letopočtu – ač se zdá být výlučnou doménou astronomů, fyziků či matematiků–tedy zřejmě nepředstavuje jen matematický úkon, neboť předpokládá společenský konsenzus pro to, z jakého bodu bude počítání vycházet. Proto domněnka, že pouhou změnou letopočtu lze docílit opravy historiografie, podle mého názoru není oprávněná.

Upírat historickým osobnostem časový prostor znamená zároveň upírat jim nárok na existenci, což platí i o státních útvarech Z této pasti se autoři logicky snažili vymanit tak, že sice historické postavy z dějin nevymazali, ale pokusili se tyto osobnosti ztotožnit a položit tak rovnítko mezi osoby a děje jinak neslučitelné, čímž zdánlivě uspořili období vládnutí jedné z nich. Pro tento postup neexistuje jiný důvod, než snaha tvůrců „nové chronologie“, aby se vymanili z nástrah, které si sami nastavěli do cesty.

Podle mého názoru knihy Fomenka a Nosovského svědčí o tom, do jak neřešitelných problémů zabřednou autoři, kteří vybudují své dílo pomocí voluntaristických a svévolně manipulativních metod. Oba profesoři podřídili své úsilí nekriticky zvolenému cíli – v jejich případě obhajobě tak všeobsáhlé dějinotvorné role Slovanů a jimi sjednocených národů v Evropě (viděno jejich očima – velikého „mongolského“ národa na euroasijském kontinentu), jakou bohužel v daném období Slované ani Mongolové nezastávali. Oba autoři navíc útočí na domnělé nepřátele, na západoevropské historiky, kteří se podle jejich názoru snaží tuto roli záměrně zkreslit, znevážit či dokonce popřít. Zdá se, žev podstatě jde o ovlivnění idejemi panslavistů 19.stol. a o přetvoření těchto idejí podle požadavků současnosti.

Myslím, že na historii je zajímavé zejména rozpoznání řetězce příčin a následků – a právě to nám autoři nedopřávají. Senzačnost zdánlivě novátorských odhalení má však tu výhodu, že upoutá pozornost i té části laické veřejnosti, která by se jinak o stokrát školometsky opakované dějepisné vědomosti nezajímala. Jako mile hravý se mi také jeví způsob, jakým autoři zkusmo skládají stavebnici dějin, protože občas může dojít k tomu, že dvě kostky do sebe nečekaně zapadnou.

S uznáním se o Ussherovi i Scaligerovi vyjadřoval náš současník, americký zoolog a paleontolog Stehen Jay Gould (1941 – 2002), který sice neschvaloval jimi navrhovanou chronologii zcela bez výhrad, přesto však napsal r.1991- 1992 ve „Fall in the House of Ussher“ (Penguin Books), že bude bránit tuto chronologii jako úctyhodný pokus o vědecké řazení historických událostí. Kniha Fomenka a Nosovského „Základy historie“ z r.2005, vydal RIMIS, tuto scaligerovskou chronologii bourá. Autoři v knize obhajují nové metody datování a kritizují chyby středověkých chronologů, kteří údajně „prodloužili dějiny“. Pokud ve prospěch své „nové chronologie“ argumentují se vší vážností tak, jak bylo uvedeno, je jejich nová teorie zcela nedůvěryhodná.

Na omluvu autorů knihy „Impérium – nová chronologie“ je možno uvést, že absence komparativní religionistiky jako vědní disciplíny v sovětském období neumožňovala plně rozvinout bádání na tomto poli. Od r.1932 sice existovalo „Muzeum dějin náboženství a atheismu“, umístěné symbolicky do Kazaňského chrámu v Leningradě, zbaveného až do r.1991 svěcení, avšak boj za materialistický světonázor překrýval srovnávací studia mezi křesťanskými, muslimskými či také židovskými nebo jinými náboženskými systémy a z tohoto pohledu se rozdíly mezi nimi jevily nepodstatné. Nynější obnovený zájem o tuto problematiku přináší protomnohá úskalí daná tím, že dlouhodobě byl zakonzervován v jistém smyslu uctivější vztah k pravoslaví jako náboženství vítězného Ruska než k víře muslimské či židovské anebo případně další.Proti svému nedoceňování se hlasitě ohrazovali například arménští křesťané a zdůrazňovali, že bez darů jejich církvi ze zahraničí by zdaleka nebyli schopni rozvíjet svou publikační a další kulturní činnost v takovém rozsahu, jak je třeba.

Celý komplex těchto otázek se nyní jeví jako bílé místo, které je ochotně zaplňováno například dílem filosofa Nikolaje Berďajeva (1874 – 1948, doktor theologie honoris causa v Cambridge), jehož knihy„Říše ducha a říše carova“ a zejména „Duch a realita“ jsou považovány zajeden z pilířů religionistiky 20. stol.

Ve prospěch autorů knihy „Impérium - nová chronologie“ snad svědčí to, že v případě, když zůstávají na domácí půdě a rozebírají společné dějiny Rusů a Tatarů, mohou být jejich teze podnětné. Na str. 57 říkají , cituji: „Nikdo z ruských orientalistů nenapsal dílo, které by popisovalo celou historii Zlaté hordy v její úplnosti“ a na str.67: cituji: „Hypotéza: žádné dobytí Ruska cizími vojsky neexistovalo. Horda nebojovala s kozáky z toho důvodu, protože kozáci byli její součástí … Tataro – mongolské jho bylo prostě obdobím vlády v ruském státu, kdy se panovník opíral o vojsko zvané Zlatá horda… Hlavním velitelem byl car – tatarsky chán … Staroruský stát byl jednotným impériem, které mělo profesionální vojsko – hordu a lidovou složku, která netvořila stálé oddíly… Toto impérium s hordou existovalo od 14. do 17.stol. Zaniklo ve „velkém chaosu“ na počátku 17.stol… Horda byla politicky poražena „stoupenci západu“… když se moci chopili prozápadně orientovaní Romanovci.“

Fomenko a Nosovskij nejsou sami, kdo hledá společné dějiny Rusů a Tatarů. Na vzájemnou propojenost těchto etnik poukázal i kazachský básník a lingvista Olžas Sulejmenov v knize „Od A do Z“, první vydání 1975, druhé vydání v Moskvě, nakl.Grifon v r.2005. Jedná se o dešifrování některých nesrozumitelných míst v „Slovu o pluku Igorově“, která je nejlépe možno vyložit tak, že si sem dosadíme tatarský text a jeho překlad pak dává smysl.

Podobně také v již zmíněném článku I.Pospíšila „Tři radikální ruské knihy“ figuruje publikace T.V.Oleněvové z hlavního města Marijské republiky Kaškar-Ola „Nové chápání staroruských textů XI – XIII stol.“ (Vydáno Marijským pedagogickým institutem v r.2004)

Rovněž Oleněvová je vedena podobnou snahou jako Sulejmenov . Jde o vysvětlení „temných míst“ ve Slovu o pluku Igorově, v Úpěnlivé prosbě Daniela Zatočnika a ve Slovu o záhubě Ruské země.

Domnívám se proto, že další studium dějin neruských národností jako protiváhy dějin, popisovaných z hlediska dominujícího ruského etnika, dále i studium jejich jazyků, literaturya církevní historie může významně obohatit dějiny carského impéria. Současně se může stát brzdou pro zpochybňování nynější datace. Avšaki v tom případě, že jediným přínosem autorů „nové chronologie“, profesorů Gleba Vladimíroviče Nosovského a Anatolije Timofejeviče Fomenka, by bylo pouze vyvolání hlubšíhozájmu o tyto fenomény a povzbuzení chuti k důkladnějšímu bádání, jejich provokativní pokus stojí za dosti bedlivou a ovšem i kritickou pozornost.

Literatura

• „Světové dějiny v kostce“ O.Dorazil, vydal Papyrus 1992
• „Malá československá encyklopedie“, vydala Academia 1984
• „Dějiny Byzance“ sborník vydaný pod vedením B.Zástěrové, Academia 1992
• „2000 let křesťanství“, sborník vydaný Karmelitánským nakladatelstvím 1999
• „Rané křesťanství“, sborník editovaný Ianem Hazlettem, vydal CDK 2009
• „Teologický slovník“ K.Rahner, H.Vorgrimler , Vyšehrad 2009
• „Zvonařství“ P.R.Manoušek, Grada 2006
• „Křížové výpravy očima arabských kronikářů“, Argo 2010, uspořádal F.Gabrieli
• „Kultura středověké Evropy“ J.Goff, Vyšehrad 2005
• „Stručné dějiny křesťanství“ S.Tomkins, Volvox globator 2009