PROUDY

Jakoby symbolicky v tuhých mrazech možná osudového roku 2012 odchází v požehnaném věku 86 let legenda české slavistiky, rusistiky a komparatistiky prof. dr. Slavomír Wollman, DrSc. (3. 8. 1925 – 27. 1. 2012), syn Franka Wollmana (5. 5. 1888 – 9. 5. 1969), budovatele brněnské slavistiky a rusistiky, jednoho z představitelů české školy literární komparatistiky, jejíž podobu jeho syn po dlouhá léta doma i v cizině, na našem i mezinárodním kolbišti, hlavně ve funkcích v tehdejším Českém komitétu slavistů, jehož byl dlouholetým sekretářem a předsedou, a v Mezinárodním komitétu slavistů, spoluutvářel. Odchází těsně před druhým českým vydáním zásadní práce jeho otce Slovesnost Slovanů (1. vyd. Praha 1928) a jeho vlastního syntetického díla. Vzhledem k množství jubilejních článků k jeho různým životním jubileím připomeneme nyní spíše jeho studie z poslední doby.

Bezprecedentní odvolání z funkce vedoucího redaktora Slavie, které mělo těžké koncepční důsledky a které je už navždy černým písmem zapsáno v dějinách české slavistiky, ho spíše ještě intenzivněji přitáhlo k nové práci i k hledání příčin této krize české slavistiky. Do té doby dvojice Antonín Měšťan (opustil funkci podobným způsobem) a Slavomír Wollman koncipovala práci v Slovanském ústavu moderně a v návaznosti na prověřené tradice jako neradikální a nekonjunkturální, otevřené, vědecky náročné mezinárodní bádání, jako dlouhodobé, kreativní promýšlení slovansko-neslovanského světa. To se s plnou silou reflektovalo v novějších pracích Slavomíra Wollmana. Po monografických publikacích Slovo o pluku Igorově jako umělecké dílo (1958), Porovnávacia metóda v literárnej vede (1988) a Česká škola literární komparatistiky (1989) a desítkách studií přichází série prací, které byly dílem spjaty s činností tehdy nově založené České asociace slavistů, již Slavomír Wollman od počátku podporoval jako výraz pojetí, jež vznikala krátce po roce 1989 jako výraz nezbytí nové, samostatné a na mocenských a skupinových tlacích nezávislé stavovské organizace českých slavistů. Klidný, vyrovnaný tonus těchto studií z počátku 21. století svědčí o vědomí vlastní ceny i plodnosti metod a přístupů, které u S. Wollmana nejsou nikdy strnulé a neměnné, ale přiměřeně flexibilní vývoji vědy i okolního světa.

Již v syntetických pracích druhé poloviny 80. let 20. století bylo zřejmé, že S. Wollman se volně pohybuje v širokých, především evropských literárních souvislostech na bázi komparativně žánrové, tedy komparatisticko-genologické. Jeho studie o žánrové struktuře slovanských literatur uvedená v sborníku resumé přednášek, příspěvků a sdělení na osudovém VI. MSS v Praze roku 1968 byla první dílčí syntézou tohoto metodologického pohybu.1

` Do sborníku, který byl výstupem badatelského projektu a jenž se tehdy ocitl bez editora, neboť skutečným editorům byla tato role odňata a jehož recenzent v „nové“ Slavii projevil vzácně komplexní nepochopení jeho obsahu, formy i vnějších atributů jeho existence2, přispěl Slavomír Wollman skvostnou studií Interkurence literárních struktur u západních Slovanů.3 Před módními koncepcemi nadnárodního literárního procesu ukázal S. Wollmnan na toto proudění u západních Slovanů v duchu pojetí svého otce i na pluralitu společných míst, na jejich různost poetologickou, filozofickou, náboženskou, kde slova Západ a Východ ztrácejí smysl, neboť jde o jeden celek. Směšně zpozdilé jsou všechny „objevy“ souvislostí tzv. Západu a Východu a odmítání tzv. jakoby do slovanských entit hermeticky uzavřené české školy literární komparatistiky wollmanovského typu. Oba Wollmanové nemuseli pořádat konference ani vydávat sborníky na tato témata, protože viděli tyto entity zcela přirozeně jako jeden kulturně-duchovní celek od antiky, přes středověk a renesanci již dávno a často především v dobách, které tomu nepřály a v nichž se dnešní tvůrci těchto „objevů“ ještě pohybovali ve zcela jiných tématech, pokud byli vůbec na světě.

Do sborníku Česká slavistika 2003 jubilant přispěl zásadní studií o Josefu Dobrovském. S. Wollman zde stále více zdůrazňuje to, co bylo koncepčním jádrem české školy literární komparatistiky, která vyústila tvorbou jeho otce: slavistika vždy stála v epicentru vývoje a výboje evropské vědy. Dokonce v jistém smyslu ukázal na důležitost toho, čemu se dnes říká areálová studia, ale současně na jejich nutné filologické východisko, které je i jejich vymezením: J. Dobrovský může být východiskem jak prostorové, zónové koncepce slavistiky, tak jejího filologického jádra, jež se rozvinulo ve 20. století v lingvistickém funkcionalismu a literárněvědném imanentismu. Nicméně pro S. Wollmana je důležitá evropská a světová dimenze této „nové“ slavistiky, její přesahy a srovnávací ráz germanoslavistický a hungaroslavistický: „Spíše než fundátorem nejasně vymezeného zájmového oboru, který existoval donedávna, stal se Josef Dobrovský jeho kritickým reformátorem a promotorem vědní disciplíny, její metodologie a praxe. Příhodná jubilejní zkratka fundator studiorum slavicorum se nesmí stát kořistí neinformovaných a nepoučitelných spekulantů v duchu internacionalismu, nebo pro změnu paneuropismu, kteří neúnavně prohlašují slavistiku za obrozenský přežitek a pošklebují se nad písní Hej Slované. Budiž zdůrazněno, že nástup moderních filologií, spjatý jednak s dosaženým stupněm vědeckého poznání, jednak s novým pojetím národa, byl proces celoevropský, a že Dobrovský se ho zúčastnil jako evropská osobnost, a to bez opoždění a také bez závislosti na národním mýtu, popř. na pocitu nadřazenosti, zato však s unikátním komplexem odborností, umožňujících přiměřenou kombinaci etnolingvistických a geopolitických, resp. geokulturnich hledisek, a díky tomu s rozhledem více než pouze srovnatelným se soudobými vědeckými partnery v ostatních nových filologiích.“4 Wollman odtud vychází spíše k rehabilitaci filologické kritiky, ale současně dokresluje její přesahy.

V příspěvku do sborníku z I. kongresu českých slavistů se S. Wollman zabýval aktuálními hrozbami, mezi jinými elitářstvím a mediokracií v rámci různých postmodernistických tendencí.5

Do kongresového sborníku Česká slavistika 2008 Slavomír Wollman napsal studií o hledání generální literatury směrem k jihovýchodu. Tu byl opět ve svém živlu, neboť svým komparatistickým čidlem ukázal na proplétání zdánlivě vzdálených kulturních entit a spojil je s tradičním českým pronikáním na Balkán – ekonomickým, ale i kulturním. Uvedl ji příznačnými slovy, v nichž sepnul obecné teoretické úvahy s přípravami nového svazku studií Slovanské literatury ve střední Evropě.

Z metodologického hlediska byl Slavomír Wollman především filolog s širokým rozhledem folkloristickým a etnologickým, ale také obecně kulturním a politickým, který své dílo ukotvuje především v interkurenci literární. Tento komplexní pohled – nikoli však neživý a vyčpělý, ale nasycený zvuky a barvami konkrétních kulturních a uměleckých projevů, je také tichým, ale silným důkazem zásadního zakládacího významu české školy literární komparatistiky, neboť ta - na rozdíl od jiných – přinesla obecné komparatistice, tedy nejen slovanské, významné metodologické zisky, jež dnes užívají i jiní, aniž by zásluhu komparatistické slavistiky nějak uznávaly. Nutné také právě na stránkách Nové rusistiky zdůraznit to, že zvěčnělý byl primárně rusistou, odborníkem na poetiku Slova o pluku Igorově a že pojímal tento svůj původní užší obor – dnešními slovy řečeno – areálově.6