Dana Ferenčáková

x Liesganigova stupňová měření
x Metr jako dvacetimilióntina zemského poledníku
x Vývoj praktické geometrie v Rakousku-Uhersku
x Od praktické geometrie ke kartografii
x Vyměřování katastru jako zdroj daní

1) Ostrá horka u Soběšic a Josef Liesganig

Pokud se vydáte z Lesné nad Brnem směrem k Soběšicím a odbočíte asi v polovině cesty vlevo do kopce, vyjdete na vrcholek Ostré horky, vysoké 404 m. Již zdálky je viditelná ocelová konstrukce rozhledny, která se tyčí nad okolními stromy. Z rozhledny je pěkný výhled jednak na jih, kde se rozkládá Brno, jednak na sever směrem k Vranovu. Rozhledna byla vybudována v r. 2008 na památném místě, kde v roce 1759 započal svá triangulační měření ředitel vídeňské jezuitské observatoře Josef Liesganig (1719–1799). Měřením ho pověřila císařovna Marie Terezie (1717–1780) na popud astronoma a matematika Rudera Josipa Boškoviče (1711–1787), rodáka z Dubrovníka a chorvatského jezuitského učence, a také na přímluvu svého osvíceného kancléře, diplomata a mecenáše Václava Antonína Kounice (1711–1794). Ruder Boškovič provedl podobná měření poledníkového stupně severně od Říma už v letech 1751–1753, protože chtěl zjistit rozměry Země. Jeho traktát „Philosophie natura…“ vyšel ve Vídni r. 1758 a mimořádně ovlivnil úvahy o rozměrech nebeských těles a skladbě vesmírné hmoty.

Josef Liesganig pocházel ze stejného prostředí jako Boškovič. Stejně jako on byl jezuitským teologem a vzdělancem věnujícím se astronomii. Pro svá měření poledníku, procházejícího Vídní, si vybral otevřený prostor mezi Vídní, Brnem, Štýrským Hradcem a Varaždínem, přičemž území rozdělil na 22 trojúhelníků, jejichž vrcholové body byly většinou věže kostelů nebo kaplí. Byl prvním zeměměřičem v Rakousku-Uhersku, který pro tato měření použil triangulační metodu. radcem a Varaž Svá měření zahájil roku 1759 a dokončil v r. 1768. Délku jednoho stupně na meridiánu, procházejícího Vídní, určil na 58 664,2 sáhů (tedy v převodu na dnešní jednotku 111 255,716 m). V tomtéž roce 1768 zveřejnil zprávu o měření v londýnských Philosophical Transactions a posléze v r. 1770 latinsky ve spise „Dimensio Graduum Meridiani Viennensis et Hungarici peracta J.Liesganig“.

Ze změřené délky poledníku v sázích se v důsledku praktické potřeby stanovit jednotnou evropskou délkovou míru vyvinula nová jednotka 1 metr. Na rozdíl od dřívějších délkových jednotek nazvaných podle rozměrů lidského těla (například loket byla vzdálenost od lokte k dlani a pražský loket jako délková míra činil 59,376 cm, případně loket moravský měl 59,4 cm), eventuálně podle činností, které byl člověk schopen vykonat v časovém limitu (například jitro byla rozloha, kterou byl sedlák schopen zorat za den a ta v 18. stol. činila 57,54642 arů), byla nová jednotka stanovena podle rozměrů Země. Profesor fyziky na Pedagogické a Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity Jan Novotný dodává: „Na definici metru se shodli francouzští učenci v době Velké francouzské revoluce na základě úvahy, že jednotka, která by měla naději na obecné přijetí, by měla jednak odpovídat rozměrům lidského těla, jednak být zároveň v jednoduchém vztahu ke stálé veličině. Za tuto veličinu byl zvolen zemský poledník, takže metr byl definován jako jeho dvacetimilióntina.“

Počátečním bodem měření na Moravě byla kaple sv. Kříže u Soběšic na Ostré horce, další byla kaple sv. Antonína u Újezdu u Brna a třetí – sv. Peregrina u Ořechova. Kapli sv. Kříže vystavěli na počátku 18. stol. jezuité u poutní cesty z Brna do Vranova na znamení díků za odvrácení morové nákazy. Měla podobu desetimetrového rovnoramenného kříže a po jejím obvodu se nacházely čtyři přízemní arkýře.

Kaple však nepřežila ani jedno století. Po rozpuštění jezuitského řádu ztratila na významu, takže nakonec pozemek i s rozpadající se stavbou koupil v r. 1785 místní mlynář, který kámen použil jako stavební materiál. Po 200 letech už nebylo známo, kde se kaple nacházela. Místní historici a nadšenci vedení Ladislavem Bartošem a geodetem Aloisem Šimkem však nakonec zpětně určili její původní umístění. V r. 1958 byla odstraněna zemina na Ostré horce a nalezeny její základy. Nad původním středem kaple byl osazen žulový kvádr s nápisem, že jde o první trigonometrický bod na území ČSR zaměřený J. Liesganigem. Vedle žulového pylonu pak byla vybudována rozhledna, obklopená lavicemi a stoly z dřevěných trámů. Jelikož se rozhledna zvedá do výšky asi 20 m a převyšuje tak okolní duby, je z ní krásný výhled na celé Soběšice, na blízkou čtvrť Lesnou a do dálky i na hrad Špilberk a s ním sousedící Petrov. Je zajímavé, že největší životaschopnost osvědčil název ulice, která vede Soběšicemi kolem Ostré horky. Nehledě na to, že kaple zmizela už před více než dvě stě lety, ulice se stále jmenuje „Pod Kaplí“.

2) Opatření osvícených panovníků pro podporu zeměměřičských prací a očekávání, která do nich byla vkládána

Osvícení panovníci očekávali od stupňových měření a zeměměřictví obecně vydatnou pomoc v mnoha ohledech. Jednalo se především o vytyčení hranic rozrůstajícího se impéria a zmapování nově připojených území. Dále měla kartografie význam pro obranu země, protože armádě podávala informace o komunikacích, bodech důležitých pro zásobování i přepřahání, o terénních překážkách v podobě prudkého stoupání anebo vodních toků. A konečně šlo o její využití pro civilní účely, protože sloužila pro sestavování katastru s vyznačením nemovitého vlastnictví, na jehož základě měly být majitelům vyměřovány daně. Vybírání daní pro naplnění státní pokladny byl silný impuls pro to, aby panovníci měli zájem o měřičské práce.

O katastrální vyměřování se nejdříve zasadila Marie Terezie, když se pokusila zdanit nejen poddané, ale také šlechtu. Přitom však daně šlechty zůstaly asi o 8 % nižší. Katastrální patent jejího syna Josefa II., který byl vydán v dubnu 1785 a který vstoupil v platnost už po čtyřletém vyměřování v r. 1789, nečinil již žádný rozdíl mezi panskou a poddanskou půdou a obojí majetek zdaňoval stejně. Tento stav znamenal skokové navýšení daní u šlechty, která byla až do té doby zvýhodňována. Kvůli bouřlivému nesouhlasu šlechty byl tedy tento patent zrušen Leopoldem II. hned po smrti Josefa II. v roce 1790.

Prostý návrat k předchozímu stavu však již nebyl možný, protože během vyměřování bylo nalezeno asi o polovinu více obdělávané půdy, než bylo do té doby známo. Proto byl v r. 1792 vyhlášen kompromisní katastr tereziánsko-josefínský, v němž platily nově nalezené výměry, ale berně byly stanoveny podle tereziánského katastru z r. 1748 a pro šlechtu byly tedy nižší. Tento tereziánsko-josefínský katastr se udržel až do poloviny 19.stol.

3) Pokračování Liesganigovy práce ve Lvově

Po prvním dělení Polska v r. 1772, kdy Rakousko-Uhersko získalo Halič a Vladiměřsko, byl Josef Liesganig vyslán do Lvova, aby v Haliči zopakoval svá triangulační měření. V r. 1773 papež zrušil jezuitský řád a Liesganig jako teolog mohl zůstat bez práce, pokud by nenašel uplatnění jako zeměměřič. Do Lvova tedy odcestoval rád a navíc si s sebou z Vídně odvezl potřebné přístroje. Tento dar lvovské hvězdárně mu umožnil, aby se v r. 1775 stal členem představenstva mechanických dílen. Spolu s Lieganigem odjel do Lvova i jeho mladší spolupracovník Franz Xaver von Zach (1754–1832), rodák z Bratislavy, pozdější slavný astronom, jenž následně působil na hvězdárně v Seebergu u města Gotha a založil hvězdárnu v Ženevě. Do Seebergu svolal první kongres astronomů v r. 1798. Jeho zásluhy připomíná planetka „Zachia 999“ a také kráter na Měsíci, který je po něm pojmenován.

Výchozím bodem pro triangulační měření Liesganiga a Zacha byla jezuitská observatoř ve Lvově a další vrcholy trojúhelníka se nacházely na Krausově hoře u Krakova a na špičce věže knížecího zámku Ljubomirských v Rjaševu. Výsledkem byla velká mapa skládající se z 94 listů. Ve značném zmenšení ji pak zpřístupnil Johann von Lichtenstern jako „Allgemeine Karte der Oestereichischen Monarchie“ v r. 1786 a opětovně r. 1795.

4) Zrušení jezuitské akademie a vznik státní univerzity ve Lvově v r. 1784

Ve Lvově vznikla jezuitská kolej už v r. 1608. Geodézie se zde vyučovala poté, když na jezuitské koleji, povýšené časem na akademii, byla zřízena katedra matematiky, tedy od r. 1744. Po zakázání jezuitského řádu a po zrušení mnohých klášterů Josefem II. se na jezuitské akademii vyměnili vyučující, a jelikož většina nových profesorů přesídlila z Rakouska, Čech nebo Německa, vyučovacím jazykem byla především němčina, ale tradičně také latina, případně polština a ruština. Výnosem z r. 1782 Josef II. ponechal v Rakousku jen tři univerzity: ve Vídni, v Praze a ve Lvově, kde byla obnovena univerzita r. 1784, avšak nikoli jako církevní instituce, nýbrž jako státní škola. Přednášející z Čech nemuseli překonávat jazykovou bariéru, protože vedli své lekce většinou německy a němčina byla jazykem, v němž obor vystudovali.

5) Vliv českých vzdělanců

Praha měla v té době co nabídnout. Počítáme-li počátek pražské polytechniky od doby, kdy bylo Kristiánu Josefu Willenbergovi (1676–1731) císařským patentem v r. 1707 dovoleno „vyučovat a instruovat 6 osob stavu panského, 4 stavu rytířského a 2 stavu městského,“ byla pražská polytechnika nejstarší technikou v Evropě. Od r. 1722 disponovala matematickým muzeem v Klementinu, kde také byla v r. 1751 zřízena astronomická observatoř. O její založení se zasloužil Josef Stepling (1716–1778), jenž se stal jejím prvním ředitelem. Zabýval se experimentálními fyzikálními výzkumy a také geodetickým měřením. Na žádost Berlínské akademie věd stanovil zeměpisnou délku Prahy a k určování nadmořské výšky používal tlakoměr. 

Během působení Františka Antonína Hergeta (1741–1800) měla již škola na 200 studentů, protože kromě vojenských oborů zde bylo možno studovat i civilní inženýrství. Herget jako zemský stavební ředitel, jímž byl od r. 1788, vychoval celou řadu krajských zeměměřičů.

Geodetickými měřeními se zabývali i další profesoři, např. Antonín Strnad (1746–1799), který působil po Steplingovi jako mimořádný profesor matematiky a fyzikální geografie i jako ředitel observatoře. Významnou osobností mezi těmito matematiky byl profesor Stanislav Vydra (1741–1804), bývalý jezuita a nadšený vlastenec, děkan filozofické fakulty a konečně i rektor Karlovy univerzity, který posloužil Aloisu Jiráskovi jako předobraz pro jeho F. L. Věka.

6) Zeměměřictví ve Lvově a na Ukrajině i odkaz rakouských škol

Žákem Stanislava Vydry byl vedoucí katedry matematiky na lvovské akademii profesor František Kodeš z Náchoda (1761–1831). František Kodeš přednášel ve Lvově až do své smrti matematiku a praktickou geometrii s přestávkou v letech 1806–1814, kdy byl profesorem Univerzity Jagellonské v Krakově. V r. 1813 se zúčastnil mapování Lvova a od r. 1814 na základě získaných zkušeností přednášel také praktickou geometrii. Ve školním roce 1815–1816 byl děkanem filozofické fakulty a v následujícím školním roce 1816–1817 také rektorem univerzity.

Významným slovenským vojenským kartografem byl Jan Lipský (1766–1826) ze Sedličné (nyní Trenčanské Stankovce) u Trenčína. Vystudoval Vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a ještě jako kadet byl přijat do vojenské kartografické komise, která prováděla první vojenské mapování Rakouska-Uherska. Od této jeho oblíbené činnosti ho neustále odváděly válečné události. Jako husarský důstojník se například zúčastnil Slavkovské bitvy v r. 1805 po boku ruských Bagrationových oddílů a byl zde raněn. Jeho celoživotním dílem byla mapa Uherska, která jako první byla postavená na vědeckých základech. Byly na ní zakresleny také oblasti Haliče a Bukoviny.

V Praze a ve Vídni studoval také Ignác Lemoch z Netvořic (1802–1875) na Benešovsku. Byl žákem významného profesora pražské techniky Františka Josefa Gerstnera (1756–1832). Ignác Lemoch nejdříve nastoupil na učitelské místo na polytechnice ve Vídni, kde učil praktickou geometrii. Po konkursu v r. 1840 získal místo profesora elementární matematiky a praktické geometrie na lvovské univerzitě, kde kromě toho vyučoval astronomii, trigonometrii a vedl praktické kurzy s měřickými přístroji.

Jeho kolegou byl August Kunczek (1795–1865), který působil jako děkan filozofické fakulty a poté rovněž jako rektor univerzity v letech 1832–1833. Jelikož Ignác Lemoch i August Kunczek již pociťovali nutnost soustředit technické obory ve zvláštní vysoké škole, iniciovali zřízení „Technische Akademie in Lemberg“ v r. 1844. Byla to první vysoká technická škola na Ukrajině.

O generaci mladší Dominik Zbrožek (1832–1889) vystudoval praktickou geometrii u Ignáce Lemocha ve Lvově a poté techniku ve Vídni a Stavovský polytechnický ústav v Praze, kde byl žákem Karla Kořistky (1825–1906). Pod jeho vedením se zúčastnil nivelačních prací na Moravě a ve Slezsku a posléze se habilitoval na české technice. V r. 1871 byl povolán do Lvova a tam jako profesor byl jmenován prvním vedoucím katedry geodézie na Technické akademii. Na této škole zřídil astronomickou observatoř, kterou řídil v letech 1874–1877. Vytvořil nivelační síť Lvova, která pak byla využita pro stavbu kanalizace. Nakonec byl děkanem dvou fakult a také rektorem VŠT ve Lvově.

Jeho vrstevník Jan Marek (1834–1900) začínal ve Lvově jako měřický adjunkt. Zúčastnil se triangulace Uher v okolí Šoproně a byl rychle povyšován. Od r. 1857 pracoval ve vídeňské Triangulační a kalkulační kanceláři pod vedením Františka Horského (1811–1866). V r. 1858 trianguloval s Horským okolí Lučence a v dalších letech pracoval ve Slovinsku, Chorvatsku a alpských zemích. Jako samostatný triangulátor byl opět vyslán na Slovensko a do Sedmihradska, mapoval Budapešť a nakonec jeho triangulační síť byla vystavena v r. 1873 ve Vídni a na světové výstavě v Paříži 1889, kde získala čestné uznání. Po jmenování profesorem vyšší geodézie přednášel na Vojenské akademii ve Wiener Neustadtu a spolupracoval také na výstavbě vídeňského vodovodu v r. 1885.

Široký byl rozsah činnosti Roberta Doudlebského ze Sternecku (1839–1910). Jako generálmajor císařské armády působil na celém území Rakousko-Uherska, neboť pracoval ve Vojenském zeměpisném ústavu ve Vídni. V letech 1857–1859 byl žákem Karla Kořistky na Stavovské polytechnice v Praze, později studoval vyšší geodézii a astronomii na VPŠ ve Vídni. Tam vedl observatoř a také astronomicko-geodetickou skupinu, což mu dalo oprávnění k tomu, aby později zastupoval Rakousko při Stálé mezinárodní komisi pro evropská stupňová měření. Vypracoval způsob měření zeměpisné šířky, nazvané po něm Sterneckova metoda. V Terstu měřil střední výšku Jaderského moře, aby byla umožněna přesná nivelace. Na východním území Uherska prováděl měření v r. 1874 u Radivců v Chmelnické oblasti na Bukovině a v srpnu 1899 měřil geodetickou základnu u ukrajinských obcí Chodačkiv-Nastasiv u Ternopolu. Světového uznání dosáhl výzkumem tíže, přičemž měření prováděl kyvadlovým přístrojem v Haliči a poté na hvězdárně v Pulkovu a Moskvě.

7) Metrická měřičská soustava

Neshody, dané užíváním rozdílných měrných jednotek v jednotlivých částech říše, činily postupně stále více obtíží. Uvědomovala si to už Marie Terezie, když v r. 1765 vydala patent o sjednocení dolnorakouských měr a vah. Přesto v Rakousku a Uhrách zůstaly měrné jednotky rozdílné. Dokonce ani jednotky se stejným názvem nebyly všude totožné. Tak například sáh používaný Liesganigem, tedy délka rozpažení, byl zřejmě sáh vídeňský a ten se rovnal 1,896484 m, dále existoval sáh český, který činil 1,778 m, odlišný od něj byl i sáh moravský, který měl 1,775 m, a konečně i sáh hornický, který měřil 1,917 m. Nejednotnost měr byla především na překážku ve vzájemném obchodu, ale ztěžovala stejnou měrou i mapování, protože se stávalo, že mapy sousedních území na sebe nenavazovaly.

První zemí, která uzákonila metrickou soustavu, tedy délkové míry jako odvozeniny zemských rozměrů, byla Francie. Koncem 18. stol. prováděla měření poledníku a změřené hodnoty tehdy byly udány v peruánských sázích (peruánský sáh se rovnal cca 2 m). Zákonem z r. 1795 francouzské národní shromáždění nařídilo užívání metru jako základní délkové míry. O sto let později, vládním nařízením z r. 1871, byla také v Rakousku-Uhersku zavedena desítková měřičská soustava s výchozí jednotkou jednoho metru, která vstoupila v platnost od r. 1876. Metr byl tehdy definován jako desetimilióntina zemského kvadrantu, tedy poloviny poledníku.

Tím bylo dáno, že od konce 19. stol. mapy udávaly délkové a plošné míry v metrech a jeho násobcích, případně v jeho mocninách. Rakousko patřilo mezi 18 evropských zemí, které r. 1875 přistoupily k Metrové konvenci a tím umožnily vzájemné sjednocení měr a vah ve státech, které ji přijaly. Výsledky mapování, prováděného na Moravě a ve Slezsku v letech 1876–1878, v Čechách – 1877–1880 a na Slovensku 1875–1884 již byly udávány v metrické soustavě, v měřítku 1:25 000. Byly natolik kvalitní, že mohly být posléze převzaty kartografií nástupnických států Rakousko-Uherska.

8) Závěr

Je možno říci, že rakouské a tudíž i české techniky odchovaly řadu zeměměřičů, kteří významně přispěli ke konstituování geodézie a kartografie jako samostatných oborů a umožnili jejich rozvoj v Rakousko-Uhersku. Tyto vědecké disciplíny byly původně zamýšleny pouze jako pomocné prostředky jednak pro vojenské a jednak pro civilní potřeby státu, avšak nakonec oba vědní obory přežily státní útvar, kterému sloužily. V důsledku jejich vnitřního vývoje byly nastoleny nové otázky – především problém sjednocení měr a vah ve světovém měřítku. Produktem stupňových měření bylo zpřesnění rozměrů země a stanovení délky jednoho metru, odvozené z jejích rozměrů, což umožnilo vytvořit pro tuto jednotku vzorový etalon. Nástupnické státy Rakousko-Uherska, tedy Československo, Maďarsko, Polsko a Ukrajina, pak měly možnost stavět na bohatém teoretickém i praktickém odkazu, dosaženém v předchozích dvou stoletích.

Příspěvek k „Mezinárodnímu roku mapy“,
který vyhlásila Mezinárodní kartografická asociace
na rok 2015