Danuše Kšicová

Základem stejnojmenné knihy ( Z dějin ukrajinské kultury. Umění – divadlo – hudba. Brno, MU 2014) byly přednášky, jimiž jsem byla pověřena od r. 1995, kdy na Ústavu slavistiky FF MU vzniklo ukrajinistické oddělení. Ke dvacetiletému výročí byla letos – ve dnech 26.–27. května pořádána velká ukrajinistická konference, na niž bylo přihlášeno přes 150 účastníků. Bezprostředním popudem k napsání učebnice byl projekt Filozofická fakulta jako pracoviště excelentního vzdělávání v rámci inovace studijních oborů. Projekt byl podpořen Evropským sociálním fondem v ČR, Evropskou unií a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Byly tedy k dispozici nezbytné finanční prostředky, jež mi umožnily zařadit do publikace poměrně bohatý ilustrační materiál.

Vzhledem k tomu, že jde o učebnici, bylo nutné do knihy začlenit základní údaje o ukrajinských reáliích, včetně vývoje ukrajinštiny, údajů o etnických skupinách a národnostech i závěrečného přehledu historických událostí Ukrajiny. Dominantní je však přehled vývoje kultury.

PREHISTORICKÉ UMĚNÍ

Protože jsem v minulosti měla příležitost zúčastnit se několika expedic věnovaných výzkumu prehistorického umění, začínám výklad kultury od paleolitu, zastoupeného na Ukrajině proslulými lokalitami, jako je Kamenná mohyla, což je známé naleziště v Melitopolské oblasti u záporožské vesnice Terpinnja. Kdysi zde byl kamenný monolit, v němž byly vyhloubeny umělé jeskyně. Na skalních stěnách ve velké pískovcové mohyle, která byla zavalena balvany, bylo nalezeno kolem tisícovky skalních obrazů, zachycujících figurky lidí, zvířat i lidská obydlí. Pozoruhodné jsou také monumentální kamenné skulptury z doby raně bronzové (3. tis. př. n. l.), jako je např. 120 cm vysoký Kernosivský mužský vousatý idol z oblasti Dněpropetrovska, opatřený v dolní části hranolu několika zbraněmi: lukem, šípem, bulavou, třemi sekyrkami a motykou.

V průběhu posledních deseti let byly provedeny rozsáhlé výzkumy v horských oblastech Zakarpatské Ukrajiny, kde byla nalezena řada zajímavých petroglyfů – rytin na skalních útvarech. Archeologové se soustředili zvláště na oblast Ivano-Frankivska a Zakarpatí. Navázali přitom na výzkum dřívějších badatelů. Pro nás je zvláště zajímavá zmínka o korespondenci Ivana Vahylevyče (pol. Iwan Wahyłewycz) s Pavlem Josefem Šafaříkem. V jeho dopise českému badateli z 2. dubna r. 1837 je totiž zmínka o kultovních kamenech, které dodnes přitahují pozornost archeologů i etnografů. Zajímavé materiály byly objeveny v lokalitě spjaté s ukrajinským Jánošíkem – zakarpatským zbojníkem Olexou Dovbušem (1700–1745), známým z huculských písní.

Obrovský rozmach bádání v oblasti kultury je charakteristický pro celé údobí ukrajinské samostatnosti. Názorným dokladem je vydání monumentálních akademických pětidílných Dějin ukrajinské kultury (Istorija ukrajins’koji kul’tury, Kyjiv 2001–2011), mapujících období od paleolitu až do současnosti. Poslední svazek (d. 5, kn. 2) ještě čeká na svoje vydání.

Územím Ukrajiny prošly od začátku 1. tisíciletí do 4. st. po n. l. takové proslulé kultury, jako byli Kimmerijci, Skythové a Sarmati, jejichž umění je dnes uloženo v řadě muzeí, především však v Kyjevskopečerské lávře či v Ermitáži. Na jižní Ukrajině a na Krymu v oblasti Chersonesu (dnešního Sevastopolu) a Kerče (antického Pantikapaionu) zůstaly prakticky z téže doby pozoruhodné památky antické kultury, dokládající např. průběh pohřebních rituálů s použitím hudebních nástrojů. Dávné město Tira (dnešní Bělgorod-Dněstrovskyj), založené začátkem 6. stol. př. n. l., zařadilo Unesco mezi deset nejstarších měst světa.

Bezesporu nejvýznamnější dochovanou památkou pohanského kultu je tzv. Zbručský idol z 9.–10. stol., nalezený v řece Zbruč (přítoku Dněpru) nedaleko vesnice Lyčkivci v Ternopilském kraji. Je to kamenný hranol o výšce 2,67 m, vytesaný jako monolit z pískovce. Totem je rozdělen do tří nestejně vysokých částí. Horní (160 cm), opatřená hřibovitým kloboukem s ohrnutou krempou, spočívá na symbolech bohyně plodnosti Makoš, bohyně jara a lásky Lady, hromovládce Peruna – boha války a boha slunce a plodnosti, zvaného Chors nebo Dažbog, specifikovaných určujícími atributy.

POKŘTĚNÍ KYJEVSKÉ RUSI

Zásadní předěl v dějinách Kyjevské Rusi sehrála její christianizace za knížete Vladimíra, který podřizoval otázky náboženské své státní politice. Po nezdařeném pokusu založit kult boha Peruna Vladimír přijal r. 988 v Chersonesu (u dnešního Sevastopolu) byzantský křest a vzal si sestru Basila II. Annu.

K vrcholnému politickému i kulturnímu rozkvětu Kyjevské Rusi dochází za panování Jaroslava Moudrého (978–1054, vládl od r. 1016). Byl postaven zděný Sofijský chrám (1037), který zaujímal plochu téměř 3000 m2. Je to mohutná stavba, budovaná řeckými staviteli podle vzoru proslulého konstantinopolského chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sofia, 532–537). Na rozdíl od konstantinopolské katedrály, kryté jedinou obrovskou kopulí, pod níž se shromažďovali všichni věřící, kyjevský Sofijský chrám je koncipován jako pětilodní bazilika s křížovou dispozicí. Do stěn z kvádříkového zdiva, původně neomítnutých, byly zabudovány džbány, což byl osvědčený prostředek, jak dodat sakrálním objektům působivou rezonanci. Stavba původně typicky byzantská byla v 17. stol. barokizována a opatřena pozlacenými kopulemi. Barokní je i nádherně vyřezávaný a bohatě zlacený ikonostas. Stěny a strop chrámu zdobí od dob jeho vzniku byzantské mozaiky a fresky. Kromě sakrálních témat jsou v hlavní chrámové lodi vyobrazeni členové knížecí rodiny. Unikátní jsou fresky nad schodištěm vedoucím na kůr, zachycující uměleckou činnost skomorochů – zpěváků, hudebníků, herců a kejklířů, kteří se v prvních dobách svého působení v Kyjevské Rusi těšili oficiální přízni. Později však byli pronásledováni a nakonec poté, co car Alexej Michajlovič vydal v polovině 17. století striktní zákaz jejich umělecké činnosti, našli útočiště na ruském severu, kde splynuli s místním obyvatelstvem. V kopuli je mozaika Pantokratora obklopeného archanděly. Dominantou chrámu je monumentální mozaika v oltářní části, zobrazující Orantu – modlící se Matku Boží, jež je ve dvou hlavních chrámech Kyjevské Rusi – v Kyjevě (1037) a Novgorodě (1057) – spjata s byzantským symbolem Boží moudrosti Sofií.

Pozoruhodná je historie ukrajinské ikonomalby. Velmi dlouhou a bohatou historii má zobrazování Matky Boží, jež jako ústřední postava křesťanství bývá představována ve třech hlavních podobách: Eleusa – Bohorodička Milostiplná (Bohomatir Myluvannja, rus. Umilenije), Oranta (Bohomatir Vtilennja, rus. Bogomater´ Voploščenije – ochránkyně věřících, a Hodegétria (ukr. Bohomatir Odyhitrija, rus. Odigitrija) – ukazující pravou cestu. Symbolem je Ježíšek v jejím náručí, jenž v pravé ruce svírá svitek zákona (logos). Byzantská tradice těchto ikon je doložena i na našem území. Proslulým příkladem tohoto námětu je Panna Maria Svatotomská, tzv. Černá Madona, uctívaná jako Palladium města Brna a Perla Moravy. Jde zřejmě o nejstarší obraz Madony v České republice, který daroval král Karel IV. r. 1356 svému bratrovi Janu Jindřichovi, tehdy markraběti moravskému pro kostel Zvěstování Panny Marie (dnes kostel sv. Tomáše na Moravském náměstí v Brně) při svěcení právě dostavěného presbyteria. Pro tuto příležitost dal do spony na prsou Panny Marie vsadit relikvii ze závoje Panny Marie, potřísněného Kristovou krví. Jan Jindřich pro ikonu nechal postavit zvláštní kapli s pohřebištěm markrabat. Za josefínských reforem r. 1783 byli augustiniáni nuceni přemístit svůj klášter i s Madonou od sv. Tomáše do kostela Nanebevzetí Panny Marie u zrušeného kláštera cisterciaček na Starém Brně, kde je zázračná Madona uctívána dodnes.

Další významnou ikonopisnou prací, jež se zachovala na Moravě (MG, Brno), je Bohorodička Hodegétria, pocházející z východní Evropy nebo Balkánu. Je datována 18. stoletím. Nese celou řadu typicky barokních rysů. Především je zde dynamicky zachycen proces korunovace Matky Boží, v západoevropském malířství známý od 13. stol. Děje se tak při Mariině Nanebevzetí a korunu jí nasazuje Kristus, jenž již sídlí na nebesích. Byl to charakteristický obřad katolické církve, uskutečňovaný při obzvláště významných církevních událostech, např. na počest volby nového papeže.

1. Bohorodička Hodegétria (ikona). Východní Evropa nebo Balkán (?), 18. století. Dřevo, 39,7 × 31,3 cm. Získána do sbírek Moravské galerie Brno převodem v roce 1948. Moravská galerie, Brno, inv. č. Z 1018.

Zcela jiné podoby ovšem nabývá Matka Boží v podání lidového malíře. Unikátní příklad takového zobrazení se dochoval v užhorodském Muzeu lidové architektury a života, kam byl přenesen dřevěný kostelík ze vsi Šelestove na své pouti z jeho posledního stanoviště v Mukačevě. Pozoruhodný je nejen naivistický styl vyobrazení, ale i detaily oblečení a užité symboliky. V rozhaleném Mariině chitónu je vidět stojatý límeček s lemkovskou výšivkou a křížkem, tak jak to nosila místní děvčata.

V lidovém prostředí byl velmi oblíbený sv. Jiří (staročesky Juří, rus. Georgij, Georgij-Vojin, Pobědonosec; ukr. Heorhij/Jurij, sv. Heorhij-Vojin). Podle křesťanské hagiografie to byl římský voják pocházející z Anatolie, dnešního Turecka. Byl uctíván jako mučedník. Je zvěčněn v Legendě o sv. Jiří a draku (odtud název ukr. Чудо св. Георгія про змія). Jedna z nejstarších ikon v Kyjevské Rusi pochází z 11. stol. Rovný nos, mandlové oči a husté vlnité vlasy jej spojují s obdobně zobrazovanými antickými génii. Ve 12. stol. se zobrazování tohoto svatého proměnilo. Místo trpícího světce se z něho stal bojovník na koni, útočící kopím na draka, jímž je na ortodoxních vyobrazeních Posledního soudu symbolizováno peklo. Unikátním příkladem západoukrajinské ikonomalby 14. století je ikona sv. Jiří, sedícího na černém (nikoli bílém, jak tomu bývá obvykle) hřebci a bojujícího s drakem. Ikona je dokladem toho, jak úzce byla v západoukrajinské ikonomalbě propojena církevní i lidová tradice, stejně jako východní a západní kultura.

KULTURA HALIČE A VOLYNĚ

Poté, co byl za mongolského vpádu Kyjev rozvrácen, přesunuje se těžiště kultury jednak do severovýchodní Suzdali, jednak směrem na západ do oblasti Haliče a Volyně. Jsou zde budovány chrámy byzantsko-románského typu, např. kostel sv. Pantelejmona v Haliči. Vzhledem k tomu, že hlavní města Haliče Peremyšl (pol. Przemyśl), Halič, Cholm a Lvov se stávají středisky západoevropské kultury, převládá v nich spíše tradice západní kultury, kdežto Volyň, zeměpisně bližší Východu, se stává mostem mezi kulturou Západu a Východu. Obrannou funkci plnily na Ukrajině nejen kostely, ale i hrady a rotundy, budované na strategicky důležitých místech. Rotundy vznikaly i jako součásti chrámů, jak je tomu v bývalé vesnici Horjany, nyní jihovýchodním předměstí Užhorodu. Pevnostní kostel je na kopci; lemován je zbytky hradních valů.

RES PUBLICA – REČ POSPOLITA – LUBLINSKÁ UNIE
UKRAJINSKÁ RENESANCE

Po spojení Litvy s Polskem r. 1569 se Ukrajina stává součástí Polska. Smlouva byla uzavřena v Lublinském zámku, kde se dochovala v hradní kapli unikátní fresková výzdoba mistra Andrzeje z r. 1418, navazující na dávnou byzantskou tradici. Ukrajinská šlechta ovšem poté začíná s procesem polonizace ukrajinského území, což se projevilo i v kulturní oblasti, která se dostává stále více do sféry západoevropských vlivů. To ovlivnilo celou ukrajinskou kulturu 16. století. Renesance proniká na Ukrajinu třemi cestami. První vedla přes Polsko do Zakarpatska. Druhou byl tranzit přes Slovensko na Podkarpatskou Rus. Třetím vstupem renesance byl Lvov, který vyhořel r. 1527 a na jehož opětovném vybudování se podíleli italští mistři. Výrazným příkladem je palác Konstantina Korniakta, řeckého obchodníka z Kréty, který získal šlechtický titul za svou službu ve funkci tajemníka Zikmunda II. Na stavbě z r. 1580 se podílel Petr Barbon (Murator Petrus Barbon, který získal městská práva r. 1585) se svým žákem Pavlem Římanem (Pavlo Rymljanyn). Spolu s renesančními architekty přicházeli i němečtí, holandští a italští malíři a sochaři, spolupracující s místními výtvarníky. Probíhala tak zajímavá kontaminace kulturních proudů. Právě v této době dochází i k posunu ikoničnosti, což se projevilo zvláště výrazně ve způsobu zpodobování Posledního soudu, kam pronikají i charakteristické prvky ikoničnosti, typické pro západoevropské malířství. Především se zde objevují postavy čertů a výjevy typické pro západoevropské zobrazování pekelných scén. Charakteristické je jejich propojování s byzantskou stylizací, jež se projevila i schematizovaným pojetím Posledního soudu. Jsou doklady rovněž o tom, že někteří mistři se z Ukrajiny dostávají do Itálie a poté kombinují ve své tvorbě různé typy malby.

ILUMINOVANÉ RUKOPISY A TISK 15.–16. STOL.

V oblasti tiskařství byla nepochybně podnětná spolupráce ukrajinských a běloruských tiskařů již v době Františka Skaryny a jeho pokračovatelů. Francysk Skoryna nebo Skaryna (bělorusky Францішак Скарына, Франциск Лукич Скорина; okolo 1490 Polock – okolo 1551 Praha; uvádějí se rovněž roky 1485–1540), běloruský vzdělanec, překladatel a vydavatel bible, který vytvořil základy staré běloruštiny jako spisovného jazyka. Knižní umění ovlivnil kontakt se západní Evropou, především s pracemi Albrechta Dürera a Raffaela. Velkou roli sehrála i činnost takového mistra, jakým byl kyjevský metropolita Petro Mohyla (1597–1647), jenž významným způsobem ovlivnil politickou, osvětovou i církevní scénu své doby. Pocházel ze starobylé moldavské šlechtické rodiny, získal západoevropské univerzitní vzdělání. Jako biskup Kyjevsko-pečerské lávry zde založil r. 1631 církevní školu Kyjevsko-pečerské lávry. Spojením s dříve vybudovanými školami církevního typu v letech 1615–1616 vznikla r. 1632 Kyjevsko-mohyljanská akademie – první východoslovanská vysoká škola, kde se vyučovalo latinsky, řecky i církevně slovansky. (K tomuto odkazu se hlásí i současná kyjevská univerzita názvem Національний університет «Києво-Могилянська академія».)

UMĚNÍ 17. STOL.
UKRAJINSKÉ BAROKO

Vyvíjelo se pod vlivem západní kultury, odkud ovšem přijímá především rysy, které byly Ukrajině blízké. Vznik polsko-litevské unie s sebou nesl i problém církevní. Na jedné straně se projevuje silný vliv katolický, propagovaný především jezuitským řádem, který do Litvy vysílá své legáty, na druhé straně je to odpor pravoslavného kléru, který se snaží o udržení své identity. Jednání v Brestu končí roztržkou r. 1596. Pokusem o smír byl vznik uniatské církve. Pravoslavná církev uznala jako svého hlavního představitele papeže. Připouští sňatky kléru a ponechává juliánský kalendář. V kostelích jsou povoleny prvky sochařství, hudební kultura zůstává vokální. R. 1772 se uniaté přejmenovali na církev řeckokatolickou. V USA a Kanadě se užívá i názvů byzantští či ukrajinští (rusínští) katolíci. Na východní Ukrajině byla řeckokatolická církev zakázána výnosem Mikuláše I. r. 1838. Na západní Ukrajině přetrvávala až do r. 1946. Za Gorbačova byla řeckokatolická církev od února r. 1990 znovu povolena.

Po potlačení celé řady povstání proti útlaku ze strany polské šlechty nastává období tzv. „zlatého míru“ (1638–1648), kdy zvůle magnátů a šlechty neznala hranic. Je to období vynuceného klidu, po kterém všemu učinilo přítrž povstání Bohdana Chmelnyckého.

OBDOBÍ BOHDANA CHMELNICKÉHO

Bohdan Zenobius Chmelnyckyj (ukrajinsky Богдан Хмельницький, Bohdan Chmeľnyc´kyj, asi 1595–1657), kozácký hetman, jenž r. 1648 zvítězil nad Polskem a obnovil ukrajinský stát. Ve snaze získat pro Ukrajinu ochranu proti Polsku uzavřel r. 1654 s ruským carem Alexejem Michajlovičem v tzv. Perejaslavské radě smlouvu, podle níž byla Ukrajina připojena k Rusku. Specifikace územního rozdělení byla dohodnuta r. 1667 Andrusovským mírem mezi Ruskem a Polskem, jímž se Polsko vzdalo ukrajinského území na levém břehu Dněpru, tzv. levobřežní Ukrajiny. Další území byla připojena k Rusku r. 1686 za krále Jana Sobieského na základě rusko-polské smlouvy o „věčném míru“, kdy Polsko postoupilo Rusku za slib pomoci proti Turecku do trvalého vlastnictví Smolensk, Černigov, Kyjev a celou východní Ukrajinu. Od té doby začíná dvojí vývoj ukrajinské kultury: západní, těsně spjatý se západoevropskou tradicí, a východní, kde stále intenzivnější rusifikační tendence vedly k faktickému poruštění celé oblasti, odkud ti nejtalentovanější v touze po vyšším vzdělání odcházeli do ruských sídelních měst, kde se jim dostávalo možnosti i zahraničního studia. Většina z nich pak v Rusku zůstávala žít trvale, i když tematicky navazovala rovněž na svoje domácí kořeny, jak je to zřetelně patrné i v rané tvorbě Gogolově, stejně jako v díle řady hudebníků i výtvarníků, k nimž se zcela právem hlásí obě tak těsně spjaté kultury. Připojení Ukrajiny však přineslo Rusku řadu dalších podnětů. Podle modelu Kyjevskomohyljanské akademie byla v Moskvě zřízena r. 1687 Slavjano-greko-latinskaja akaděmija, jež byla fakticky první ruskou vysokou školou. Podnět k jejímu zřízení dal kyjevský absolvent Simeon Polockyj (1629–1680), který se stal v Moskvě vychovatelem dětí cara Alexeje Michajloviče. Jeho barokní básnické i dramatické dílo iniciovalo vznik ruského literárního baroka, v němž hledali inspiraci i ruští futuristé. Francouzské a polské podněty, zprostředkované Ukrajinou, stojí u kolébky ruského rýmovaného verše i jeho sylabické struktury, jež trvala od 80. let 17. stol. do první třetiny století 18. V duchovní akademii se pěstují duchovní dramata, podobně jak tomu bylo již dříve na Ukrajině.

DOBA MAZEPOVA

Ivan Stepanovyč Mazepa (1639–1709) byl hetmanem záporožských kozáků a vysokým politikem, jenž ve své funkci vykonal nesmírně mnoho pro kulturní a duchovní povznesení levobřežní Ukrajiny. Po boku Petra I. bojoval v Severní válce proti Švédsku. R. 1708 však ve snaze zachovat východní Ukrajině její suverenitu přešel na stranu švédského krále Karla XII. Po jeho porážce u Poltavy r. 1709 prchl do Osmanské říše, kde téhož roku zemřel ve městě Bendery (nyní na území Moldavska). Petr I. jej po zradě zbavil všech vyznamenání, pravoslavná církev jej exkomunikovala. Matka Ivana Mazepy byla abatyší Kyjevsko-pečerské lávry, proto její syn podporoval vývoj kultury, kterou chápal jako člověk odchovaný západoevropskou kulturou. V jeho době se formuje ukrajinské baroko. Tradiční ikonomalba ustupuje do pozadí, do popředí se dostává malířství západoevropského typu. Doba Mazepovy vlády bývá pokládána za druhé zlaté období ukrajinského umění po rozkvětu Kyjevské Rusi za Jaroslava Moudrého. Stavebnictví 17. stol. se formuje ve dvou směrech. Je představováno barokní bazilikou zděných chrámů, ale vzkvétá rovněž dřevěná architektura, jež vždy fungovala paralelně vedle staveb kamenných či cihlových. Barokizována byla většina chrámů v Kyjevě i jinde: Kyjevsko-pečerská lávra, Mikulášský chrám, stavby v Černigově, chrám sv. Jurije ve Vydubyckém klášteře v Kyjevě atd. Světské budovy, které Mazepa vybudoval ve svém sídle v Baturynu (rus. Baturin), byly po jeho vzpouře zničeny. Menšikov tehdy zlikvidoval všechny obránce včetně žen a dětí a město vypálil.

Rozkvět baroka začíná v 17. stol. také ve Lvově, kde byl vybudován kostel bernardýnů r. 1600, jezuitský kostel 1613–1670, atd. V Kyjevě byl přestavěn chrám Zesnutí Matky Boží (Uspenská bazilika) italským architektem Sebastianem Braccim (Sebast’jano Bračči). Samostatná tvorba ukrajinských architektů spadá do druhé poloviny 17. stol. a dosahuje největšího rozkvětu právě v době Mazepově.

Zvláště výrazná proměna se udála v západoukrajinském sochařství. Do pozadí ustoupily plošné reliéfy svatých, i když i ty se proměnily v dramaticky extatická vyobrazení světců, jak je tomu v řezbě na kazatelně kostela v obci Hodovycja u Lvova (1750). Carské brány i ikonostasy jsou dekorovány zlacenou dřevořezbou s rostlinnými motivy, do nichž jsou vsazovány malby svatých. Ikonostas chrámu Proměnění Páně (Spaso-Preobražens’kaja cerkva) v obci Velyki Soročynci v Poltavském kraji proměnila bohatá řezbářská práce v zlatě kvetoucí louku. Zlatou řezbou je dekorován i ikonostas v Trojickém chrámu nad branou v Kyjevsko-pečerské lávře (20.–30. l. 18. stol.). Volné plastiky světců jsou v katolických kostelích zobrazovány v dramaticky rozevlátých pózách, jejich tváře vyjadřují expresivně bolest či únavu. I když s většinou volných plastik se setkáváme v katolických kostelích, je zřejmé, že se občas zatoulaly i do některých svatyň uniatských, které se od r. 1772 začaly nazývat řeckokatolické. Je to zřejmé z fotografie románské baziliky v Horjanech u Užhorodu.

Zlatá doba barokního umění se na Ukrajině projevila i v hudbě, navazující na byzantskou vokální tradici. V 18. století svého vrcholu dosahuje hudba italská, systematicky propagovaná v Rusku i na východní Ukrajině. Nejvýznamnějším centrem církevního zpěvu byl Kyjev, který dovedl vytěžit maximum ze západoevropských zdrojů. Právě odtud se na Ukrajinu šířila znalost děl Giovanniho Pierluigiho da Palestriny, Alessandra Scarlattiho i Johanna Sebastiana Bacha. Impulzy italské hudby zde byly dovedně ukrajinizovány. Tak vznikl na Ukrajině tzv. „italský styl“, jehož nejvýraznějšími představiteli byli Maksym Berezovskyj (1745–1777), Dmytro Bortňanskyj (1751– 1825) a Artem Vedel (1767, Kyjev – 1806, Kyjev). K jejich odkazu se hlásí i v Rusku, kde Berezovskij a Bortnanskij získali své vzdělání.

DŘEVĚNÁ ARCHITEKTURA

Dřevěné sakrální stavby vznikaly prakticky ve všech oblastech Ukrajiny, kde se vyskytoval vhodný materiál. Nejvýraznější zastoupení však mají v horských oblastech Zakarpatské Ukrajiny. Bohumilu Vavrouškovi se podařilo v letech 1921–1928 nafotografovat a popsat celkem 272 objektů. I když některé z nich v průběhu dalších let pravděpodobně zchátraly či byly nahrazeny stavbami kamennými, po nichž místní obyvatelé toužili, jedná se o úctyhodný počet, svědčící o bohatě zastoupené tradici, v níž se mísily dva kulturní světy: západní latinismus a východní byzantinismus. Vlivem baroka, vzniku kamenných staveb a gotizujících prvků, jež s sebou přinášeli němečtí kolonisté, se vyvinula pozoruhodná směsice různých slohových typů a architektonických kombinací. Jako materiál bývaly používány dubové, modřínové, jedlové i smrkové kmeny, z nichž místní tesaři dovedli vytvořit neobyčejně působivé stavby, lišící se nejen místní tradicí, ale i osobitým rukopisem svého tvůrce. Základní členění koresponduje s celkovým etnologickým stylem jednotlivých oblastí, jež lze rozdělit do tří skupin: lemkovský, zachovávající tradici moldavského stylu, bojkovský s náměty barokními, uherský s reminiscencemi gotickými a byzantský styl huculský, jenž si často zachovával svůj původní ráz.

Základní rozdíl mezi venkovskými stavbami na východě a západě Ukrajiny je spjat především s dostupností stavebního materiálu. Je přirozené, že ve stepních krajích ukrajinského východu a jihu převládaly zděné, bíle omítnuté chalupy, kryté často doškovou střechou, jejíž slaměný povrch byl někdy zpevňován hliněnou zálivkou. Stavělo se vesměs z nepálených cihel, tzv. vepřovic. Obytný prostor býval situován k jihu. K interiéru hlavní obytné místnosti patřila nezbytná pec, do níž se kladly hrnce na kovovou podložku. Jídlo se také dávalo do kovových nádob s nožkami.

KLASICISMUS

Dalším významným stylem byl klasicismus, navazující na tradicionální styl antiky. Liboval si v sloupoví a kolonádách, v přísném členění prostoru, ale také v sepětí s přírodou.

Koncem 18. – začátkem 19. stol. Ukrajinci pociťují čím dál silněji útlak carského režimu, posíleného trojím dělením Polska. Při prvním dělení bylo k Rakousku připojeno bývalé Vojvodství ruské a část Vojvodství podolského po řeku Zbruč. R. 1774 Rakousko získalo od zaostalého Turecka Bukovinu. Halič a Bukovina tedy patřily do Rakouska. Ke kulturnímu rozkvětu Haliče přispěla skutečnost, že Lvov byl od roku 1661 sídlem Lvovské univerzity.

Po třetím dělení Polska r. 1795 polský stát přestal existovat. Území Ukrajiny bylo sjednoceno pod vládou Romanovců. Když se po smrti Kateřiny II. stal carem Pavel I., který matku nenáviděl, nastalo na Ukrajině určité uvolnění, neboť Pavel I. obnovil některé instituce Kateřinou zrušené. Ukrajině pomohl i liberální duch prvních let vlády Alexandra I. Novým generálním gubernátorem Ukrajiny se stal vzdělaný Alexander Kurakin. R. 1805 byla otevřena Ukrajinská univerzita v Charkově. Jejím rektorem se stal Petro Hulak Artemovskyj (Artermovs’kyj). V Charkově začínají vycházet časopisy Ukrajinský věstník a Ukrajinský časopis. Další univerzita byla otevřena r. 1834 v Kyjevě.

ARCHITEKTURA KONCE 17.– 19. STOL.

Na klasicismus druhé poloviny 18. stol. navázal na Ukrajině, podobně jako jinde v Evropě, charakteristický styl Napoleonovy doby – empír. Kultovní, ale i profánní stavby se vyznačovaly užitím výrazného sloupoví, nesoucího vysoký tambur věže s kopulí, nad portikem se umísťoval triangl. S příchodem dalších historizujících stylů, charakteristických pro celou druhou polovinu 19. stol., se ve výstavbě pravoslavných chrámů uplatňuje zajímavá kombinace rusko-byzantského stylu. Poprvé ji použil již ve 30. letech 19. stol. sídelní architekt německého původu Konstantin Andrejevič Thon (1794–1881) při úpravě Spasitelova chrámu (Spas’ka cerkva u Poltavi, 1837–1842). Ve výstavbě divadelních budov se v 80. letech znovu uplatňuje klasicistická dispozice. Zcela fenomenálním zjevem byla v té době produkce vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera ml. (1847–1916) a Hermanna Helmera (1849–1919), kteří se specializovali na projektování divadelních budov ve stylu neobaroka. Na území bývalého Rakouska-Uherska i v okolních zemích realizovali od Hamburku přes Lvov až po Oděsu celkem čtyřicet osm divadel.

Velmi svérázně na Ukrajině zastoupena secese. Snad nejkrásnějším příkladem je Pokrovský chrám (Святопокровська церква = kostel Panny Marie Pomocné, 1903–1906 ve vesnici Parchomivka v Kyjevském kraji, na němž se podíleli takoví mistři, jako byl ruský architekt Vasilij Pokrovskij (1871–1931) a vynikající malíř Nikolaj Rerich. Romantickým projevem kyjevské secese je nájemní dům architekta Vladyslava Horodeckého (vl. jm. Leszek Władysław Horodecki, 1863–1930), tzv. „Dům s chimérami“, postavený v letech 1902–1904 na Bankovní ulici v Kyjevě. Celý mohutný dům je vyzdoben zvěří na památku lovecké kariéry majitele a projektanta domu. Autorem sochařské výzdoby je Ital E. Sala, jenž zabydlel střechu i balkóny snad veškerou africkou faunou od opic přes nosorožce až po slony. Beton, užitý experimentálně na stavbě, byl tehdy novým stavebním materiálem. Horodeckyj jej vyráběl ve své vlastní cementárně a užíval jej k realizaci všech svých návrhů. Stavba byla nesmírně nákladná, takže posléze byla postoupena na úhradu dluhů. Po mnoha peripetiích, generální opravě a rekonstrukci se dům, vypínající se na návrší nad Kreščatikem, stal r. 2005 sídlem ukrajinského prezidenta.

VÝTVARNÉ UMĚNÍ KONCE 18. – ZAČÁTKU 19. STOL.
SOCHAŘSTVÍ

Podobně jako v oblasti hudby a divadla působí ve druhé polovině 18. stol. v Rusku několik významných ukrajinských výtvarníků, kteří přispěli i k rozvoji ruského umění. V oblasti sochařství to byl Ukrajinec Ivan Martos (1752–1835), jeden z předních představitelů ruského a ukrajinského klasicismu. Jeho známé sousoší Minin a Požarskij (1804-1818), je umístěno na Rudém náměstí v Moskvě. Ukrajinského původu byl i Mychajlo Kozlovskyj (1753–1802). Nejvýraznějšího úspěchu dosáhl pomníkem generála Suvorova v Petrohradě (1801).

MALÍŘSTVÍ

Nejvýznamnějším žánrem klasicismu a baroka 18. stol byl portrét. V ruském i ukrajinském malířství je reprezentován týmiž umělci Dmytrem Levyckým (1735–1822) a Volodymyrem Borovykovským (1757–1825). Jedním z nejvýznamnějších žáků Borovykovského byl Oleksa Venecianov (1780–1847). Protože se chtěl věnovat autentické žánrové malbě, přestěhoval se z Petrohradu do obce Safonkovo (Tverský kraj). Zde vytvořil na přelomu 20. a 30. let svoje nejlepší práce: Na humně (1821, Ruské muzeum), Statkářčino ráno, Při čistění řepy, Spící pasáček, Zacharka, Sekáči, Jaro, Na poli, Léto, Žně, Žnečka (Treť. gal.), Dívka s telátkem či Venkovanka s kosou a hráběmi aj. Ve své umělecké škole kladl jako první v Rusku důraz na práci v terénu.

Pozoruhodný byl osud významného ukrajinského básníka, výtvarníka, a demokratického myslitele Tarase Hrihorovyče Ševčenka (1814–1861). Jako dítě nevolníka sloužil u bohatého statkáře, který mu poskytl výtvarné vzdělání, aby tak získal domácího malíře. Prostřednictvím ukrajinského malíře Sošenka se Ševčenko seznámil s předními ruskými malíři a spisovateli včetně Žukovského. Ti mu pomohli vykoupit se z nevolnictví. Na začátku úspěšné pedagogické kariéry v Kyjevě se však Ševčenko dostal do politického soukolí. Podobně jako v Rusku projevoval se i na Ukrajině ve druhé polovině 40. let demokratický duch v podobě tajných organizací, jako bylo kyjevské Cyrilometodějské bratrstvo, odhalené r. 1847. Jeho účastníci, vesměs studenti kyjevské univerzity, byli tvrdě postiženi. Nejhůře dopadl Taras Ševčenko, poslaný na deset let do vojenské pevnosti v Kazachstánu. Po amnestii za Alexandra II. měl povolen pobyt v Petrohradě, kde zemřel.

Taras Ševčenko byl sice Brjulovovým oblíbeným žákem, ve své tvorbě však navazoval spíše na Venecianova a Šternberga. Mnohem bližší než klasicistická symbolika mu bylo žánrové malířství zachycující životní realitu. V tomto směru šel dál než Venecianov, v základě jehož kompozice lze spatřovat ještě klasicistickou stylizaci. Svým úsilím zachytit autentičnost venkovského prostředí Ševčenko předešel ruské peredvižniky.

Taras Ševčenko, Kateryna (1842), plátno, olej, 594 × 800 cm. Nacionalʼnyj muzej T. Ševčenka, Kyjiv. (О сюжетах на марках. Тарас Григорьевич Шевченко и его Катерина.) URL: <http://www.millsonstamps.com/about/8/2014-05-20>

Členové Cyrilometodějského bratrstva se po návratu z vyhnanství zasloužili o vydávání měsíčníku Osnova v letech 1861–1862. Určité uvolnění se na přelomu 50.–60. let projevilo i zakládáním škol a večerních škol pro dospělé. Rozvíjel se i spolkový život. To vše přestalo po násilném potlačení polského povstání r. 1863. Bylo zakázáno šíření osvěty formou škol i tisku. Řada kulturních činitelů v té době emigrovala. Útlak pokračoval i v 70. letech. Uvolnění nastává až v následujícím desetiletí. V průběhu celého ukrajinského obrození, které se začíná šířit ve 30. letech 19. stol., pomáhá rozvoji ukrajinského hnutí rakouská část Ukrajiny, kde byly podstatně lepší publikační a osvětové možnosti.

Podobně jako v Rusku rozvíjelo se i na Ukrajině hnutí Peredvižniků (Sdružení putovních výstav). K jejich vynikajícím představitelům patřil Mykola Jarošenko (1846–1898), autor řady děl, zachycujících lidské utrpení i psychologii tehdejší mládeže. Proto tak sugestivně působí portrét mladé studentky v černém, kráčející s fasciklem studijního materiálu pošmournou ulicí, ztrácející se v mlze deštivého dne (Kursistka, 1883). Dílo je výrazem probouzejícího se impresionismu.

Nejvýznamnějším představitelem peredvižniků byl Ilja Repin (Ilja Jefimovič, 1844–1930), vůdčí osobnost ruského umění 70.–80. let. Narodil se v slobodském Čuhujevu, měl úzký vztah k Ukrajině a jeho slavné kozácké minulosti. Ve své tvorbě se inspiroval Velasquezem a Rembrandtem. Repin byl s rodnou Ukrajinou ve stálém spojení, byl členem několika spolků, z nichž některé podporoval, zasazoval se za postavení pomníku Tarasu Ševčenkovi. Znal jazyk i historii své země, maloval její přírodu. Své Záporožce píšící dopis tureckému sultánovi tvořil dlouho, snažil se věrohodně zachytit jednotlivé lidové typy.

V Haliči se výtvarné umění vyvíjelo ve skromnějších poměrech, než tomu bylo v ruské části Ukrajiny. Umění zde navazovalo na tradici řemeslné výroby. Žádný z tamních malířů nedosáhl věhlasu citovaných autorů. Nové cesty v oblasti formy hledal Ivan Truš (1869–1941). Byl jedním z nejvýznamnějších západoukrajinských malířů a kulturních činitelů v Haliči. Vynikl jako zdatný publicista, výtvarný a literární kritik i jako organizátor ukrajinského výtvarného života. Byl zakladatelem významných haličských spolků (Společnost podporující rozvoj ruského umění – ukr. „Товариство для розвою руської штуки“, 1898 a Společnost přátel ukrajinské literatury, vědy a umění – 1905) a zdatným organizátorem výstav. Svoje vzdělání nabyl v Krakově, Vídni a Mnichově, tedy v nejvýznamnějších výtvarných centrech své doby. To mu otevřelo cestu k poznání evropského umění. V krajinomalbě navazoval na francouzské impresionisty. Namaloval na šest tisíc pláten, z nichž 350 prací se dochovalo v jeho pozůstalosti. Jsou vystaveny na stálé výstavě v secesním domě jeho rodiny, která jej věnovala městu Lvovu k výstavním účelům.

Významnou malířkou byla Olena Kulčycka (1877–1967), absolventka vídeňské uměleckoprůmyslové školy. Začínala figurativním malířstvím v duchu vídeňské secese. Působila po celý život ve Lvově, kde získala profesuru na Grafickém institutu I. Fedorova. Vystavovala ve Lvově, Kyjevě, Poltavě, Krakově, Varšavě, Poznani i Praze, kde se některé její grafiky dochovaly ve sbírce Slovanské knihovny, objevené až r. 1998. Z obrazů je nejznámější portrét její sestry Olhy v bílých šatech i klobouku, což dalo podnět k názvu obrazu Bílé na bílém (Bile na bilomu. Portret sestry Ol’hy, 1907). Spolu se sestrou Olhou (1875–1940) navrhovaly vzory na koberce: Kylym, 1920 a Kylym, 1930. Právě na proměnách jejich práce je patrný přechod od secese k art deco.

Předčasná smrt ukončila život geniálního malíře Heorhije Narbuta (1886-1920), který studoval grafiku u znamenitého petrohradského mistra I. J. Bilibina. Ilustroval Krylovovy Bajky. Po revoluci byly jeho kresby užity pro první ukrajinské bankovky. R. 1918 Narbut onemocněl tyfem, jemuž jeho oslabený organismus podlehl r. 1920. Je autorem několika působivých akvarelů, jako je např. Alegorie začátku první světové války (1914) s archetypickým symbolem smrti – kostlivcem s kosou a dlouhým černým závojem vlajícím na pozadí černých mračen. Ve zcela jiném duchu je vytvořena Narbutova Ukrajinská abeceda (Ukrajins‘ka Abetka, 1917) rozvíjející impulsy známé Ilustrované abecedy Alexandra Benoise (Azbuka v kartinach, 1904). Nejznámější Narbutovou prací se však staly jeho experimentální ilustrace ke klasické poémě Ivana Kotljarevského Aeneida (1798), parodie na Vergiliův epos.

Heorhij Narbut, Ilustrace ke klasické poémě Ivana Kotljarevského Aeneida, 1919, kvaš, 866 × 1096 cm. (H. Narbut, Kyjiv, Mystectvo 1983, s. 79). URL: <odkaz zde>

Esovité postavičky Narbutových banduristů mají svoje pokračování v tvorbě západoukrajinského malíře Mykoly Butovyče (1895, Petrivka – 1961, USA), jenž prošel složitou životní drahou, charakteristickou pro jeho vrstevníky. Jako rakouský občan a navíc absolvent kadetky musel narukovat a během válečných událostí se dostal do ruského zajetí. Pak následovala účast ve střetnutí ukrajinské a polské armády, v níž Poláci zvítězili. Z polského zajetí se mu podařilo dostat do utečeneckého tábora v Německém Jablonném (nyní Jablonné v Podještědí) v Čechách. Již tam upozornil na svůj výtvarný talent. Ve sbírce ukrajinského umění, nalezeného r. 1998 ve Slovanské knihovně, se dochoval vedle řady grafik a návrhů ex libris jeho plakát z r. 1921 k oslavě pětiletého výročí úmrtí Ivana Franka. Tak jako mnoha dalším bylo i Butovyčovi v Československu umožněno studium. Stalo se tak díky pomoci, jež východoslovanské emigraci poskytovala československá vláda. V tvorbě těchto i řady dalších malířů se projevil výrazný styl Art deco, charakteristický zvláště pro dvacátá léta 20. stol.

V desátých letech se rodí umění avantgardní. Budoucí představitel geometrické abstrakce Kazimír Malevič (1879–1935) se narodil v Kyjevě polským rodičům, kteří se v době jeho dospívání přestěhovali do ruského Kurska. Odtud se jejich syn jen s obtížemi dostával do sídelních měst, kde jej kontakt s ruskou a posléze i západoevropskou avantgardou, především Pablem Picassem, přivedl ke zcela jinému způsobu myšlení: nejdříve ke kubismu a poté k typu geometricky koncipované abstrakce, jíž dal jméno suprematismus. Sérii svých suprematických pláten poprvé prezentoval r. 1915 na poslední petrohradské výstavě futuristů. Svou uměleckou genealogii vyložil v samostatně vydané studii Od kubismu k suprematismu s podtitulem Nový malířský realismus (Ot kubizma k suprematizmu. Novyj živopisnyj realizm, Petrograd, 2. vyd. 1916). Modelovým dílem se stal jeho proslulý Černý čtverec.

Od kubofuturismu k suprematismu dospěla ve svém uměleckém vývoji další avantgardní malířka ukrajinského původu Alexandra Ekster (ukr. Олександра Олександрівна Екстер, 1882 Białystok – 1949 u Paříže), jež se pohybovala v blízkosti představitelů evropské avantgardy včetně Picassa. Před revolucí žila střídavě ve Francii a na Ukrajině. Spolupracovala s baletem, divadlem a filmem. Zanechala řadu scénických a kostýmních návrhů, roztroušených v divadelních muzeích a galeriích po celé Evropě, včetně Prahy, kde vystavovala ve třicátých letech. Její dílo je zastoupeno v pražské Národní galerii.

Nejvýznamnějším světovým sochařem ukrajinského původu je Alexandr Archipenko (1887, Kyjev – 1964, New York). Vystavoval spolu se skupinou Nezávislých v Paříži a Zlatý řez v New Yorku, jejími členy byli Picasso, Braque, Léger, Delaune aj. Archipenko vystavoval dvakrát i v Praze: r. 1914 a 1923, tentokrát na pozvání umělecké skupiny Devětsil. Již před příjezdem do Prahy, kde posléze nějakou dobu pobyl, si korespondoval s organizátorem své výstavy Karlem Teigem, který jeho umění zhodnotil v kritické analýze (Karel Teige, Archipenko. Brno-Juliánov: Devětsil, 14 stran, 1923). V Praze Archipenko vytvořil bustu T. G. Masaryka. Některé jeho práce byly zakoupeny Národní galerií. Experimentoval v oblasti ozvučené skulptury.

ZA BOLŠEVICKÉHO REŽIMU

Bolševická vláda přišla na Ukrajinu s heslem umění masám. Protěžovanými žánry byl proto plakát a transparent. Když se nedostávalo skutečných umělců, byli zmobilizováni diletanti, protože bylo třeba získávat masy pro socialistickou výstavbu. Buduje se řada pomníků hrdinům a vůdcům revoluce. V prvních dobách neznamenala změna v orientaci ještě umělecký debakl. V architektuře se uplatňoval konstruktivismus a funkcionalismus, ve výtvarném umění kubismus, kubofuturismus či primitivismus. S utužováním sovětského režimu však přišel okamžik, kdy se na místo talentovaných výtvarníků a architektů dostali novodobí pokračovatelé starých peredvižniků či tvůrci stalinských domů kultury s dominantními věžičkami, rozestavěné v Moskvě podle horoskopu, jenž měl Stalinovi zajistit bezpečnost. Ideologický tlak vedl k nutnému útlumu tvůrčí invence. Charakteristickým příkladem je tvorba kyjevského malíře Fedira Kryčevského (1879–1947), jenž se zasloužil o vznik první Ukrajinské akademie umění r. 1917, v jejímž čele stanul jako rektor. Vynikající kvality jeho díla, navazujícího na tradice jednoho z jeho učitelů Gustava Klimta (srov. jeho temperu Rodina, 1925–27), byly ve 30. letech vystřídány plakátovým stereotypem socialistického realismu. Za války a bezprostředně po ní byl vězněn ve fašistickém a poté sovětském koncentračním táboře. To vše podlomilo jeho zdraví. V oblasti divadla se stal obětí režimu talentovaný režisér A. S. Kurbas, toužící vytvořit v Charkově, tehdy hlavním městě Ukrajiny, psychologické divadlo. V zinscenovaném procesu byl poslán na Solovecké ostrovy a r. 1937 popraven.

V EMIGRACI
UKRAJINSKÉ ŠKOLSTVÍ A UMĚNÍ V MEZIVÁLEČNÉM ČSR

Vlna porevoluční emigrace zasáhla i Československo, jež přitahovalo i za Rakouska západoukrajinské výtvarníky a hudebníky. V r. 1867 např. koncertoval v Praze nejvýznamnější ukrajinský skladatel 19. stol. Mykola Lysenko. Po prohře Bílé armády a porážce ukrajinského vojska v konfliktu s Polskem r. 1921 se náhle ocitlo v Čechách velké množství mladých mužů, kteří se snažili vymanit z nehostinného prostředí vojenských táborů. Východisko se jim nabízelo v podobě studia, štědře dotovaného díky neobvyklému programu Ruská pomocná akce, založené z iniciativy T. G. Masaryka a československé vlády. O tom, jak příznivé podmínky byly v Praze i ve srovnání s Vídní, svědčí skutečnost, že Ukrajinská svobodná univerzita, založená počátkem r. 1921 ve Vídni, se již po několika měsících přesunula do Prahy, kde fungovala nepřetržitě od r. 1923 až do konce druhé světové války. Před blížící se Rudou armádou se jí podařilo přesunout do západní zóny Německa – do Mnichova, kde existuje jako soukromá instituce dodnes se zaměřením především na ukrajinistická studia. Mezi ukrajinskou emigrací však byla také řada talentovaných výtvarníků, toužících po dalším vzdělání. Vzhledem k počtu zájemců vzniklo v Praze r. 1923 Ukrajinské studio výtvarného umění – jedna z nejuznávanějších uměleckých institucí v tehdejším Československu. O tom, jak aktivně se v Praze pracovalo zvláště v meziválečném období, svědčí šťastný nález velkého konvolutu cca osmi set kreseb, akvarelů a grafik od šedesáti osmi výtvarníků, o který se zasloužili pracovníci Slovanské knihovny Lída Pánková a Jiří Vacek. Materiály objevili, když r. 1998 probírali odložené materiály ve sklepení Klementina. Práce pak byly utříděny, oskenovány a zpřístupněny v elektronických soupisech sbírky a ve sborníku z konference, uspořádané r. 2003 k 80. výročí založení tohoto studia. Díky americké dotaci vznikla monografie O. Pelenské, věnovaná ukrajinskému portrétu (2005). Pražský objev je ve svém celku nejrozsáhlejší dochovanou sbírkou ukrajinského výtvarného umění v České republice a jednou z největších za hranicemi Ukrajiny. Neobyčejně bohatou sbírku převážně grafických děl ukrajinských umělců vlastní také Památník národního písemnictví v Praze. Zvláštní pozornost zasluhují díla Jurije Vovka a Niny Levycké, která se v ukrajinských muzejních kolekcích nacházejí jen ojediněle. Národní galerie v Praze se může pyšnit dvěma skulpturami Oleksandra Archypenka a řadou neokubistických kompozic Ivana Kulce. Unikátní ukrajinistickou sbírku značné historické hodnoty vlastní i pražské Národní muzeum (například archivní materiály M. Hruševského, I. Horbačevského, O. Kolessy) a Státní ústřední archiv České republiky.

Významnými centry ukrajinské emigrace byla i Francie, USA i Kanada, kde byli za první světové války rakouští Ukrajinci internováni v pracovních táborech.

Politické tání koncem 80. let a zvláště vznik samostatného státu v prosinci r. 1991 vedly k neobyčejnému rozkvětu všech typů umění. V hudební oblasti dosáhli vysoké úrovně skladatelé Valentin Silvestrov (1937, Kyjev) a Myroslav Skoryk (1938, Lvov). V 60. letech však byli ceněni spíše v zahraničí než doma. Silvestrov byl r. 1970 dokonce vyloučen ze Svazu skladatelů. A to v téže době, kdy získal významná ocenění v USA a Holandsku. V současné době je představitelem post avantgardní hudby, zdůrazňující melodičnost. M. Skoryk je autorem hudby ke čtyřiceti filmům. Zvláště úspěšný byl jeho doprovod Paradžanova filmu Stíny zapomenutých předků. Působivý je jeho sugestivní balet Křižovatka, dostupný na internetu.

Uvolnění, které na Ukrajině nastalo stejně jako v celém SSSR po r. 1985, se příznivě odrazilo ve všech složkách společenského života, tím markantněji pak v umění. Zvláště výrazně se to projevilo ve smíchové kultuře. Do popředí najednou vystupuje dosud potlačovaný zájem o parodickou konfiguraci. Přímo pantagruelovskou nevázaností srší sochy rozverných nosorožců a dvounohých slonů, odrážejících se krokodýlím ocasem, jež jsou dílem dalšího lvovského sochaře Oleha Pinčuka (1960).

Již ve 20. letech 20. stol. se v ukrajinském malířství stala nosnou návaznost na domácí tradici naivního umění, jež v té době spontánně ožilo v lidových vrstvách. Vznikaly tak dvě základní tendence moderního malířství: naivistická a avantgardní, jež byla na východě země striktně přerušena zvláště od poloviny 30. let. Ve stylizované podobě však podněty z naivistického umění čerpá i poválečná generace, jak je tomu v díle leningradského rodáka Jurije Gorbačova (1948), který nějakou dobu studoval v ukrajinské Oděse. Upozornil na sebe nápaditými stylizacemi pohádkových či náboženských symbolů, jež zasazuje do fantasticky barevného světa dětských představ. Zájmem o náboženskou tematiku se zařazuje mezi autory, kteří zvláště po politickém uvolnění doplňují od začátku 90. let toto dlouho uvolněné místo.

Představitel generace let šedesátých Oleksij Anda (1962) na sebe upozornil na řadě kyjevských soutěží. Je představitelem tzv. „snového symbolismu“. Zvláště sugestivní je jeho šedobílý olej Carevna spících skel (Carycja posnulych skel’, 1996, plátno, olej).

Možnost svobodné volby přinesla do ukrajinského umění také absurdní vidění světa, vyjádřené novým uchopením surrealismu. K nejvýraznějším reprezentantům tohoto směru, jenž dosud neměl na Ukrajině výraznější zastoupení, patří Serhij Pojarkov (1965), pocházející z Černigovského kraje. Od 90. let, kdy získal první cenu v mezinárodní soutěži Ilustrátoři budoucnosti, však pobývá především v USA a Velké Británii. Má za sebou množství ocenění na různých mezinárodních konkurzech, jeho práce kupují nejznámější euroamerická muzea a galerie. Autor tvůrčím způsobem rozvíjí podněty evropského surrealismu, především Salvadora Dalího, pohybuje se však v technickém světě fantasy.

Mnozí umělci z republik bývalého Sovětského svazu však nacházejí podobně jako kdysi v porevolučních letech nový domov také v České republice. Nejvíce je pochopitelně láká Praha, jako všechno, co má svoji tradici a jméno. Najdou se však jedinci, které osud zavane i k nám na Moravu a do Brna. Tak se sem dostali šťastnou shodou okolností manželé a současně nerozlučná malířská dvojice Tatiana Wissotzky (Tet’jana Vysoc’ka 1959, Jalta – 2007, Brno) a Alexander Galchansky (Oleksandr Halčans’kyj, 1959, Záporoží – 2008, Brno). Poznali se a začali úzce spolupracovat počátkem 90. let, kdy také odstartovala jejich mnohaletá aktivní výstavní činnost: v letech 1993–2000 i poté v Art Expo New York, v řadě dalších amerických měst, ve Francii, opakovaně v Jeruzalémě a v japonské Osace. Jejich tvorba je diametrálně odlišná a snad proto se jejich obrazy mohou tak snadno prolínat. Zatímco Taťjana, jež vyrůstala na slunném krymském jihu v Čechovově městě Jalta, měla léta svého dětství spjatá s květinovou nádherou dědečkovy botanické zahrady, Alexander Galchansky objevuje svět viktoriánské Anglie v zašifrovaných detailech tehdejšího světa. Postavy mladých žen na jejich obraze Vzpomínka na Paříž připomíná styl figurativního malířství ruských secesních malířů ze skupiny Svět umění.

Alexander Galchansky, Tatiana Wissotzky, Vzpomínka na Paříž (nedatováno). Akryl, kombinovaná technika, plátno, 72 × 54. (Soukromá sbírka.) Foto Petr Čučka.

Ukrajinské malířství, stejně jako celé výtvarné umění, má přes širokou paletu často různorodých projevů svůj nepochybně osobitý ráz, jenž těm nejtalentovanějším otevírá dveře nejprestižnějších galerií a muzeí. O neobyčejném potenciálu vypovídají i díla předních ukrajinských skladatelů. Intenzívnějšímu šíření jejich tvorby brání nedostatek kvalitních nahrávek. Z divadelních projevů stojí na prvním místě ukrajinský balet, rozvíjející obdobné zdroje jako balet ruský.

prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc. – profesorka Masarykovy univerzity, ve své vědecké činnosti se zaměřuje na problematiku komparatistiky v širokém smyslu slova. Zabývá se binárními i multilaterálními vztahy i problematikou poetiky a translatologie. Intenzívně se věnuje mezidisciplinární komparatistice – zvláště vztahu literatury a výtvarného umění.

Kontakt: ksicova@phil.muni.cz