Ivo Pospíšil

V krabici se starými knihami na ulici spolu s lesklými léčivými kamínky a přívěsky jsem našel knihu v pevné plátěné vazbě za dvacet korun českých. Konstantin Simonov: Živí a mrtví. Koupil jsem ji. Ne proto, že bych ji moc chtěl nebo že jde o nějakou vzácnost, ale abych si zavzpomínal a zamyslel: nad knihou je to snadné.

Kdysi jsem psal a napsal něco jako dějiny ruské sovětské literatury: už jsem svou část ukončil, ale selhání tehdejšího spoluautora a nemilosrdný čas, jenž přináší změny, projekt zhatily. Psal jsem tam také o Konstantinu Simonovovi (1915–1979). Nebylo to lehké. Mezi těmi, kteří nesměli psát nebo byli ze sovětského prostoru násilně vysídleni nebo zahynuli v gulazích, hnili v žalářích nebo skončili na popravištích, byl Simonov autorem oficiálním, dokonce nejen novinářem, ale i politikem a stranickým funkcionářem. Podílel se na štvanicích na Zoščenka a Achmatovovou hned po válce, podobně na Pasternaka na konci 50. let minulého století. Současně pomohl k publikování Mistra a Markétky na přelomu let 1966–67, byť v lehce cenzurované podobě, v metrácích papírů jeho pozůstalost jsou prý doklady, jak se o spisovatele, i o ty v nemilosti, staral (byty, stipendia, školy, studijní pobyty, zaměstnání). Simonov pocházel ze šlechtické rodiny, patrně z obou stran, i když byl vychován jinými, jeho otec (carský generál) údajně zmizel na frontě první světové války, ale později se ukázalo, že žil v emigraci v Paříži, jeho matkou byla komtesa Obolenská, jeho šlechtičtí předkové byli vysocí carští úředníci a důstojníci. Ve vojenském řemesle víceméně pokračoval, i když spíše jako válečný korespondent. Podle posledního přání byl jeho popel rozptýlen blízko Mohyleva (dnes Republika Bělarus), kde se zúčastnil na počátku války smrtelného boje s Němci a kde sovětští vojáci zničili desítky německých tanků.

Co z jeho díla zůstává? Mnoho od té doby, kdy lidé v SSSR zpaměti recitovali jeho válečné a milostné básně, „ztratilo punce“, ale přece něco zůstává: existenciální pocit tváří v tvář smrti, láska navzdory osudu, člověk v pasti, kterou si sám nastražil, nehledě na všechny jeho úhybné manévry a prudké změny názorů a přizpůsobování. Znamení mužnosti, elegantnosti, v jistém smyslu přesto, co bylo uvedeno, držení slova, určitý životní program, k němuž patří i pokání, jež prý Simonov ke konci života projevoval u vědomí všeho, co nedobrého udělal. Jeho milostnými eskapádami v době války žil celý SSSR: tváří v tvář jeho bývalé slávě, na niž si již dnes nikdo ani nevzpomene, stejně jako na to, že celá země čekala na každé jeho další dílo, které se pak široce komentovalo, si uvědomujeme platnost rčení o světské slávě jako polní trávě. Nicméně internet zachovává nejen informace o autorovi, ale také jeho dílo, zejména básnické. Byl to snad největší válečný básník, jakého kdy země zrodila, a podobných v jeho generaci byla řada, třeba jeho kamarád Semjon Gudzenko, autor nádherné a kruté básně Před útokem: je tu totiž to, čeho Rusové ve svých nejlepších výtvorech – na rozdíl pod jiných – často dosahují – všelidskosti. Snad s výjimkou anglických básníků edwardiánských a georgiánských (Georgian Poets) z počátku 20. století, kteří sugestivně zachytili zážitek první světové války (třeba Rupert Brook, 1887–1915, autor básně Voják/The Soldier a válečných sonetů, zejména Mrtví/The Dead...), to byla silná generace, navíc posílená dalšími řadami prozaiků a básníků. Zejména Simonovova báseň Čekej mě (Жди меня) se stala dobově modlitbou všech milenců, které války rozloučily: její až mystická síla nezeslábla ani dnes, jen ten zážitek války většinou nemáme, ale kdoví... Ale není to jen tato báseň, jsou tu desítky dalších, třeba slavná Major přivezl chlapečka na lafetě; Vyhnanec; Syn; Stesk; Pamatuješ; Aljošo, na cesty u Smolenska – některé z nich byly chápány jako písně a byly zhudebněny). Nemůžeme opomenout ani Simonovovu publicistiku, která se emotivně dotýká také osvobození Prahy, a jeho slabší, schematickou, ale emotivní dramatiku (mj. Pod kaštany Prahy, 1945, dobově v SSSR nesmírně populární), ale jistou svěžest si uchovala jeho raná dramata, např. Chlapec z našeho města. Ani romány nejsou odsouzeny zcela k zapomnění: Dny a noci, které tehdy četla celá Amerika, ani jeho trilogie, překotně podléhající Chruščovově koncepci „kultu osobnosti“ (Chruščov ostatně Simonova za jeho obdiv k Stalinovi dal vyhodit z vedoucí funkce v Litgazetě), zejména první díl Živí a mrtví s fascinujícími scénami tragického počátku války s Německem a evakuující se Moskvy, ale i Člověk se nerodí pro válku a slabší Poslední léto, zejména však jeho syrové válečné deníky Různé dny války (posmrtně 1982, čes. jako Nežili jsme pro sebe, viz naši rec. Jiná tvář války, Brněnský večerník 9. 8. 1983, s. 2). Nelze také zapomenout, že to byl Konstantin Simonov, jenž inicioval sovětské, byť cenzurované vydání Mistra a Markétky v prosincovém a lednovém čísle časopisu Moskva let 1966–1967 (napsal k němu předmluvu, doslov napsal Abram Vulis).

Zdá se, že Simonov se stal kultovním autorem doby, která se od původního revolučního asketismu obrátila na konci 30. let minulého století k spotřebě, užívání života – k zábavě, sexu – alespoň pro ty, kteří patřili k sovětské „verchušce“; byl tu kult amerického filmu. Dobře to zachycuje román Anatolije Rybakova Děti Arbatu, ale uvědomme si, že to byla sovětská elita, která byla Stalinem částečně decimována. Možná i Simonov unikl jen náhodou nebo shodou okolností, lichocení Stalinovi, které praktikovali mnozí, nikomu nepomohlo.

Simonov toho napsal mnoho, byl to koneckonců hlavně žurnalista, jen v Národní knihovně ČR je pod jeho jménem evidováno 182 položek a do značné míry neexploatována je jeho již zmíněná pozůstalost – obrovská práce pro hodnocení historika a literárního historika, neboť jde o svědectví celé epochy, která nesmí být zapomenuta – z různých důvodů.

Čas letí, papír šedne, zapomíná se. Zkuste si jen někdy na internetu najít takové zapadlé autory, jako byli ti výše jmenovaní včetně toho anglického, jenž má ve Spojeném království i svou Rupert Brook Society... Nevím, jestli má takovou společnost v současném Rusku také Simonov nebo jiní zapomenutí autoři, neboť je mi jasné, že ani Rupert Brook nepatří v Británii k nejčtenějším.... Vzpomeňme na Simonova i v té souvislosti, že si vážíme citů lidí dávné minulosti, jimž nyní už ani nerozumíme. Kdoví, zda si někdo někdy v budoucnu vzpomene na city naše.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. – literární vědec, slavista, teoretik a historik literatury, komparatista a genolog, profesor a vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, autor a spoluautor více než 30 knih a stovek vědeckých studií, tisíce recenzí, glos a drobných textů, předseda a člen redakčních rad evropských literárněvědných časopisů, předseda Literárněvědné společnosti ČR, České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a ředitel Středoevropského centra slovanských studií.

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz