Jakub Marek

Dobový kontext

Přelom 14. a 15. století je obdobím, v němž se v kontextu českého písemnictví objevuje jeden zásadní a dobově velmi frekventovaný žánr ‒ žánr sporu. Jedná se o literární formu, jejímž obsahovým základem je hádka dvou protichůdných stran, které ve vzájemné disputaci obhajují přednosti svých tezí a naopak se snaží poukázat na nedostatky v argumentech svého protivníka.

Nakolik se tato forma ve středověké literatuře rozšířila, můžeme sledovat na slovech Jana Lehára: „Spor je ve středověké literatuře všudypřítomný. Vyrůstá z antických literárních forem a někdy používá metody soudobé pedagogiky – disputace, tj. učené hádky, rozpravy o určitém problému řídící se pevnými pravidly.“¹ Tato zmiňovaná pravidla vycházela z disputačních principů univerzitního prostředí. Na základě toho se dobové literárně zpracované spory obvykle věnovaly především obecným problémům (víra v Boha, život, smrt apod.), vykreslovaly jasně zřetelné protivníky vybavené dostatečně pevnými a srozumitelnými argumenty a v neposlední řadě se také vyznačovaly přítomností nějakého nezávislého pozorovatele, jenž plnil funkci arbitra a celý spor nakonec rozsoudil. Zároveň může čtenář takového sporu vcelku jednoznačně pozorovat, která ze znepřátelených stran je „ta správná“ a kterou by měl naopak odsoudit ‒ středověké literární spory mají totiž obvykle za cíl jakousi propagaci nějaké myšlenky reprezentované v daném textu jedním z disputantů.²

Co se týče formální stránky věci, dochází ve středověkých sporech k mísení lyriky, epiky a dramatu, což je dle Lehára obecná tendence českého básnictví 14. století.

Z popsaného rámce poněkud vybočují disputace, které řadíme k tzv. žákovské nebo též vagantské poezii.³ Jedná se o texty, které vznikají, co se doby vzniku týče, paralelně s ostatními skladbami tematizujícími spor a které jsou stejně jako ony založeny právě na žánru sporu, avšak neřídí se tak striktně jeho pravidly. Naopak tuto formu či její běžně užívané motivy nějakým způsobem ironizují či parodují.

Česky psanou vagantskou poezii reprezentují dva texty ‒ Svár vody s vínem a právě skladba Podkoní a žák.

Specifické postavení skladby v žánru sporu

Skladba Podkoní a žák se od ostatních dobových sporů odlišuje už tím, že její vypravěč v úvodní pasáži důkladně popisuje prostor, v němž se příběh odehrává (středověká krčma). U jiných dobových disputací naopak prostor vůbec nehraje roli. Obdobně pečlivě jsou v této skladbě popsány i jednotlivé postavy, což v jiných sporech také není zcela běžné ‒ dobově obvyklejší je spíše pouze jejich abstraktní přiblížení. Jak již bylo řečeno výše, běžná je v žánru sporu také přítomnost arbitra, který v závěru příběhu znepřátelené strany rozsoudí, nebo popř. sjedná jejich smír. I v tomto aspektu Podkoní a žák vybočuje z běžných postupů. Spor o přednost společenských stavů popisovaný v této skladbě totiž končí nerozhodnut. Ačkoliv je čtenáři představován z pozice vypravěče sedícího v krčmě s podkoním a žákem u jednoho stolu (a tudíž bychom mohli očekávat, že právě on by mohl plnit funkci nezávislého arbitra a celou situaci nakonec rozsoudit), skladba končí tím, že se strhne rvačka, načež vypravěč odchází, aniž by se dozvěděl její výsledek.

Celá skladba vyznívá jako parodie žánru sporu, v níž vypravěč vystupuje nikoliv proto, aby vynášel nějaké moralizující či didaktické závěry, ale aby představil hádku hlavních postav ironickým či až komickým pohledem. Z jeho perspektivy sleduje čtenář, jak vychloubačné argumenty podkoního i studenta kontrastují s jejich zjevnou bídou. V průběhu celé skladby vypravěč vlastně pouze zprostředkovává čtenáři hádku, které byl v krčmě svědkem, aniž by se jakkoliv přikláněl k té či oné straně.

Podle Eduarda Petrů⁴ je hádka vystavěna na základě následujícího konceptu: vylíčení protivníkovy bídy ‒ výhody mluvčího ‒ nevýhody protivníka. Tento koncept podle něj už sám o sobě parodizuje scholastickou metodu disputace (teze a argumenty pro tezi ‒ argumenty proti tezi ‒ potvrzení teze).

Zdá se tedy, že žánr sporu je ve skladbě Podkoní a žák užit především ze stylistických, nikoliv ideových důvodů. Hádka je v této básni tematizována proto, aby čtenáře pobavila a aby podpořila „čtivost“ textu ‒ přímé řeči hlavních postav lépe vyvolávají iluzi reality, osoba vypravěče zase umožňuje sledovat příběh z ironického odstupu a přispívat tak ke groteskní funkci textu.

Formální charakteristika

Skladba Podkoní a žák je psána pravidelným osmislabičným veršem, obsahuje celkem 490 veršů a autor v ní využil sdruženého rýmu. Jak již vyplývá z dosud uvedených informací, báseň je zasazena do rámcového vyprávění (oním rámcem je v tomto případě příhoda z krčmy).

Datace

Dvě zásadní otázky, které bývají problematické u mnoha textů starší české literatury, otázka autorství a datace, nejsou ani u skladby Podkoní a žák zcela jednoznačně zodpovězeny. V otázkách datačních se musíme řídit časovými narážkami v textu. Jako nejpádnější se v této záležitosti jeví názor Václava Ertla,⁵ který uvádí jakožto rok vzniku skladby rok 1398. Svou tezi dokládá dvěma pasážemi skladby, které považuje za historické narážky:

• „neb najviec biřici, kati, / vše bývají literáti“ (verše 449‒450)⁶
  Toto místo skladby vidí Ertl jako možnou narážku na vraždu králových oblíbenců na Karlštejně v roce 1397, jež byla spáchána vzdělanými lidmi.
• „pojieť se mnú calet v Praze“ (verš 410)⁷
  Tuto pasáž chápe Ertl jako odvolání se na možnost pohnat před univerzitní soud toho, kdo se dopustil něčeho proti členu univerzity (což bylo možné až po roce 1398).

Zmíněné pasáže textu (především druhá z nich) se jeví jako významné časové narážky, na základě kterých můžeme určit relativní dataci skladby Podkoní a žák ‒ můžeme říci, že vznikla v roce 1398 nebo nedlouho po něm. Tento názor Václava Ertla později přijal mj. i Josef Hrabák.⁸

Autorství

Autor skladby Podkoní a žák je neznámý. V minulosti se někteří badatelé snažili dokázat, že autorem textu je Smil Flaška z Pardubic (tento názor zastával už např. Václav Hanka), později se však od tohoto názoru zcela upustilo (jednak na základě Hrabákova rozboru verše,⁹ jednak třeba i na základě prostého předpokladu, že pokud by Smil byl skutečně autorem, jeho jméno by se pravděpodobně v souvislosti s touto skladbou někde objevilo). Autor Podkoního a žáka tedy pro nás zůstává v anonymitě. Jeho jméno neznáme, můžeme jej však na základě podobností se stylem Smila Flašky z Pardubic přiřadit k tzv. Smilově škole.

Literární předloha

Často využívaným principem středověkého písemnictví byla metoda „imitatio“, tedy nápodoba nějakého známého vzoru.¹⁰ Spíše než s nějakými původními originálními autorskými díly se tak ve středověké literatuře setkáváme s texty, které vycházejí z nějakého textu staršího, již zakotveného v literární tradici.

V případě skladby Podkoní a žák zůstává, podobně jako problém autorství, i otázka toho, zda a popřípadě kterou literární předlohou se autor při psaní tohoto textu inspiroval, nezodpovězena. Textem, který má k české skladbě obsahově nejblíže, je latinská (a v našem prostředí doložená) báseň Videant qui nutriunt (Nechť vidí rodiče), která popisuje trápení dvou bratrů, též studenta a podkoního, jejichž otec je záměrně nechává žít v bídě, aby je připravil na všechny nástrahy jejich budoucího života. Výběr hlavních postav by tedy s českou skladbou souhlasil, ovšem v obou textech zároveň najdeme řadu odlišností. V latinské skladbě jsou např. oproti té české patrny některé didaktické prvky i jakýsi moralizující postoj.

Latinskou báseň Videant qui nutriunt tedy nemůžeme označit za přímou předlohu české skladby Podkoní a žák. Spíše bychom se mohli přiklonit k názoru, že se v případě skladby Podkoní a žák jedná pouze o látkovou obdobu zmiňované latinské básně.

Závěr

Na základě výše představených poznatků můžeme problematiku staročeské skladby Podkoní a žák shrnout těmito závěry:

Bezpochyby se jedná o báseň, kterou můžeme zařadit k žánru sporu, ovšem která má zároveň v tomto žánrovém kontextu své specifické postavení. Tematizuje sice spor, ale na rozdíl od jiných současně vznikajících skladeb tohoto žánru se nesnaží prostřednictvím sporu poukázat na nějaké závažné pravdy nebo jakkoliv moralizovat či poučovat, marně bychom v básni hledali i jakýkoliv sociálně kritický podtext. K danému žánru tedy spadá spíše pouze na základě zvolené narativní metody ‒ jinak typické rysy žánru sporu se nám již v této skladbě najít nemusí podařit.

V otázce datační se (na základě dříve zmíněných zkoumání) přikláníme k názoru, že tato skladba vznikla v roce 1398 nebo nedlouho po něm. Co se autorství týče, dosavadní bádání žádné konkrétní jméno nepřineslo. Autor je tedy pro nás neznámý, na základě podobností s texty Smila Flašky z Pardubic jej však můžeme přiřadit k tzv. Smilově škole. Ani otázka literární předlohy není zcela zodpovězena. Tematicky má Podkoní a žák blízko k latinské básni Videant qui nutriunt, kterou však nemůžeme jednoznačně označit za jeho předlohu, nýbrž pouze za jinojazyčnou látkovou obdobu české skladby.

Skladba Podkoní a žák představuje velmi výjimečný text starší české literatury – text, který má zcela světský charakter a který se nesnaží čtenáře nikterak poučovat ani přesvědčovat o nějakých autorem nabízených tezích. Na druhou stranu je to přitom text, který je mistrně napsaný, čímž je pro nás i z dnešního pohledu zajímavý a přitažlivý.

Právě ona „čtivost“ je důvodem, proč po skladbě Podkoní a žák může se zájmem sáhnout i dnešní čtenář a především proč se při jeho četbě nebude nudit. Do textu jej vtáhne už úvodní zasazení děje do rámcového vyprávění (prostor krčmy je bezpochyby čtenářsky atraktivní i z dnešního pohledu), děj básně poté postupně graduje a text je navíc prostoupen celou řadou básnických fines, které dopomáhají tomu, že se čtenář této skladby zkrátka dobře baví. Zábavný ráz skladby podporuje i její konečné vyvrcholení. Ve chvíli, kdy děj vrcholí rvačkou mezi podkoním a žákem a skutečně se zdá, že celý vypravěčem důkladně popsaný spor dospěje k nějakému závěru, se vypravěč jednoduše rozhodne, že už toho viděl a slyšel dost a dost, a prostě odchází domů.

Skladba Podkoní a žák si tedy bezpochyby zaslouží pozornost, a to nejen coby jedna z památek starší české literatury, ale také jako text, jenž může pobavit i dnešního čtenáře.

Jakub Marek vystudoval bohemistiku na FF UK, nyní studuje učitelství českého jazyka a literatury na téže fakultě a aktuálně se zabývá zejm. českou toponymií v kontextu kognitivní etnolingvistiky.

Literatura:

ERTL, V.: Příspěvek k datování „Podkoního a žáka“, in Slovanský sborník věnovaný Františku Patrnkovi. Praha, 1923, s. 260‒265.

HRABÁK, J.: Smilova škola. Rozbor básnické struktury. Praha, Jednota českých matematiků a fysiků 1941.

JIREČEK, J.: Skládání o podkoním a žáku. Praha, 1878.

LEHÁR, J.: Česká literatura od počátku k dnešku. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004.

PETRŮ, Eduard: Postavení skladby Podkoní a žák v naší literatuře 14. století. In

Česká literatura 36, 1988, s. 119‒125.

Staročeské satiry Smilovy školy. Ed. J. Hrabák, Praha, Orbis 1951.