Martin Prokop

Proč zkoumat jazyk?

Když diplomat řekne ano, myslí tím „možná“;
Když řekne možná, myslí tím „ne“;
a když řekne ne, tak to není diplomat.

Citát připisovaný Voltairovi ukazuje, že význam slov, která používáme, je ovlivněn i jinými skutečnostmi než jejich sémantickým významem. Abychom porozuměli tomu, co diplomat říká, musíme vědět, s kým zrovna mluví, co mu slibuje, s jakým to dělá záměrem a podobně.

Nemusíme ale chodit mezi diplomatickou smetánku, i čeští politici a jejich mluvčí myslí svými slovy něco jiného, než bychom očekávali (pokud zrovna vysloveně nelžou: https://www.youtube.com/watch?v=5MoYVx1D-c4):

Martin: „Pije [pan prezident] alkohol?“
Jiří: „To je zajímavá otázka. A na to mám vám odpovědět ano, nebo ne, nebo chcete vědět co přesně?“ (https://www.youtube.com/watch?v=Ul1V2_BmWJ4)

Abychom si ale nemysleli, že pouze diplomaté a politici používají některá slova zvláštně, můžeme se podívat i do naší běžné řeči:

Paul: „Četl jsi Kritiku čistého rozumu?“
John: „Nemám rád sci-fi.“

Odpověď od Johna není na první pohled relevantní vzhledem k otázce. Podíváme-li se však pozorněji, zjistíme, že John chtěl Paulovi sdělit hned několik tvrzení:

(1) Nečetl jsem Kritiku čistého rozumu;
(2) nepovažuji Kritiku čistého rozumu za zajímavou;
a (3) neplánuji Kritiku čistého rozumu číst.

Z uvedených příkladů je zřejmé, že k adekvátní analýze promluv patří i analýza faktorů, které ovlivňují význam užívaných slov. Tradiční analýza sémantického významu promluv nepostačuje, neboť není schopna zachytit výše zmíněný posun významů slov v diplomatově příslibu, nereflektuje nepřímé odpovědi nebo nerozpozná to, co je myšleno „mezi řádky“ dialogu Paula s Johnem. Předpokladem úspěšné argumentace je tak studium toho, jak lidé používají jazyk – pragmatika.

Pragmatika a sémantika

S příchodem pragmatiky na přelomu 50. a 60. let 20. století se badatelé začali podrobněji zabývat faktory ovlivňujícími význam slov, jako je záměr mluvčího, místo a čas promluvy, kontext a podobně. Pragmatiku můžeme s R. Stalnakerem definovat takto: „Je [to] studium lingvistických aktů a kontextu, ve kterém jsou prováděny. Jejím předmětem jsou především dva typy problémů: zaprvé definovat zajímavé druhy mluvních aktů a jejich výstupů a za druhé charakterizovat vlastnosti kontextu promluvy, čímž můžeme určit obsah pronášených vět. […] Ve většině promluv neodpovídá obsah promluvy jejímu znění přímo, ale relativně vůči kontextu, ve kterém je promluva použita. Předmětem studia je právě kontext promluvy.“

Abychom pochopili, co přináší pragmatika ke studiu jazyka, podívejme se, jakými dichotomiemi odlišuje Y. Huang pragmatiku od sémantiky.

(1) Smysl slova „ano“ vyřčeného diplomatem není ano, protože záleží na tom, jak jej diplomat použije (diplomat zkrátka říká „diplomatické“ ano). Pragmatika se zabývá použitím slov, na rozdíl od analýzy jejich významu.

(2) Slovo ano může mít různé významy v závislosti na konvencích, které určují jeho užití (Někdy zkrátka odpovídáme „ano“, i když nechceme souhlasit – například můžeme slovem „ano“ dát signál to, že druhého posloucháme, a přitom s ním v ničem nesouhlasit.). Pragmatika studuje konvence užití slov.

(3) Všichni cítíme rozdíl mezi pronesením slova „ano“ při svatebním obřadu a při odpovědi „ano“ na otázku „smím si přisednout?“. V prvním případě má odpověď velkou váhu, protože je součástí svatebního slibu, zatímco v druhém případě jde často jen o zdvořilostní přitakání. Pragmatika studuje kontext užití slov, který určuje jejich význam.

(4) Naši promluvu neurčuje jen její obsah, ale i účinek, který promluva přinese. Všichni známe situaci, kdy chceme někomu něco říct, ale on si naše slova vyloží zcela jinak („Učí se dobře, pane řediteli. To nemohu říct.“).

(5) Z předcházejících příkladů vidíme, že předmětem pragmatiky je spíše význam, který dává slovům mluvčí a posluchač, ne ustálený lingvistický význam slov. Slova totiž nabývají na významu teprve, když jsou používána.

(6) Pragmatici si jsou vědomi toho, že když mluvíme, tak pouze neskládáme slova s významy za sebe, ale mimo to vkládáme něco „mezi řádky“. Zeptáte-li se například někoho, zda již přestal bít svoji ženu, říkáte tím mezi řádky, že ji někdy v minulosti bil. Pro tento jev, který sémantika není s to postihnout, má pragmatika termín Konverzační implikatura (viz sekce Konverzační implikatura).

Pragmatika přináší do studia jazyka nové přístupy a kategorie, které umožňují lépe pochopit význam slov, a také reflektuje skutečnost, že přirozený jazyk a ani naše užívání slov není dokonalé (viz sekce Problémy přirozeného jazyka).

V následujících odstavcích se zaměříme na analýzu jazyka argumentace pomocí pragmatiky. Vysvětlíme, proč lidé argumentují, definujeme si tři úrovně jazyka s ohledem na záměr mluvčího. Ukážeme si tak, jak přirozený jazyk funguje a jak ho pragmatika analyzuje.

Cíle argumentace

Klíčem k pochopení jazyka argumentace je pochopení způsobů, jakými lidé argumentují? Podle W. Sinnott-Armstronga jsme schopni odlišit tři druhy případů užití argumentace.

Persvaze

Cílem pervsaze je přesvědčit protistranu, aby v něco věřila, nebo nevěřila; nebo aby něco dělala, nebo nedělala. Jako důsledek úspěšné persvaze dochází ke změně ve světě – změníme přesvědčení protistrany, nebo ji přimějeme k nějakému činu. Příkladem užití argumentu k persvazi může být argument:

„Měl by sis koupit Kritiku čistého rozumu, protože patří do knihovny každého intelektuála. A ty přece intelektuál jsi.“

Když někomu předložíme takový argument, chceme ho přesvědčit, aby si vyložil knihovnu Kantovými spisy. Pokud uspějeme, použili jsme správně persvazivní argument.

Povšimněme si, že v případě persvaze nám ani tak nejde o to, abychom používali dobré argumenty, ale spíše o to, abychom dosáhli cíle: změny ve světě. První druh užití argumentace je nejběžnější součástí našeho života. Argumentujeme prakticky pořád, aniž bychom si to uvědomovali.

Zdůvodnění

Cílem zdůvodnění je potvrzení přesvědčení. Typicky přesvědčujeme o pravdivosti nějaké teze protistranu:

„Nejlepší filosofická kniha je Kritika čistého rozumu, protože její autor je nejlepší filosof, který kdy žil.“

Prokázáním teze nedochází ke změně ve světě. Pouze potvrdíme její pravdivost. Při zdůvodnění používáme nejlepší možné argumenty, nejde nám o to někoho přesvědčit, ale nalézt pravdu. Tento typ užití argumentace je vlastní teoretické práci. Často ho užíváme v esejích, kde se snažíme z našich předpokladů odvodit nové, zdůvodněné závěry.

Vysvětlení

Vysvětlení má za cíl zvýšit rozumění. Pokud někdo neví, proč je nějaký závěr pravdivý, použijeme argument jako vysvětlení, abychom mu pravdivost propozice ozřejmili.

„Nejlepší filosofická kniha je Kritika čistého rozumu, protože její autor je nejlepší filosof, který kdy žil. A nejlepší filosof jistě napsal nejlepší filosofickou knihu.“

Toto použití argumentace není příliš zajímavé proto, že pomocí něj nedocházíme k žádným novým závěrům, pouze si ujasníme něco, co už víme. Zatímco u zdůvodnění protistrana neví, že je nějaké tvrzení pravdivé, a je třeba ji přesvědčit (pomocí nejlepších možných argumentů), u vysvětlení protistrana ví o pravdivosti tvrzení, ale neví proč je pravdivá – a my jí to vysvětlujeme. Jinými slovy se zdůvodnění od vysvětlení liší tím, že předmětem zdůvodnění je kontroverzní tvrzení (takové, které není přijaté za pravdivé, a na jakém se strany neshodou), předmětem vysvětlení není kontroverzní tvrzení.

… cíle argumentace

Pro pragmatiku je nejzajímavější první způsob užití argumentu. Za prvé proto, že je náchylný vůči vlivům, které jsme si vyjmenovali výše, dále proto, že je součástí každodenní lidské komunikace, a konečně i proto, že při něm přichází na scénu další zásadní pojem z oblasti pragmatiky: záměr mluvčího.

Při persvazi totiž chceme provést změny ve světě, a proto je úzce svázána s naším záměrem. Představte si, že hledáte vhodné místo pro společné studium se svými kolegy. Každý ze zúčastněných má své oblíbené místo a chce právě tam debatovat. Abyste docílili svého, musíte ostatní přesvědčit, že nejlepší místo je to vaše. Úspěch závisí na vaší schopnosti ovládat jazyk a pravidla argumentace. Na počátku stojí váš záměr. Téměř každá naše promluva je motivována záměrem, a to je skutečnost, kterou objevila pragmatika a snaží se ji zahrnout do analýz jazyka. V následující kapitole se podíváme, jaké náležitosti má vhodná persvazivní promluva splňovat.

Tři úrovně jazyka

Mnoho teoretiků vytvořilo systematiky promluv. My se podíváme na členění navržené W. Sinnottem-Armstrongem, který klade důraz na zjištění, zde můžeme promluvu považovat za persvazivní, a tím pádem analyzovat jako argument.

Lingvistická úroveň

Lingvistická úroveň stanovuje na promluvy kritérium smysluplnosti. Abychom mohli promluvu považovat za lingvisticky správnou, musí být sémanticky smysluplná a splňovat syntaktická (gramatická) pravidla konkrétního jazyka.

Sémanticky smysluplná je například promluva „Kritika čistého rozumu je přehledná kniha.“, neboť všechna slova, ze kterých se skládá, jsou smysluplná. Srovnejme ji například s tímto zřetězením slov: „Bla ble hrrr jupíí uááá.“. Zdá se, že není možné, abychom nějaký nesmysl označili za syntakticky smysluplný. Přesto můžeme najít příklady vět, kde si na první pohled nejsme jistí. Zvažme například promluvu „Nastoupil vystoupil.“. Na první pohled jde o nesmyl, ale každý cimrmanolog promluvu pochopí, protože zná drážního inspektora Nastoupila, který vystupuje z vlaku (https://www.youtube.com/watch?v=j1kjgGoEBGM). U většiny promluv jsme nakonec schopni určit, jestli jsou smysluplné, musíme být ale obeznámeni s kontextem a potřebujeme čas na pochopení (jako v případě slovní hříčky z předcházejícího příkladu). Rozhodně ale není dobré takové věty používat při argumentaci, protože tím ztěžujeme pochopení. Často se ale stává, že na první pohled nesmysluplná promluva dává po zamyšlení smysl (pochopit ji ale často bývá (Česká) soda: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11258227831-divadlo-sklep-bohmen-und-mahren/415237100021003/ [čas: 23m 0s]).

Věta je syntakticky smysluplná, pokud je gramaticky správně konstruovaná. Uvažme rozdíl mezi promluvami „Kritika čistého rozumu je přehlednější než Kritika soudnosti.“ a promluvou „Prázdný bylo jen Immanuel nesmyslná pište.“. Lidé dovedou běžně používat jazyk a vědí, která věta je gramaticky správná a která ne. Lze ale nalézt případy vět, ve kterých si nejsme jistí, jak je gramaticky správná. Například můžeme uvést dvojici vět, jejichž význam záleží na pozici čárky: „Zabít nelze, nechat naživu“ a „Zabít, nelze nechat naživu.“ Pokud bychom větu viděli bez čárky, nemohli bychom ji přijmout jako gramaticky správnou, neboť by měla nejednoznačnou interpretaci. Zajímavý postřeh k problematice významu věty a vztahu k její syntaxi přidal N. Chomsky: správná syntax ještě nezajišťuje sémantický smysl. Věta „Colorless green ideas sleep furiously.“ je sice sémanticky i syntakticky správně formulovaná věta, nic konkrétního ale neznamená.

Při analýzách promluv na lingvistické úrovni musíme být ostražití, protože jsou myslitelné (a vyslovitelné) promluvy, které jen zdánlivě dávají smysl. A naopak můžeme narazit na promluvy, které vypadají nesmyslně, ale význam mají. Třeba při četbě některých metafyzických textů můžeme narazit na věty, které bychom za lingvistické považovat snad ani nechtěli.

Pro argumentaci je důležité, aby promluva splňovala všechna kritéria lingvistické úrovně jazyka – musí být sémanticky i syntakticky správně vystavěná. To ale nestačí k tomu, abychom promluvu mohli označit za persvazivní. K tomu je ještě potřeba, aby bylo splněno kritérium řečové úrovně jazyka.

Úroveň řečového aktu

Řečová úroveň jazyka přidává kritérium, podle něhož má mít promluva za cíl měnit stav světa. Ve slovní zásobě máme slova, která v určitém kontextu a při určitém použití mají zajímavé důsledky pro svět. Například slovo „ano“ vyřknuté při svatebním obřadu. Běžně ho používáme k tomu, abychom s něčím souhlasili („Ano, máš pravdu, transcendentální estetika přechází transcendentální dialektice.“), ale pokud je proneseno v kontextu svatebního obřadu svatebčanem, dochází k dalším zajímavým důsledkům: nevěsta (mimo to, že souhlasí s otázkou oddávajícího) se stává ženou ženicha a tím se jí změní společenský status.

Jsou ale i další slova. Když například někomu slíbím, že mu půjčím knihu, zavazuji se tím k tomu, že mu ji skutečně půjčím. Promluva „Slibuji ti, že ti donesu Kritiku čistého rozumu.“ mění stav světa v tom smyslu, že se jejím prostřednictvím zavazujeme k tomu, že kolegovi knihu doneseme.

Změny ve světě musíme v případě řečových aktů chápat v širokém (a tedy ne zcela přesném) smyslu. Ve výše uvedeném příkladu jsme uvažovali o situaci, kdy chceme své kolegy přesvědčit ke studiu v naší oblíbené studovně. Řekli jsme, že přesvědčování předchází záměr. Dalším krokem je vyřknutí promluvy, která má ambice změnit stav světa: přesvědčit kolegy o tom, kde bychom měli společně studovat. Změna ve světě je v tomto případě přimění k cestě do Krmítka v budově J.

Slova ale dovedou měnit stav světa jen v určitém ohledu. Pokud budu například padat ze skály a budu vědět, že zemřu (budu mrtvý), nepomůže mi, že předefinuji slova mrtvý na být živý. I když budu k označení živého stavu používat slovo mrtvý, nezmění to nic na faktu, že zemřu. V tomto smyslu totiž slova svět měnit nedovedou.

Jak poznat slova, která mají ambice měnit stav světa? Můžeme použít tzv. thereby test, jehož vzorec vypadá následovně:

(Thereby test) Pokud řeknu za určitých okolností „X“, pak tím za určitých okolností X.

Když do vzorce za X dosadíme konkrétní promluvu a vzorec bude platný, tak promluva pojmenovává řečový akt:

(t) Pokud řeknu v knihovně „slibuji, že ti půjčím knihu“, pak tím v knihovně slibuji, že ti půjčím knihu.

Pokud někomu slíbím, že mu půjčím knihu, slibuji mu tím, že mu půjčím knihu. Vzorce platí, a proto je tato promluva řečovým aktem, který může mít dopad na stav světa, protože mě zavazuje k půjčení knihy. Oproti tomu sloveso vyděsit nepojmenovává řečový akt a nemůžeme ho tedy použít k persvazi (respektive můžeme, ale porušíme tím pravidla jazyka a nejspíše nebudeme pochopeni), protože když ho dosadíme do vzorce, dostaneme nesmyslnou rovnost. Když totiž někomu řeknu, že ho vyděsím, tak ho tím nevyděsím:

(t2) Pokud řeknu svému kamarádovi „vyděsím tě“, pak tím svého kamaráda vyděsím.

Ve vzorci thereby testu je velmi důležitá deklarace za určitých okolností, protože rámec platnosti testu pro danou promluvu je jím ohraničen. Pokud tedy někoho prohlásím za muže a ženu, aniž bych byl oddávající, oni nebyli svatebčané a zrovna by neprobíhal obřad, pak by test pro promluvu „Prohlašuji vás za muže a ženu.“ nefungoval. Promluva může tedy být řečovým aktem pouze v konkrétním kontextu. Jiným příkladem kontextové závislosti může být třeba slib půjčení Kritiky čistého rozumu někomu, kdo nás bude chtít uhodit Heideggerovým Bytím a časem. Takový slib nás kvůli okolnostem nezavazuje k jeho splnění. Další příklady sloves pojmenovávajících řečové akty jsou třeba děkovat, omlouvat se a zvát, ale i zdůvodňovat a vysvětlovat, které používáme při argumentaci.

Úroveň konverzačního aktu

Pokud vyslovíme sémanticky a syntakticky správnou promluvu, jejímž cílem je změna stavu světa, a promluva uspěje v thereby testu, provedli jsme řečový akt. Pokud se nám dokonce povede stav světa změnit, provedli jsme konverzační akt.

Přesvědčíme-li kolegy k návštěvě Krmítka v budově J pomocí promluvy „Jdeme do krmítka na Jéčku.“, vykonali jsme konverzační akt. Konverzační akt je úspěšný řečový akt, čímž propojuje náš záměr s jeho naplněním ve světě. Pokud ovšem náš záměr není dosažen, neprovedli jsme konverzační akt.

Všimněme si, kolik řečových promluv denně provedeme s vírou, že to budou úspěšné konverzační akty: omlouváme se proto, aby nám někdo odpustil; ptáme se proto, aby nám někdo odpověděl; nebo něco slibujeme, abychom to dodrželi. Každý konverzační akt je realizace našeho zamýšleného záměru.

Zásadní roli při realizaci konverzačního aktu hraje kromě mluvčího také posluchač, který musí promluvu pochopit a zareagovat tak, jak mluvčí zamýšlí. K tomuto účelu existují pravidla, kterými se mluvčí i posluchač řídí. Byly popsány P. Gricem a nazývají se princip kooperace a konverzační maximy (viz sekce Implicitní prvky, princip vstřícnosti a pragmatika komunikace). Pokud se jimi mluvčí a posluchač řídí, mělo by docházet k realizaci konverzačních aktů. Jsou tedy prostředkem úspěšné persvaze.

V předcházejících odstavcích jsme ukázali, jak správně rozpoznat persvazivní promluvu. Není snadné přesvědčit partnera v debatě. Aby k tomu skutečně došlo, musí být splněno nemálo podmínek. Na počátku je záměr mluvčího, na základě kterého formuluje vhodnou promluvu. Promluva musí být syntakticky a sémanticky správná, musí být složena z vhodných slov a musí být vytvořena podle konverzačních maxim a dodržovat princip kooperace. Ani to ale nestačí, protože poté, co promluvu uskuteční, záleží na posluchači, jestli bude mít promluva zamýšlený efekt. Vše je navíc ovlivněno faktory, jako jsou kontext, konvence, záměr protistrany a tak dále.

Na příkladech a pomocí systematiky promluv W. Sinnott-Armstronga jsme si ukázali, jaké faktory mají vliv na naše promluvy. Smyslem bylo uvědomit si komplikovanost lidské řeči, získat návod, jak odhalit, že nás někdo při běžném rozhovoru přesvědčuje, ale také jsme si měli uvědomit, že pragmatika je skvělý nástroj, díky kterému můžeme lépe pochopit a analyzovat argumentaci.

Konverzační implikatura

Jedno z nejdůležitějších zjištění pragmatiky zní, že význam promluv není dán pouze významem použitých slov, ale tím, co promluva implikuje. Laicky řečeno, většina promluv obsahuje skutečné sdělení „mezi řádky“, nikoliv v explicitně vyřčených slovech.

Paul: „Četl jsi Kritiku čistého rozumu?“
John: „Nemám rád sci-fi.“

Odpověď od Johna není na první pohled relevantní vzhledem k otázce. Podíváme-li se však pozorněji, zjistíme, že John chtěl Paulovi sdělit hned několik tvrzení: (1) Nečetl jsem Kritiku čistého rozumu; (2) nepovažuji Kritiku čistého rozumu za zajímavou; a (3) neplánuji Kritiku čistého rozumu číst.

Výčet tří tvrzení není samozřejmě konečný a závisí na dalších faktorech, jež ovlivňují komunikaci (jako je kontext promluvy, záměr mluvčího, ale i naše schopnost interpretace dialogu). Vidíme dále, že běžná promluva obsahuje mnoho nevyřčeného, co chce mluvčí s posluchačem komunikovat. Budeme-li předpokládat, že mluvčí dodržuje Princip kooperace a Konverzační maximy, musíme odvodit, že tři nalezená tvrzení chtěl posluchači sdělit, ale z nějakých důvodů užil krátkou odpověď „Nemám rád sci-fi“.

K tomu mohl mít několik důvodů. Mohl chtít ušetřit čas, nebo může jít o konvenční odpověď (v určité komunitě lidí se může označení sci-fi používat k vyjádření o předmětu, řekněme, v dehonestujícím smyslu), ale třeba Paul pouze nemá lepší slovní zásobu. Ať už měl John jakékoliv důvody, můžeme očekávat, že Paul promluvě rozuměl. Jak je to možné? Je to proto, že každý kompetentní uživatel jazyka je schopen takzvanou konverzační implikaturu víceméně úspěšně používat a rozumět jí.

Konverzační implikaturu poprvé teoreticky popsal P. Grice a mnoho dalších badatelů se snažilo podrobněji určit její funkci a vlastnosti. Griceův popis uvědomění si implikatury z pohledu posluchače promluvy s ohledem na dialog Paula s Johnem vypadá následovně:

Paul řekl P a já nemám důvod předpokládat, že nepostupuje podle konverzačních maxim, anebo alespoň podle principu kooperace. Proto bych měl předpokládat, že Promluvou P mi chtěl Paul sdělit Q. Paul totiž ví, že poznám, že myslel Q, protože neudělal nic, abych měl důvod myslet si, že nemyslel Q. Paul měl tedy také záměr, abych si myslel Q. Paul tedy promluvou P konverzačně implikoval Q.

Z Griceova popisu vyplývají vlastnosti konverzační implikatury.

(1) Implikatura je odvolatelná. Mluvčí může dodatečně doplnit informaci, jejímž prostřednictvím popře posluchačem domnělou implikaci – čímž vyjasní pochopení promluvy. Konverzační implikatura tedy není neměnná a definitivní na rozdíl od logické implikace. Kdyby chtěl John zrušit implikaturu (1) – (3), zkrátka by k promluvě dodal: „Nemám rád sci-fi […], ale Kritiku čistého rozumu jsem přečíst musel, protože jinak bych nemohl složit zkoušku z Dějin filosofie V.“

(2) Dále je implikatura neoddělitelná od promluv. Každá promluva v přirozeném jazyce ji s sebou nese. Mohlo by se říct, že implikatura vyvažuje nedokonalosti našeho jazyka a usnadňuje nám komunikaci, ale na druhou stranu ji komplikuje, protože ne vždy je jednoduché poznat, co je promluvou implikováno. Ať tak či onak, je fakt, že je neoddělitelná od našich promluv.

(3) Je „určitelná“. Posluchač (a i mluvčí) je schopen (samozřejmě v závislosti na schopnostech) implikaturu konkrétní promluvy určit. Když mluvíme o implikatuře, nemluvíme tedy o nějakém neodvoditelném a neurčitelném významu skrytým za slovy. Naopak, jsme schopni určit její obsah a vyjádřit ho ve formě tvrzení. V tu chvíli můžeme implikaturu zahrnout do argumentu, v jehož rámci byla použita, jako tzv. implicitní premisu.

Představme si, že John a Paul mluví o svém společném známém Donaldovi, který pracuje v bance. John se zeptá Paula, jak se Donaldovi v práci vede, a Paul odpoví: „Docela dobře, rozumí si s kolegy a ještě nešel do vězení.“ Co Paul chce svojí promluvou říci?

John má dvě možnosti. Může předpokládat, že Paul porušil princip kooperace nebo nějakou konverzační maximu, pak nemá smysl implikaturu hledat, neboť význam promluvy je ovlivněn chybou mluvčího. Jelikož k tomu Paul nemá důvod, je zřejmé, že se snaží svojí promluvou implikovat, že Donald dělá v práci něco, za co by mohlo jít do vězení.

Pochopení implikatury Paulova sdělení je součástí našeho běžného použití jazyka. Vidíme, jak jemné nuance promluvy jsme schopni zachytit, aniž bychom museli dlouho přemýšlet. Musíme si ale uvědomit, že právě díky tomu, že je obsah implikatury takto jemný, může být ovlivněn mnoha dalšími faktory (kontext, záměr mluvčího…).

Konverzační implikatura je opravdu běžnou součástí naší řeči, jak dokládá známý vtip, ve kterém přijde logik do autoprodejny a na dotaz, jaké by si přál auto, odpoví, že chce modré nebo zelené. Podivuje se pak, že v prodejně není ani jedno auto modrozelené.

Vtip spočívá v tom, že v běžné konverzaci používáme spojku nebo – označující disjunkci – většinou v exkluzivním smyslu (označuje se logickou spojkou XOR), nikoliv striktně inkluzivně (logická spojka OR). Smějeme se proto, že logik v příběhu poruší běžně užívanou implikaturu pro promluvu obsahující spojku nebo. Chci-li „modré, nebo zelené auto,“ nechci modré a zelené auto zároveň, ale buď modré auto, nebo zelené auto. Samozřejmě, v psané podobě se nedorozumění snadno vyhneme tím, že v zápise užijeme před spojkou nebo čárku, čímž deklarujeme, že ji míníme v exkluzivním smyslu. V mluvené řeči však toto udělat nemůžeme a musíme se proto spolehnout na konverzační implikaturu. Implikatura nám v tomto smyslu usnadňuje komunikaci, protože pomocí ní víme, jak budou naši komunikační partneři většinou používat (a i interpretovat) spojku nebo.

Každý z nás chápe běžné implikace promluv ostatních, přesto ale zažíváme při komunikaci s ostatními mnoho nerozumění, které plynou z chybného určení implikatury: „Jak jsi to myslel?“; „To byla ironie?“; „To má být jako vtip? Pěkně blbej!“. Za pochopením implikatury na straně posluchače stojí komplikovaný (a neuvědomělý) kognitivní proces, kdy posuzuje kontext promluvy, záměr promluvy, zjišťuje, jestli nedošlo k porušení maxim a podobně. Ovšem i na straně mluvčího probíhá stejný proces, pomocí kterého musí určit, jakou promluvou docílí předání zamýšleného sdělení. Je fascinující, jak komplikovaná je z tohoto hlediska komunikace, a kolik neuvědomělých kroků provádíme, když mluvíme.

Paul Grice si byl vědom důležitosti konverzační implikatury pro pochopení naší komunikace, a proto formuloval tzv. Griceovu břitvu, princip parsinomie, který jinými slovy říká, že konverzační implikatura má být při hledání významu promluvy upřednostňována před sémantickým významem slov promluvy:

„Významy nemají být zbytečně znásobovány.“

Výsledkem analýzy konverzační implikatury je zjištění, že to, co mluvčí svojí promluvou skutečné říká (konverzačně implikuje) je odlišné od toho, co říká doslovně. V běžném hovoru vkládáme „mezi řádky“ sdělení, která má posluchač pochopit – a my předpokládáme, že je pochopí, aniž bychom je museli vyslovit. Pokud obě strany dodržují princip kooperace a konverzační maximy, měly by být schopny určit konverzační implikaturu běžných promluv. A také se tak děje.

Literatura

DAVIS, W. Implicature. In: ZALTA, E. N. (ed.): The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2014 Edition). [online]. [Cit. 11. 09. 2016]. Dostupné z: <http://plato.stanford.edu/archives/fall2014/entries/implicature/ >.

HUANG, Y. Pragmatics. Oxford: Oxford University Press. 2007.

KORTA, K. – PERRY, J. Pragmatics. In: ZALTA, E. N. (ed.): The Stanford Encyclopedia of Philosophy. [online]. [Cit. 11. 09. 2016]. Dostupné z: <http://plato.stanford.edu/archives/win2015/entries/pragmatics/>.

SINNOTT-ARMSTRONG, W. – FOGELIN, R. J. Understanding arguments: an introduction to informal logic. Stamford: Cengage Learning. 2015.

Think Again I: How to Understand Arguments. [online]. [Cit. 11. 09. 2016]. Dostupné z: <https://www.coursera.org/learn/understanding-arguments/>.

Mgr. Martin Prokop je absolventem Katedry filozofie FF MUNI, kde v současné době studuje doktorský program. Zabývá se především teorií argumentace a epistemologií.

Kontakt: martin.prokop@mail.muni.cz