František Všetička

Abstract

During his visits to western countries, to Germany in particular, F. M. Dostojevskij often visited casinos, gaming and losing. This passion of his is reflected not only in his work but is also to be found in the memories of his second wife. Leonid Cypkin wrote a novel about this topic.

Keywords

Dostojevskij, gaming passion, stays abroad, Cypkin

Fjodor Michajlovič Dostojevskij napsal povídku Dvojník, v níž řešil problém dvojnictví. K tomuto námětu se nedostal náhodně, neboť cosi podvojného bylo i v autorovi povídky. V privátním životě byl strháván k vášni, při své spisovatelské práci se však jevil jako racionalisticky myslící a tvořící umělec. Jeho racionalistické postupy se odrážejí např. ve výstavbě Hráče a Běsů; jeho vášeň, až nekontrolovatelná vášeň, se projevovala zejména v hazardních hrách během pobytu v západních zemích. Obě tyto krajnosti jsou obtížně spojitelné, Dostojevskij je přesto – byť s psychickým nasazením – překonával, nebo se alespoň pokoušel je překonat. Pobyt na Západě je toho dostatečným dokladem – hrál, prohrával a zároveň psal svá vrcholná díla.

Dostojevskij pobýval v cizině několikrát, poprvé navštívil západní země, konkrétně Německo, roku 1862. V následujících letech své cesty opakoval. Ze všech jeho pobytů je však nejzávažnější čtyřleté období 1867–1871, kdy zavítal do Německa, Švýcarska a Itálie. Nejdelší dobu prožil tehdy spolu se svou druhou manželkou Annou Grigorjevnou v Drážďanech, kde pobývali jak na začátku čtyřletého údobí, tak na jeho konci. V závěrečné fázi pobytu se jim v Drážďanech narodila dcera Ljuba, pozdější autorka několika románů a vzpomínek na otce (vyšly rovněž v češtině). Během pozdějšího drážďanského pobytu zajížděl Dostojevskij často do Wiesbadenu, kde hazardně hrál v místním kasinu. Ve Wiesbadenu pobýval obvykle několik dní a vracel se zpět do Drážďan.

Během celého čtyřletého období pochopitelně také tvořil. Zachoval se např. jeho dopis Michailu N. Katkovovi, v němž podrobně charakterizuje román Zločin a trest, na němž roku 1865 pracoval (jako neustále prohrávající žádal Katkova zároveň o finanční podporu). Přibližně v téže době začal koncipovat a později také psát své Běsy.

Autor Zápisků z Mrtvého domu byl sice vášnivý hráč, ale převážně neúspěšný. Jeho korespondence z předchozí cesty do Německa není převážně naplněna ničím jiným než prosbami o finanční výpomoc. Jedním z prvních, na nichž se obrátil, byl Ivan Sergejevič Turgeněv, v srpnu 1865 mu napsal: „Už jsem pět dní ve Wiesbadenu a všechno jsem prohrál, do poslední vindry, i hodinky, a ještě jsem v hotelu dlužen. Je mi nepříjemné a stydím se, že vás musím znepokojovat svou osobou. Ale kromě vás nemám v dané chvíli naprosto nikoho, k němuž bych se mohl obrátit, za druhé pak jste mnohem rozumnější než ostatní, a proto je pro mě morálně lehčí se na vás obrátit. Oč se tedy jedná: obracím se na vás jako člověk na člověka a prosím vás o 100 tolarů. Později očekávám z Ruska z jednoho časopisu (Bibl. dlja čtěnija), kde mi slíbili při odjezdu, že mi pošlou trochu peněz, a ještě čekám od jednoho člověka, jehož povinností je mi pomoci. Samo sebou, že dříve než za tři týdny vám dluh nevrátím. Možná však, že jej vrátím i dříve. V každém případě za měsíc. Na duši cítím ošklivost (myslel jsem, že to bude ještě horší), ale hlavně se stydím, že vás znepokojuji, co však dělat, když se topíš?“ Turgeněv vyšel žádajícímu alespoň částečně vstříc. Způsob, jakým Dostojevskij o finanční příspěvek žádal, nemá daleko k rozryvným stavům, jež prožívají hrdinové jeho próz.

Obdobná situace se opakovala při čtyřletém zahraničním pobytu, převážně prožitém v Drážďanech. Spisovatelova hráčská vášeň se stupňovala a stupňovaly se i jeho prohry. Vedle řady známých se se svými problémy obracel na svoji ženu, z Bad Homburgu – dalšího hráčského doupěte – jí v květnu 1867 píše: „Aňo, milá přítelkyně, ženo má, odpusť mi, neříkej, že jsem lump. Dopustil jsem se zločinu, prohrál jsem vše, cos mi poslala, všechno, úplně všechno do posledního krejcaru, včera jsem peníze dostal a včera jsem je prohrál. Aňo, jak se ti teď podívám do očí a co teď o mně řekneš? Jedno, jen jedno mě naplňuje hrůzou: co ty o mně řekneš, co si o mně pomyslíš? Jen tvůj soud je pro mě strašný! Můžeš si mě, budeš si mě ještě nyní vážit? Vždyť čím je láska bez úcty? Vždyť celé naše manželství by tím bylo otřeseno. Ó přítelkyně má, nevynášej nade mnou svůj definitivní soud. Nenávidím hru, nejen nyní, ale i před třemi dny jsem ji proklínal…“ Opakuje se stejná rozdíravost a stejná lítost. Jak je to příbuzné s postavami Idiota nebo Hráče!

A totéž se ještě téhož roku opakuje ze švýcarského Saxon les Bains: „Aňo, milá, jsem horší než dobytek! Včera kolem 10 hodin večer jsem měl čistou výhru 1 300 fr. Dnes nemám ani kopějku. Konec. Všechno! Všechno jsem prohrál!“

Anna Grigorjevna Dostojevská si vedla v té době a později zápisky, v nichž manželovu hráčskou vášeň pomíjí a zatušovává. Rozryvnost Dostojevského prosebných a kajících listů se v nich neobjevuje, jako by nebyla; sama jej naopak vybízí, aby do kasina jel a rozptýlil se tam. Ve svých vzpomínkách, nazvaných Život s Dostojevským, manželovu vášeň dokonce omlouvá: „Neúspěšná cesta do Homburgu se neobešla bez neblahých následků na jeho duševním stavu. Znovu a znovu se v rozhovorech vracel k ruletě, litoval promrhaných peněz a kál se za nešťastnou prohru. Dušoval se, že párkrát už měl výhru na dosah ruky, ale pokaždé svou šanci promarnil, poněvadž si počínal příliš zbrkle, zbytečně měnil sázky, zkoušel různé metody a – prohrával. A to všechno jenom proto, že spěchal, že do Homburgu odjel sám a že tam měl celou tu dobu strach o mne. Tak tomu ale bylo vždycky – nikdy nemohl zajet do kasina na víc než na dva tři dny, nikdy neměl dost peněz, aby bez nesnází vydržel nepříznivý obrat ve hře. Kdyby mohl alespoň dva tři týdny hrát s většími penězi, určitě by neprohrál. Nemusel by spěchat, mohl by se držet tak spolehlivé metody, že s ní ani nelze nevyhrát, a kdyby si snad nepřišel na velké peníze, vyhrál by jistě dost, aby mu to vynahradilo alespoň prohry. Mluvil tak přesvědčivě a uváděl tolik příkladů, které mu dávaly za pravdu, že nakonec přesvědčil i mne.“ Poznámky tohoto druhu pak v pamětech pokračují.

Dostojevského hráčská vášeň se stala dokonce námětem prozaického díla Leonida Cypkina, próza nese název Léto v Baden-Badenu. Cypkinův román je napsán formou proudu vědomí, v němž se mísí Dostojevského osudy se sovětskou skutečností a také s osobními zážitky tvůrce této prózy. Dostojevskij a jeho vášeň jsou v ní líčeny ve stylu výše citovaných dopisů, autor Idiota je v ní charakterizován značně nepříznivě, způsob zobrazení se mění místy až v karikaturu. Cypkinův román, který nemohl za sovětské éry vyjít, byl přeložen do řady jazyků a měl poměrně velký ohlas. Mimo jiné také díky americké myslitelce Susan Sontagové, jež se o něm vyjádřila v superlativech. Cypkin líčí Dostojevského jako velkého a nekrotícího se hazardéra; že v tomto období také tvořil významná díla, autor pominul. Dostojevského tvůrčí složka a způsob jeho psaní zůstaly v této próze zcela stranou.

Všechny tyto osobní problémy a tísně vyjádřil Dostojevskij v novele Hráč, kde se Wiesbaden (a nepochybně také další hráčská hnízda) objevuje pod zašifrovaným názvem Rulettenburg. Hráčská vášeň, kterou v próze přisuzuje preceptorovi Alexejovi a babičce Antonidě Vasiljevně, je do značné míry vášní jeho; on jí tak propadal, proto ji mohl tak zasvěceně vylíčit.

Ve zmíněné novele Angličan Astley Alexejovi mimo jiné praví: „Jedině Rusové dovedou v sobě obsáhnout tolik protikladů zároveň.“ Tato myšlenka se vztahuje i na Dostojevského, neboť byl to právě on, kde v sobě spojoval nezodpovědnou vášnivost s racionální věcností a důsledností.

Kasino ve Wiesbadenu se nachází v lázeňském parku (Kurpark) a je označeno jako Kurhaus. Nachází se v něm Dostojevského sál. V Bad Homburgu pobýval autor Výrostka v letech 1863 a 1867. V lázeňském parku je dnes Dostojewskiweg.

Literatura

CYPKIN, L. Léto v Baden-Badenu. Praha: Prostor. 2015.

DOSTOJEVSKÁ, A. G. Život s Dostojevským. Praha: Odeon. 1981.

DOSTOJEVSKÁ, L. Dostojevskij, jak jej líčí jeho dcera. Praha: St. Minařík. 1920. 

DOSTOJEVSKIJ, F. M. Dopisy. Praha: Odeon. 1966.

VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. 1992.

doc. PhDr. František Všetička, CSc. (*1932) je literární teoretik, beletrista a překladatel. Jeho teoretické myšlení formoval ve svých počátcích zapomínaný a nedoceňovaný anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy (výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy). Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou, ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou.

Kontakt: fvseticka@seznam.cz