Tomáš Erhart

Kapitán Marlow plující na parníku po řece Kongo obklopen neprostupnou africkou džunglí – to je asi hlavní obraz, který si nese v hlavě čtenář Srdce Temnoty. Ovšem, jak už dokázaly mnohé interpretace a adaptace nejslavnější novely Josepha Conrada, její myšlenky nejsou nutně vázány na místo a čas. Pomyslnou temnotu nalézáme i u nás, ve střední Evropě. Vnitřní temnotu, kterou reprezentuje Kurtzovo šílenství, možná najdeme každý v sobě. Ovšem temnotu „vnější“, za kterou lze považovat hrůzy belgického kolonialismu v Kongu nebo všudypřítomný rasismus, tu si také neseme v naší historické zkušenosti.

Nedávno jsem slyšel reportéra Wojciecha Goreckého mluvit o tom, že reportážní literatura se dá rozdělit podle přístupu autora. Buď je to přístup psychologický, nahlížení skutečnosti skrze vzpomínky a emoce konkrétních lidí, anebo přístup sociologický, kdy se zaměřuje více na celé skupiny, národy či geopolitické celky. (Měsíc autorského čtení, 2017.) Myslím si, že podobně by se daly přerozdělit i různé rozbory Srdce temnoty. Když k němu přistoupím psychologicky, budu se ptát především, co se stalo v Kurtzově mysli? To je samozřejmě už mnohokrát položená otázka, hlavně proto, že Joseph Conrad nám na ni nedává přímou odpověď. Na rozdíl od některých adaptací, třeba filmu Srdce temnoty z roku 1993, v předloze je setkání Marlowa s Kurtzem velmi krátké a sám Kurtz toho příliš neřekne. Jsme tak stále odkázáni hlavně na to, co o něm ví ostatní. Ti, kteří ho znali dříve, o něm mluví s obdivem – jako o velkém muži, který vnese světlo civilizace do temné Afriky. Jenže nic takového se samozřejmě nestalo. Můžu se ale vytrhnout z reálií koloniálního Konga a zeptat se mnohem obecněji. Proč se lidé, kteří jsou považováni za dobré a slušné, v určitých situacích dokáží naplnit krutostí. V internetových diskuzích lze vidět něco podobného denně, když jistě hodní sourozenci, rodiče, děti či sousedi přejí smrt lidem, které nikdy v životě neviděli. Potom se často ptáme, podobně jako u Kurtze, proč se tolik změnili? Nebo měli tuhle temnotu v sobě vždycky? Tohle však není jen záležitost dneška. Dějiny střední Evropy jsou plné lidí, kteří mohli zůstat v historii zapsáni jako dobří lidé, ale vývoj událostí je poslal na cestu do srdce temnoty. Jako jedna z prvních mi vytane na mysli osobnost Emanuela Moravce. Nejdříve bojoval v československých legiích, obdivoval T. G. Masaryka a psal do Přítomnosti varovné články proti nacistickému Německu, i když mu nebyl cizí obdiv k Mussolinimu. Nakonec si ho však historie pamatuje jako hlavního představitele české kolaborace. Je těžké věřit, že Moravcovi v roce 1940 se v hlavě jen tak něco přepnulo, stejně jako Kurtzovi. V Srdci temnoty většina postav tvrdí, že Kurtz prostě jenom zešílel, jen kapitán Marlow se snaží dopátrat toho proč. Možná, že nikdy nebyl skvělý člověk, že je to jen obraz, který o něm ostatní vytvořili. Možná je víc takových, kterým vývoj historických událostí naopak neposkytne příležitost projevit svou vnitřní krutost.

Z psychologického pohledu jsem se snažil dívat na Kurtze bez zatížení okolních reálií, ale pokud se rozhodnu zapojit i sociologický přístup, nemůžu ho vnímat bez toho, co je za člověka v rámci koloniálního Konga 19. století. O Kurtzovi mnoho lidí mluví jako o velikém člověku, jenomže o něm mluví jen britští a belgičtí zastánci imperialismu. Podobně se vyjadřuje i Marlowova teta o něm samotném, když se má vydat do Afriky:

Přesto však jsem v jejím podání vypadal také jako jeden z Dělníků – s velkým písmenem, víte, co mám na mysli. Něco jako emisař osvěty, takový ten trochu podřadnější apoštol. Tenkrát se podobných nesmyslů navykládalo jen což, noviny se jimi přímo hemžily, a ta skvělá žena, žijící v době, kdy tenhle humbuk právě vrcholil, byla tím vším celá nadšená. Vykládala, že ‚ty miliony zaostalých je třeba odnaučit jejich hrůzným obyčejům‘, až mi to, na mou duši, začalo být trapné. (CONRAD, 1996, s. 13.)

Podobný názor byl velmi rozšířený. Kurtz odpovídá téhle představě o bílém muži, který zkrotí a zcivilizuje temnou Afriku. Jenomže to, co je temné, si Kurtz do Afriky přivezl s sebou, a to co je v Kongu necivilizované, jsou spíše způsoby kolonizátorů než zvyky místních. Zimbabwský profesor Rino Zhuwarara ve své práci o Srdci temnoty píše:

Jak potvrzuje Marlow, faktem je, že bílí muži v Africe nejsou nositeli pokroku, jak to tvrdí protagonisté Dolů krále Šalamouna. Obvykle jsou to herci v barbarské a destruktivní hře, která uvrhla do nepředstavitelného chaosu původní obyvatele kontinentu, o kterém rétorika imperialismu tvrdí, že ho spasili. Mají daleko k „průkopníkům“, „apoštolům“ a „emisarům osvěty.“ Ironicky jsou spíše bezcitná a krutá banda poháněná sobeckostí a chamtivostí. (ZUWARARA, 2004, s. 225.)

Za tímto jasným odsouzením vlivu Evropanů na Africký kontinent ještě dodává, že je třeba brát v úvahu pohled autora, zkušenost Josepha Conrada. On sám navštívil Kongo v roce 1890 pod nadvládou Leopolda II. Očividně mu bylo jasné, že existuje velký rozdíl mezi idealistickým sentimentem imperialismu v Evropě a skutečným „byznysem“, který se v Africe prováděl. Také je tu neopomenutelný fakt, jež Conrada v přístupu k imperialismu odděluje od jiných anglicky píšících autorů své doby. Joseph Conrad se narodil a vyrostl v Berdyčivu, v části polského království ovládané ruským impériem. Jeho otec skončil ve vyhnanství za to, že se stavěl na odpor proti ruské nadvládě. Proto mu pravděpodobně bylo zatěžko sdílet imperialistickou euforii západní Evropy ještě dřív, než viděl zámořské kolonie na vlastní oči. (ZUWARARA, 2004, s. 224.) Střední Evropa v Conradových časech se nejen přímo nepodílela na kolonizování zbytku světa, ale některé její oblasti měly dokonce blíž ke koloniím. Velké říše, které neměly území v zámoří, si často hledaly odbytiště jinde. O okrajových oblastech carského Ruska, včetně částí Polska nebo Ukrajiny můžeme mít těžko ideální představy. Ale co třeba nám mnohem bližší Rakousko-Uhersko? Mezi území monarchie patřila také bídná Halič, kterou Martin Pollack popisuje takto:

Finanční situace většiny obyvatelstva je tíživá, chudoba a strádání, haličská bída je v habsburské monarchii příslovečná. Příčin tohoto kritického stavu je povícero. Na vině jsou vídeňské úřady, ale také feudálové a tamní byrokracie, která je i za hranicemi země známá svojí nečinností a korupcí. Halič vůbec je pověstná svou zaostalostí, ignorancí, úplatností a úřední svévolí. Stát ani vlastníci půdy téměř neinvestují do rozvoje průmyslu. Ústřední vláda ve Vídni tento region primárně vnímá jako dodavatele surovin a vítané odbytiště levného průmyslového zboží. (POLLACK, 2016, s. 91.)

Ze všeho nejvíc tento úryvek z knihy Americký císař zní jako popis kolonie, a ne rovnoprávného regionu v rámci říše. Problémy kolonialismu a post-kolonialismu se skloňují v současné situaci v Evropě neustále. Myslím, že jeden z důvodů, proč se zrovna střední Evropa, především tedy země visegradské čtyřky, staví tolik odmítavě k imigraci z Afriky a Blízkého Východu, leží v rozdílné historické zkušenosti. V září roku 2015 podepsaly osobnosti střední Evropy dopis, vyzývající vlády i občany k projevům solidarity s utečenci. Byli mezi nimi i dva bývalí polští prezidenti Bronisław Komorowski a Aleksander Kwaśniewski, dále režisér Béla Tarr, Zygmunt Baumann, Petr Pithart a mnoho dalších politiků, vědců a umělců. Text dopisu mimo jiné obsahuje problematiku koloniální, v našem případě spíše „ne-koloniální“, minulosti.

Jistě, my sami sice nejsme odpovědní za destabilizaci a rozpad států, z nichž přicházejí dnešní běženci. Nebyli jsme to my, kdo je transformoval v země, ve kterých panuje neustálý strach a riziko násilné smrti a kde je lidský život „osamocený, žalostný, zvířecký a krátký“. Naše země – na rozdíl od států, které za sebou mají koloniální a imperiální minulost a jež po válce doširoka otevřely své hranice imigrantům, – nemají zkušenost z každodenního styku s lidmi z odlehlých zemí a vzdálených kultur. Přesto je ukázka našeho soucitu a vůle pomoci naší lidskou povinností. Zároveň je to i naše povinnost jako Evropanů. Společná Evropa byla vystavěna. (Středoevropský dopis, 2015.)

Střety Evropy s cizí kulturou bývaly v historii často velmi bolestné. A i když se na nich některé národy nepodílely, neznamená to, že si nemohou vzít z historie ponaučení – v době, kdy probíhá další střet kultur přímo v Evropě, i v té střední. Přeci jen nikdo si nepřipouštíme, že bychom mohli dopadnout jako Kurtz. Ryszard Kapuscinski kdysi napsal, že Evropan v Africe vidí vždy jen její část, pouze slupku. Nevěří, že se pod ní skrývá něco hlubšího. Drama střetu kultur totiž v minulosti spočívalo v tom, že jejich první vzájemné kontakty byly doménou lidí nejhoršího ražení – loupežníků, zločinců, žoldnéřů, obchodníků s otroky atd. Zřídka se vyskytovali i jiní – stateční misionáři, zapálení cestovatelé a badatelé. (KAPUŚCIŃSKI, 2016, s. 334.) I dnes, kdy se nevydáváme do Afriky jako kolonizátoři, ale vydávají se Afričané do Evropy jako utečenci, bychom měli stát o to, aby tón a standardy střetu našich kultur neudávala ta nejhorší sebranka bezcitných zločinců, jaké v Conradově knize představuje třeba pan přednosta stanice.

Jak je vidět, diskuze o Conradově Srdci temnoty se může přerodit v debatu o temnotě lidské duše nebo o dialogu mezi odlišnými kulturami. Avšak na cestě do Srdce temnoty se může jednou ocitnout každý z nás, ať už v jakémkoliv významu toho spojení. Doufejme tedy, že temnota uvnitř nebude nikdy tak rozsáhlá, abychom si nezachovali příčetnost.

Literatura

CONRAD, J. Srdce temnoty. Praha: Mladá fronta, 1996.

KAPUŚCIŃSKI, R. Eben. Krásno nad Kysucou: Absynt, 2016.

Měsíc autorského čtení/ Miesiąc Spotkań Autorskich 2017: Wojciech Górecki. In: Youtube [online]. 2017-07-26 [cit. 2017-07-31]. Dostupné z: <https://www.youtube.com/watch?v=4oxtvVAMAY0>.

POLLACK, M. Americký císař: masové vystěhovalectví z Haliče. Brno: Větrné mlýny, 2016.

Středoevropský dopis. In: Respekt.cz [online]. 2015-09-19 [cit. 2017-07-31]. Dostupné z: <https://www.respekt.cz/tydenik/2015/39/stredoevropsky-dopis>.

ZUWARARA, R. Heart of Darkness Revisited: The African Response. In: MOORE, G. M. Joseph Conrad's Heart of Darkness: A Casebook. New York: Oxford University Press, 2004.

Bc. Tomáš Erhart je studentem magisterského studia oboru Ruský jazyk a literatura na Masarykově univerzitě. Pochází z Českých Budějovic.

Esej se umístila na 2. místě v soutěži Polského institutu v Praze o nejlepší studentskou esej věnovanou novele Srdce temnoty u příležitosti Roku Josepha Conrada. Publikujeme ji s laskavým svolením Polského institutu.