Dana Ferenčáková

1) Vladivostok na počátku 20. století byl vzkvétajícím městem. Z pouhé posádkové základny se vyšvihl na město s více než sto tisíci obyvateli a s obvyklou úrovní vybavenosti. Jezdily zde tramvaje, pošta byla vybavena telegrafem, byly zde banky, hotely, divadla i muzeum a vycházely zde místní noviny. Pro zábavu sloužilo námořnické kasino, které bylo více společenským centrem s knihovnou než místem hazardních her. Byl zde i stadion s překážkovou dostihovou dráhou, kde byli trénováni koně. Studenti navštěvovali jednak gymnázia a jednak námořní učiliště. Tělocvik na středních školách dokonce vyučovali čeští sokolští cvičitelé. Vysokoškoláci mohli studovat jazyky a geografii na „Východní univerzitě“ a výuka cizích jazyků zde měla dobré podmínky, protože ve městě žily početné národnostní menšiny a mnohé evropské země tady zřídily své konzuláty. Byly zde dokonce zastoupeny i české firmy, například Českomoravská Kolben-Daněk. Kromě vojenské posádky tady sídlilo velitelství přístavu a byly zde doky i překladiště. Záliv sloužil jako domovský přístav pro křižníky, které zůstávaly bojeschopné až do konce první světové války. Ochotně sem zajíždělo rovněž obchodní loďstvo, protože je lákala bezcelní zóna. Pro vojenskou i námořní posádku byla určena zvláštní nemocnice. Končila zde také transsibiřská železnice, která dopravovala dřevo, uhlí a další suroviny ze Sibiře a z přístavu odvážela do vnitrozemí průmyslové zboží či nedostatkové potraviny. Pravoslavný Chrám ochrany panny Marie se skvěl novotou. Málokdo v něm však hledal nové ideje. A jaké vlastně jsou? „Každá osobnost je neopakovatelná individualita?“

2) Porevoluční situace všechno změnila. Do města se nahrnulo prchající obyvatelstvo a vojáci ustupujících armád, takže ze sto tisíc obyvatel stoupl počet lidí na čtyři sta tisíc. Nemocní vojáci, zranění v boji anebo trpící omrzlinami, se tísnili v provizorních lazaretech. Působil zde Červený kříž dohodových mocností i americká YMCA, ale přesto se nedostávalo léků, obvazového materiálu a zejména čerstvých potravin. Rubly byly znehodnoceny, náklady lodí rozkrádány a při výměnném obchodě se uplatnilo všechno, co kdo ukořistil po cestě přes Sibiř. Během převážení ruského zlatého pokladu po transsibiřské železnici jeho část zmizela poté, když na přehledném a rovném úseku trati pod Irkutskem do sebe nenadále narazily vagony dvou vlaků, jedoucích stejným směrem. Nikdo nezkoumal, zda k havárii nedošlo záměrně. Vozy byly poškozeny, dveře vylomeny a některé bedničky se zlatem se vyspaly pod násep. V Charbinu v Mandžusku v té době několikanásobně klesla cena zlata.

Ve Vladivostoku byla otevřena pobočka Legiobanky, kde měli čeští legionáři své úspory ve francouzské měně. V této bance zůstával uložen jejich žold od francouzské vlády, protože byli vypláceni jako autonomní součást francouzského vojska pod velením Maurice Janina. Banka československých legionářů pohltila původní českou Vojenskou spořitelnu, kam si ukládali své peníze nejen rakouští váleční zajatci, ale také čeští podnikatelé usazení v Rusku a obchodující s nejrůznějším zbožím. TECHOD – tedy technické oddělení týlového vojska – bylo nuceno čiperně manévrovat, protože jeho nelehkým úkolem bylo materiální zabezpečení československých legií a zajištění jejich transportu domů. Zajímalo se tedy o vše, co se dalo zpeněžit, i když hlavním cílem této jednotky mělo být zajištění průchodnosti sibiřské tratě.

3) V březnu 1918 projel Vladivostokem i Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937), když po svém ročním pobytu opouštěl Rusko. Jeho cílem bylo získávat Čechy pro vstup do legií, povzbuzovat vojáky a odstraňovat třenice, které vznikaly jednak uvnitř vojska a jednak mezi legiemi a ruskými představiteli. Při jednání s Prozatímní vládou dosáhl toho, že krátce před říjnovou revolucí, tedy 9. 10. 1917, náčelník generálního štábu ruské armády Nikolaj Duchonin (1876 – 1917) podepsal rozkaz o zřízení samostatného čs. armádního sboru. Těsně po říjnovém povstání v Petrohradu Duchonin vytvořil v hlavním stanu odbojnou skupinu spolu s generálem Michailem Diterichsem (1874 – 1937), která byla rozhodnuta bojovat proti bolševikům. V prosinci 1917 byl Duchonin v Mogiljovu zatčen a zastřelen.

V depeši z 9. 11. 1917 Masaryk velmi naléhavě nabádal všechny české velitele, aby v propuknuvší občanské válce zůstali neutrální, protože legie nesmějí být použity proti některé z bojujících stran. V projevech na shromážděních v Petrohradě, Moskvě i Kyjevě podával přehled válečné situace a vysvětloval, jaké stanovisko zaujímají Češi k vnitřnímu konfliktu v Rusku a k politice světových mocností. V prosinci 1917 na kongresu národů Rakousko-Uherska v kyjevském cirku uvítal, že v dubnu 1917 Spojené státy vyhlásily válku centrálním mocnostem. Poslal odtud také dopis presidentu Wilsonovi s návrhem na vytvoření pásma malých národů ve střední Evropě. Zasloužil se rovněž o to, že 26. 3. 1918 byla uzavřena dohoda mezi Odbočkou Československé národní rady a bolševickou vládou o volném průjezdu legií přes Sibiř do Vladivostoku. Touto cestou se pak také sám vydal a přes Vladivostok pokračoval dál mandžuskou dráhou do jihokorejského Pusanu (přístav je někdy též nazýván Fusan anebo Busan) a poté do Tokia. Prostřednictvím amerického velvyslance odtud podal zprávu prezidentu Wilsonovi o stavu Ruska. Některá jeho konstatování byla obdivuhodně předvídavá. Napsal: „…bolševici udrží moc déle, než jejich odpůrci předpokládají… je kletbou carismu, že nenaučil lidi administrovat… (ve smyslu spravovat stát – pozn. D. F.) …všechny malé národy v Evropě potřebují silného Ruska.“ Dne 29. 4. 1918 Masaryk přistál ve Vancouveru.

4) Československé legie obsazují Vladivostok, ale směřují domů. V letech 1914 až 1916 byl náčelníkem štábu 3. ruské armády generál Michail Diterichs (1874 – 1937). V rámci této armády vznikaly a bojovaly jednotky československých legií od chvíle, kdy v Kyjevě vznikla „Česká družina“. Generál Michail Diterichs byl přesvědčený monarchista, který později vyšetřoval popravu Mikuláše II. a jeho rodiny a napsal o tom knihu „Vražda carské rodiny a členů domu Romanových“. V březnu 1918 se Diterichs stal náčelníkem štábu Československého sboru a prošel s ním cestu až do Vladivostoku, kam dorazil v červnu 1918.

Ačkoli existovala dohoda o volném průjezdu legií po transsibiřské magistrále, po cestě vznikaly ozbrojené konflikty. První ešelon s československými legionáři dorazil do Vladivostoku 26. 4. 1918. Československé legie napomohly tomu, že ve městě byla svržena vláda sovětů. Poté obsadili město nejen českoslovenští vojáci, ale také spojenecké jednotky USA, Kanady a Itálie. Nejpočetnější však byly oddíly Japonců, které pronikly nejen do Vladivostoku, ale taky do přilehlého kraje kolem Amuru. Nespokojenost obyvatelstva se projevila v partyzánské válce, která zachvátila území v roce 1919. Moc přecházela z rukou kolčakovců do rukou rudých, poté znovu do rukou bílých, reprezentovaných především bratry Merkulovými a později rovněž generálem Diterichsem, až nakonec v srpnu 1922 znovu dobyla Vladivostok Rudá armáda, vedená Jeronýmem Uborevičem. Jeho zásluhou se Dálněvýchodní republika stala součástí RSFSR v říjnu roku 1922. Během let 1919 a 1920 československé legie usilovaly o jediné: vrátit se bez úhony nazpět do vlasti.

V bojích podél magistrály se vyznamenal mimo jiných i Josef Koutňák (1890, Uherské Hradiště – 1961, Praha), který se podílel na obsazení Vladivostoku v roli důstojníka štábu Východní skupiny vojsk. Jelikož se osvědčil jako regulační železniční komisař ve Rtiščevu, byl jmenován také velitelem posádkového strážního oddílu od května do července 1918 ve Vladivostoku.

Od léta roku 1919 měly legie v přístavu dokonce svůj námořní oddíl, představovaný čtyřmi důstojníky a asi osmdesáti muži, kteří obsluhovali parníčky NADĚŽNYJ, SMĚLČAK, STRELJOK a DOBROVOLEC. Velel jim Karel Heger (1890 – 1945), který byl v únoru 1915 jako zraněný zajat na ruské frontě a o čtyři měsíce později se přihlásil do České družiny. Dne 6. 7. 1916 byl zařazen k 1. střeleckému pluku „Mistra Jana Husa“, se kterým bojoval u Zborova. Poté byl převelen k 8. střeleckému pluku „Slezskému“, se kterým se zúčastnil vypuzení bolševiků z Vladivostoku v červnu 1918. Nakonec byl zařazen do námořního oddílu, s nímž obstarával dopravu v pobřežních vodách. Mezi námořníky hráli nejdůležitější roli bývalí mariňáci z rakouského křižníku KAISERIN ELISABETH. Legionáři, kteří nikdy u námořnictva nesloužili, si ve městě zřídili svou vlastní „zkrácenou jednoroční námořní akademii“, aby si osvojili dovednosti nutné pro službu na moři.

Od léta 1918 se od Penzy do Vladivostoku pomalu pohyboval obrněný vlak ORLÍK. Po dobytí Simbirska legionáři ukořistili ozbrojený vlak rudého anarchisty Polupanova. Ten vykolejil a zůstal viset nad mostem přes Volhu. Legionáři zařadili jeho zachovalou pancéřovanou lokomotivu i nepoškozené vozy do své soupravy. Čeští vojáci tak ujeli trasu o délce asi 8000 km při opakujících se ozbrojených střetech. Do Vladivostoku ORLÍK dorazil uprostřed roku 1919.

Od srpna 1919 ve Vladivostoku působil český evakuační úřad, který organizoval přepravu legií do vlasti. Pro nedostatek vhodných přepravních kapacit čeští vojáci zůstávali dlouho ve městě, kde byli většinou ubytováni v kasárnách v místě zvaném „shnilý kout“, protože v dané lokalitě původně byly zamokřené louky a bažiny. Na loď SHERMAN se nalodila posádka obrněného vlaku spolu s 2. jízdním sibiřským plukem v květnu 1920 a do Terstu všichni dorazili 2. 7. 1920. Tomuto 27. transportu velel plukovník Jaroslav Červinka (1889, Riga – 1985, Praha) a loď přivezla celkem 1546 osob. Z přístavu pak legionáři poslali zdravici prezidentu T. G. Masarykovi a předsedovi vlády Thusarovi.

Vyjednávání s dohodovými mocnostmi o poskytnutí lodí k přepravě bylo tím nejdůležitějším, čím přispívala vláda nově vzniklého Československa k návratu legionářů domů. První loď ROMA opustila Vladivostok už 15. 1. 1919 a dopravila do Neapole celkem 139 osob, především invalidů, žen a dětí. Nejvydatnější pomoci se nová Československá republika dočkala od USA. Spojené státy poskytly největší lodě – například parníky PREZIDENT GRANT anebo AMERIKA, takže USA celkově přepravily z Vladivostoku více než polovinu všech legionářů, kterých bylo kolem 60 000. Padlých legionářů, jejichž hroby zůstaly v Rusku, bylo více než čtyři tisíce. Poslední transporty byly vypraveny na podzim roku 1920.

Dne 24. 8. 1920 mezi posledními odplula z přístavu loď LEGIE, jejíž domovskou zemí již bylo Československo. Odjela současně s parníkem PREZIDENT GRANT, který zaručoval její větší bezpečnost. Vezla náklad bavlny a mědi, v její posádce bylo 27 příslušníků legionářského námořního oddílu a jejím kapitánem byl Josef Holub (1885 – 1964). Zakoupila ji Legiobanka a její odkoupení od Japonců dojednával kromě Josefa Holuba také náčelník finanční správy legií v Rusku František Šíp (1881 – ?). Do Terstu loď dorazila 12. 10. 1920. Jelikož LEGIE již plula pod československou vlajkou, která ještě nebyla mezinárodně zaregistrovaná, loď budila v každém přístavu velkou pozornost.

5) Vladivostok po odjezdu československých legií. Během odjezdu Čechoslováků se Vladivostok postupně vyprazdňoval, ale město pocítilo úlevu jen krátce. V kruté sibiřské zimě se totiž kolem Bajkalu probojovávala k východu bývalá Kolčakovova armáda. Postupovala ve dvou proudech. Jeden byl veden generálem Grigorijem Semjonovem (1890 – 1946) a druhému velel Vladimír Kappel (1883, Carské Selo – 1920, nedaleko Nižněudinska). Ačkoli byl Kappel mimořádně nadaný stratég, ledový pochod kolem Bajkalu nepřežil. V místě, kde do říčky Kan vyvěral teplý pramen, se propadl pod tenký led a zemřel na omrzliny a zápal plic. Jeho jednotky pak převzal Sergej Vojcechovskij (1883 – 1951).

Kappelovci a semjonovci postupně obsazovali Vladivostok a ve městě napomohli tomu, že na jaře 1921 odtud byli vytlačeni rudí a správy města se ujala skupina vedená bratry Merkulovými, k nimž později přibyl generál Michail Diterichs (1874, Petrohrad – 1937, Šanghaj). Nikolaj Merkulov (1869 – 1945) byl podnikatelem, který ve Vladivostoku vlastnil továrnu na zápalky a na řece Amur také provozoval několik parníků. Jeho bratr Spiridon Merkulov (1870 – 1957) byl právníkem a do čela Priamurské dočasné vlády se postavil v květnu 1921 s nadějí, že Priamurská republika nebude nucena přijmout vládu sovětů. Republika se neudržela, on sám skončil v emigraci a zemřel v San Francisku. Nikolaj Merkulov zůstal zapřisáhlým nepřítelem sovětské vlády a v Číně, kam uprchl, stál v čele Všeruské fašistické strany v letech 1931 – 1943. Zemřel v Šanghaji o dva roky později. Grigorij Semjonov (1890 – 1946), který zahájil kariéru jako kozácký ataman a časem se stal významným velitelem Východosibiřské armády, byl také nakonec poražen rudými, s čímž se nedokázal smířit. Tajně si tedy najal letadlo a odletěl z Čity do Mandžuska. V Japonsku se nakonec postavil do čela Dálněvýchodního svazu kozáků, který vláda SSSR podezřívala ze špionáže. Po skončení II. světové války byl Semjonov v Japonsku zajat a popraven v Moskvě dne 30. 8. 1946 kvůli spolupráci s nepřítelem.

6) Admirál Georgij Stark. Během své roční vlády od června 1921 do července 1922 bratři Merkulovové stále naléhavěji pociťovali nutnost, aby se řízení provozu ve vladivostockém přístavu ujala povolaná osoba. Tento úkol nebylo možné svěřit dokonce ani generálu Diterichsovi, protože své bojové zkušenosti nabyl především v řadách pozemního vojska. Jeho zásluhy byly po právu oceněny tím, že v létě 1922 na zemském sněmu Priamurského kraje byl zvolen „zemským vojevodou“, velením přístavu však bylo nutno pověřit jinou osobu. Do Charbinu byla tedy zaslána výzva, aby se do Vladivostoku dostavil admirál Georgij Karlovič Stark (1878, Petrohrad – 1950, Francie) a ujal se velení Sibiřské válečné flotily.

Georgij Stark se od mládí připravoval na službu u námořnictva, v čemž mu byl vzorem jeho strýc admirál Oskar Viktorovič Stark, který brázdil Tichý oceán. Stark si vážil svých rodových vazeb a měl úctu ke svým švédským předkům, kteří v 18. století získali v Rusku šlechtický titul. Georgij Stark vystudoval námořní kadetku v Petrohradě a desetiletí jeho služby bylo spojeno s křižníkem Aurora. Účastnil se s ním rusko-japonské války, v níž Rusko utrpělo velké ztráty. Po porážce byly ruské lodě Aurora, Oleg a Perla zadržovány v Manile. Starkovi tedy bylo nabídnuto velení na několika minonoskách v Baltickém námořnictvu. V červenci 1917 byl povýšen na kontradmirála, ale vzápětí byl z armády propuštěn.

V srpnu 1918 v Kazani vstoupil do armády, která stála na straně Výboru ústavodárného shromáždění (známého pod zkratkou KOMUČ = Комитет Учредительного Собрания). Tento výbor byl vytvořen jako protiváha Ústředního výkonného výboru (bolševiků). Jelikož bolševici neměli v Ústavodárném shromáždění většinu, rozhodli se ho rozpustit. Poslaneckou většinou v Ústavodárném shromáždění tehdy disponovali eseři ve spojení s menševiky.

Georgij Stark velel Volžské flotile, s níž pak operoval na řece Kamě a Bílé. V té době byl podřízen Kolčakovi, který ho pověřil, aby v Krasnojarsku vytvořil divizi námořních střelců. S tímto útvarem se Stark přidal k formacím V. O. Kappela, když kappelovci v únoru 1920 ustupovali Sibiří. Tam onemocněl tyfem a přes zamrzlý Bajkal byl přenášen v bezvědomí. V roce 1920 se léčil v Charbinu a odtud byl nakonec 17. 6. 1921 povolán do Vladivostoku.

Na základě jmenování od Dočasné priamurské vlády bratrů Merkulových se tedy Georgij Stark stal velitelem Sibiřské válečné flotily, kotvící ve Vladivostoku. Flotilu tvořilo seskupení asi 30 lodí. Mezi ně patřilo několik křižníků, dělový člun Mandžur, ale též pobřežní obrněné lodě, parníky i pomocné tažné a nákladní čluny. Admirál Stark se energicky ujal práce. Na lodích byly prováděny opravy, od posádek byla vyžadována kázeň, byly doplňovány zásoby a pro řízení provozu byla zvolena válečná rada. Patřili do ní kontradmirálové V. V. Bezuar a V. I. Podjapolský, lodní inženýři A. I. Uchlin, V. I. Jaron a několik kapitánů. Velení flotily vycházelo městu vstříc a vysílalo námořní střelce, aby udržovali ve městě pořádek. Když se do čela vlády Priamurského kraje postavil místo Spiridona Merkulova generál Michail Diterichs, nabídl Starkovi hodnost ministra, avšak Stark rozumně zhodnotil situaci a pozici nepřijal.

Zprávy o blížící se Dálněvýchodní armádě (rudých) pod velením Jeronýma Uboreviče (1896 – 1937) přinutily Starka jednat. Jeho flotila opustila město dva dny předtím, než Vladivostok obsadila Uborevičova rudá armáda. Georgij Stark vyplul 23. 10. 1922 a jeho konvoj se vydal na svou poslední plavbu. Plavil se pod andrejevskou vlajkou (v podobě dvou šikmo zkřížených modrých pruhů na bílém poli), která symbolizovala příslušnost k flotile ruského impéria. Třicet lodí vezlo na palubách asi 10 000 utečenců.

Koncem listopadu flotila doplula do korejského Wonsanu, který byl v té době okupován Japonci. Ti však nedovolili, aby se Rusové vylodili. Kontradmirál V. V. Bezuar se rozhodl, že se nebude plavit dále a ve Wonsanu s ním zůstalo 11 lodí. Zbývající loďstvo pokračovalo v cestě s nadějí, že některý jiný přístav se stane jejich domovem. Když flotila doplula do Pusanu, Stark prodal dělový člun Mandžur včetně vojenské výzbroje.

V přístavu Starka navštívil sovětský námořní attache Vladimír Alexandrovič Belli (narozen v 1887 v Petrohradě – zemřel 1981 tamtéž, funkci attaché v Číně zastával od roku 1922 do roku 1924), který se s ním dlouhodobě znal z předchozí služby zejména na lodi Aurora. Apeloval na Starka, aby flotilu předal sovětům a vrátil se k manželce a synovi do Petrohradu. Jménem Ústředního výkonného výboru (bolševiků) sliboval Starkovi i dalším důstojníkům amnestii, avšak Stark ji s velkou mírou předvídavosti odmítl. Usuzoval, že při návratu si nikdo z transportu nemůže být jist životem.

Posléze se potvrdilo, že jeho předtucha byla oprávněná. Sám Vladimír Belli byl v roce 1930 zatčen a odsouzen na 10 let práce v nápravném táboře. Jelikož však námořní akademie nutně potřebovala vzdělané profesory, Belli byl roku 1932 osvobozen a 1953 plně rehabilitován. Na Vojenské námořní akademii přednášel strategii až do svého důchodu. Poněkud laskavěji se osud zachoval k Michailu Diterichsovi, který uprchl do Číny a žil v Šanghaji. Od roku 1930 tam působil jako předseda Dálněvýchodního oddělení Ruského vševojskového svazu, v němž se soustřeďovali emigranti, s nimiž ho spojovaly stejné zájmy. V Šanghaji pak zemřel ve věku 63 let.

Nejméně štěstí však měl Jeroným Uborevič (1896 – 1937), který na podzim 1922 nahradil generála Diterichse v čele kraje a přivedl Dálněvýchodní republiku do svazku RSFSR. Generál Jeroným Uborevič byl totiž souzen spolu se skupinou maršála Michaila Tuchačevského a popraven v Moskvě 12. 6. 1937. Je zřejmé, že mnoho evakuovaných běženců si zachránilo život jen díky předvídavosti admirála Georgije Starka.

V prosinci roku 1922 ruská flotila, vedená Georgijem Starkem, doplula do Šanghaje, kde civilisté vystoupili na břeh. Poté lodě zakotvily v Manile a Stark se rozhodl k radikálnímu řešení. Zbylé lodě postupně rozprodal a finanční obnos rozdělil námořníkům. Z Manily pak v prosinci 1922 poslal zprávu velkoknížeti Nikolaji Nikolajeviči Romanovovi (1856 – 1929), bratru zavražděného cara. Ten v roce 1919 uprchl před bolševiky na britské lodi Malborough z Jalty do Itálie ke svému švagrovi, italskému králi Emanuelu III. Obsah dopisu byl asi tento: „Vaše imperátorské veličenstvo, právě jsem rozprodal zbytek Sibiřské válečné flotily a posílám vám vyúčtování. Utržené peníze jsem rozdělil mezi členy posádek a o vlastní rodinu se už postarám sám.“

Admirála Starka čekala emigrace. Usadil se v Paříži a živil se jako taxikář. Během nacistické okupace odolal nabídkám spolupráce s Němci. Po válce v letech 1946 – 1949 byl předsedou Zahraničního svazu ruských důstojníků. Jeho paměti pod názvem „Můj život“ vyšly v almanachu „Citadela“ v roce 1998. Syn Boris ve Francii vystudoval teologii a stal se knězem. Admirál Georgij Stark se dožil sedmdesáti dvou let a je pochován na hřbitově Sainte Genevieve des Bois.

7) Velitelé československých legií nazpět ve vlasti. Jaké byly další osudy českých důstojníků Karla Hegera, Josefa Koutňáka, Jaroslava Červinky a Josefa Holuba? V nově vzniklé Československé republice sice nebyla naděje na kariéru u námořnictva, ale všichni legionářští velitelé našli v době Masarykovy republiky dobré uplatnění buď v jiných složkách armády nebo v občanských povoláních.

Karel Heger (1890 – 1945) zůstal důstojníkem československé armády. Kritický rok 1938 jej zastihl na velitelství doplňovací služby v Olomouci a po příchodu nacistických okupantů roku 1939 byl zařazen jako úředník na ministerstvo financí. Zemřel za pražského povstání 5. května 1945.

Josef Koutňák (1890, Uherské Hradiště – 1961, Praha), jehož válka zastihla během studia na právnické fakultě ve Vídni, se vrátil na univerzitu, aby dostudoval. Na Karlově univerzitě v Praze pak byl promován doktorem práv v roce 1921. Když se v tomtéž roce manželům Koutňákovým narodila dcera Ljuba a v roce 1924 další dcera Silva, rozhodl se otec, že armádu neopustí. V roce 1922 se stal frekventantem Válečné školy v Praze a byl povýšen na podplukovníka. Jeho znalost ruštiny ho předurčila k tomu, aby byl od 1. 10. 1925 delegován do Berehova, kde byl ustanoven velitelem jezdeckého pluku. Později vystřídal jako velitel další jezdecké pluky, až nakonec od 15. 3. 1935 velel 2. jezdecké brigádě v Brně. V jejím čele byl do října 1937, kdy se stal velitelem nově zřízené 2. rychlé divize a s ní se dožil mnichovské kapitulace.

Během nacistické okupace se zapojil do odbojové skupiny Obrana národa. Jeho skupina převáděla osoby přes moravsko-slovenské pomezí a zorganizovala několik diverzních akcí.

V roce 1944 byla pod jeho vedením vytvořena odbojová skupina Vela, která spolupracovala se sovětskými výsadky. V únoru 1945 byl Josef Koutňák Němci zatčen, mučen a vězněn v budově Kaunicových kolejí. Dožil se osvobození Rudou armádou a 19. února 1947 byl povýšen do hodnosti divizního generála. Přesto hned na počátku roku 1948 byl přeložen do výslužby zřejmě jako ten představitel branné moci, která byla po komunistickém převratu nepohodlná. Našel si zaměstnání jako knihovník, ale pro zhoršující se zdravotní stav odešel předčasně do důchodu. Nečekaně byl obviněn z trestného činu a v prosinci 1954 odsouzen do vězení na 18 měsíců nepodmíněně, přičemž mu byla zastavena výplata důchodu. Zemřel náhle v říjnu 1961 na mozkovou mrtvici a je pochován na Olšanských hřbitovech. Jeho potomci se dočkali navrácení otcovy generálské hodnosti až v roce 1991.

Osudy Jaroslava Červinky (1889, Riga – 1985, Praha) byly neméně dramatické. Otec stejného jména sloužil nejdříve v rakousko-uherské armádě a poté v letech 1878 až 1908 v armádě ruské. Syn Jaroslav se mu narodil v době, kdy rodina pobývala v Rize. Jaroslav Červinka senior byl propagátorem začleňování Čechů do ruské armády nehledě na to, že jeho syn Jaroslav Červenka junior byl těžce zraněn pod Varšavou už v prosinci 1914. Cesty otce i syna, které zpočátku rozdělila válka, se opět setkaly v dubnu 1917, když oba společně vstoupili do československých legií a účastnili se činnosti ve Formační komisi československých jednotek v Borispolu a Kyjevě.

V březnu 1918 Jaroslav Červinka junior bojuje u Bachmače, v říjnu se stává velitelem 2. jezdeckého pluku a velí také 27. transportu Čechoslováků, kteří se dopravovali lodí SHERMAN do Československa. Ve dvacátých letech střídá velitelské funkce v Olomouci, Českých Budějovicích a Bratislavě buď u jezdectva nebo u pěší brigády, až se od listopadu 1936 do září 1938 stává nejdříve okrskovým a poté posádkovým velitelem v Brně. Před okupací je ještě jmenován posádkovým velitelem Prahy, ale od 1. 1. 1940 je penzionován. V květnu 1945 je obviněn z kolaborace s Němci, od roku 1948 je šikanován podobně jako další legionáři, je mu zabaven majetek a krácena penze. Přesto se dožívá vysokého věku šestadevadesáti let v rodině své dcery.

Josef Holub (1885, Przemyšl – 1964, Praha) byl znám jako velmi úspěšný velitel rakouských ponorek, operujících ve Středomoří. Otec Josefa Holuba byl v době synova narození zaměstnán u rakouské armády jako správce pevnostního zásobování v haličském Przemyšlu. Mladý Josef Holub absolvoval pět tříd německého gymnázia v Brně a poté byl přijat na námořní akademii ve Fiume, tj. v dnešní Rijece. Dokončil ji v červnu 1904 v hodnosti námořního kadeta a byl zařazen do válečného loďstva. Po úspěšném složení důstojnických zkoušek odjel na rakouském křižníku do Číny, kde se po „boxerském povstání“ střídal mezinárodní dozor. V letech 1908 – 1912 sloužil v hodnosti fregatního poručíka jako pobočník admirála v Pule a potom byl jmenován velitelem strážních člunů na Dunaji.

Následoval kurz velitele ponorek a roční studium matematiky a astronomie ve Vídni, což bylo završeno jmenováním velitelem ponorky v červnu 1916. Probíhající světová válka si vyžádala přítomnost ponorek ve Středomoří a Holubovi byl posléze svěřen nejmodernější typ ponorky – model U-27. Oproti dřívějším typům ponorek to bylo výkonnější a větší plavidlo nové konstrukce, vyrobené v německém Kielu. Nicméně pro některé jeho konstrukční vady se mnohdy posádka ocitla v ohrožení života. Počátkem roku 1918 ponorka operovala v Otrantském průlivu mezi Itálií a Albánií a byla velmi nebezpečným protivníkem zejména pro italské a řecké lodě. Z původního spojence se Itálie stala pro Rakousko nepřátelskou zemí poté, když se přidala na stranu Dohody a dne 23. května 1915 vyhlásila Rakousku válku. Rakušané tedy považovali Italy za zrádce a mezi oběma stranami panovala opravdová nenávist.

V červnu 1918 okolnosti donutily kapitána Holuba, aby jeho ponorka U-27 vykonala tříměsíční plavbu ve východním Středomoří dlouhou 4270 námořních mil, což byl rekord, kterého žádná jiná podobná ponorka nedosáhla. Ke konci války měl kapitán Holub na svém kontě pět bojových misí, jeden potopený torpédoborec, tři zničené parníky a 28 vyřazených plachetnic.

Hned po vzniku republiky se kapitán Holub přihlásil do československé armády a byl tam vřele přivítán. Bylo mu 33 let, měl bojové zkušenosti, byl seznámen s moderní technikou a mluvil německy, italsky, srbochorvátsky a anglicky. Rozkazem ministra národní obrany byl 1. 7. 1919 povýšen na korvetního kapitána.

Počátkem roku 1920 byl vyslán do Vladivostoku, aby řídil transport československých legií do vlasti. V přístavu si Holub počínal velmi obratně. Výhodně nakoupil dva lodní náklady cenných surovin, které do Evropy odvezly japonské obchodní lodě Shunko Maru a Liverpool Maru. V červenci 1920 pak v přístavu Kobe prostřednictvím Banky čs. legií dojednal zakoupení zámořské lodě Taikai Maru, která byla po příjezdu do Terstu pokřtěna na LEGII v symbolický den 28. 10. 1920. Josef Holub se na ní plavil z Vladivostoku jako její kapitán.

V té době bylo jasné, že vnitrozemská republika kapitánovi Holubovi námořní kariéru nenabídne. Po příjezdu domů si tedy zvolil poklidné zaměstnání v lodním oddělení Legiobanky, v níž se později stal jedním z ředitelů. V hodnosti kapitána lodi LEGIE poté Holuba vystřídal Václav Woseček (1882, Hořice – 1962, Štětí), který byl původně pilotem hydroplánů a prvním velitelem rakousko-uherského námořního letectva.

8) Jaké byly osudy československých lodí? Loď LEGIE plula pod československou vlajkou až do roku 1932 a za hospodářské krize byla prodána do Řecka. Pro československé firmy, například pro firmu Baťa, byly lodě stavěny v okolních přímořských státech, například v Polsku, Jugoslávii, Bulharsku, ale i v Japonsku. V roce 1952 byl mezinárodní transport svěřen nově vzniklé firmě ČECHOFRACHT. Firma provozovala i námořní dopravu a v průběhu doby měl podnik několik desítek nákladních lodí, které si pronajímaly kotviště v Hamburku, Štětíně i jinde. K 1. 4. 1959 byla námořní doprava soustředěna do rejdařské společnosti s názvem „Československá námořní plavba“, která provozovala 44 lodí. Slovenská složka, ve které se soustředilo 7 lodí, nesla název „Československá plavba dunajská“. Lodě byly pojmenovány po významných osobnostech a místech v ČSR, například JULIUS FUČÍK, REPUBLIKA, DUKLA, KLADNO, OSTRAVA anebo MÍR atd.

V roce 1992 byla „Československá námořní plavba“ privatizována a v roce 1995 se majoritním akcionářem stala společnost Stratton Investments, o jejíž nechvalnou proslulost se zasloužil Jordan Belfort. Byla spojená s Harvardskými fondy Viktora Koženého a Borise Vostrého, kterým svěřilo své kuponové knížky 800 000 lidí. V roce 1996 tak vznikl Harvardský průmyslový holding. Společníci v roce 1998 rozhodli o postupném odprodávání lodí a dnes již flotila neexistuje. V devadesátých letech Viktor Kožený zatoužil po irském občanství, ačkoliv od roku 1994 žije na Bahamách. Za jistý poplatek mu bylo irské občanství uděleno v roce 1995. Další společník Boris Vostrý rovněž miluje teplé kraje, od roku 1996 žije v Belize a také se nehodlá vrátit. Do dnešní doby není nic známo o tom, že by některý ze zmíněných poslal českému státu vyúčtování svých finančních transakcí.

Zpracováno jako příspěvek ke stému výročí republiky.

Literatura

STEHLÍK, E. – ČERNÝ, K. – SEĎA, A. Legionáři s lipovou ratolestí III. Žďár nad Sázavou: Tváře – Jitka Průžová, 2015.

STOŽICKÝ, B. S palubou pod nohama. Brno: Blok, 1973.

MAREK, J. Žraloci císaře pána. Cheb: Svět křídel, 2001.

MAREK, J. Piráti svobody. Cheb: Svět křídel, 2002.

MAREK, J. Pod rakouskou vlajkou. Cheb: Svět křídel, 2003.

KOČÍŘ, S. Československé legie v zahraničí. Vojenský profesionál, č. 3, 5, 1993.

ŘEZÁČ, Z. Boje legií s bolševiky. Vojenský profesionál, č. 7–9, 1997.

KAŠPAR, J. Bitva u Bachmače. Vojenský profesionál, č.1–3, 7–9, 10–12, 1998.

VYDRA, Z. a kol. Dějiny Ruska. Praha: Lidové noviny, 2017.

КОВАЛЕВА, Z. A. – ПЛОХИХ, С. В. История Дальнего Востока России. Владивосток: ТИДОТ ДГВУ, 2002.

НЕЗЕМЦЕВА, Е. Н. Сибирская флотилия в Шанхае. Военно-Исторический журнал, но. 9, 2015. C. 63–64.

БАРЯКИНА, Е. В. Белый Шанхай. Москва: Рипол-Классик, 2010.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz