Dana Ferenčáková

S vděčnou vzpomínkou na svého otce Karla Poláka, který mne vedl k turistice od mého mládí.

1) Turistika v Československu

V červnu roku 1888 vznikl Klub českých turistů a letos tedy tento dosud existující klub slaví 130 let své nepřetržité činnosti. U jeho zrodu se sešli národopisec a vlastenec Vojta Náprstek (1826–1894) spolu s Dr. Vilémem Kurzem (1847–1902), profesorem reálky a poslancem za mladočechy, dále sokolským činovníkem Dr. Františkem Čížkem (1850–1889) a konečně architektem Vratislavem Pasovským (1854–1924), který stál v čele Klubu českých turistů od r. 1890 po 25 let. Idea zřízení samostatné turistické organizace se zrodila ve chvíli, kdy se Sokolové s Miroslavem Tyršem (1832–1884) a Jindřichem Fügnerem (1822–1865) přidali k mladočechům a spolu s členy Hlaholu Rudolfa Thurn-Taxise (1833–1904) uspořádali národní pouť na Říp v roce 1862.

Klub českých turistů podchytil zálibu v pěších výletech a velmi rychle se rozrůstal. Zatímco v roce založení měl 225 členů, za pět let už sdružoval 1700 osob a po dalších pěti letech dosáhl počtu cca 3000 členů. Klub jednak pořádal pěší výlety do oblíbených a malebných míst v Čechách, jednak zájezdy do okolních zemí. V roce 1889 uspořádal například zájezd do Paříže na Světovou výstavu, kde se čeští turisté obdivovali právě dostavěné Eiffelově věži. Rozhodli se, že v Praze na Petříně zřídí její zmenšenou kopii a v roce 1891 už byla rozhledna i lanová dráha dokončeny. Na Jubilejní zemské výstavě v Praze v r. 1891 už Klub českých turistů propagoval svoji činnost ve vlastním pavilonu.

Aktivit Klubu turistů se obětavě zúčastňovali dobrovolníci, kteří značili stezky turistickými značkami. Brzy byla oblíbená místa protkána hustou sítí značených stezek a byly vydány turistické mapy, kde byly značky zakresleny. V současnosti má Klub asi 1400 značkařů, a jak je známo, cesty pro pěší turisty, lyžaře a cyklisty i jiné sportovce měří více než 80 tisíc km. Všechny jsou pravidelně udržovány a různobarevně odlišeny podle obtížnosti.

Dobrovolná účast na výstavbě turistických ubytoven, vysokohorských chat a loděnic umožnila, že Klub mohl nabízet pestrý výběr turistických výletů s možností ubytování anebo jen několikadenního přespání. Zimní turistiku začal propagovat Josef Rössler-Ořovský (1869–1933), když si přivezl ze severských zemí první lyže. Ořovský byl všestranným sportovcem, spolupracoval na zakládání mnohých sportovních klubů a kromě lyžování a rychlobruslení pěstoval také jachting a kanoistiku. Zasloužil se mimo jiné o to, že na letních olympijských hrách v r. 1912 ve Stockholmu čeští sportovci reprezentovali Čechy jako samostatnou zemi.

Hlavním propagátorem lyžování se stal řídící učitel Jan Buchar (1859–1932) z Dolních Štěpnic, když v Jilemnici zorganizoval lyžařský oddíl a pořádal výlety do Krkonoš a Jizerských hor. „Časopis turistův“ po šest let redigoval Vilém Kurz (1847–1902) a od r. 1910 v něm byla zřízena rubrika zimní turistiky.

Oddíly Klubu českých turistů byly zřizovány po celé zemi. V r. 1894 vznikl odbor i v Brně, ale aktivněji působil až od r. 1908.

Po vzniku Československa bylo nutno změnit organizační strukturu spolku, který byl přejmenován na Klub československých turistů. V novém organizačním řádu bylo pamatováno na vysokoškolskou mládež, která se v Praze a v Brně sdružovala do „Akademického klubu KČST“. Předsednictví KČST se ujal Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861–1943), který řídil jeho činnost v letech 1915 až 1926. Po vzniku ČSR dbal na začlenění slovenských oddílů do KČST a také o to, aby byla zpestřena nabídka výletů o pobyty v Tatrách anebo na jiných přitažlivých místech Slovenska. V roce 1923 byla vztyčena československá vlajka na Gerlachovském štítu za přítomnosti více než dvou set členů klubu. Tato akce vyvolala zájem o vysokohorské výstupy, jejichž fanoušci posléze organizovali „horolezecké týdny“. Na Moravě vznikly oddíly jeskyňářů, protože se jim zde nabízel průzkum tajuplného Moravského krasu.

Obliba mototuristiky umožnila, aby vznikly mototuristické kroužky. V Praze se například mototuristé sdružovali do zvláštního oddílu od r. 1928 a při svých výletech pořádali orientační terénní soutěže a tábořili ve stanech. Na ochranu přírody byl kladen důraz ve všech oddílech klubu.

V r. 1938 měl Klub československých turistů asi 100 000 členů, sdružených v 390 odborech v Čechách, na Moravě, Slovensku i Podkarpatské Rusi. Jelikož po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl zakázán Sokol a Junák, někteří členové těchto organizací přešli do Klubu turistů a využívali jeho patronátu k tomu, aby mohli dál pokračovat v oblíbené činnosti. Klub turistů sice zakázán nebyl, ale jeho činnost byla podstatně omezena. Někteří vlastenci, kteří se rozhodli bojovat proti nacismu v zahraničí, využívali turistické průkazky k překročení hranice s Polskem, protože tato legitimace platila místo pasu v příhraničních oblastech.

Co přehlédli nacisté, to neobstálo po únorovém převratu v r. 1948. Klub československých turistů byl sloučen s ostatními tělovýchovnými organizacemi v březnu 1957 do jednotné tělovýchovné organizace s názvem „Československý svaz tělesné výchovy a sportu“, čímž měl být eliminován hlavně vliv vlasteneckého Sokola.

Už v r. 1955 se konala místo sokolského sletu na bývalém stadionu Sokola na Strahově první spartakiáda. Na její úvod zazněla hymna jak ČSR, tak SSSR, protože akce měla připomenout desetileté výročí našeho osvobození Rudou armádou. V jednotné tělovýchovné organizaci se tedy prosadil vliv KSČ a ten měl zaručit, že ČSR bude následovat příkladu SSSR i v řízení sportu.

V rámci „jednotné tělovýchovy“ se sdružovali českoslovenští turisté až do r. 1990, kdy byla obnovena samostatná činnost Klubu. Dnes má Klub českých turistů asi 40 000 členů, je zastoupen ve všech krajích a ve většině velkých měst, vydává časopis s názvem „Turista“ a také podrobné turistické mapy s barevně vyznačenými trasami. Klub zřídil muzeum turistiky v Bechyni, má vlastní síť turistických ubytoven a spravuje několik loděnic a rozhleden.

2) Turistika v SSSR

Ve srovnání s organizací turistiky v ČSR bylo provozování turistiky v SSSR v mnohém ohledu odlišné. V porevolučním období zůstalo zachováno jen několik zájmových dobrovolných organizací z předrevolučního Ruska, které měly blízko k poznávání přírody. Patřila k ní například Ruská geografická společnost a snad několik dalších.

V roce 1926 vznikla při Narkomprosu RSFSR (Народный комиссариат просвещения РСФСР) kancelář pro pořádání exkurzí. V ní byla podchycena činnost nejrůznějších vzdělávacích nebo odborových institucí, muzejních spolků anebo organizací zabývajících se mimoškolními aktivitami mládeže. V r. 1928 byla založena akciová společnost „Sovětský turista“ – ve zkratce „Sovtur“. Obhospodařovala turistické základny, umožňovala pobytovou rekreaci na celém území SSSR a pronajímala hotely. V r. 1929 Sovtur nabízel 29 typů turistických zájezdů do evropské i asijské části SSSR.

Jelikož turistika lákala hlavně mládež, obrátila k ní pozornost Komsomolská pravda a ÚV Komsomolu. V lednu 1927 uspořádaly tyto instituce poradu o turistice a utvořily komisi pro její propagaci. V Komsomolské pravdě byla například zřízena Poštovní schránka turistů. V březnu 1927 pak na 5. Všesvazové konferenci Komsomolu referoval o pojetí mládežnické turistiky I. Želdak. „Sovtur“ však pohlížel na tuto oblast činnosti Komsomolu s nelibostí. Spatřoval v těchto aktivitách konkurenci a obával se, že ztratí tu mládežnickou klientelu, která je méně náročná. Svou nevraživost dával najevo například tak, že občas odmítal ubytovat komsomolce ve svých zařízeních.

Mládež se tedy hleděla vyhnout střetu se „Sovturem“ a dala přednost jinému řešení. Kolektivně, tedy v počtu 1500 osob, se komsomolci zapsali do Ruského turistického spolku, jehož jádro přetrvalo z předrevolučních dob a mělo jen 500 členů. Když ho ovládli, navrhli jeho přejmenování na Společnost pro proletářskou turistiku RSFSR a pod tímto názvem ji zaregistrovali na Lidovém komisariátu vnitra 30. 11. 1929. Do čela se postavil bolševický lídr a prokurátor Nikolaj Vasiljevič Krylenko (1885–1938), který pak řídil tuto organizaci po mnoho let. Dne 8. 3. 1930 nakonec Sovět lidových komisařů rozhodl o spojení akciové společnosti Sovětský turista s nově vzniklou Společností pro proletářskou turistiku, takže vznikla Všesvazová dobrovolná společnost pro proletářskou turistiku a exkurze. K jejímu řízení bylo určeno Organizační byro, jejímž předsedou zůstal N. V. Krylenko a místopředsedou a současně uvolněným tajemníkem se stal Litevec Lev Mendelevič Gurvič (narozen 1907 v lotyšském Daugavpilsu).

Jako nadšený stoupenec vysokohorské turistiky Krylenko zorganizoval výpravu na vrchol Garmo na Pamiru v r. 1933. Skupina horolezců byla začleněna do Tadžicko-Pamírské expedice, kterou pořádala AV SSSR. Štít Garmo v Tádžikistánu měří 7495 m a výstup na něj byl velmi náročný. Zdolal ho tehdy jako jediný pouze horolezec Jevgenij Michajlovič Abalakov (1907–1948). Kromě vysokohorské turistiky se Krylenko věnoval také šachům, organizoval šachistická utkání a stál v čele celé sovětské šachistické organizace.

Tajemníkem Krylenka a místopředsedou turistické společnosti byl nadaný publicista Lev Mendelevič Gurvič. Byl členem ÚV Komsomolu a pracoval jednak v redakci Komsomolské pravdy a jednak časopisu Na souši a na moři. S mladými turisty si také velmi dobře rozuměl Alfred Kurella (1895–1975), což byl německý spisovatel, narozený v polském Brzegu nedaleko moravských hranic. V letech 1934–1935 byl tajemníkem Georgi Dimitrova, který v Moskvě řídil činnost Kominterny. Kurella žil v SSSR od r. 1934 do r. 1954, přičemž v r. 1937 získal sovětské občanství. Jeho turistické aktivity připomíná Kurellův průsmyk v hlavním kavkazském hřbetu. Během činnosti v Kominterně Kurella povzbuzoval zájem mládeže o turistiku a viděl v ní nejzábavnější a nejschůdnější cestu k sebevzdělávání. Jeho bratr Heinrich Kurella (1905–1937) působil v Kominterně jako tiskový referent. Udržoval styky s bývalými německými kolegy z listu Die Rote Fahne, což se mu však vymstilo.

Do programu Společnosti pro proletářskou turistiku bylo zařazováno nejen poznávání krajiny a její historie, ale též seznamování s velkými stavbami pětiletky. Turisté navštěvovali Volchovstroj, Dněprostroj, Magnitku, Kuzněck, Charkovský traktorový závod atd. a diskutovali tam s pracujícími. Zorganizovali také „Pochod za surovinami pro stroje pětiletky“. Ve spolupráci s Hlavní geologickou správou sbírali vzorky nerostů anebo doplňovali slepá místa na mapách. Na Uralu v oblasti Višery například našli titano-magnetit, jiná skupina z Novosibirska našla na Altaji barit. Úspěšná byla též expedice leningradských turistů, která zakreslila do mapy dosud neznámé říčky a jezera v oblasti Votta-Vaar v Karelii.

Vysokohorská a horolezecká sekce, kterou vedli V. Semjonovskij a V. Vorobjov, pořádala dokonce prvovýstupy jak na Pamir, tak také na Ťan-Šan anebo na Kavkaz. Jak už bylo zmíněno, mezi vynikající horolezce patřil jednak Jevgenij Michajlovič Abalakov (1907–1948) a jednak jeho bratr Vitalij (1906–1986), kteří zdolali více než 50 vrcholů a oba se stali mistry sportu. Oblíbená byla i sekce vodáků pod vedením A. Itina, V. Noskova a A. Sergela.

Společnost vydávala dva časopisy Turista-aktivista a Na souši a na moři a v Moskvě její činnost podporovalo vydavatelství Tělesná výchova a turistika s pestrým publikačním programem. Společnost byla osvobozena od daní, a tudíž všechny své příjmy mohla investovat do turistických zařízení. Na Krymu a na Kavkaze byly zřizovány turistické ubytovny v bývalých soukromých rezidencích anebo hotelech. Turistům byly také poskytovány slevy na jízdném ve vlacích, které uvítali zvláště studenti a jejich učitelé. Jelikož v uvedené době byla v sovětských závodech teprve krátce vyráběna jízdní kola anebo fotoaparáty či dalekohledy a v obchodech jich byl nedostatek, turistům bylo umožněno, aby si uvedené zboží mohli zakoupit přednostně na svůj turistický průkaz.

V létě roku 1932 měla Společnost 360 turistických základen a Domů oddechu, v nichž bylo 17 000 ubytovacích míst. Nabízela 177 tras, z nichž největší část vedla kolem nových průmyslových staveb pětiletky. Na I. všesvazovém sjezdu Společnosti v dubnu 1932 v Moskvě bylo konstatováno, že sdružuje 800 000 členů a že se tedy zdařilo vybudovat masovou organizaci s oporou v místních buňkách.. V listopadu 1932 bylo v Moskvě otevřeno školicí středisko pro průvodce.

Bohužel nadějně se rozvíjející turistika narazila na sovětskou realitu. Prokurátor RSFSR Nikolaj Vasiljevič Krylenko (1885–1938), který byl nejen předsedou Společnosti pro proletářskou turistiku a exkurze, ale zároveň lidovým komisařem spravedlnosti nejdříve RSFSR a pak SSSR, se ideově střetl se svými odpůrci v boji o charakter sovětského státu po přijetí nové ústavy SSSR v prosinci 1936. Ze záznamů procesu je zřejmé, že se stavěl proti nastolování systému neomezené osobní moci. Oponentem Krylenka v mocenském boji byl jednak jeho dlouholetý protivník Andrej Januarjevič Vyšinskij (1883–1954), který byl od r. 1935 generálním prokurátorem SSSR, a jednak Alexandr Nikolajevič Vinokurov (1869–1944) předseda Nejvyššího soudu SSSR v letech 1924 až 1938. Jak Krylenko, tak Vinokurov byli v tomto střetu poraženi. Do konfliktu byl bohužel zatažen také místopředseda Společnosti pro proletářskou turistiku Lev Mendelevič Gurvič a bratr Alfréda Kurelly Heinrich Kurella spolu s některými emigranty z redakce Die Rote Fahne, kteří hledali útočiště v SSSR po příchodu Hitlera k moci.

V důsledku vyšetřování bratrů Krylenkových a bratrů Kurellových se kauza rozrostla do nebývalé šíře. Postihla totiž jak okruh kolem orgánů spravedlnosti, tak okruh spolupracovníků Kominterny, což jí dodalo mezinárodní charakter. Aktéři byli obviněni ze záškodnictví a protistátní činnosti. Po rozsáhlém vyšetřování a po vynesení rozsudků smrti ve druhé polovině třicátých let došlo k nebývalému zastrašování sovětských občanů, takže veřejný život byl jednak ochromen a jednak získal devótní podobu.

Podle představ vyšetřovatelů bezpečnostní orgány rozkryly konspirativní síť, jejíž nitky byly rozprostřeny po celé zemi a vedly i do zahraničí. Proto byli vyšetřováni nejen jednotlivci, ale celé organizace. Pro údajnou „kontrarevoluční fašisticko-teroristickou činnost, rozvíjenou v organizaci alpinistů a turistů“ byla tato organizace veřejně zostuzena a její činnost znemožněna. Ústřední výkonný výbor SSSR (Центральная исполнительная комиссия СССР, tedy nejvyšší mocenský orgán v SSSR v rozmezí let 1922–1938) už v dubnu 1936 rozhodl o její likvidaci, načež byla turistika převedena pod správu Všesvazové rady pro tělesnou výchovu, která se touto činností nikdy nezabývala. Není třeba zdůrazňovat, že v předválečné době se sovětská turistika z této rány již nevzpamatovala.

Nikolaj Vasiljevič Krylenko byl zatčen 31. 1. 1938 a v procesu, trvajícím sotva 20 minut, byl odsouzen k trestu smrti. Popraven byl dne 29. 7. 1938. V obvinění stálo, že do protistranické činnosti zavlekl 30 osob z justice. Mračna nad jeho hlavou se stahovala už o rok dříve po zatčení jeho bratra Vladimíra Vasiljeviče Krylenko (1886–1938), náměstka hlavního inženýra podniku Uralměďstroj, což byl podnik na zpracování měděné rudy na Uralu. Vladimír Krylenko byl zatčen 26. 7. 1937 a zastřelen 15. 3. 1938. Současně s bratry Krylenkovými byla v r. 1938 uvalena vazba i na místopředsedu turistické společnosti Lva Mendeleviče Gurviče. Zatčen byl v r. 1938 a po odsouzení v r. 1940 byl vypovězen do pracovního tábora ve Sevželdorlagu v Kňaž-Pogostě a poté do Kotlasu v Archangelské oblasti. Teprve v r. 1954 byl propuštěn a po návratu do Moskvy v r. 1955 napsal knihu Mít sílu pamatovat (vydána v nakladatelství Moskevský pracující r.  1991). Další obětí stalinských represí se stal také tiskový referent Kominterny Heinrich Kurella, který byl zatčen NKVD 19. 10. 1937 a vzápětí dne 28. 10. 1937 odsouzen a týž den zastřelen spolu s některými dalšími členy takzvaného Klubu intelektuálů. Z nich přežil stalinské čistky jen jeho bratr Alfred Kurella, který sloužil za II. světové války v 7. oddělení Hlavní politické správy Rudé armády, v r. 1954 odjel z SSSR do NDR a v letech 1955–1957 byl v Lipsku ředitelem Literárního ústavu. Od padesátých do šedesátých let stál v čele kulturní komise ÚV Sjednocené socialistické strany NDR a byl také jejím poslancem.

O tom, že skupina funkcionářů Kominterny a také Společnosti pro proletářskou turistiku byla pronásledovaná neprávem, svědčí jejich rehabilitace brzy po smrti Josefa Stalina. Bratři Krylenkové i Heinrich Kurella se dočkali rehabilitace v r. 1956 a Lvu Mendeleviči Gurvičovi, který byl rehabilitován již o rok dříve, bylo navíc navráceno členství ve straně.

Za zvláštní zmínku stojí to, že bratři Jevgenij a Vitalij Abalakovi z Krasnojarska se trvale zapsali mezi významné sovětské horolezce a je na ně vděčně vzpomínáno zejména v jejich rodném městě, kde se pravidelně pořádají soutěže v horolezeckých výstupech jako svého druhu „memoriál bratří Abalakových“.

Zajímavé byly též osudy štítu Garmo na Pamíru, na který se vypravila Krylenkova skupina v r. 1933. Tato hora v Tadžikistánu byla v tomtéž roce přejmenována na Stalinův štít, poté raději opatrně na Štít komunismu a nyní je pojmenována po perském emírovi z dynastie Sámánovců na Štít Ismáila Sámáního. Nutno podotknout, že její výška se nezměnila a hora se stále řadí k dalším čtyřiceti světovým sedmitisícovkám.

To, co se neosvědčilo a ani nemělo předpoklady pro úspěch ve třicátých letech v SSSR, bylo bohužel nekriticky přejímáno v padesátých letech v Československu. V letech 1949 až 1953 byl totiž ministrem zahraničí SSSR právě Andrej Januarjevič Vyšinskij, který vyšel jako vítěz z mocenských bojů ve třicátých letech v Kremlu. Jeho vliv nejen určoval zahraniční politiku SSSR, ale také těžce doléhal na naši zemi až do smrti Josefa Stalina v r. 1953. Takzvané „sjednocování tělovýchovy“, jejímž cílem bylo především prosazení vlivu Komunistické strany ve sportu a tělovýchově, a tudíž také rozehnání vlasteneckého Sokola anebo utlumení autonomní činnosti Klubu československých turistů, patřilo k těmto velmi neblahým a neprozřetelným opatřením.

Literatura

USYSKIN, G. Očerki istorii rossijskogo turizma. Gerda, 2007.

KÖSSL, J. – KRÁTKÝ, F. – MAREK, J. Dějiny tělesné výchovy. Praha: Olympia, 1986.

HAVELKA, J. Prvních 60 let. Turista 2011, č. 1–2.

VATLIN, A. Ju. Komintern – idei, rešenija, suďby. ROSSPEN, 2009.

VATLIN, A. Ju. Komintern –pervych desjať let. Rossija molodaja, 1993.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz