Václav Křížek

Tento příspěvek se zabývá postavou ženy a její funkcí v nejznámějších dílech negativních utopií 20. století. V první části příspěvku rozeberu základní pojmy pro práci s utopickými světy. Probrány budou pojmy utopie, eutopie, negativní utopie a dystopie, mezi nimiž stanovím rozdíly, a pokusím se setřít neporozumění, které se mezi tyto tak jednoduché pojmy dostalo.

Na definice naváže analytická interpretace, která si dovolí zkoumat funkci ženské postavy v kanonických dílech negativně utopického žánru. Jedná se o romány My (1921) Jevgenije Zamjatina, Konec civilizace. Překrásný nový svět (1932) Aldouse Huxleyho, 1984 (1949) George Orwella a 451° Fahrenheita (1953) Raye Bradburyho. Bradburyho román je často považován pouze za řadový, navzdory tomu stále patří mezi čtenářsky nejúspěšnější. Prvně bude na jednotlivá díla aplikován pojmový aparát pro určení vztahu konkrétního díla k negativní utopii, následně bude zkoumána funkce ženské postavy.

V práci vycházím především z vlastní četby primární literatury. Textů o utopiích a negativních utopiích je nepřeberné množství, které je vesměs repetitivní. Navzdory množství prostudované literatury se budu obracet pouze ke dvěma původním českým publikacím, a to primárně pro určení původních pojmů v první části práce. První z nich je přehledová publikace Patrika Ouředníka Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem a druhou Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století Petra Hrtánka. (OUŘEDNÍK, 2010; HRTÁNEK, 2004.)

Mým záměrem není komplexní postižení problému utopií ani jejich negací. Text je pouze pozorováními, na jejichž základě vyvodím několik poznámek; jen poukázáním na jednu dvě maličkosti, kterých jsem si při četbě textů negativních utopií povšiml. Vývody, ke kterým zde docházím, nejsou ani definitivní, ani ultimátní. Sám pouze považuji za nanejvýš zajímavé to, jakým způsobem ve všech těchto dílech funguje ženská postava.

1.

V této části se pokusím upřesnit jednotlivé pojmy svázané s touto problematikou, a to pojmy utopie, eutopie, negativní utopie a dystopie a jejich rozdělení na základě etymologie a smyslu, jakým je s ním nakládáno v tomto textu.

Utopie je pojem, kterým Sir Thomas More ve svém spisku Knížka vpravdě zlatá a stejně užitečná jako zábavná o nejlepším stavu státu a o novém ostrově Utopii vydaném roku 1516 označil imaginární izolovanou zemi, na níž se podařilo vybudovat dokonalou společnost. V tomto spisku je ústy námořníka Rafaela Hythlodaiose vylíčen tajemný ostrov Utopie. More však nebyl první, kdo použil imaginární svět, aby vytvářel imaginární společnost, které přisuzoval společenské (mravní, politické, hodnotové) uspořádání, vlastnosti a schopnosti odlišné od společnosti aktuální, tedy té, v níž žil a tvořil. Základ najdeme už u Platóna v jeho Atlantidě.¹ Další pokus o kodifikaci nového a lepšího společenství podal poté v Zákonech. Až od Morova spisku se utopie kodifikovala jako žánr, který v době renesance a humanismu zažil velký rozmach. (Více v OUŘEDNÍK, 2010, s. 59–114.) Zásadní přínos Thomase Mora spočívá v popisu institucí a mravů imaginární země, v níž ideální vláda řídí společnost šťastných jedinců. Aspekty, které probírá, zahrnují politickou správu, roli náboženství, státní ekonomiku, otázku vlastnictví a rovněž rodinu a výchovu. (OUŘEDNÍK, 2010, s. 11.)

Texty této povahy vznikaly z nejrůznějších pohnutek. Tím nejzřejmějším je společenská kritika. Ve spisku Thomase Mora se hovoří o místě, které je ideální, což už nějakým způsobem implikuje myšlenku, že svět, v němž je tato kniha čtena a vydávána, ideálním není. Přímo k Anglii se obrátí i hovor, v němž se „soudobá Anglie jeví jako bytostně neetická, zkorumpovaná, dezorganizovaná společnost.“ (OUŘEDNÍK, 2010, s. 51.) Platón chtěl rovněž s vytvořením svých zákonů posunout společnost k ideálům.

Morův neologismus utopie znamená ne-místo, či jinak „takové místo není“. Ú znamená ne, topos – místo. Slovo samotné však předpokládá stejnou výslovnost slova útopia se slovem eutopia, opět neologismem stvořeným na stejném principu: eu – dobrý, topos – místo. Eutopia tedy znamená dobré místo. Spojením těchto dvou významů tak vzniká představa místa, které je dobré a které zároveň neexistuje.

Negace světa utopického by tedy předpokládala i negaci světa neexistujícího. V této logice je už náš aktuální svět negací utopie, neboť opakem neexistujícího světa je svět existující. Pojem však vznikl ve vztahu k žánru. A žánr – jak jsem nastínil výše – v sobě zahrnuje dvojí význam: místo neexistující a místo dobré. Negace se zde vztahuje více na onu dobrotu neexistujícího místa. Negativní utopie tedy negují podstatu utopického světa: eutopii. Stále se jedná o utopii (tedy svět, který neexistuje), ale už ne o eutopii (tedy o svět dobrý). V současnosti je toto vymezení směšováno s pojmem dystopie, jehož kořeny však nahlédneme jinde.

Pokud rozebereme pojem dystopie stejným způsobem jako pojmy předchozí, zjistíme, že se nejedná o negaci stavu světa či jeho rysu, ale o jeho určení: dys = špatné, topos = místo. Nejedná se v zásadě o speciální negaci eutopie či utopie. Dystopie nám představuje místo, které je špatné už ze své podstaty. To, jak je nám prezentováno, nemusí nezbytně představovat společnost, která se výrazně odlišuje od společnosti aktuální, nebo má na současný svět jakkoliv apelovat. Mezi díla dystopická tak můžeme řadit i ta, která se odehrávají v post-apokalyptickém světě. Dobrým příkladem je např. série filmů Šílený Max režiséra George Millera nebo román Cesta Cormaca McCarthyho (rovněž zfilmován 2009). Stejně jako v eutopii, i v dystopii se jedná o vidinu světa a její prezentaci, a to buď pozitivní, nebo negativní.

Utopie jsou tedy světy, které jsou neexistující, ale jsou zároveň dobré. Nastavují zrcadlo společnosti, ovšem se snahou ji motivovat a ukázat možnosti, jak by mohla být společnost lepší a ukázat jí cestu ke spokojenému až dokonalému stavu. Kombinují významy slov utopie a eutopie. Negativní utopie negují tento dobrý stav. Svět, který se může na první pohled jevit jako eutopický, je prohlédnut a negován. Nastavují zrcadlo, ovšem tentokrát to černé.² Předvádějí, kam by mohla společnost zajít v honbě za utopií, a jak by se aspekty takového snažení mohly vymknout kontrole. Dystopie představují světy, které jsou nám v základu a nezpochybnitelně prezentovány jako negativní. V některých případech se jedná o podkategorii negativních utopií. (Vizte níže rozbor světa románu 1984.)

2.

V této části se pokusím analyzovat světy čtyř vybraných románů a uvést je ve vztah s pojmy z předchozí kapitoly.

Román My Jevgenie Zamjatina je čistou eutopií. Protagonista D-503 je vysoce postavený hlavní konstruktér Velkého integrálu, rakety, která má přinést poselství o Jednotném státu na další planety, snad i do dalších galaxií. Svět jednotného státu je po Velké revoluci, po které zavládlo ultimátní dobro. Vše je vypočítáno a seřízeno. Vypravěčem románu je samotný D-503, který píše svůj deník, který má v plánu odeslat na Velkém integrálu jako očité svědectví. Obyvatelé pracují, navštěvují přednášky – to vše pro dobro a budování Jednotného státu.

Svět v románu Aldouse Huxleyho je rovněž prezentován jako eutopie. Společnost se zbavila nespočtu přítěží, technokratizovala, a jedinou starostí jeho obyvatel je zábava a odpočinek. Obyvatelé Jednotného státu jsou zbaveni citů za pomocí speciální drogy zvané Soma, rozmnožování probíhá v laboratoři a láska není přípustná. Knihy se nečtou, ovšem ne proto, že by byly zakázány, ale protože už nikoho nezajímají. Pokud je někdo nespokojen se stavem světa, pokud vidí v eutopickém světě totalitu, pokud si přeje odejít, může opustit toto místo a přesunout se na Ostrov, kam byli odveleni další podobně smýšlející.

V Bradburyho knize nacházíme společnost, která postrádá jeden základní aspekt, a to je schopnost citu, obdobně jako u Huxleyho. Cit je reprezentován především uměním, konkrétně literaturou. Hlavní postava Guy Montag, je požárníkem. Ovšem ne takovým, který by požáry hasil, ale tím, který se stará o likvidaci „nebezpečného papíru“, tedy pálí veškeré knihy. Protipólem knižní, intelektuální a citové kultuře, je sféra zábavy, kterou představuje – opět podobně jako u Huxleyho – technika. V tomto případě se jedná o teleobrazovky, před kterými manželka protagonisty, stejně jako všichni ostatní, sedí celé dny, snad i celý život.

Jako negativní utopie označuji tyto texty především proto, že svět, který nám je v dílech prezentován, je nějakým způsobem ideální. Jedná se o snahu vedoucích společenských struktur dosáhnout pro svět stavu blaženosti tím, že odstraní to, co jej podle nich vedlo k nespokojenosti. Tato idealita je však ve výsledku prohlédnuta a svět dobrý se mění v dystopii, ve svět zhroucený a nesvobodný.

Svět románu George Orwella je z tohoto úhlu pohledu nejproblematičtější. Realita jeho světa nám není představována příliš dobře. Země je v permanentní válce, hesla, která hlásá Strana, nejsou nikterak pozitivní, obyvatelé jsou pod neustálým dohledem Velkého bratra a ideopolicie a protagonista na Ministerstvu pravdy přepisují včerejší zprávy podle panování dnešního stavu. Ovšem stále se jedná o stav, jehož totalita je utopická. Hesla VÁLKA JE MÍR, SVOBODA JE OTROCTVÍ, NEVĚDOMOST JE SÍLA vypovídají o nahrazení pojmů, ke kterým utopie směřovaly. V momentě, kdy válkou je mír, je stavu míru, ke kterému směřovaly utopie, dosaženo tím, že je vedena permanentní válka. Pokud jsou lidé svobodní, jsou vlastně zotročení. A pokud nemají přístup k informacím, nedokáží sami uvažovat a domýšlet a vyvozovat závěry, jsou silní. Stav, kterého dosáhla Strana, je vlastně stavem utopie, ve které vládne mír, všichni jsou svobodní a silní. Země dosáhla blaženosti.

3.

Nyní se podíváme na to, jak dochází k přeměně utopie v negativní utopii.

Sledujeme-li děj všech čtyř analyzovaných děl, vidíme, že protagonisté jsou přesvědčeni o tom, že svět, který obývají, je dobrý. Protagonisty všech čtyř analyzovaných románů jsou muži, v nuancích jsou odlišní, ovšem u každého z nich nacházíme jeden podstatný společný rys: prohlédnou eutopii, která je jim prezentována, ve které žijí, a stávají se vyvrženci nepohodlnými systému. Ani v jednom případě ovšem nejsou první, ale ocitnou se v širší skupině, která stejně jako oni prohlédla lež, kterou jim mocenské struktury (Jednotný stát, Světový stát, Strana) prezentovaly.

Tyto čtyři protagonisty můžeme rozdělit do dvou skupin. Protagonista Zamjatinova románu je vysoce postavený konstruktér integrálu. V jeho případě se jedná o nejvyšší možnou potenci zapojení se do Jednotného státu. Je přesvědčený a věří (zdánlivě) neochvějně v pravdu tohoto nového systému. Stejně přesvědčený je i hasič Montag z Bradburyho vize. Montag vykonává přímo ideologickou práci (je členem hasičské jednotky, která se nyní místo hašení, zabývá pálením knih).

Tyto dva bych označil za postavy přesvědčené.

Protagonista Huxleyho románu Bernard Marx, je specialistou na hypnopedii, tedy učení v době prenatálního vývoje, kdy je jedinci vemlouvána ideologie Světového státu, který on automaticky přijímá za svou. Tím, že je přímo účastný, chápe, jak v takovém světě nemůže existovat individualita, stejně jako minimum svobodné vůle (ač tímto uvědoměním vlastně toto tvrzení popírá). Díky tomu jaksi pohrdá všemi ostatními, neboť chápe, jakým způsobem jsou naprogramováni.

Winstona Smithe zastihujeme ve chvíli, kdy si píše svůj deník. Píše jej ve výklenku, na který nevidí věčně sledující obrazovka Velkého bratra. Deník si píše i D-503 ze Zamjatinova románu, ovšem ten jej píše naprosto veřejně. V jeho světě sice nejsou kamery, ale všichni žijí ve skleněných domech, tedy každý vidí, co kdo právě dělá. Toto vidění zde však není chápáno jako dohled, ale jako svoboda, v níž nikdo nemá, co by skrýval. Smith se však se svým deníkem ukrývat musí. Vypravěč 1984 sice říká, že psaní deníku není nezákonné, neboť zákony jsou už zrušeny, přesto by – pokud by na něj přišli – byl odsouzen k trestu smrti, nebo minimálně na dvacet pět let do tábora nucených prací. Už na tomto příkladu vidíme, že svět Orwellova románu není nejlepším místem. Eutopie Zmajatinova, kdy vše je odhaleno, a tím pádem vše dovoleno, je zde znejistěna právě tím, že Orwellův hrdina musí tuto činnost vykonávat tajně. A tajné je zde postaveno proti řádu.

Tyto dva bych označil, za postavy pochybující.

Všechny čtyři postavy mají společné ještě něco jiného: v jejich blízkosti se objeví žena. Žena zde totiž funguje jako jistý spojovník protagonisty (jehož očima sledujeme onu nefunkční utopii) a poznáním toho, že utopie, ve které žijí, je jakousi verzí totality.

„Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí.“ (Gn. 3.6–7.)

V této pasáži biblického mýtu se Adam a Eva nacházejí v Ráji. Žena, pod vlivem Hada, ochutná ze zakázaného stromu poznání. Rovněž podá plod muži. V té chvíli oba prozřou. Otevřou oči a vidí, že svět není dokonalý. Není dokonalý proto, že jsou oba nazí. Variaci tohoto motivu nacházíme i ve zkoumaných dílech. Winston Smith potkává Julii. D-503 potkává I-330. Bernard Marx potkává Lindu. Guy Montag se setkává s Clarissou. Žena ve všech dílech funguje jako prostředník pro překonání zákazu. Žena je ta, která předává muži poznání o světě, ve kterém žije.

Moment, kdy dochází k prozření, je zároveň momentem, kdy postava odmítne nadále plnit svoji roli – ať už ji přijímá a souhlasí s ní (Zamjatin, Bradbury), nebo ji jen trpí, apaticky, neboť z ní nevidí žádné východisko (Orwell, Huxley).

Žena s sebou nese poznání, které je v utopiích když ne zakázané, tak regulované, a tím je láska a sex (především v jejich propojení). V Zamjatinovi je sex něco matematického – vše je rozpracováno podle rozvrhů, podle dispozic a preferencí. Láska je blud. V Orwellovi je vztah, který naváže Winston s Julií založen na porušení jednoho z největších zákazů: láska i sexuální touha jsou totiž klasifikovány jako ideozločiny. V Huxleyem je eugenika dovedena k dokonalosti a veškeré city potlačovány za pomoci „somy“. Všichni mají větší počet sexuálních partnerů a sex sám slouží jako forma zábavy a odpočinku, než jako součást hlubšího citu či potřeby plození. Ovšem právě láska je zde tím, co jim otevírá oči. Láska, která mezi nimi vznikne, je únikem ze světa, kterému už ani jeden nevěří.

V Bradburyho románu žena nefunguje jako nástroj lásky, díky kterému protagonista prohlédne. Guy Montag se setkává s dívkou Clarissou, jejíž povaha je odlišná statusu quo. Je živelná, pozorující, přemýšlivá. Až setkáním s ní vlastně začne uvažovat nad tím, co se okolo něj děje. Na rozdíl od Huxleyho světa, v němž není o knihy zájem, je zde jakýkoliv zájem zrušen už v zárodku. Lidé vlastnící knihy jsou zločinci a knihy jsou páleny. Montag po setkání s Clarissou do knih nahlédne a objeví jejich sílu. Najednou si uvědomuje, o co všechno přichází (např. jak ztrácí paměť, neboť si např. nemůže vzpomenout, kdy a kde se setkal se svou ženou Mildred).

Ženy mužům (stejně jako Eva v mýtu o vyhnání z Ráje) podávají jablko ze stromu poznání. Až skrze prožitek, který jim nabízí (ať už je to láska a sex, nebo jen zvědavost), získávají opět schopnost vidět svět, ve kterém se nalézají. Vidět stav světa stejně jako své vlastní postavení v něm. „Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí“ by se dalo v těchto knihách variovat na „otevřeli oči: a tehdy shledali, že svět, v němž žijí, není eutopický, nýbrž dystopický“.

U Orwella je toto prozření o něco složitější. Láska a vztah s Julií Winstonu Smithovi nenabízí prohlédnutí situace, neboť té si je – jak můžeme vidět v deníkových záznamech – hlavní hrdina dobře vědom. Žena mu z této situace nabízí únik. Julie je (stejně jako I-330 v Zamjatinově románu) napojena na struktury, které se snaží svrhnout současnou moc. A ač je Zamjatinova druhá revoluce skutečná a Orwellova je jen Stranou nastražená past, oba hrdinové skončí stejně: lobotomií a přesvědčením o nejlepším z možných světů.

Závěr

Téma negativních utopií je stále aktuální. V současnosti můžeme sledovat dva vysoce ceněné televizní seriály: Black Mirror a Příběh služebnice. Stále se píší romány a stále okolo tématu probíhají diskuze. (VÁŇA, 2018.)

Negativní utopie nám představují světy, který prezentují utopický (eutopický) stav společnosti. Tento zdánlivý stav je však v ději odhalen jako klamný. Tímto prohlédnutím či prozřením, které zažívá protagonista, dochází k negování ideálního optimismu světa, ve kterém postava existuje, a toto prozření často zažíváme zároveň s postavou.

Zamjatinův i Huxleyho román jsou postaveny tak, že se jedná o popisy světů, které vše dokázaly a dovedly civilizaci k ideální společnosti. Románový svět Orwellův je rovněž – ač v jiných kulisách – předveden jako vítězství totality, dovedení jedné ideologie do stavu, v němž už nebude protivenství. Nenacházíme však jednotný model, abychom mohli říct, že všechna čtyři díla fungují stejně. Bradburyho román vybočuje, co se týče vztahu protagonisty k ženské postavě, Orwell vybočuje, co se týče popisu světa. Huxleyho román se zdá nejproblematičtější, neboť zahrnuje nejvíc postav a možnost svobodně se z utopického místa dostat. Zamjatin je v tomto nejčistší. Je to možná tím, že v této řadě stojí na prvním místě, ale také možná tím, že skutečně pracuje i s biblickým mýtem, neboť D-503 věří, že je skutečně v Ráji a Jednotný stát dosáhl dokonalosti.

Ve čtyřech zkoumaných dílech, která jsou brána jako kanonické texty negativně-utopického žánru literatury 20. století, jsem ukázal, jakou roli zde zastává žena. Ta stejným způsobem jako Eva v první knize Mojžíšově dovede Adama k poznání. Žena je tím, kdo muže vysvobozuje z života v klamu. Na stejném principu funguje i film Matrix bratrů Wachovských. Trinity nalezne Nea, který ji následuje z počítačem vytvořených kulis do skutečného světa, který je čistou dystopií.

Rovněž vymezení pojmu negativní utopie se zde mění. Není to jen svět prezentovaný jako dystopický, ale svět, který je prezentován v ideální podobě, která je prohlédnutím hlavního hrdiny odhalena jako mylná. Je to totožné prohlédnutí, jako když Adam s Evou poznali svou nahotu: svět, který byl dokonalý, je najednou zrušen a místo něj se otevře svět se všemi vadami. Takový, jako je svět náš.

Ovšem toto prohlédnutí s sebou nese i pozitivní aspekt: ať už je svět jakýkoliv, stále existuje kontrakultura. I v té zdánlivě nejšťastnější utopii se vždy najde někdo, kdo ji prohlédne a uvědomí si její hrůzu.

Literatura

Bible Kralická: Starý a Nový zákon. Liberec: Družstvo EKON, 2014.

BRADBURY, R. 451 stupňů Fahrenheita: 451 stupňů Fahrenheita – teplota, při níž se papír vznítí a hoří. Praha: Baronet, 2001.

HRTÁNEK, P. Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století. Pokus o znakovou identifikaci žánru. Ostrava: Ostravská univerzita, 2004.

HUXLEY, A. Konec civilizace, aneb, Překrásný nový svět. Praha: Orfeus Szalai & Smolan, 1993.

MORE, T. Utopie. Praha: Mladá fronta, 1978.

ORWELL, G. 1984. Bratislava: Slovart, 2012.

OUŘEDNÍK, P. Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem. Praha: Torst, 2010.

VÁŇA, J. Dystopie jako nástroj emancipace. H7o [online]. 19. 4. 2018. [cit. 2018-05-17]. Dostupné z: <http://www.h7o.cz/dystopie-jako-nastroj-emancipace/ >

ZAMJATIN, Je. I. My. Praha: MAŤA, 2015.

Mgr. Václav Křížek je v současné době zapsán v doktorském studie na Semináři estetiky. Magisterské studium zakončil prací na téma Estetika a humor v dílech Laurence Sterna.

Kontakt: 439449@mail.muni.cz