Martin Prokop

Bůh existuje, protože to je napsáno v Bibli, a Bible je pravdivá, protože je od Boha.

Výše zmíněný argument je příkladem formálního faulu petitio principii, argumentu kruhem. Předpoklad pravdivosti závěru je v něm obsažen v premisách, argument tak nic nedokazuje, pouze v závěru opakuje to, co je v premisách přijato.

Argumentační faul je podle běžné definice takový argument, který se na první pohled jeví jako validní, ale po podrobnějším přezkoumání zjistíme, že validní není (HANSEN, 2017). Široká definice zahrnuje mnoho chyb, jichž se lze při předkládání argumentu dopustit. Za argumentační fauly tak bývají považovány nejen logické chyby, ale dokonce fyzický nátlak na protistranu, vyhrožování, emocionálně zabarvené přesvědčování, manipulace s fakty, záměrné oslabování argumentů, ale i použití nevhodné autority, či dokonce snaha o odvedení pozornosti od problémů a prohřešků vůči standardům kritické diskuze.¹

V tomto článku se zaměříme na užší skupinu faulů, které mohou vzniknout nevhodnou rekonstrukcí argumentu.² Ukážeme si, že pokud nesprávně určíme vztahy mezi částmi argumentu (mezi premisami navzájem nebo premisami a závěrem) nebo pokud zaměníme závěr a premisy, můžeme dojít k rekonstrukci, podle které se argument jeví jako faul, ale při podrobnější analýze bychom zjistili, že je validní.

Například u následujícího argumentu vidíme, že závěr nevyplývá z premisy, a proto ho můžeme označit za faul non sequitur:

P1: Abychom mohli jíst maso, musíme zabít zvíře.
Z: Jíst maso je špatné.

Představme si ale, že jsme při rekonstrukci protagonistovy³ promluvy opomněli zahrnout tvrzení „zabíjet je špatné“. Pokud tvrzení přidáme k rekonstrukci jako premisu, dostaneme argument, ve kterém závěr z premis vyplývá:

P1: zabíjet zvířata je špatné [p -> q]
P2: abychom mohli jíst maso, musíme zabít zvíře [p]
Z: jíst maso je špatné [tedy q]

Nový argument je příkladem validního logického úsudku modus ponens, na rozdíl od první rekonstrukce se nejedná o faul.

Smyslem článku je poukázat na to, jak velkou roli při argumentování rekonstrukce hraje. Pokud budeme při rekonstrukci pozorní a určíme správně strukturu argumentu, mohou být zdánlivé fauly identifikovány jako dobré argumenty. Jinými slovy, argumentačního faulu se může dopustit protagonista (a často skutečně dopouští), ale chyba může být i na straně toho, kdo argument rekonstruuje – typicky kvůli tomu, že nezachytí správně strukturu analyzovaného argumentu.

Výsledkem pozorných analýz je rekonstrukce, se kterou by protagonista souhlasil, a ne argument oslabený, zesílený nebo jinak pozměněný. Měli bychom se při tom řídit principem vstřícnosti a předpokládat, že protagonista zamýšlel argument tak, aby byl nejvhodnější k prosazení jeho stanoviska, a že argument zároveň odpovídá kontextu protagonistova stanoviska.

Formální a neformální fauly

Fauly badatelé dělí na formální a neformální. Formální jsou mnohem lépe uchopitelné, protože spočívají v tom, že argument zdánlivě obsahuje některou z validních forem logického souzení, ale ve skutečnosti je použitý úsudek vadný.

Pokud argument rekonstruujeme jako logicky vadný, měl by to pro nás být signál, že jsme mohli něco opomenout. Formální chyba v argumentu je neobhajitelná, a proto můžeme předpokládat, že protagonista takový argument předložit nechtěl. To ovšem neznamená, že by se jich lidé nedopouštěli, naopak mnoho argumentů obsahuje formální chyby, i když si toho jejich protagonisté nejsou vědomi.

Stejně jako se formální chyba relativně snadno odhaluje, i její odstranění by mělo být relativně snadné. Nejčastěji totiž vznikne tak, že při rekonstrukci vynecháme premisu (tak jako jsme to viděli v předcházejícím příkladu) nebo určíme špatně vztahy mezi premisami a závěrem. Náprava proto spočívá právě v nalezení chybějících částí argumentu a určení jejich správného vztahu.

Pro kontrolu máme k dispozici validní formy. Pokud naše rekonstrukce neodpovídá žádné z validních forem, můžeme se pokusit znovu prozkoumat text a najít jinou rekonstrukci, která bude validní formu kopírovat.

P1: Prší nebo svítí slunce. [p nebo q]
P2: Prší. [p]
Z: Nesvítí slunce. [tedy ne-q]

Tento argument je příkladem logicky vadného úsudku, je to faul s názvem affirming a disjunct. Není pravda, že pokaždé, když prší, nesvítí slunce. Logická spojka nebo je v premise použita ve smyslu prší, nebo svítí slunce, nebo oboje⁴ a tato rekonstrukce argumentu má tedy formu logicky vadného úsudku. Pokud vytvoříme rekonstrukci se schématem faulu affirming a disjunct, měli bychom znovu prozkoumat argument a zjistit, jestli jsme náhodou nepřehlédli, že protagonista předložil (nebo chtěl předložit, ale nepodařilo se mu to) argument ve formě disjunktivního sylogismu.

P1: Prší nebo svítí slunce. [p nebo q]
P2: Nesvítí slunce. [ne-q]
Z: Prší. [tedy p]

Druhá rekonstrukce obsahuje stejné prvky jako první, dokonce i ve stejném znění, ale jejich struktura je určena odlišně (prší je závěr, nikoliv premisa). Výsledkem je argument, který má formu disjunktivního sylogismu, validní formy usuzování.

Při podrobnějším pohledu zjistíme, že argument můžeme rekonstruovat dvěma způsoby, přičemž první je příkladem faulu. Pouhým pozměněním struktury rekonstrukce dostaneme validní argument. V souladu s principem vstřícnosti bychom měli předpokládat, že protagonista chtěl předložit argument popsaný druhou rekonstrukcí.

Změna struktury argumentu ovlivňuje skutečnost, jestli je argument chápán jako faul, nebo nikoliv. Pokud tedy rekonstruujeme argument jako formální faul, měli bychom se zamyslet, jestli bychom změnou struktury nezískali formálně správný argument, a jestliže ano, měli bychom rekonstrukci upravit. Musíme být ale pozorní a nesmíme do rekonstrukce vkládat něco, co protagonista opomněl, může se totiž skutečně stát, že protagonista předkládá formální argumentační faul.

Neformální fauly

Neformální fauly jsou vágnější, a proto se hůře hledají, a také jejich odstranění je náročnější. Nemáme žádný „mustr“ možných argumentů, se kterým bychom mohli argument porovnat, abychom zjistili, zda je validní.

Při hledání vhodné rekonstrukce proto musíme zohledňovat mnoho faktorů, které mají na validitu vliv, a musíme se opírat o zkušenosti, znalosti i náš jazykový cit. Mezi důležité faktory patří kontext, fakta, intence a znalosti protagonisty i publika, způsob, jakým byl argument předložen a podobně.

A: Neměli bychom navyšovat výdaje na obranu země, protože v rozpočtu pro tento rok na to již nejsou prostředky.
B: Bez peněz na inovace bude armáda bezbranná, nebudou ani peníze na platy, natož provoz techniky, podle mého protikandidáta bychom ji měli rozpustit.

Antagonista⁵ se dopouští faulu s názvem strawman, vytváří karikaturu oponentova stanoviska, která je snadno napadnutelná, a budí tak zdání, že oponentovo stanovisko vyvrátil. Jeho argument ale není správný, protože protagonista netvrdí, že nechce dát žádné peníze na obranu, což by snad mohlo vést ke zrušení armády, pouze argumentuje pro to, aby se nezvyšovaly armádní výdaje. Antagonista se nedopustil logické chyby, pouze upravil stanovisko, proti kterému argumentuje, aby pro něj bylo snazší ho vyvrátit. Jeho postup nelze formalizovat, ale pokud jsme pozorní, můžeme ho odhalit a zpochybnit.

Vraťme se do situace, kdy rekonstruujeme antagonistův argument a domníváme se, že jde o faul strawman. Co když jsme nebyli důslední? Pokusme se o lepší rekonstrukci. Jelikož faul spočívá v posunu stanoviska – typicky zjednodušení a zobecnění –, měli bychom při jeho odstraňování podrobně pracovat s textem a hledat, jestli je antagonista skutečně tak vyhraněný. Nemůžeme najít v textu i konkrétnější argument, který by lépe odpovídal stanovisku protagonisty a který by ho nezjednodušoval? Co kdybychom našli například tuto větu:

B: Nová jednotka určená k ochraně prezidenta vznikala narychlo až po schválení rozpočtu na obranu, ta bude bez peněz.

Možná jsme ji při prvním čtení považovali za nepodstatnou a vyškrtli ji z rekonstrukce. Podle ní však antagonista argumentuje věcně přímo proti stanovisku protagonisty, nikoliv proti karikatuře jeho stanoviska. Když podle ní vytvoříme rekonstrukci obou argumentů, zjistíme, že antagonistův protiargument není faul.

A: Neměli bychom navyšovat výdaje na obranu země, protože v rozpočtu pro tento rok na to již nejsou prostředky.
B: To by znamenalo zrušení nové jednotky určené k ochraně prezidenta – bez peněz na inovace bude bezbranná, nebudou ani peníze na platy, natož na provoz techniky, podle mého protikandidáta bychom ji měli rozpustit.

Připojením věty do rekonstrukce získáme argument konkrétnější, který cílí proti stanovisku protagonisty, nejedná se o faul. Větu jsme sice považovali za zbytečnou, protože byla příliš konkrétní, ale ukazuje se, že je naopak důležitá. Protistrany totiž neargumentují obecně o celé armádě, ale jedné konkrétní složce armády.

Při rekonstrukci argumentu musíme být pozorní. Snadno se může stát, že podle rekonstrukce je argument faul, i když ve skutečnosti není. Samozřejmě, že mnoho argumentů fauly jsou, ale i přesto se může stát, že chyba je na straně interpreta. Základní radou je být pečlivý a vstřícný.

Klíčem k odstranění chyby při rekonstrukci je pochopit způsob, jakým argument porušuje kritéria kritické diskuze. Pokud ho známe, budeme i vědět, jak ho lze napravit. Poté už je práce snadná, protože nám stačí najít v textu část argumentu, která by porušení napravila.

V následujícím přehledu se podíváme na některé typické fauly z hlediska struktury a ukážeme si, jak je můžeme odstranit.

Formální fauly

Enthymemes

Enthymemes je častý faul, který spočívá v tom, že protagonista neuvede část argumentu. Typickými důvody, proč tak učiní, je snaha o úsporu času (nechce se vysvětlováním „zdržovat“) nebo předpoklad, že antagonista obsah nevyjádřené – implicitní – části považuje za neproblematický a dovede si ho do argumentu doplnit. Často k faulu dochází tak, že protagonista neodhadne, co vše je třeba sdělit. Bez implicitní části (premisy, ale třeba i závěru) je totiž argument nekompletní a závěr nevyplývá z premis. Tento argument se může mnoho lidem jevit neproblematicky, ale jeho závěr nevyplývá z premisy.

P1: Ve válce se umírá. [p]
Z: Proto je válka špatná. [tedy q]

Pokud vytvoříme rekonstrukci argumentu, se kterým bychom souhlasili, ale z nějakého důvodu nám to rekonstrukce neumožňuje, nejspíše jsme narazili na enthymemes. Měli bychom se proto podívat, jestli v textu nemůžeme nalézt odkaz na část argumentu, která by zajistila, že závěr vyplývat bude. Většinou se jedná o všeobecně přijímaný princip, který antagonista nepovažoval za nutné připojit k argumentu. Proč také, když se domnívá, že ho všichni přijímají? Anebo jsme ho do rekonstrukce ze stejného důvodu nepřidali my.

P: Cokoliv způsobuje smrt, je špatné. [p → q]
P: Ve válce se umírá. [p]
Z: Proto je válka špatná. [tedy q]

Non sequitur

Výše jsme ukázali, že non sequitur spočívá v předložení argumentu, v němž závěr nevyplývá z premis. Toto kritérium je velice volné. Často jsme ale schopni nalézt nějaký konkrétnější důvod, proč závěr nevyplývá.

U non sequitur je nejčastějším důvodem to, že část úsudku chybí. Očekáváme tedy, že argument bude obsahovat logicky validní úsudek, ale z nějakého důvodu ho neobsahuje. Klíčem k určení správné rekonstrukce je zjištění, jakou logickou formu by mohl validní úsudek mít a dále nalezení této části v textu.

P1: Abychom mohli jíst maso, musíme zabít zvíře. [p]
Z: Jíst maso je špatné. [tedy q]

První rekonstrukce neobsahuje důležitou premisu, která doplní logickou formu argumentu a jejímž přidáním získáme argument, který je z hlediska pravidel vyplývání validní.

P1: Zabíjet zvířata je špatné. [p → q]
P2: Abychom mohli jíst maso, musíme zabít zvíře. [p]
Z: Jíst maso je špatné. [tedy q]

Povšimněme si, že chybějící část není jako v případě enthymemes neproblematická. Není to všeobecně přijímaný princip, ale jde o kontroverzní tvrzení, se kterým bude antagonista jistě polemizovat.

Petitio principii

Bůh existuje, protože to je napsáno v Bibli, a Bible je pravdivá, protože je od Boha.

Důkaz kruhem spočívá v přijetí závěru v premisách, díky čemuž argument zdánlivě v závěru přináší nový poznatek, ale ve skutečnosti jen opakuje přijaté tvrzení. Argument je tak tautologií, a jako takový je nepřijatelný.

Jelikož se jedná o zásadní chybu, dá se očekávat, že ji málokdo předkládá. Chyba bude nejspíše na straně interpreta argumentu. Skutečně chtěl protagonista dokázat to, co předpokládá? Není závěr argumentu jiný? Rekonstruujeme skutečně argument? Neměli bychom věnovat pozornost jiné části textu?

Conflicting conditions

Opačný případ než petitio principii může nastat, pokud rekonstruujeme argument, který se jeví jako kontradikce. Jinými slovy argument, který obsahuje rozpor.

Sokratés je smrtelný a nesmrtelný. [S je A a non-A]

Sokratés nemůže být zároveň smrtelný a nesmrtelný. Takové argumenty jsou nepřijatelné, a proto, pokud se nám povede rekonstruovat argument jako kontradikci, měli bychom se znovu podívat, jestli se protagonista skutečně dopustil tak závažné chyby. Možná jsme vypustili důležitou informaci, která vysvětluje jen zdánlivou kontradikci.

Sice nelze, aby byl někdo smrtelný a nesmrtelný zároveň, ovšem pojmy jsou většinou „jemnější“ a je možné najít prostor pro to, aby se vzájemně nevylučovaly. Klíčem odstranění kontradikce je vyjasnění zdánlivě protikladných pojmů. Musíme najít dostatek informací, abychom tvrzení vysvětlili. Neopomněli jsme například definici použitých pojmů? Nebyly řečeny nějaké další důležité okolnosti?

Sokratés je smrtelný jako každý člověk, ale prostřednictvím Platónových děl je nesmrtelný.

Zdánlivě kontradiktorické tvrzení nemusí být problematické, pokud vyjasníme pojmy, které pouze budí zdání, že jsou v kontradikci. Je proto třeba pozorně studovat text a doplnit do rekonstrukce definice příslušných pojmů.

Neformální fauly

Ignoratio elenchi

Chyba relevance je jeden z nejběžnějších argumentačních faulů. Jeho podstatou je změna argumentace tak, že závěr neodpovídá tomu, o čem se argumentuje. Jelikož se jedná o obecnou chybu, zjistíme o mnoho argumentech, že porušují relevanci, často jsou však případem konkrétnějšího faulu.

Typické ignoratio elenchi porušuje relevanci v tom smyslu, že v rámci něj dojde k posunu argumentace, pročež předložený závěr neodpovídá řešené otázce.

A: Umožňuje zákon natáčet na kameru to, co dělají lidé před mým domem?
B: Zákon by to umožňovat měl, protože je to prostředek, kterým můžeš chránit svůj majetek.

Strana A se ptá na konkrétní fakt, ale druhá strana odpoví argumentem, který není vzhledem k otázce relevantní. Strana A chce vědět, zdá může natáčet prostor před svým domem, nechce znát argument pro to, proč by mohla. Chybný závěr (tedy ten, že natáčet může, protože mu to chrání majetek) se jeví jako správná odpověď na zkoumanou otázku. Strana B přesunula argument jiným směrem a dopustila se ignoratio elenchi.

Pokud argumentaci rekonstruujeme jako ignoratio elenchi, měli bychom hledat „spojení“ mezi zdánlivě nesouvisejícími částmi argumentace. Skutečně se A ptá na současnou legislativu? Nechce spíše debatovat o ochraně osobnosti? Pokud vazbu najdeme, upravme znění rekonstrukce tak, aby byla patrná:

A: Proč neumožňuje současný zákon natáčet na kameru to, co dělají lidé před mým domem?
B: Zákon by to umožňovat měl, protože je to prostředek, kterým můžeš chránit svůj majetek.

Typické ignoratio elenchi není záměrné. Strana, která se ho dopouští, nechce svést protistranu špatným směrem, ale spíše nepochopí, co se po ní chce. Zkrátka nemluví k věci. Při interpretaci se pak nejčastěji stane, že opomeneme zahrnout nějakou důležitou okolnost, která relevanci zajistí.

Red hering

Red hering je speciálním případem chyby relevance. Je při něm patrnější snaha autora o změnu předmětu debaty. Závěr argumentu není chybný vzhledem ke zkoumanému problému, ale zkrátka se ho netýká. Tedy u chyby relevance přijmeme chybný závěr, protože se domníváme, že souvisí se zbytkem argumentace, kdežto při red heringu nedostaneme chybný závěr, ale závěr zcela nesouvisející.

AB: „Takové neuvěřitelné lži, co tady předvedl pan Zaorálek, já to považuji za absolutně skandální. To je taková sprosťárna od vás, pane ministře! Vy tak lžete, sprostě lžete! […] Jste v politice tak dlouho, vy jste 28 let v politice a zakládal jste snad i Občanské fórum. A ani psí boudu jste nepostavil! Přes 27 let tady blábolíte, žvaníte o OKD, které jste nechali brutálně rozkrást,” spustil. (Parlamentní listy, 2017.)

AB původně argumentuje ohledně OKD, ale přejde k otázce kompetencí poslance Zaorálka. Může se zdát, že se ho snaží zdiskreditovat, ale spíše odvádí pozornost. Zesměšnění jeho kompetencí slovním spojením „psí bouda“ nás zcela odvádí od původního problému.

Red hering je účinný především proto, že odvádí pozornost směrem, který je pro nás atraktivnější. Proto je klíčem k jeho odstranění oproštění se od atraktivních, ale nesouvisejících fakt. Asi by bylo zajímavé zkoumat, jestli poslanec Zaorálek někdy postavil psí boudu, ale předmětem debaty je jeho vztah k OKD. Jinými slovy, nejatraktivnější pasáže argumentace nemusí být ty relevantní.

Strawman

Strawman spočívá ve změně stanoviska, proti kterému argumentujeme tak, aby bylo snadněji napadnutelné. Typicky jde o posun stanoviska zobecněním nebo zjednodušením.

A: Neměli bychom navyšovat výdaje na obranu země, protože v rozpočtu pro tento rok na to již nejsou prostředky.
B: Bez peněz na inovace bude armáda bezbranná, nebudou ani peníze na platy, natož provoz techniky, podle mého protikandidáta bychom ji měli rozpustit.

Strana B předkládá stanovisko, že armáda musí být financována, ale to neodpovídá stanovisku druhé strany, které jen nechce zvyšovat výdaje na armádu. Strana B předložením argumentu proti karikované tezi budí dojem, že vyvrátila stanovisko strany A.

Klíčem k odstranění chyby je nalezení konkrétnějších tvrzení. Často se totiž můžeme dopustit chyby tím, že hledáme co nejsilnější argument. Musíme se proto ptát, jestli je adekvátní argumentovat proti konkrétní tezi neúměrně silným stanoviskem. V argumentačním sporu totiž typicky předkládáme argumenty, které si odpovídají: strana A i B argumentují pro zvýšení, resp. nezvyšování nákladů; zrušení, resp. nezrušení armády. Hledejme v textu argumenty podobné síly a se stejným předmětem.

A: Neměli bychom navyšovat výdaje na obranu země, protože v rozpočtu pro tento rok na to již nejsou prostředky.
B: To by znamenalo zrušení nové jednotky určené k ochraně prezidenta – bez peněz na inovace bude bezbranná, nebudou ani peníze na platy, natož provoz techniky, podle mého protikandidáta bychom ji měli rozpustit.

Strawman je typickým faulem demagoga. Předkládá argumenty obecné, neumí totiž argumentovat konkrétně, protože nezná fakta. Demagoga vyřadíme (wishful thinking) z debaty tak, že budeme argumentovat o konkrétních věcech pomocí jasně definovaných pojmů a budeme to požadovat i po něm (pokud ovšem publikum bude stát o debatu o faktech). Při tvorbě rekonstrukce se tedy musíme vyvarovat vágních pojmů a nahradit je jasnými, pokud v textu jsou.

Slippery slope

Jeden brněnský matematik, vyučující na Fakultě informatiky MU, tvrdil, že i do přeplněné tramvaje se ještě jeden další cestující vždy vejde. Pak pomocí matematické indukce s úsměvem na rtech dokázal (už snad padesátý semestr v kuse), že „šalina má nekonečnou kapacitu“.⁶

Kluzký svah neboli slippery slope je faul, který chce vyvrátit stanovisko protistrany tím, že tvrdí, že jeho přijetí je první z řady událostí, které na sebe nutně navazují a vedou k nechtěnému důsledku. Odkazuje se při tom na domnělou zákonitost, která k nechtěnému závěru údajně vede. Oproti zdání ale neexistuje vazba mezi událostmi, jaká je postulována, a právě proto se jedná o faul.

Nesmíme povolit stavbu mešity v Brně, protože povolíme-li jednu, budou se stavět další, a nakonec tu nebude město, kde by nebyla mešita.

Vazba je obsažena v indukčním principu, který nás nutí autor faulu přijmout („i do přeplněné tramvaje se ještě jeden cestující vejde“, „povolíme-li jednu mešitu, budou se stavět další“). Strategie odstranění faulu stojí na odhalení faktu, že vazba mezi událostmi neplatí.

Způsob, jak odstranit chybu na straně interpreta, je nalézt v textu buď adekvátní obhajobu vazby, nebo upravit argument tak, aby nežádoucí závěr nebyl nutným důsledkem událostí. Oba postupy jsou náročné a tento typ faulu je navíc tak specifický, že jen málokdy se ho někdo dopustí omylem. Mnohem častěji si je jist platností vazby.

Pokud tedy rekonstruujeme nějaký argument jako slippery slope, pokusme se zjistit, zda nenajdeme fakta, která by obhajovala pravdivost obou kritických částí argumentu.

Nesmíme povolit stavbu mešity v Brně, protože povolíme-li jednu, budou se stavět další, a nakonec tu nebude město, kde by nebyla mešita. Jak se to stalo v zemi XY, kde nebyla žádná mešita, a jakmile povolili jednu, náhle tam byly mešity v každém městě.

I tento argument bude velmi těžké obhájit. Museli bychom opravdu najít takovou zemi XY, ve které vazba platila. Alternativou je pokusit se najít oslabení nechtěného závěru či vazby.

Nesmíme povolit stavbu mešity v Brně, protože povolíme-li jednu, může se stát, že povolí stavby mešit i jinde, což by byl precedens, který by snad mohl vést ke stavbě dalších mešit.

Pozměněný argument je ale velmi vzdálený od původního. Slippery slope je tak typická chyba, že pokud ji v rekonstrukci identifikujeme, těžko budeme hledat rozumnou alternativu, ale možné to je.

Fallacy fallacy

Obecný případ faulu, ve kterém se předpokládá, že dopouští-li se někdo argumentačního faulu, musí být závěr jeho argumentu špatný. To může být pravda, ale nemusí.

A: Mluvím anglicky a jsem tedy Angličan.
B: Anglicky mluví i Kanaďani, tvůj závěr je tedy špatný.
A: Ale já jsem Angličan.

Argument protagonisty je špatný, protože proti předpokladu, že mluví-li někdo anglicky je nutně Angličan, můžeme najít protipříklad, jak poukazuje antagonista. Není nutně pravdivé, že mluvím-li anglicky, jsem Angličan, mohu být například Kanaďan. Strana A se dopouští argumentačního faulu, předkládá argument ve formě modus ponens, kde jedna premisa je nepravdivá.

P1: Kdo mluví anglicky, je Angličan. [p → q]
P2: Mluvím anglicky. [p]
Z: Jsem Angličan. [q]

Antagonista si je vady argumentu vědom a správně předkládá protipříklad. Záhy se ale dopouští faulu fallacy fallacy. To, že protagonista podporuje svůj závěr vadným argumentem, ještě nemusí znamenat, že je jeho závěr neplatný. Jak totiž A dokládá, skutečně je Angličan. To, že někdo dělá chybu v argumentu, zkrátka neznamená, že je jeho závěr špatný.

Pokud nějaký argument rekonstruujeme jako fallacy fallacy, měli bychom se zamyslet, jestli v textu nenajdeme nějaký validní argument, který by podporoval správnost závěru protagonisty. Mohlo se totiž stát, že jsme v textu nalezli špatný argument a opomněli rekonstruovat argument dobrý. Podívejme se tedy znovu po nějakém dobrém argumentu.

Secundum quid

Faul spočívá v přenosu vlastnosti několika případů určitého jevu na celou třídu jevů. Jinými slovy unáhleně zobecníme naše pozorování založené na několika případech na obecné tvrzení.

A: Studium logiky vede člověka k tomu, že je v životě uspořádanější. Však se podívej na Maternovy a Raclavského články.
B: To ti nevím. Cantor se zbláznil, Tichý spáchal sebevraždu, Frege taky zešílel, Russell měl čtyři manželky a asi jsi taky viděl Peregrinovy vousy? Logikové jsou chaotici.

V běžné praxi dokážeme velice snadno posoudit, kdy se někdo dopustil unáhleného zobecnění. Intuitivně tušíme, že bychom měli soudit na základě velké části členů celé třídy. V případě komplikovaných jevů je téměř vždy zřejmé, že výčet několika příkladů nestačí. Konečně, to že zatím vždy vyšlo slunce, neznamená, že vyjde zítra, jak upozorňuje David Hume.

Chyby při rekonstrukci se dopustíme typicky tak, že přehlédneme nebo špatně určíme kvantifikátor. Vždy si tedy musíme všímat klíčových slov, které kvantifikátory signalizují (někteří, všichni, …), ale i slov která určují míru: skoro, téměř, většinou, občas, jen, pouze atd.

Všeobecná poučka zní, že žádná všeobecná poučka nemůže platit skutečně všeobecně. Jinými slovy, kdykoliv rekonstruujeme argument s obecným tvrzením, podívejme se, jestli jsme něco nepřehlédli. Každé všeobecné tvrzení musí být při rekonstrukci podezřelé, hledejme tedy, jestli je k tak silnému tvrzení důvod, hledejme, jestli není v textu slabší tvrzení.

A: Podívej se na Maternovy a Raclavského články. Nemůže vést logika k tomu, že jsou někteří lidé uspořádanější při tvorbě článků?
B: To ti nevím. Cantor se zbláznil, Tichý spáchal sebevraždu, Frege taky zešílel, Russell měl čtyři manželky a asi jsi taky viděl Peregrinovy vousy? Někteří logikové jsou v určitém specifickém ohledu příkladem toho, co nelze nazvat uspořádaností.

Druhá rekonstrukce je „nudná“, a to proto, že obsahuje střízlivější zobecnění. Unáhlená generalizace je velmi častá chyba v argumentaci, zdá se, že lidé rádi zobecňují. Není se čemu divit, zobecňování stojí na začátku každého pozorování a následné formulace teorií. Při rekonstrukci ale musíme být obezřetní a vyhnout se mu.

Cherry picking

Chyba spočívá v souzení o určité třídě objektů tak, že si z ní vybereme nereprezentativní vzorky, na jejichž základě vypovídáme o celé třídě. Jinými slovy, při souzení o určitém předmětu si vybíráme z dostupných ta fakta, která jsou okrajová. Jde o speciální případ secundum quid, ve kterém buď vědomě, nebo nevědomě vybíráme ty příklady, které nejsou typické, k čemuž můžeme mít různé důvody.

A: Státní zaměstnanci by měli dostat dvojnásobně přidáno, protože jsou v porovnání se zaměstnanci ze soukromé sféry podhodnoceni. Členové board managerů IBM mají dvakrát vyšší mzdu než členové board managerů České pošty a Českých drah.
B: Ale přece řadoví úřednicí IBM berou jen o polovinu více než odpovídající zaměstnanci ČD a ČP, navíc jich je mnohonásobně více než členů board managerů.

Protagonista tvrdí, že pokud porovnáme zástupce nejvyšších funkcí ve státní správě a soukromé sféře, vidíme výraznou disproporci platů. Mzdy by se měly plošně změnit pro třídu všech zaměstnanců, abychom tuto disproporci vyřešili. Na základě nereprezentativního vzorku dat ale nemůže nic soudit o vztahu výše platů u odpovídajících nižších úředníků, jak poukazuje antagonista. Antagonista dále upozorňuje, jak výjimečný je vzorek, na kterém protagonista argument postavil. Protagonistův argument je typickým příkladem cherry pickingu, vybral nereprezentativní vzorky třídy a zobecnil na základě nich tvrzení o celé třídě. Typický zaměstnanec soukromé sféry totiž nebere dvojnásobný plat oproti státnímu zaměstnanci.

Při odstraňování chyby budeme postupovat podobně jako v případě secundum quid. Hledejme důvod, proč by byla nereprezentativní data použita. Lze najít v textu podporu založenou i na typických datech? Není soud na základě cherry pickingu jen „třešničkou“ v argumentaci? Pokud ne, můžeme se ještě pokusit oslabit sílu zobecnění tak, aby odpovídalo datům, na kterých je založeno.

A: Členové boardu managerů státních podniků by měli dostat dvojnásobně přidáno, protože jsou v porovnání se zaměstnanci ze soukromé sféry podhodnoceni. Členové board managerů IBM mají dvakrát vyšší mzdu než členové boardu managerů České pošty a Českých drah.

Cherry picking je často zaměňován se secundum quid, ale významně se liší. Na první pohled při něm vidíme, že vzorek dat, na kterém se soudí, je zvláštní. Díky tomu se faul snadněji identifikuje i kritizuje. Stačí ukázat způsob, jakým byl výběr zmanipulován. U secundum quid se mnohem hůře dokazuje, že zobecnění je unáhlené, protože musíme prokázat, že je provedeno na nedostatečném vzorku dat.

The conjunction fallacy

Velmi specifického faulu se lze dopustit tím, že přikládáme konjunkci dvou jevů nepřiměřeně velkou pravděpodobnost. Uvažme následující příklad (KAHNEMAN – TVERSKY, 1983, s. 293–315):

Linda je 31letá, svobodná, otevřená a chytrá žena. Je to magistra filosofie a jako studentka se podrobně zabývala otázkami diskriminace a sociální spravedlnosti. Také se podílela na demonstracích proti jadernému zbrojení. Co je více pravděpodobné:
A: Linda je bankovní úřednice.
B: Linda je bankovní úřednice a zároveň je aktivní ve feministickém hnutí.

Přestože většina lidí by přidělila větší pravděpodobnosti možnosti B, protože by očekávala, že je velká šance, že je Linda vzhledem k jejímu profilu aktivní feministka, není to pravda. Uvažme například, že jev A je pravděpodobný pouze na 5 % a jev „Linda je aktivní ve feministickém hnutí“ třeba 95 %, pak je jev B pravděpodobný pouze na 4,75 %.⁷ Konjunkce pravděpodobností je vždy nižší než jednotlivé pravděpodobnosti v konjunkci.

Při tvorbě rekonstrukce si proto musíme dávat pozor, abychom neformulovali jednotlivé premisy v konjunkci, pokud to protagonista nezamýšlel. Můžeme totiž významně snížit jejich sílu. Vždy se tedy ujistěme, jaké vztahy mezi jednotlivými členy argumentu platí.

False dilemma

Falešné dilema stojí na chybném předpokladu, že existuje dichotomie mezi skupinou jevů. Tváří se jako disjunktivní sylogismus, ale protože předpokládaná dichotomie není skutečná, není závěr disjunktivního sylogismu validní.

A: Taky budeš v sobotu držet palce Slávii, aby porazila Bohemku?
B: To rozhodně ne.
A: Aha, takže ty jsi Sparťan!

Protagonista v tomto případě počítá s tím, že fotbalový fanoušek může fandit buď Spartě, nebo Slávii – nelze fandit nikomu jinému. Pokud někdo deklaruje, že nefandí Slávii, je podle něj tedy jedině Sparťan. To by ovšem platilo, kdy platila dichotomie, že někdo je buď sparťan, nebo slávista, a nic jiného. Fanda může ale být třeba „bohemák“, dichotomie je neplatná a argument je falešným dilematem, protože protagonista nemůže provést úsudek ve formě disjunktivního sylogismu.

P1: Někdo je buď sparťan, nebo slávista. [p nebo q]
P2: Nejsi sparťan. [ne p]
Z: Jsi slávista. [tedy q]

Faul poznáme snadno, tváří se jako disjunktivní sylogismus, ale předpokládá platnost podivné dichotomie. Jeho náprava v rekonstrukci ovšem není tak jednoduchá. Jeden ze způsobů je najít odkazy na další možné stavy věcí. Třeba si je protagonista vědom, že nejde o dichotomii, ale z nějakého důvodu jiné stavy vylučuje.

A: Taky budeš v sobotu držet palce Slávii, aby porazila Bohemku?
B: To rozhodně ne.
A: Aha, takže ty jsi sparťan! Bohemce přece fandí páprdové z Vršovic (a to ty nejsi).

Nová rekonstrukce argumentu vysvětluje, proč protagonista dochází k závěru, že B je sparťan, nejde už o falešné dilema, protože máme k dispozici celou strukturu argumentu.

Vždy hledejme fakta, která by mohla vysvětlit, proč protagonista přepokládá dichotomii, a ty zahrňme do rekonstrukce. Ten, kdo pak bude argument hodnotit, má k dispozici celý argument a může posoudit, jestli je protagonistova dichotomie přijatelná.

Non causa pro causa

Skupina faulů založených na nesprávném určení příčiny jevu je široká. Typicky při ní zavádíme příčinu tam, kde není. Obecný faul non causa pro causa lze proto specifikovat podle charakteru chyby. To nám pomůže lépe pochopit vztahy mezi částmi argumentu, a pak lépe opravit případné chyby. Klíčem ke správné rekonstrukci argumentu je hledat ten nejpravděpodobnější a nejpřirozenější způsob, jakým příčinnost jevy propojuje.

Otočení příčiny a účinku

Můžeme například soudit na příčinnost proto, že se dva jevy vyskytují spolu.

A: Po Brně se říká, že všechny ženy z Hodic umí péct skvělé dorty.
B: Tak to bys tam měl přestěhovat svou ženu, ta peče skvěle.

V Hodicích nejsou všechny ženy dobré pekařky snad proto, že by se tam stěhovaly cukrářky ze širokého okolí. Spíše se tam všechny naučily péct od matek, protože pečení má v Hodicích dlouhou tradici.

A: Po Brně se říká, že všechny ženy z Hodic umí péct skvělé dorty.
B: Že je z Hodic i tvá žena?

Druhý argument spíše odpovídá vztahu příčinnost mezi vařením a bydlením v Hodicích. Vždy je lepší hledat jednodušší a přirozenější vztah jevů.

Ignoring a common cause

Jiným příkladem faulu může být ignorování běžné příčiny. Soustředíme se při něm na příčinu, která je v jistém smyslu atraktivní, a opustíme tu, jenž má nejspíše hlavní podíl na zapříčinění jevu.

A: Během toho týdne, co jsem se učil na zkoušku z epistemologie, jsem pil 4 kávy denně a zkoušku jsem udělal. Zdá se, že káva zlepšuje epistemické schopnosti.

Protagonista se soustředil na příčinu vedlejší, která snad může mít vliv na jeho výkonnost při učení, ale ignoroval příčinu mnohem podstatnější. Při rekonstrukci se musíme vždy soustředit na tu příčinu hlavní a nenechat se svést atraktivně znějícími alternativami.

A: Během toho týdne, co jsem se učil na zkoušku z epistemologie, jsem pil 4 kávy denně a zkoušku jsem udělal. Zdá se, že káva zlepšuje epistemické schopnosti. Ale hlavně jsem se celý týden intenzivně učil.

Post hoc

Na příčinnost se nesmí usuzovat pouze na základně pouhé časové následnosti. Tento typ faulu je nejběžnější a popsal ho už Aristotelés. Lidé mají silnou tendenci z pozorování následnosti mylně odvozovat příčinnost.

A: Před zkouškou z epistemologie jsem vypil 4 kávy a zkoušku jsem udělal. Zdá se, že káva zlepšuje epistemické schopnosti.

Pokud najdeme v rekonstrukci schéma, které by vypadalo jako post hoc určení příčiny, pokusme se najít důvod, proč by měl daný vztah platit.

A: Před zkouškou z epistemologie jsem vypil 4 kávy a zkoušku jsem udělal. Zdá se, že káva zlepšuje epistemické schopnosti. Vždyť jsem nebyl vůbec unavený.

Confusing cause and effect

Velmi podobný případ usuzuje na příčinnost na základě společného výskytu jevů. Opět hledejme důvod, který ospravedlní použití vazby mezi jevy.

A: Při zkoušce z epistemologie jsem pil kávu a zkoušku jsem udělal. Zdá se, že káva zlepšuje epistemické schopnosti.

Fallacy of composition

Chyba kompozice spočívá v přenosu vlastnosti části na celek. Jestliže části celku mají určitou vlastnost, má ji i celek, předpokládá tento vzorec uvažování. Problém spočívá v tom, že ne všechny vlastnosti jsou přenositelné z částí na celek. Faul se na první pohled tváří jako legitimní operace s vlastnostmi, čímž může působit důvěryhodně, ale po podrobnějším dohledání zjistíme, že není adekvátní.

Když poběžím rychleji, mám větší šanci vyhrát závod, a tedy, když všichni poběží rychleji, tak všichni mají vyšší šanci vyhrát závod.

Chyba kompozice je velice specifický faul, který poznáme na první pohled. Jeho odstranění není snadné. Musíme se pokusit najít oporu pro to, proč je přesun vlastnosti z části na celek adekvátní.

Všechny kapitoly tohoto článku jsou nudné, a tedy je tento článek nudný. Přičemž nudnost je vlastnost přenositelná z části na celek.

V tomto případě je explicitně řečeno, že přesun vlastnosti je povolený.

Fallacy of division

Chyba rozdělení je opakem chyby kompozice. Předpokládá se, že vlastnost celku sdílí i všechny jeho části. Zdánlivá pravdivost má být zajištěna vztahem celku a jeho částí.

Ženy se dožívají vyššího věku než muži, a proto je nejstarší člověk na světě žena.

Stejně jako v předchozím případě je faul jen těžko zaměnitelný. Pokud ho budeme chtít z rekonstrukce odstranit, musíme najít princip, který bude obhajovat platnost přenosu vlastnosti.

Tento článek je nudný, a tedy všechny jeho kapitoly jsou nudné. Přičemž nudnost je vlastnost přenositelná z celku na části.

I v tomto případě je explicitně řečeno, že přesun vlastnosti je povolený.

Literatura

Babiš ve Sněmovně řval na Zaorálka: Řídí vás kmotr Pokorný. Kdo dělal papíry do Bruselu? ČEZ ovládl českou vládu. Vy jste nepostavil ani psí boudu!. Parlamentní Listy [online]. 2017 [cit. 2018-01-22]. Dostupné z: <http://www.parlamentnilisty.cz/politika/poslanecka-snemovna/Babis-ve-Snemovne-rval-na-Zaoralka-Ridi-vas-kmotr-Pokorny-Kdo-delal-papiry-do-Bruselu-CEZ-ovladl-ceskou-vladu-Vy-jste-nepostavil-ani-psi-boudu-503004>.

CURTIS, G. N. Logical Fallacies: The Fallacy Files. [online]. 2017 [cit. 2017-10-23]. Dostupné z: <http://www.fallacyfiles.org/index.html>.

HANSEN, H. Fallacies. In: ZALTA, E. (ed.) The Stanford Encyclopedia of Philosophy. [cit. 2017-10-23]. Dostupné z: <https://plato.stanford.edu/archives/fall2017/entries/fallacies/>.

KAHNEMAN, D. – TVERSKY, A. Extension versus intuitive reasoning: The conjunction fallacy in probability judgment. Psychological Review (90) Č. 4. 1983. S. 293–315.

LABOSSIERE, M. C. 42 Fallacies [online]. 2012 [cit. 2017-10-23]. Dostupné z: <https://aphilosopher.files.wordpress.com/2010/09/42-fallacies.pdf>.

---

Mgr. Martin Prokop je absolventem Katedry filozofie FF MUNI, kde v současné době studuje doktorský program. Zabývá se především teorií argumentace a epistemologií.

Kontakt: martin.prokop@mail.muni.cz