PROUDY > FILOLOGIE > MATERIÁLY

Ponorkové eso – Rudolf Singule

Vojáci armády maršála Malinovského byli těmi osobami, s nimiž Rudolf Singule svedl svůj poslední souboj. Střet se odehrál dne 2. května 1945 a byl to poslední den, kterého se Rudolf Singule dožil. Druhý ukrajinský front maršála Malinovského postupoval na Moravu směrem z jihu na sever a v dubnu 1945 již rudoarmějci obsadili Brno. Jelikož Malinovského armáda nedostala prestižní úkol, aby vyvěsila vítězný prapor nad Berlínem, jednotky Druhého ukrajinského frontu byly často doplňovány podřadnými kádry. Mnohdy se jednalo o protřelé kriminální živly, a právě s takovými měl co do činění dvaašedesátiletý muž, který přispěchal na pomoc obtěžované ženě, které hrozilo znásilnění.

Rudolf Singule udělal chybu. Při konfliktu s podnapilými rudoarmějci promluvil německy. Snad v rozrušení doufal, že se touto řečí lépe dorozumí. Němčina však vojáky rozzuřila a Rudolf Singule byl v šarvátce zastřelen.

Kdo byl Rudolf Singule?

V Brně na Ústředním hřbitově je pietně udržován jeho hrob, kde je pochován spolu s manželkou. Už v roce 1987 Brněnský městský střelecký sbor a Klub vojenské historie uspořádal vzpomínkovou akci na Rudolfa Singuleho na Den veteránů. Rovněž v roce 2006 jeho hrob navštívili pamětníci, mezi nimiž byl i vnuk Rudolfa Singuleho s dcerou.

Tak tedy kdo byl Rudolf Singule, narozený 8. dubna 1883 a zemřelý 2. května 1945 v Brně? Nápis na hrobě uvádí, že se jednalo o korvetního kapitána a velitele ponorky. Jakými cestami však musel projít rakouský námořník, aby nakonec spočinul v suchozemských Čechách?

Rudolf Singule je mezi znalci vojenské historie považován za ponorkové eso. Tím však jinými slovy označujeme totéž: elitního námořníka. „Tvrdí se, že Češi, jichž bylo v celé rakousko-uherské flotile asi 10%, tvořili celou třetinu posádek rakouských ponorek,“ píše J. Marek v knize Pod rakouskou vlajkou (2003, s. 56) a jmenuje jejich velitele, například Josefa Holuba, Zdeňko Hudečka, Leo Prášila, Karla Strnada anebo kormidelníka Josefa Valáška. Všeobecně lze říci, že v rakouském loďstvu Češi sloužili nejčastěji jako strojníci, zdravotníci, telegrafisté či navigátoři a všem byli známí především čeští muzikanti v lodních kapelách. Bývalý velitel ponorky U-27 Josef Holub byl v r. 1920 kapitánem lodi Legie, která dopravovala české legionáře z Vladivostoku do svobodného Československa. V rakousko-uherském válečném loďstvu dosáhl počet českých námořníků několik tisíc. (URBANOVÁ, 2004, s. 5.)

Jaká však byla kariéra Rudolfa Singule? Jeho osudy byly předurčeny především tím, že se narodil námořnímu komisaři v rakouském přístavu Pule na Istrijském poloostrově. Rodina Singulových však pocházela z Brna a měla zde domovské právo. Rudolfa bohužel nelákalo daleké vnitrozemské Brno, ale blízké a širé moře. Poté, když absolvoval námořní akademii ve Fiume, tedy nynější Rijece, sloužil na své první lodi, kterou byla pancéřovaná „Budapešť“. Po ukončení důstojnického kurzu se Rudolf Singule plavil na křižníku „Aspern“ do Číny. V r. 1909 přestoupil na právě založenou ponorkovou základnu ve své rodné Pule, kde se stal jedním z prvních ponorkových důstojníků. O ponorky projevoval zájem i následník trůnu Ferdinand d´Este, který si na základně prohlédl ponorku U4 dne 8. července 1909 a shledal tuto technickou novinku schopnou boje. Rudolf Singule se stal jejím velitelem v roce 1912. Podmínky v ponorkách byly tehdy tristní, protože šlo o stísněné a špatně větrané prostory, kde vzduch znečišťovaly i jedovaté spaliny.

Schylovalo se k válce, avšak Rudolf Singule prožíval nejšťastnější období svého života. V r. 1911 se oženil a brzy se mu narodily dvě dcery.

Po vypuknutí války v červenci 1914 se Rudolf Singule vrátil jako velitel ponorky U4 na pulskou základnu. Pro technickou obsluhu ponorek byl tehdy v Pule určen český inženýr z Plzně František Sokol, který byl s ponorkami dobře obeznámen, protože se podílel na jejich projektování. Po ukončení války v říjnu 1918 se stal vůdčí postavou českých námořníků v Pule, jelikož byl zvolen předsedou Ústředního pracovního výboru československého. Tento výbor řídil v přístavu námořní i civilní aktivity Čechů před jejich návratem domů. Rovněž i František Sokol spěchal po válce nazpět do ČSR, kde našel dobré uplatnění jako ředitel plzeňské Škodovky.

Ačkoli na počátku války Itálie patřila ke Trojspolku, válečných operací se v té době neúčastnila. Za vstup do války na straně Rakouska požadovala, aby jí Rakousko-Uhersko podstoupilo území s převážně italským obyvatelstvem – tedy část Tyrolska, Istrie, Dalmácie, Terst. Jednání se vleklo, až nakonec 23. května 1915 Itálie vyhlásila Rakousko-Uhersku válku a 24. května 1915 uzavřela smlouvu s Dohodovými mocnostmi. Ve vodách Jadranu tedy Rakousko-Uhersko získalo nového nepřítele a začalo válčit nejen s Dohodou, ale též s Itálií.

Už v červnu 1915 ponorka U4 pod velením Rudolfa Singuleho objevila svaz lodí v čele s britským křižníkem „Dublin“, který se vracel z Gallipoli. Vypálenými torpédy se podařilo křižník zasáhnout, ale poškozená loď přesto doplula do Brindisi.

Hned následující měsíc dostal Singule rozkaz, aby zaútočil na italský svaz křižníků s doprovodem torpédoborců, který se chystal ostřelovat železnici Dubrovník – Kotor. Ponorka vyplula proti křižníku „Giuseppe Garibaldi“ a potopila ho, nicméně nepronásledovala záchranné čluny s 525 muži, kteří spolu s admirálem Eugenem Trifarim prchali do bezpečí. Námořníci naskákali do moře a odtud je vylovily jejich doprovodné torpédovky. Nepoškozená ponorka U4 pak stačila zmizet pod vodou. Ztráta křižníku přiměla italskou stranu, aby se její velké lodě příště nepřibližovaly k chorvatskému pobřeží. Naopak Rudolf Singule obdržel za statečnost válečný kříž Marie Terezie. Udělení tohoto vyznamenání zároveň znamenalo povýšení do šlechtického stavu.

O veliteli Rudolfu Singulem bylo známo, že se choval gentlemansky k poraženému protivníkovi, ačkoli jeho vojáci nejednou sami riskovali život. Ještě před útokem na transportní lodě v Otrantské úžině v prosinci 1916 Singule varoval ultimátem jejich posádky, aby jim poskytl čas k nalodění do záchranných člunů. V těchto bojích však jeho ponorka byla sama ohrožena. Při úhybném manévru se totiž potopila do nebezpečné hloubky a námořníci se málem přiotrávili výpary z netěsnících motorů. Podobně v červenci 1917, když jeho ponorka potopila francouzskou ozbrojenou plachetnici „Berthilde“, Rudolf Singule projevil velkorysost vůči její posádce a pomáhal zachraňovat topící se námořníky.

Během první světové války měl Rudolf Singule na svém kontě jeden potopený i jeden vyřazený křižník a také 14 zničených a dvě poškozené nákladní lodě. Právem tedy proslul jako obávané ponorkové eso. Za zázrak je možno považovat, že během bojů jeho posádka nepřišla o jediného muže, avšak v červenci 1917 opotřebovaná ponorka U4 jen se štěstím dorazila do přístavu. Rudolf Singule pak již zůstal na břehu, kde byl pověřen školením námořníků pro nové ponorky Panter.

Tehdy už velel rakouskému námořnictvu Maxmilián Njegovan (1858 – 1930), který převzal velení po zemřelém velkoadmirálovi Antonu Hausovi (13. 6. 1851 – 8. 2. 1917). Rudolf Singule admirála Njegovana zřejmě osobně znal, protože v letech 1898 – 1905 byl Njegovan instruktorem na námořní akademii, kterou Singule absolvoval v roce 1901. Ohlédnutí za životem v rakouském námořnictvu muselo být pro Singuleho radostnější než očekávání civilního života, který měl nastat po válce.

Jak známo, ani personální změny v nejvyšších patrech branné moci nezabránily tomu, že Rakousko nezadržitelně směřovalo k porážce. Na rozklad rakouské armády měly vliv především problémy se zásobováním potravinami, vnitřní národnostní konflikty a šíření revolučních nálad. „Tyto problémy byly ještě podtrženy mnohonárodnostním složením posádek našich lodí tak, že k podvratné činnosti socialistů se přidávaly i politické aktivity jugoslávských, českých a italských patriotů“, zapsal si Miklós Horthy (MAREK, 2003, s. 142).

Vše se projevilo za vzpoury v Boce Kotorské, kde lodě vyvěsily rudé vlajky. Povstání se účastnilo asi 4000 až 6000 námořníků a jejími iniciátory byli námořníci na křižníku Sankt Georg, kde asi ze šesti stovek členů posádky byla většina Chorvatů a také 70 Čechů. (MAREK, 2003, s. 131). K jejich požadavkům patřilo mimo jiné ukončení války, všeobecná demobilizace a přiznání národního sebeurčení. Koncem února 1918 byla vzpoura tvrdě potlačena, bývalý kapitán Sankt Georgu Bořivoj Radoň, který sice v té době již velel letecko-námořnímu sboru, ale díky němuž na jeho bývalé lodi stále ještě panoval národnostně snášenlivý duch, tedy tento Radoň byl v květnu 1918 převelen do Vídně. Také nejvyšší velitel loďstva viceadmirál Maxmilián Njegovan byl potrestán tím, že byl odvolán ze všech svých funkcí. Na jednu z jeho funkcí – totiž na místo předsedy námořního oddělení v ministerstvu války – císař Karel I. dosadil pražského rodáka Franze von Holuba (1865 – 1924) a velitelem námořní flotily jmenoval kontradmirála Miklóse Horthyho (1868 – 1957), který posléze v letech 1920 až 1944 stál v čele maďarského státu. Žádné z těchto osobností se však již nepodařilo udržet pohromadě rakousko-uherské soustátí.

Stejně jako pro všechny ostatní, také pro Rudolfa Singuleho válka skončila na podzim roku 1918. Tehdy poražené Rakousko-Uhersko bylo nuceno předat rakouskou flotilu Jihoslovanskému státu, vzniklému ze spojení Slovinců, Chorvatů a Srbů. Zisky místo ztrát počítali jen někteří. Patřila k nim například plzeňská Škodovka, která dodávala veškerou dělostřeleckou výzbroj rakousko-uherskému námořnictvu pro dreadnoughty třídy Tegetthoff a která si ceny za bezkonkurenční dodávky stanovila sama.

Demobilizovaní českoslovenští námořníci opouštěli Pulu vlakovými transporty. Jelikož každý z nich si mohl libovolně zvolit místo svého dalšího působiště, Rudolf Singule se vrátil do své domovské obce – tedy do Brna. Přijal zaměstnání v penzijní pojišťovně a jako demobilizovaný námořník byl veden mezi záložními důstojníky Dunajské flotily.

Po okupaci Československa nacisty se dopustil těžko pochopitelného kroku. V březnu 1939 se zřekl československého občanství a přihlásil se k německé národnosti. Svůj česko-německý původ totiž obvykle prezentoval tak, že se označoval za Moravana, takže svoji národnost nikdy neviděl jednoznačně. Nelze vyloučit, že zvolil německou příslušnost proto, aby mohl opustit kancelářské zaměstnání, kde se k smrti nudil. Ti, kdo ho osobně znali, byli nicméně přesvědčeni, že k tomuto rozhodnutí ho dovedly mnohem závažnější osobní důvody. Jeho zemřelá manželka Dora (1887 – 1940) byla totiž Židovka a dcery ze smíšeného manželství bylo nutno chránit. Naopak jeho druhá manželka jako Němka jeho volbu vřele schvalovala.

Manželé Singulovi se tedy v roce 1940 odstěhovali z Brna. Rudolf Singule jako aktivní důstojník získal místo v německém námořnictvu a v hodnosti korvetního kapitána byl velitelem školní ponorky UD4 jednak v Kielu a jednak v Itálii. Členové jeho rodiny se pochopitelně cítili bezpečněji tam, kde nikdo ze sousedů nebyl o rodině informován. V novém zaměstnání však Rudolf Singule strávil pouhé tři roky. Od r. 1943 byl totiž penzionován a na sklonku války žil v Brně.

Jakou vzpomínku si na něj uchovávají ti, kdo ho znali? Nepodivovali se nad tím, že se s jistou dávkou lehkovážnosti přimknul k německé válčící straně, aniž by litoval toho, že se zcela odpoutal od svých českých kořenů? Anebo naopak jeho ctitelé vysoce cenili jeho statečnost a obdivovali jeho gentlemanské chování vůči poraženému nepříteli? Skláněli se před jeho šlechetností, s níž se zastával slabších, jichž se boj netýkal? Rudolf Singule totiž patřil k těm důstojníkům, kteří vnímají střet s protivníkem poněkud starodávným způsobem – jako čestný souboj, jemuž předchází zvolání: „Do střehu!“ Milovníci vojenské historie na něj jistě vzpomínají jako na významnou osobnost, jejíž nevšední osudy stojí za připomenutí. Válka ho paradoxně nepohltila tehdy, když v bojích riskoval život, ale tehdy, když už byl přesvědčen, že boj skončil.

V listopadu 2018

Dana Ferenčáková

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz