(…k polské otázce v Kominterně…)

Dana Ferenčáková

Pátý Kongres Komunistické internacionály se sešel v červnu a červenci roku 1924 v Andrejevském sále moskevského Kremlu. Kongresu se již nezúčastnil V. I. Lenin, který zemřel v lednu téhož roku, ale předsedou KI zůstával další přesvědčený stoupenec a propagátor „světové proletářské revoluce“ – Grigorij Zinovjev (1883–1936). Do Moskvy přijelo více než pět set delegátů komunistických stran a dělnických organizací ze 49 zemí. Nálada byla napjatá a podrážděná. Organizátorům proletářského povstání v Německu i jinde, zastupujícím Komunistickou internacionálu, se nezdařilo vést masy k úspěšným protivládním akcím. Lidé si po válce především přáli uklidnění, navození pořádku a zlepšení zásobování. Vize celosvětové proletářské revoluce mizela z obzoru.

V r. 1921 Komunistická internacionála vyslala do Německa maďarského revolucionáře Bélu Kuna (1886–1938/1939), aby jako poradce německých komunistů řídil povstání ve středním Německu. Ačkoli v čele Německa stanul sociálně-demokratický prezident Friedrich Ebert (žil 1871–1925, prezidentem od února 1919 do smrti) a ačkoli téměř ve všech vládách Výmarské republiky byli zastoupeni sociální demokraté, nepředstavovalo to výhodu pro světové vítězství proletářské revoluce, protože tito představitelé levice nestranili násilnému uchopení moci. Levice byla rozpolcena na umírněnou a radikální frakci a sociální demokraté reprezentovali tu část, která byla stoupencem parlamentarismu. Řadoví občané již neočekávali další vyhrocování konfliktů od koaliční vlády, kde kromě socialistů byli též lidovci a centristé. Požadovali spíše, aby vláda byla schopna potlačit ozbrojené pouliční potyčky a nastolit pořádek.

Instrukce Kominterny však hovořily jinou řečí. Podle nich signálem k povstání měl být dynamitový atentát v rychlíku Halle-Lipsko v březnu 1921. Předseda KS Německa Paul Levi (1883–1930) akci kritizoval pro její zjevný avanturismus a označil ji za „největší bakuninovský puč v dějinách“. Na instrukcích Kominterny se tím však nic nezměnilo. Nakonec se podařilo situaci uklidnit za pomoci pravicových polovojenských oddílů Freikorpsů, které povolala vláda. Ty nedovolily komunistům, aby se postavili do čela závodních rad a zmocnili se průmyslových podniků. Jak Paul Levi, tak sociálně-demokratičtí lídři byli tedy tvrdě kritizováni Kominternou za selhání akce. Zatímco Paul Levi byl odsuzován především za nedostatek disciplíny a po bouřlivé debatě byl z KS vyloučen, sociální demokraté byli naopak káráni za to, že se nepodřídili komunistům a nepřijali jejich vedoucí roli v povstání. Neúspěch akcí v Německu zdánlivě pomohl zvýšit prestiž sovětských lídrů, protože jen oni to byli, kdo dosud byli schopni dovést říjnovou revoluci do vítězného konce.

V roce 1923 devalvace marky a nedostatečné zásobování hrozilo v Německu hladovými bouřemi. Zvláště vyostřený byl konflikt v Porůří, které kvůli nespláceným reparacím bylo obsazeno francouzským a belgickým vojskem. Vláda Gustava Stresemanna (1878–1929) vyhlásila v Sasku výjimečný stav, aby zabránila generální stávce, avšak než se informace rozšířila po celé zemi, vstoupili do stávky hamburští přístavní dělníci vedení Ernstem Thalmannem. (1886–1944). V té době již Thalmann nahradil Leviho v čele KS a Kominterna očekávala, že ve svém rodném městě, kde dříve působil jako odborový předák, úspěšně povede dělníky do ozbrojeného střetu. Dne 28. 10. 1923 ve městě i v přístavu vypuklo povstání, ale sociální demokraté odmítli následovat komunisty, kteří útočili na policejní strážnice. Nakonec za přispění policejních složek a armádních jednotek Reichswehru bylo povstání potlačeno.

Na V. Kongresu Komunistické internacionály v r. 1924 byla tedy podrobena kritice nejen politika sociální demokracie, jejíž vůdcové nepodpořili komunisty a nepostupovali s nimi ruku v ruce, ale také nedisciplinovaní komunisté, kteří nejednali podle pokynů Komunistické internacionály. Z levicových pozic byl na kongresu kritizován rovněž československý delegát Karel Kreibich (1883–1966), původně německý sociální demokrat a od r. 1921 člen KSČ, zastávající od r. 1920 pozici poslance a v letech 1935 až 1938 funkci senátora. V letech 1927 až 1933 pak pracoval v Moskvě jako redaktor německé mutace časopisu „Komunistická internacionála“.

Do rezoluce na V. Kongresu KI v r. 1924 se dostala formulace : „Všechny buržoazní strany a zvláště sociální demokracie získávají fašistický charakter a používají fašistické metody boje s proletariátem… Taktika jednotné fronty byla a stále zůstává metodou revoluce... neboť je to taktika komunistického předvoje, obklíčeného nepřáteli při jeho boji proti zrádným představitelům kontrarevoluční sociální demokracie... Komunistická strana musí být centralizovanou stranou a žádné frakce nejsou přípustné…“ (McDERMOTT – AGNEW, 2011, s. 276.)

Komunistická internacionála tedy nastoupila ostře levicový kurz a to nejen uvnitř komunistických stran – ale ke škodě dělnického hnutí také zaujala nesmiřitelný postoj vůči sociální demokracii. Nepřipouštěla nejen diskusi se sociálními demokraty, ale ani uvnitř samotné komunistické strany, aby v ní nevznikaly frakce. Boj proti „sociálfašismu“ se stal vůdčí doktrínou na celé desetiletí a „bolševizace“ vůdčím heslem. „Jedním z nejdůležitějších předpokladů bolševizace je železná proletářská kázeň,“ tvrdily teze o bolševizaci na V. plénu exekutivy Kominterny v dubnu 1925. Jednotná lidová fronta v představách komunistů znamenala nebezpečí „sklouznutí na pozice reformismu“ a k tomu se teze vyjadřovaly tak, že bolševizace je neslučitelná se separatistickými a federalistickými tendencemi. (McDERMOTT – AGNEW, 2011, s. 278) Národní zájmy tedy měly být podřízeny zájmům světové revoluce, a tudíž tuhé kázni v Komunistické internacionále, protože ta sama sebe ztotožnila se zájmy celosvětového proletariátu.

Francouzský odborový předák a jeden z představitelů FKS Pierre Monatte (1881–1960) označil tento proces za „nastolení kasárenského kaprálského režimu“, načež byl vyloučen z FKS kvůli podrývání autority strany. Vývoj uvnitř KI tedy neprobíhal poklidně, nýbrž byl provázen řadou střetů i denunciací a požadavků na vyloučení z komunistické strany.

Nebezpečí této situace si uvědomovali zvláště polští politici, kteří se v mnohých otázkách rozcházeli s bolševickou doktrínou. V dopise politbyru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) polští předáci Adolf Warski, Henryk Maxmilián Walecki a Wera Kostrzevová – později známí jako „tři W“ – zapochybovali o tom, zda vyhrocení rozkolu v komunistické straně je rozumné. Odpověď předsedy výkonného výboru Komunistické internacionály Grigorije Zinovjeva však byla výhružná: „Musíme vymýtit všechny pozůstatky sociáldemokratismu, federalismu a autonomie… Pokud se pokusíte jít proti nám, zpřerážíme vám kosti.“ (McDERMOTT – AGNEW, 2011, s. 61, 62.) Na Stalinův příkaz byla tehdy trojice označena za „oportunistickou opozici“, která škodí zájmům Sovětského svazu, a tím také všem proletářům světa.

Na V. kongresu Komunisrické internacionály v r. 1924 se však polská delegace nenechala zastrašit. Wera Kostrzewa (vlastním jménem Maria Koszutska) (1876–1939) odpověděla neohroženě: „Klevety soudruha Stalina, že podporujeme oportunistické tendence v německé i ruské straně, jsou zcela neopodstatněné. V naší Komunistické internacionále už polámané kosti srůstají. Obávám se však něčeho jiného. Kvůli vašim privilegiím nejsou pro vás nebezpeční takoví lidé, kterým je možno lámat kosti jako nám, ale ti, kdo kosti vůbec nemají…“

Wera Kostrzewa měla pro strach uděláno. Jako socialistická politička prošla několikrát polským vězením, později stála u zrodu polské komunistické strany a byla členkou jejího ústředního výboru. Působila také v redakci levicových novin „Robotnik“ (1908–1914) i „Glos robotniczy“ (po r. 1916) a pro jednání KI zpracovávala řadu podkladů o agrární a národnostní otázce. Spolu s Henrykem Lauerem (1890–1939) napsala „These o situaci v Polsku“, které byly určeny pro rozšířené plénum Exekutivy KI v r. 1926. Byla to tedy zkušená politička, která ve svých osmačtyřiceti letech již nepodléhala iluzím. Přece však ani její představivost nesahala až tam, kam ji dovedla realita.

Její kolega Hanryk Lauer byl ekonomem, od r. 1919 byl členem polské KS a od r. 1923 žil v SSSR, kde byl rovněž členem VKS(b). V Komunistické internacionále zastupoval předsednictvo KS Polska. Na počátku třicátých let pracoval v Nejvyšší hospodářské radě SSSR a v prezidiu Plánovací komise (Gosplánu) Rady ministrů SSSR, kde měl na starost oddělení pro hornictví a slévárenství. Žádného z uvedených vysokých polských funkcionářů nečekala zářivá budoucnost.

Během bouřlivých debat na plenárním zasedání V. kongresu Kominterny v r. 1924 Josif Stalin (1879–1953) přecházel v předsálí sem a tam, pokuřoval a přemýšlel. Nesouhlas polských komunistů s politikou Kominterny, kde podle jeho mínění sovětským komunistům po právu náležela vedoucí role, mohl být pro budoucnost nebezpečný. Pokud by SSSR usiloval o posunutí západní hranice zpět na linii, která před Brestlitevským mírem na mapě ohraničovala bývalé Ruské impérium, existovalo nebezpečí, že polští komunisté by toto úsilí podkopávali a napadali. Usoudil tedy, že v případě mezinárodních sporů na polskou KS není spolehnutí, protože by mohla stranit národním zájmům Poláků. Stalin se tedy rozhodl k zákroku. Zanedlouho po kongresu z polské sekce Kominterny byli odvoláni spoluzakladatelé polské KS – Adolf Warski (1868–1937), Wera Kostrzewa (1876–1939), Henryk Walecki (1877–1937) a Edward Prochniak (1888–1937).

Naopak jako člen výkonného výboru Kominterny byl dosazen Dmitrij Manuilskij (1883–1959), který se řadil ke stalinistické frakci. Nařizování a provádění těchto personálních změn bylo usnadněno tím, že národní komunistické strany byly pouhými sekcemi Komunistické internacionály, takže výkonný výbor Kominterny byl jejich nadřízený orgán.

Adolf Warski se politické práce nevzdal. Jako polský občan byl v roce 1926 zvolen do polského Sejmu za komunistickou stranu a když v Polsku ztratil půdu pod nohama – požádal v SSSR o azyl. Uchýlil se do Ústavu Marxe, Engelse a Lenina a ve třicátých letech se věnoval historii polského dělnického hnutí. V období stalinských represí byl uvězněn a zastřelen, posmrtně byl rehabilitován

Henryk Maxmilián Walecki byl v letech 1935–1937 redaktorem časopisu „Komunistická internacionála“ a od r. 1935 také člen výkonného výboru Kominterny. I on podlehl represím a zemřel během stalinského teroru v r. 1937 a podobně jako Warski byl posmrtně rehabilitován.

Ani Grigorij Zinovjev (1883–1936) po svém konfliktu s polskými delegáty na V. kongresu KI nevydržel ve své funkci. V r. 1926 Stalin inicioval jeho sesazení a nahrazení Nikolajem Bucharinem (1888–1938), který řídil Komunistickou internacionálu v letech 1926–1928. Avšak ani on se Stalinovi nezavděčil. Krátce před zahájením VI. kongresu Kominterny v červenci 1928 se Bucharin potají sešel s Kameněvem a vzájemně se informovali o tom, že funkcionáři Kominterny jsou odposloucháváni a sledováni OGPU. Donašečská politika se začala zajídat mnohým členům strany a zejména ji odsuzovala tzv. „levicová opozice“ kolem Lva Trockého (1879–1940). V předchozím roce k desátému výročí Říjnové revoluce tato skupina zorganizovala svá samostatná vystoupení, avšak v jejich průběhu zasáhla policie, aby navodila pořádek. V boji o moc „trockisté“ nejdříve sklidili ideovou porážku a poté byli zbaveni funkcí. Spoluzakladatel Kominterny v r. 1919 a autor jejího manifestu Lev Trockij na zasedání výkonného výboru KI v říjnu 1927 byl vyškrtnut ze seznamu jejích funkcionářů a koncem roku 1927 byl vyloučen také z komunistické strany stejně jako Grigorij Zinovjev. Trockému byl nejdříve přikázán pobyt v Alma-Atě, posléze v r. 1929 byl vypovězen do zahraničí, v r. 1932 zbaven sovětského občanství a v Mexiku byl nakonec zavražděn Ramonem Merkanderem v r. 1940.

Trockij byl zajímavý diskutér a vzdělaný teoretik a jeho knihu „Zrazená revoluce“, která byla vydána česky v Praze v r. 1937, je snad možno vnímat tak, že Trockij hledal způsob, jak skloubit dynamiku rázných a tedy revolučních modernizačních změn, schopných zbavovat se staré ideologické veteše, se stabilitou pevného správního řádu, nutného pro klid ke tvůrčí a budovatelské práci. Situace v SSSR je v knize podrobena drtivé kritice.

Po atentátu na Sergeje Kirova v r. 1934 byla zahájena série moskevských procesů, která smetla mnoho významných špiček politického života i armády v SSSR. Výsledkem bylo, že oba zmínění politici – Grigorij Zinověv (1883–1936) a Lev Kameněv (1883–1936) – byli odsouzeni k trestu smrti a oba popraveni shodně v tomtéž dni v srpnu 1936.

Pro oběti stalinských represí tedy byla buď uchystána profesní degradace a šikana, anebo byly přímo fyzicky likvidovány. Zvláště dalekosáhlý a drtivý dopad měly tyto kádrové zásahy na oblast zahraniční politiky. Například vynikajícímu reprezentantovi sovětské diplomacie Kristianu Rakovskému (1873–1941), rodilému Bulharovi s rumunským občanstvím, se nevyplatilo, že na XII. sjezdu ruské komunistické strany v r. 1923 kritizoval Stalinovu národnostní politiku. Ještě tentýž rok byl odeslán z Ruska jako diplomat nejdříve do Anglie a pak do Francie. V r. 1927 mu byla vyjádřena nedůvěra tak, že byl povolán zpět do SSSR, zbaven všech funkcí a vypovězen nejdříve do Kustanaje, pak opětovně do Barnaulu. Dne 27. 1. 1937 byl uvězněn a poté souzen v procesu s „antisovětským pravicově-trockistickým blokem“. Spolu s dalšími obviněnými, zapsanými na „stalinském seznamu“, byl zastřelen dne 11. 9. 1941.

K dalším zkušeným sovětským diplomatům, podrobeným represím, patřil Marcel Rozenberg (1896–1938). Byl prvním oficiálním představitelem Sovětského svazu v Lize národů a zastupoval SSSR v mnoha různých evropských zemích. V době občanské války ve Španělsku v letech 1936–1937 jako sovětský velvyslanec poskytoval interbrigadistům významnou pomoc. Nehledě na jeho zásluhy byl zatčen podle „stalinských seznamů“ dne 26. 12. 1937 a zastřelen 5. 3. 1938.

Z diplomatických služeb musel odejít také Vladimír Antonov-Ovsejenko (1883–1938), který byl v r. 1924 konzulem v ČSR. Během občanské války ve Španělsku v letech 1936–1937 byl generálním konzulem v Barceloně, kde vypomáhal také jako vojenský poradce. Koncem roku 1937 byl odvolán ze Španělska do SSSR, uvězněn, dne 8. 2. 1938 odsouzen a o dva dny později zastřelen. V knize Interbrigadisté, Československo a španělská občanská válka je citován výrok Daniely Kolenovské: „…ač vojensky Moskva republikánům pomohla, politicky je zničila.“ (S. 126.)

Ke konci třicátých let se stahovala smyčka dokonce i kolem krku ministra zahraničí Maxima Litvinova (1876–1951) V době od června 1937 do května 1939 byl tiskovým tajemníkem komisariátu zahraničí Jevgenij Gnědin (1898–1983), který byl na jaře 1939 zatčen a mučen, aby poskytl kompromitující údaje na svého nadřízeného – ministra Litvinova. Ačkoli se k tomu nepropůjčil, byl déle než rok držen ve vězení a poté odsouzen na deset let ztráty svobody. Po Stalinově smrti a zatčení Lavrentije Beriji byl rehabilitován a v padesátých letech se znovu věnoval publicistice i činnosti v lidskoprávních organizacích, přičemž se spřátelil s A. D. Sacharovem. Sám ministr Maxim Litvínov byl ve čtyřicátých letech velvyslancem v USA a při neoficiálních přátelských setkáních se vyjadřoval velmi nelichotivě o byrokratické zkostnatělosti sovětského systému. Ačkoli jako stoupenec evropské kolektivní bezpečnosti měl nepochybné zásluhy na činnosti sovětské delegace v Lize národů, mnohdy ani jemu se nedařilo získat širokou mezinárodní podporu pro politiku své země.

Skutečným šéfem Kominterny se stal v roce 1928 Dmitrij Manuilskij (1883–1959), který z člena výkonného výboru povýšil na tajemníka a prakticky řídil KI až do jejího rozpuštění v r. 1943. Direktivní postupy místo diskuse zcela ovládly praxi KI a s cizími státními příslušníky bylo nakládáno jako by podléhali sovětské jurisdikci. Z Francie do Moskvy byl povolán představitel KS Francie a člen jejího kolektivního vedení v letech 1929–1930 Pierre Celor (1902–1952). Hned po příjezdu se k němu mocenské orgány chovaly jako k provinilci. Zůstal v Rusku bez peněz, a když byl 8. 3. 1932 předvolán na schůzi, přítomní členové NKVD ho podrobili dvanáctihodinovému výslechu. Očekávalo se od něj přiznání, že pronikl do komunistické strany jako cizí agent. Teprve 8. 10. 1932 mu bylo umožněno, aby se vrátil do Francie.

Po této zkušenosti byla vytvořena kádrová sekce Kominterny, kde platilo, že pro všechny funkcionáře Kominterny byl založen spis se životopisnými údaji, které mohly být využity i pro sovětské bezpečnostní orgány. V r. 1935 se stal tajemníkem výkonného výboru Kominterny jeden z nejvyšších představitelů NKVD Michail Trilisser (1883–1940). Pod jeho vedením kádrové oddělení vypracovávalo pro NKVD „černé seznamy“ nepřátel SSSR. Od r. 1937 Trilisser převzal odpovědnost za nemilosrdné čistky v oddělení mezinárodních styků exekutivy KI.

Jelikož mzdu zaměstnanců exekutivy a sekretariátu Kominterny vyplácel sovětský stát, vláda SSSR se považovala za povolanou k rozhodování o tom, koho v KI zaměstná. Od 1. 1. 1937 do 17. 9. 1937 komise sekretariátu Výkonného výboru KI vypověděla z práce v Kominterně 256 osob. Tyto výpovědi byly pouhou předzvěstí politického pronásledování a zatčení.

Největší čistky proběhly v německé sekci Kominterny. Týkaly se jak funkcionářů, tak také antifašistických uprchlíků a dělníků, kteří chtěli v SSSR budovat socialismus. Po porážce Polska, když se Německo a SSSR staly sousedy podél společné hranice, tedy v období od listopadu 1939 do května 1941, bylo ze Sovětského svazu do nacistického Německa vydáno 350 osob.

Další nejvíce postiženou sekcí byla sekce polská. Už v květnu 1926 požadovala ruská delegace v exekutivě KI, aby sovětská tajná policie prošetřila záležitosti polské KS a odhalila provokatéry. Předzvěstí pádu zmíněných „3W“ – tedy Wery Kostrzevy, Adolfa Warského a Henrika Waleckého, bylo již jednání ÚV KS Polska, které se konalo v červnu 1929 v Berlíně a kde tito představitelé nebyli zvoleni do ÚV.

Maria Koszutska (působící v SSSR od r. 1929/1930 pod pseudonymem Wera Kostrzewa), byla v r. 1937 nařčena z protisovětské činnosti a jejím blízkým dlouho nebyl znám její osud.

V prosinci 1993 do Polské komise MEMORIÁLU v Moskvě byl doručen dopis Olgy Koszutské, která pátrala po své příbuzné Marii Karlovně Koszutské s prosbou, aby byly vyhledány doklady o jejím procesu a zjištěny okolnosti její smrti. V této věci se pak angažovala novinářka a historička Anna Michajlovna Grišinová, která založila polskou sekci MEMORIÁLU. Poslední prací A. M. Grišinové byla studie „Gody protivostojanija“ (GRIŠINOVÁ, 2011). Z dosti obšírného pojednání vyplývá, že na Věru Kostrzevovou čili Marii Koszutskou byl vydán zatykač dne 8. 7. 1937, v němž byla obviněna z vyzvědačství pro teroristickou „Polskou vojskovou organizaci“ (POV). Na její příkaz se údajně vloudila do KS Polska, aby v ní šířila ideje pilsudštiny a prováděla „špionsko – diverzní a teroristickou činnost“. Věra Kostrzevová své provinění nepřiznala. Uzavřené jednání soudu se konalo 2. 10. 1937 v Moskvě, probíhalo 20 minut a na něm byla M. Koszutská odsouzena ke ztrátě svobody na deset let. Z Moskvy byla odvezena do Jaroslavského vězení, kde zemřela ve svých 63 letech dne 9. 7. 1939. Rehabilitována byla v r. 1956.

Její kolega ekonom a redaktor Henryk Lauer byl zatčen 22. 5. 1937 a v jediném dni – totiž 21. 8. 1937 – byl současně obviněn ze špionáže a zastřelen. Rehabilitován byl 14. 5. 1955.

Edward Prochniak (1888–1937), účastník únorové a říjnové revoluce v Rusku, který po revoluci reprezentoval polské oddělení v sovětském Lidovém komisariátu národností a který byl od prosince 1918 členem KS Polska, byl současně jejím představitelem ve výkonném výboru Kominterny, protože byl polským občanem. V roce 1935 byl nejdříve degradován na kandidáta výkonného výboru KI bez hlasovacího práva, poté v květnu 1937 uvězněn a 21. 8. 1937 popraven. Rehabilitován byl o dvacet let později.

Jeho stranický kolega Julius Lesczyňski (pseudonym Leňski, 1889–1937), původně člen polské sociální demokracie a po revoluci komisař pro polské otázky v Lidovém komisariátu RSFSR, od r. 1925 člen ÚV KS Polska a v letech 1929 až do smrti generální tajemník KS Polska, byl koncem roku 1937 uvězněn stejně jako Prochniak a zastřelen. V roce 1955 byl rehabilitován

Viktor Serge (1890–1947, vlastním jménem Viktor Kubalčič) syn ruských emigrantů, organizační pracovník Kominterny, podřízený Zinovjevovi, byl jako sympatizant protistalinské opozice vyloučen z KS v r. 1928, v r. 1933 zatčen a poslán do Orenburgu do vyhnanství. Jelikož se jednalo o spisovatele, píšícího francouzsky, na přímluvu Romaina Rollanda mu bylo umožněno odjet z SSSR.

Jan Borowski (vlastním jménem Ludwik Komorowski) byl z pracovního poměru v sekretariátu KI propuštěn 17. 7. 1938 a brzy poté dne 7. 10. 1938 zatčen. Také Anton Krajewski (vlastním jménem Wladyslaw Stein) byl odveden do vězení dne 26. 5. 1937 přímo od pracovního stolu v Kominterně, kde pracoval v oddělení propagandy. Takto by bylo možno vyjmenovávat celou řadu dalších nevinně pronásledovaných osob, které postihl stalinský teror.

Lidový komisariát vnitra SSSR zahájil rozsáhlé vyšetřování v souvislosti se smyšlenou kauzou „Polské vojskové organizace“ (v polštině Polska Organizacja Wojskowa) již v r. 1933, ale plně je rozvinul v letech 1937 až 1938. Masový rozsah případu konstatuje jednak W. Laqueur v knize „Stalin, The Glasnost Relevations; The Party, that Vanished“ a jednak nevládní lidskoprávní organizace MEMORIÁL. Podle těchto zdrojů se jednalo o nejrozsáhlejší trestní kauzu, založenou na národnostním principu. V publikaci „Černá kniha komunismu“ (editované 8. 11. 2017) na blogu MEMORIÁLU je uvedeno, že v roce 1937 zasáhly represe 118 000 osob a v r. 1938 celkem 144 000 občanů převážně polské národnosti. Současně se zatýkáním etnických Poláků, žijících v SSSR, probíhala také likvidace polských autonomních okruhů. Na Ukrajině se jednalo o autonomní okres Juliana Marchlevského u Žitomiru, který existoval od r. 1925 až do r. 1935. V Bělorusku šlo o autonomní okres Felixe Dzeržinského, který vznikl v r. 1932 a zanikl r. 1937. Většina polských obyvatel těchto okresů byla deportována buď do Kazachstánu, nebo na Sibiř. Mezi posledními pronásledovanými a zatčenými Poláky bylo také dvanáct členů ÚV KS Polska, na jehož rozpuštění tolik záleželo Josifu Stalinovi.

Stalinovým cílem bylo především to, aby sovětská vláda předešla jakýmkoli budoucím sporům s Komunistickou stranou Polska. Tím, že si ji odstranila z cesty, ovšem nevyloučila pozdější dalekosáhlé konflikty. Už koncem r. 1937 bylo navrženo zrušení KS Polska kvůli údajné infiltraci „agenty polského fašismu“. Rozhodnutí o rozpuštění bylo dlouho udržováno v tajnosti. Teprve když se na začátku léta 1938 ukázalo, že se šeptanda zakládá na pravdě, dne 16. 8. 1938 na hlasování výkonného výboru Kominterny o Polské KS bylo rozhodnuto o její skutečné likvidaci. Na podzim 1938 tedy přestaly existovat všechny místní i ústřední organizace KS Polska, což způsobilo zklamání, zármutek a v souvislosti se zatýkáním také zděšení mezi řadovými členy.

V pojednání F. I. Firsova a I. S. Jažborovské, nazvaném „Pod diktátem Stalina“ v kapitole „Kominterna a KS Polska“ se říká: „V únoru 1938 v prvním čísle časopisu „Komunistická internacionála“ se objevil článek, který sděloval, že KS Polska je infiltrována provokatéry polské ochranky, vnášejícími do KS zločinné ideje pilsudštiny. Do Španělska v tu dobu přijel pověřenec Kominterny, aby informoval polské interbrigadisty o rozhodnutí Kominterny rozpustit KS Polska. Bylo to v době, kdy nad samotným Polskem visela hrozba nacistické intervence. Polští komunisté nemohli pochopit takové rozhodnutí… a rozhodli se vytvořit Polskou stranu pracujících… Později v hlášení exilové vládě Sikorského do Londýna bylo konstatováno, že nehledě na stalinský pogrom polští komunisté zůstanou věrni svým ideálům. Nejméně 90% členů KS však neuvěřilo oficiálně prezentovaným motivům pro rozpuštění strany, které uváděla Moskva.“ (FIRSOV – JAŽBOROVSKAJA, 1998, s. 79, autorčin překlad.)

Úvaha nad naprostou necitlivostí Komunistické internacionály k národnostní otázce, nad její dokonalou neschopností pochopit dalekosáhlé důsledky svých vlastních destruktivních kroků a zejména prostý zármutek nad osudy představitelů polské sekce KI vyvolává trýznivé pocity ještě i v současnosti. Jedinou větou by snad bylo možno vyjádřit smysl chmurných úvah takto: „I dalecí potomci těch, kdo zaseli jedovaté býlí, budou ještě dlouhé roky a možná i staletí sklízet jen otrávené plody.“

V červenci 2018

Literatura

McDERMOTT, K. – AGNEW, J. Kominterna. Praha: Nakladatelství lidových novin, 2011.

VYDRA, Z. a kol. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství lidových novin, 2017.

MARŠÁLEK, Z. – VORÁČEK, E. Interbrigadisté, Československo a španělská občanská válka. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2017.

FIRSOV, F. I. Komintern – opyt, tradicii, uroki, nerešennyje zadači issledovanija. In: Novosti Press Agency 1989.

FIRSOV, F. I. – JAŽBOROVSKAJA, I. S. Komintern i KS Polši. In: Voprosy istorii KPSS 1998, č. 12.

FIRSOV, F. I. Partija i Komintern. In: Kommunist 1991, č. 7.

GRIŠINOVÁ, A. M. Gody protivostojanija. In: Novaja Polša 2011, č. 5.

KOSZUTSKA, M. Pisma i przemowienia. Warszawa: 1962.

LAQUEUR, W. Stalin: The Glasnost Relevations; The Party that Vanisked. London: 1972.

TROCKIJ, L. Zrazená revoluce. Brno: Doplněk, 1995.

Dana Ferenčáková

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz