Pohled z Prahy

Dana Ferenčáková

Rozjitřená atmosféra v Evropě od poloviny třicátých let dvacátého století mimo jiné zavdávala příčinu k tomu, aby rozvědky evropských mocností zvýšily svou aktivitu. Lev Alexandrovič Šnitman (1890–1938) během svého působení ve funkci zástupce sovětského vojenského atašé v Německu v letech 1932–1934 s obavami sledoval vzestup Adolfa Hitlera a sílící popularitu nacistické strany. Svému nadřízenému v Moskvě Grigoriji Maximoviči Šternovi (1900–1941) psal o tom, že v Německu probíhá kampaň velebící vojenský výcvik mládeže. V květnu 1935 byla totiž v Německu zavedena všeobecná branná povinnost a Německo tak dalo najevo, že již nerespektuje Versailleskou smlouvu. Šnitman považoval situaci za nebezpečnou a varoval, že militarizace země překračuje míru, známou z hohenzollernských dob. V Moskvě však jeho hlas neradi slyšeli. Přesto světaznalého Šnitmana nepropustili z výzvědné skupiny, ale v únoru 1936 ho vypravili do Československa. Od tohoto data až do roku 1937 Lev Šnitman zastával funkci vojenského atašé v Praze. Jelikož sdílel obavy Čechů z agresivity Německa, podporoval vzájemnou spolupráci jak v oblasti výzvědných aktivit, tak při nákupu českých zbraní Sovětským svazem.

Po uznání Sovětského svazu Československem, které nakonec prosadil ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš a ke kterému došlo 9. 6. 1934, následovalo s ročním odstupem podepsání smlouvy o vzájemné pomoci mezi oběma zeměmi dne 16. 5. 1935. Na základě této dohody vzápětí přiletěla do Prahy delegace v čele s představitelem sovětské rozvědky Arturem Christianovičem Artuzovem (1891–1937), aby zde vytvořila základnu pro výzvědnou službu proti Německu. Dokument o spolupráci podepsal náčelník zpravodajského oddělení Hlavního štábu ČSR Šimon Drgáč (1892–1980). Sovětskou stranu zajímaly hlavně technické údaje o německých zbrojních systémech, o organizaci a hierarchii armádních i policejních složek, o náladách německého obyvatelstva atd.

Od 27. 5. 1936 v Praze začalo působit zpravodajské ústředí s označením VONAPO, což byla zkratka ruského názvu „Vojennyj nabljudatelnyj post“. Velitelem centrály se stal major Karel Paleček (1896–1962), v jehož vile sídlilo asi třicet zpravodajců. Sovětskou stranu reprezentoval major Kuzněcov. I když se obě smluvní strany zavázaly k vzájemné výměně informací, zprávy proudily hlavně od české strany do SSSR a opačným směrem byly informace předávány jen sporadicky, anebo vůbec ne. Celkem bylo získáno asi 140 původních německých dokumentů a uskutečnilo se přibližně 1300 agenturních schůzek. K úspěchům agentury patřilo například to, že získala návod na používání šifrovacího stroje Enigma. Finančně agenturu zajišťovalo sovětské GRU (Geněralnoje razvedočnoje upravlenije). Když začala občanská válka ve Španělsku, centrála pomáhala sovětským dobrovolníkům, vybaveným falešnými pasy, aby bez problémů odcestovali do bojující země. Hlavní pozornost však centrála věnovala jednak Německu a jednak Rakousku, anebo i českému pohraničí. V těchto zemích pak aktivovala nejméně 30 agentů.

V Československu sovětští odborníci kontaktovali představitele zbrojních závodů, aby od nich získali moderní zbraně. Tak například již v lednu 1937 Lev Šnitman získal souhlas firmy Škoda Plzeň, aby podnik předal do SSSR právo na výrobu lehkých děl ráže 76 mm, vhodných pro členitý horský terén. Tak zvané „horské kanony“ byly používány i německou armádou jako „7,5 gebirges kanone“. Šnitman přitom jednal s generálním ředitelem Škodovky Vilémem Hromádkem (1881–1959), který pak kvůli uzavření smlouvy odcestoval do Moskvy. Sovětský svaz měl zájem hlavně o děla, vojenská auta, obrněné vozy a podobnou vojenskou výzbroj. Naopak v březnu 1937 se porady české a sovětské vojenské delegace v Praze zúčastnil nejen sovětský vojenský atašé v ČSR Lev Šnitman (1890–1938), ale také jeho zástupce inženýr plukovník Vladimír Větvickij (1898–1938). K dalšímu setkání této čtveřice však již nedošlo, protože Lev Šnitman i Vladimír Větvickij byli odvoláni z ČSR patrně kvůli tomu, že se rozcházeli se stalinskou doktrínou o tom, která evropská mocnost představuje pro SSSR největší ohrožení. Smlouvu o vojenských dodávkách do SSSR tedy podepsal náměstek ministra obranného průmyslu Boris Vannikov (1897–1962). Jednalo se o nákup děl, houfnic, obrněných vozů i dalšího zbrojního materiálu pro sovětskou armádu. Zástupcem Škodovky v Moskvě se stal Karel Baxant a dodávky proto nesly označení BX.

Dva nejvýznamnější české zbrojní závody – tedy nejen plzeňská Škodovka, ale též brněnská Zbrojovka – překonaly krizi na počátku třicátých let a v jejich druhé polovině se vojenská výroba utěšeně rozvíjela. Děla i ruční palné zbraně byly objednávány nejen československou armádou, ale též dodávány do jiných zemí, zejména do států Malé dohody – Jugoslávie a Rumunska. V některých zemích měly Škodovka a Zbrojovka společná obchodní zastoupení. Po odchodu těžce nemocného Karla Loevensteina ze Škodových závodů v březnu 1938 Vilém Hromádko převzal jeho funkci prezidenta správní rady.

„Kdyby v té době působili ve Škodových závodech sovětští vyzvědači, nezískali by tolik informací jako oficiální návštěvníci a kupci licencí na houfnice o ráži 150 mm, děla ráže 210 mm a linek na výrobu dělostřelecké munice. Někteří škodováčtí montéři dokonce pracovali v Čeljabinsku a na dalších místech v asijské části SSSR. Spolupráce se rozšiřovala s vědomím pražského Hlavního štábu do obrovských rozměrů. Svým způsobem vyjadřovala odklon od dosavadní politické a vojenské orientace na Paříž a případně Londýn.“ (PACNER, 2002, s. 232.) V červnu 1938 Vilém Hromádko podepsal v Moskvě smlouvu, v níž se československý průmysl zavázal poskytovat SSSR nejrůznější technické vymoženosti, které měl možnost získat. Výměnou za to se SSSR zaručil zaměstnávat náš průmysl stálými objednávkami. Podpis smlouvy probíhal na nejvyšší úrovni za přítomnosti vrcholných sovětských představitelů, s nimiž se Hromádko snadno domluvil rusky. Ruštinu totiž znal z pobytu v Rusku ještě z období před 1. světovou válkou, kdy v Petrohradě složil inženýrské zkoušky, a také ze svého krátkého působení v SSSR v poválečném období, když byl členem obchodní mise v jižním Rusku. Ačkoli Hromádko nesdílel názory bolševiků a měl s nimi z té doby špatné zkušenosti, nenamítal nic proti výhodným obchodům, které bylo možno uzavřít s SSSR.

Po Mnichovské dohodě ze září 1938 Vilém Hromádko inicioval podepsání memoranda, které upozorňovalo na selhání všech demokratických politických institucí a pošlapání ústavy ČSR. Signatáři požadovali, aby veškerou moc v zemi převzala armáda. Hromádko chápal, že jediným skutečným protivníkem Německa v Evropě zůstal pouze SSSR a reagoval po svém. „Na přelomu let 1938 – 1939 bylo do Moskvy odesláno na 70 tisíc listů technické dokumentace zvláště na děla ráže 210 a 305 mm.“ (PACNER, 2002, s. 233–234.) Na podzim 1938 vzniklo konsorcium dvou největších československých zbrojních podniků – plzeňské Škodovky a brněnské Zbrojovky. Po obsazení ČSR Německem v březnu 1939 však byla ve Škodovce i Zbrojovce zřízena německá vojenská správa a oba podniky se staly součástí gigantického koncernu Reichswerke Herman Göring. Od této chvíle měly být zastaveny všechny dodávky koncernu do SSSR. Sovětský svaz však čelil svému ohrožení tím, že 23. 8. 1939 uzavřel s Německem Pakt o neútočení, nazývaný nejčastěji Pakt Ribbentrop-Molotov. Zdálo se, že obchod mezi SSSR a protektorátem se oživuje. Požadovali to konec konců také sovětští představitelé v Berlíně, takže nakonec byl zákaz dovozu odvolán a Škodovka mohla opět dodávat dokonce i zbraně.

Po Mnichovské dohodě a ještě před obsazením Čech a Moravy, a tedy před vznikem protektorátu přerušilo svou činnost v Praze VONAPO. Její nejaktivnější čeští důstojníci Karel Paleček (1896–1962) a Josef Jedlička (1897–1942) poté pokračovali v odbojové činnosti jiným způsobem. Karel Paleček se ještě před obsazením ČSR uchýlil do Anglie, kde řídil výběr paradesantních skupin, vysílaných do Československa. Josef Jedlička, který znal němčinu i ruštinu a povoláním byl letec a meteorolog, nepřistoupil na nabídku Holanďanů, aby pracoval v holandském podniku v Jakartě, ale zůstal v ČSR a působil v ilegalitě jako radista.

Před napadením SSSR mělo GRU (Generalnoje razvědočnoje upravlenije) v západní a jižní Evropě celkem 11 rezidentur, z čehož dvě byly i v Praze a Bratislavě. V nich pracovalo 914 osob, přičemž 316 patřilo ke kmenovým zaměstnancům a 598 k nelegálním spolupracovníkům, mezi něž se řadil i Josef Jedlička. Své kanceláře museli opustit zaměstnanci sovětského velvyslanectví už v březnu 1939, když bylo velvyslanectví v Praze zrušeno. Po napadení SSSR Německem v r. 1941 pak v Praze došlo i na zrušení sovětského konzulátu, což mělo za následek, že bylo podstatně ztíženo řízení ilegálních skupin. Od podzimu 1939 do jara 1940 pak nacisté v první vlně zatýkání likvidovali téměř celé vedení Obrany národa.

Ještě v srpnu 1939 Vilém Hromádko opět navštívil Moskvu, kde podepsal další exportní smlouvu, která se týkala vývozu nejen armádní výzbroje, ale též obráběcích strojů, lisů, lokomotiv a vagonů. Jednal opět s Borisem Vannikovem (1897–1962), který do té doby povýšil na ministra obranného průmyslu. Kromě toho se setkal se Zdeňkem Fierlingerem (1891–1976) a oznámil českému exvyslanci, že Škodovka i Zbrojovka pomůže financovat československý zahraniční odboj. Peníze byly poukazovány prostřednictvím Pragobanky, Pražské úvěrové banky anebo je osobně předávali pracovníci Škodovky při svých zahraničních cestách. I když byl Hromádko pod trvalým dohledem, dařilo se mu stýkat se se zpravodajskými důstojníky, zejména když měl možnost od r. 1939 do počátku r. 1941 zajíždět do Bělehradu.

Například 7. 7. 1939 Hromádko oznámil, že Německo si objednalo vojenský materiál, který má být dodán k polským hranicím. Zpráva byla doručena britskému rozvědčíkovi a měla za důsledek okamžité svolání anglické ministerské rady. Po ověření zprávy byla informace předmětem důležitého jednání o pravděpodobném napadení Polska a vyhlášení války. Jak známo, útok na Polsko byl zahájen 1. 9. 1939. Hromádko po válce konstatoval: „V únoru 1941 při setkání s generály Sergejem Savčenkem a Petrem Goremykinem mi byl předán dopis od maršála Stalina, který žádal, abychom co nejdříve poslali do Ruska všechny technické a výrobní podklady, týkající se výzbroje, a tím pomohli urychlit přípravy k výrobě v SSSR.“ (PACNER, 2002, s. 245.)

Kontakt s vysoce postavenými představiteli SSSR měl mimořádný význam. V době setkání byl Sergej Savčenko (1904–1966) velitelem rozvědky NKVD na Ukrajině a později v letech 1949–1953 stál v čele zahraniční rozvědky při Výboru pro informace Ministerstva zahraničí. Stejně tak Petr Goremykin (1902–1976) byl významným reprezentantem obranného průmyslu. V době setkání byl komisařem pro vojenský materiál a munici, později organizoval vědecko výzkumné práce v oblasti raketové techniky a jako ministr všeobecného strojírenství působil od dubna 1955 do května 1957. V šedesátých letech, když překonal období nepřízně, stál v čele Státního výboru pro automatizaci.

Po první schůzce se sovětskými odborníky mělo následovat další setkání, ale Hromádko na ně již nedorazil, protože ho Němci nepustili. Místo něj odjel do Moskvy koncem března 1941 obchodní náměstek Škodovky Josef Škvor, který varoval Rusy před německým útokem. Ze Škvorovy zprávy vyplývalo, že na sovětské hranici se soustřeďují německá vojska a Škodovka dostala rozkaz z Berlína, aby snížila dodávky do SSSR na polovinu. Stalin však napsal přes hlášení červeným inkoustem: „Je to anglická provokace a jejího autora je třeba potrestat.“

O Stalinových snahách domluvit se s Hitlerem svědčil i další člen sovětské rozvědky Walter Krivitsky (vlastním jménem Samuil Ginzberg, narozený v Podvoločisku 1899, zemřel ve Washingtonu 1941) v knize Byl jsem agentem Stalina. Podle jeho slov už v prosinci 1936 dostal od Stalina rozkaz zmrazit celou zpravodajskou síť v Německu, aby její agenti případně neznemožňovali navazování budoucí dohody mezi SSSR a Německem. Utajená jednání mezi Stalinem a Hitlerem Krivitskému nebyla neznámá, protože mu o nich podali zprávu jeho rozvědčíci. On sám byl ze svého působiště odvolán do Moskvy v březnu 1937. Poté během služebního pobytu na západě, když v SSSR probíhala vlna zatýkání, se rozhodl požádat ve Francii o politický azyl, načež od r. 1938 pobýval v USA, kde vydal zmíněnou knihu. Zahynul ve Washingtonu dne 10. 2. 1941 za záhadných okolností, které byly popsány jako sebevražda.

V květnu 1941 se Německu podařila nebezpečná provokace. Německý nákladní letoun přeletěl sovětské hranice u města Bělostoku, proletěl nad jeho územím a přistál v Moskvě. Tím bylo umožněno, aby byla rozpoutána vlna zatýkání nejvyšších velitelů protivzdušné obrany i dalších osob. Dotkla se především generála Grigorije Maximoviče Šterna, bývalého přednosty oddělení vojenských atašé, který však byl velitelem protivzdušné obrany od poloviny ledna 1941. Byl zatčen 7. 6. 1941 a zastřelen 28. 10. 1941 spolu s dalšími osobami u vesnice Barbyš nedaleko Samary. Posmrtně byl rehabilitován v r. 1954.

Podobný osud byl uchystán pro bývalého vojenského atašé v Praze Lva Alexandroviče Šnitmana a jeho zástupce v Praze Vladimíra Vasiljeviče Větvického. Po odvolání z Prahy byli oba zatčeni na počátku roku 1938 a obviněni z činnosti v teroristických organizacích. Oba byli odsouzeni v srpnu roku 1938, přičemž poprava se konala v den odsouzení. L. A. Šnitman byl zastřelen 28. 8. 1938 a V. V. Větvickij o den později 29. 8. 1938.

O rok dříve byl zvolen podobný postup proti jednomu ze zakladatelů sovětské výzvědné služby Arturovi Christianoviči Artuzovi (1891–1937). Artuzov měl zásluhu především na vytvoření agenturní sítě proti Německu a ve funkci náměstka vojenské rozvědky podporoval činnost VONAPO i další kontakty s Československem. Z rozvědky však byl odvelen 11. 1. 1937 a přeložen do archivu. Toto jeho odstranění se však zdálo nedostačující, takže byl 13. 5. 1937 zatčen, obviněn z účasti na kontrarevolučním spiknutí a 21. 8. 1937 popraven.

Rozsáhlé čistky, prováděné v té době komisařem vnitřních věcí (tedy ministrem vnitra) Nikolajem Ivanovičem Ježovem (1895–1940) na Stalinův příkaz, postihly bohužel mnoho vrcholných představitelů jak armády, tak policejních složek i orgánů státní správy. O neopodstatněnosti obvinění svědčilo to, že většina z postižených byla posmrtně rehabilitována. Artur Artuzov i Lev Šnitman byli rehabilitováni v r. 1956 a Vladimír Větvickij v r. 1957.

Zůstaňme však v roce 1941.

Jak známo, Josif Stalin (1878–1953) do poslední chvíle nedopřával sluchu těm, kdo varovali SSSR před napadením ze strany nacistického Německa. Ještě 14. 6. 1941 vydala TASS oficiální prohlášení, v němž vyvracela domněnky o připravování útoku Německa na SSSR. Říkalo se v něm: „Německo respektuje podmínky sovětsko-německého paktu o neútočení a ani SSSR… nemá v úmyslu zrušit pakt. (…) Přesuny německých vojsk, uvolněných z operací na Balkáně, jsou spojeny s jinými motivy, než se sovětsko – německými vztahy. (…) SSSR je rozhodnut nadále dodržovat podmínky paktu o neútočení a pověsti o tom, že SSSR se chystá k válce s Německem, jsou lživé a provokativní.“ Přesto k přepadení SSSR došlo o měsíc později, v noci z 21. na 22. června 1941. Operace „Barbarossa“ se však připravovala již od 18. 12. 1940, kdy k ní Hitler vydal směrnici č. 21. Němečtí generálové tehdy sice namítali, že je předčasné pouštět se do války se SSSR, ale Hitler je přesvědčil o opaku, neboť věděl, že během stalinských čistek utrpěla sovětská armáda nenahraditelné ztráty. Označení tohoto útoku za věrolomné napadení, které se v té době objevovalo v sovětských novinách, svědčilo o tom, že sovětské vedení opravdu považovalo Pakt o neútočení ze srpna 1939 za důvěryhodný a zcela spolehlivý.

Kromě likvidace vrcholových armádních velitelů se také téměř podařilo rozvrátit sovětskou zpravodajskou síť, kterou pak obtížně rekonstruoval Pavel Michajlovič Fitin (1907–1971), když v roce 1939 byl nečekaně povýšen na jejího šéfa ve svých dvaatřiceti letech. Vojenská rozvědka pod jeho vedením sice dosáhla významných úspěchů, ale sám Fitin se dostal do konfliktu s tehdejším ministrem vnitra Lavrentijem Berijou (1899–1953), který po válce dosáhl jeho odvolání ke dni 15. 6. 1946.

Pro úplnost je třeba dodat, že i Československo zasáhla po válce vlna represí, která však do té doby již citelně zeslábla. Legendární zpravodajský důstojník Karel Paleček (1896–1962) a jeho náčelník Rudolf Krzák (1914–2004) byli zatčeni v listopadu 1949 a odsouzeni za sabotování Košického vládního programu na 9 let. V roce 1952 však byli propuštěni, jejich případ byl přešetřen a oba byli zbaveni viny. Rudolf Krzák byl plně rehabilitován v r. 1968 a Karel Paleček v r. 1989.

Vasilij Mitrochin a Christopher Andrew ve své knize Neznámé špionážní operace KGB říkají: „Stalin povýšil na úroveň zákona paranoidní zvěsti a politickou servilitu, v jejichž duchu se překrucovaly informace… Určitý stupeň zkreslování materiálů a falešného interpretování zpráv však zůstal trvale zakořeněn v autokratické podstatě sovětského systému…“ (ANDREW – MITROCHIN, 2001, s. 113).

Literatura

ACHMEDOV, I. In and Out of Stalin´s GRU. University Publications of America, 2007.

ANDREW, G. – MITROCHIN, V. Neznámé špionážní operace KGB. Praha: Academia, 2001.

КОЧИК, В. Разведчики и резиденты ГРУ. Яуза: Эксмо, 2004.

KRIVITSKY, W. In Stalin´s Secret Service. New York: Harper Brothers, 1939.

КРИВИЦКИЙ, В. Г. Я был агентом Сталина. Записки советского разведчика. Москва: Терра, 1991.

PACNER, K. Československo ve zvláštních službách. Praha: Themis, 2002.

SUVOROV, V. Všechno bylo jinak. Praha: Naše vojsko, 1995.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz