Dana Ferenčáková

Expanze Moskevského knížectví na jih po toku Volhy znamenala zkázu dvou tatarských chanátů. V r. 1552 car Ivan IV. dobyl Kazaň a v r. 1556 mu podlehla Astrachaň, čímž Ruská říše získala přístup ke Kaspickému moři. Místní obyvatelstvo ovšem kladlo odpor, i když se jejich centra vzdala. Tataři, Marijci, Udmurdi, Čuvaši a Mordvíni kupodivu nebyli spokojeni s dosazenými carovými chráněnci a bránili se i se zbraní v ruce. V r. 1579 vypukl v Kazani rozsáhlý požár – a zde začíná příběh zázračné kazaňské ikony Bohorodičky.

Pod silnou vrstvou popela byl v červenci 1579 objeven obraz, namalovaný na dřevěném podkladu, jehož zachránění během požáru bylo považováno za zázrak. Obraz našla v popelu desetiletá dívka jménem Matrena, která tvrdila, že pro něj šla najisto, neboť se jí Bohorodička zjevila ve snu. V r. 1594 byl na místě nálezu vybudován kamenný kostelík, aby obraz našel svůj svatostánek. Do kláštera, postaveného na témže místě, byla Matrena přijata jako první jeptiška pod řeholním jménem Mavra. V r. 1594, kdy byl kostelík vysvěcen, napsal patriarcha Hermogen o nálezu spis „Pověst o zázracích přesvaté Bohorodičky a o slavném objevení jejího obrazu v Kazani“. Vzápětí byla pořízena i kopie ikony, která byla odeslána k carskému dvoru v Moskvě. Tím začíná poněkud nepřehledná historie putování jednotlivých kopií kazaňské ikony po světě.

Zobrazení Bohorodičky a jejího dítěte Ježíše je na těchto ikonách poplatné byzantské škole. Proporcionálně mnohem větší hlava panny Marie v pozadí je přikloněna k mnohem drobnější postavičce Ježíše, který stojí v popředí a žehná věřícím. Zraky obou jsou upřeny na prosebníky, jakoby oba světci byli připraveni vyslyšet jejich přání. Nerespektování perspektivy je pro tehdejší malíře ikon typické. Zatímco vnímání prostoru chybí, rám ikon je stále zdobnější, až nakonec v r. 1768 Kateřina II. dá osadit ikonu kazaňské Bohorodičky do orámování z cenných kovů, které nechá ozdobit diamanty z vlastní koruny.

Ke kazaňské ikoně, vyzvednuté z popela, se brzy začali scházet věřící, kteří ji prosili o zázračné uzdravení. Ikona bezpochyby přinášela naději všem, kteří důvěřovali její moci. Byla povzbuzením pro trpící a vlévala odhodlání i bojovníkům, kteří díky ní věřili v přízeň božských sil.

Po smrti Ivana IV. v r. 1584 (vládl od 1533) nastal nástupnický problém, což bylo okamžitě zaznamenáno v okolních státech. Obtížný úkol připadl jeho nástupci Borisi Godunovovi (1552–1605, vládl od 1598), který zdědil mimo jiné válečný konflikt u Baltu a na západě země, ale ve válce s Livonskem se mu podařilo dobýt nazpět některá ztracená území. Rok po Godunovově smrti bývalý kazaňský metropolita Hermogen (1530–1612) se stává v r. 1606 metropolitou moskevským a vší Rusi. Současně s jeho povýšením získaly na vážnosti i církevní relikvie, kterých si velmi cenil. A věru že jich bylo zapotřebí v období, označovaném historiky jako „smutná doba nepokojů a zmatků“.

K dynastickým problémům se v tomto období druží nepřízeň počasí. V letech 1601 až 1603 Rusko strádá v důsledku pozdních mrazů, letních lijáků a brzkého sněžení. Hladovějící obyvatelstvo žebrá ve městech, kde se šíří nemoci. Bojovnější z nich vytvářejí ozbrojené tlupy, přesouvají se do teplejších míst na jihu, zmocňují se cizího majetku a zemi hrozí chaos. Vydatně k němu přispívá i objevení Lžidimitrije na panství Wyszniowieckých. V r. 1604 v Krakově přijímá Lžidimitrije ke slyšení polsko – švédský král Zikmund III. (1566–1632) a Lžidimitrij nabízí šlechtě územní zisky. Příjme katolickou víru a papeži slíbí, že římské církvi podřídí ruské obyvatelstvo. Na podzim 1604 polské vojsko překročí Dněpr a postupuje do vnitrozemí. V lednu 1605 je sice Lžidimitrij poražen u Sjevska, ale Boris Godunov nemá vyhráno a v dubnu 1605 umírá. Situace opět využívá Lžidimitrij a postupuje s vojskem k Moskvě, kam vstoupí v červnu 1605. Zpupné chování polské šlechty a nesplněné sliby Lžidimitrije však nakonec vedou k zabití samozvance, takže v květnu 1606 jsou Poláci vypuzeni z města.

Polsko se však nevzdává svých záměrů, vynořuje se Lžidimitrij II., na podzim 1607 znovu táhne na Moskvu a na jaře 1608 porazí carská vojska u Bolchova. Zdá se, že šíření legendy o záchraně careviče Dmitrije byl dobrý nápad, protože mnohá bohatá ruská města uznávají Lžidimitrije za cara. Polský král Zikmund III. však zjišťuje, že jeho postavení je již natolik silné, že Lžidimitrije téměř nepotřebuje. Na podzim 1609 překročí tedy vojsko polského krále ruskou hranici a v červnu 1610 polská jízda pod velením hetmana a kancléře Stanislava Žolkiewského (1547–1620) rozpráší u Klušina třicetitisícovou ruskou armádu, které velí carův bratr Dmitrij Ivanovič Šujskij (1560–1612). Bratrova neschopnost tak připraví cara Vasilije Ivanoviče Šujského o carský stolec (žil 1552–1612, vládl 1606–1610). Po obsazení Moskvy vítězní Poláci završí svůj úspěch tím, že dojednají s bojary dosazení Zikmundova syna Vladislava Vasy (1595–1648) na ruský trůn a tím se Vladislav nakrátko stává ruským carem v letech 1610–1613.

Situace je již natolik závažná, že do ní vstupuje dokonce i hlava pravoslavné církve patriarcha Hermogen, neboť katolický panovník na ruském trůně bezprostředně ohrožuje jeho postavení. Koncem roku 1610 Hermogen rozesílá do ruských měst listy, vyzývající k domobraně, avšak Poláci se snaží znemožnit mu jeho aktivity a v r. 1610 ho vsadí do žaláře. Nicméně jeho výzvy padnou na úrodnou půdu a proti Polákům vystoupí vojsko domobrany pod velením rjazaňského vojvody Prokopije Ljapunova. V létě roku 1611 je mu vyslána v ústrety delegace s ikonou kazaňské Bohorodičky, ale údajně kvůli nedostatečné úctě kozáků k této relikvii je Ljapunov poražen a kozáky zabit. Metropolita neumdlévá a z vězení rozesílá další dopisy, vyzývající k boji za záchranu ruského státu a pravoslavné víry. Jeho výzvy jsou vyslyšeny především v Nižním Novgorodě. Kupec Kuzma Minin (žil asi 1570–1616) sbírá finanční prostředky a kníže Dmitrij Požarskij (1578–1642) shromažďuje ozbrojené dobrovolníky. V srpnu 1612 je svedena rozhodující bitva s polským vojskem hetmana Jana Karola Chodkievwicze (1561–1621) a nehledě na početní převahu Poláků vítězí ruská domobrana. Dne 26. 10. (4. 11.) 1612 se vzdá i polská posádka v Moskvě a nikdo již nepochybuje, že jde o zázračný zásah kazaňské ikony Bohorodičky. Dmitrij Požarskij poté umístí obraz ve farním kostele Požarských na Ljubljance, odkud je později přenesen do kostela, který Požarskij postaví na rohu Rudého náměstí.

Vladislav Vasa se na ruském trůně ani neohřeje, protože nesplní podmínku přijetí pravoslavné víry. Nicméně Poláci si podrží Smolensk a Švédové Veliký Novgorod. Počátkem roku 1613 zemský sněm v Moskvě zvolí carem Michaila Fjodoroviče Romanova (1596–1645) a Dmitrij Požarskij je jmenován velitelem ruské armády. I když dynastie Romanovců vymírá po meči r. 1730 a po přeslici 1762, za Romanovce se považuje i oldenburská větev rodu, který vládne v Rusku až do revoluce v r. 1917. Synem Michaila Fjodoroviče Romanova je Alexej Michajlovič, který nastupuje na trůn r. 1645.

Car Alexej Michailovič (1629–1676) zplodí 16 dětí, ale nejvíce želí ztráty svého prvorozeného syna Dimitrije, který zemře po prvním roce života. Jelikož den jeho narození v roce 1648 připadá na svátek kazaňské ikony svaté Bohorodičky, po smrti Dmitrije v roce 1649 car ustanoví den jeho narození celostátním svátkem. V průběhu dalších let je kazaňská ikona Bohorodičky vřele uctívána, mnohokrát kopírována a umísťována do kostelů v mnoha městech.

V r. 1657 například patriarcha Nikon (1605–1681, patriarchou vší Rusi je od 1652) daruje jednu kopii kazaňské Bohorodičky mužskému klášteru sv. Marka ve Vitebsku. V r. 1721 za Petra I. putuje z Moskvy do Sankt-Petěrburgu údajný originál ikony, který je pak od r. 1737 umístěn v kostele Bohorodičky na Něvském prospektu. Od r. 1811 je posléze ikona uchovávána v Kazaňském chrámu, postaveném na jeho místě.

Teprve na počátku dvacátého století pod vlivem šířícího se ateismu a neúcty k víře vstoupí do osudů ikony mnohé neblahé okolnosti.

V noci na 29. 6. (12. 7.) 1904 je jeden z exemplářů ikony ukraden spolu s dalšími cennostmi z Bogorodického kláštera v Kazani. Zlodějem je osmadvacetiletý mladík Bartoloměj Čajkin, jehož výpovědi u výslechu si odporují. Jednou tvrdí, že ikonu spálil a ponechal si jen drahocenné orámování, podruhé připouští, že se ikona zachovala. V každém případě se kazaňská ikona Bohorodičky náhle objevuje v zahraničí. V r. 1950 ji vlastní Frederick Mitchell Hedges, který ji vystavuje v r. 1964 v New Yorku na světové výstavě. O její zakoupení usilují ruští katolíci, kteří v roce 1970 do této věci zainteresují americkou organizaci Blue Army of Our Lady of Fatima. Obraz putuje do portugalského městečka Fatimy, odkud ho získá papež Jan Pavel II. v březnu 1993. Náhradou za ikonu věnuje klášteru kulku, vyňatou ze svého těla po atentátu v r. 1981. Jako svou oblíbenou pamětihodnost papež umístí ikonu do své rezidence ve Vatikánu, ale brzy se rozhodne darovat ji pravoslavným věřícím v Rusku. Jde o jeden z jeho kroků, jímž se snaží sblížit pravoslavnou a katolickou církev v zájmu dosažení vzájemného porozumění a míru v Evropě.

Vatikánská ikona je doručena do Moskvy delegací v čele s kardinálem Waltrem Kasperem dne 28. 8. 2004 a je předána patriarchovi Alexijovi II. v Uspenském chrámu moskevského Kremlu. Walter Kasper je německý theolog (nar. 1933), kterému byl svěřen daný úkol jako předsedovi Papežské rady pro jednotu křesťanů. Pro darovanou ikonu bylo posléze zvoleno umístění v chrámu Povznesení sv. kříže v Bogorodickém klášteře v Kazani, kde se ikona nachází od července r. 2005. Pravidelné poutě, konané o svátcích dne 21. 7. a 4. 11., umožňují věřícím, aby ikonu shlédli a zúčastnili se slavnostních modliteb

Od roku 2005 se místo oslav Říjnové revoluce (7. 11.) slaví dne 4. 11. Den lidové jednoty jako připomínka osvobození Moskvy od polského obklíčení v roce 1612. Dobrovolnické vojsko pod vedením Kuzmy Minina a Dmitrije Požarského tehdy postupně vyhnalo z Ruska polská vojska Řeči pospolité. Kníže Požarskij vstoupil do čínské čtvrtě Moskvy dne 1. 11., přičemž v čele vojska byla nesena kazaňská ikona Bohorodičky. Dne 2. 11. polská posádka podepsala kapitulaci a 3. 11. se vojsko vzdalo.

Návrh na slavení státního svátku dne 4. listopadu místo oslav Říjnové revoluce dne 7. listopadu podala Mezireligiozní rada RF v září 2004 a podpořil ji Výbor pro práci a sociální politiku v Dumě. Dne 29. 9. 2004 patriarcha moskevský a veškeré Rusi Alexij se veřejně přiklonil k tomuto návrhu a řekl: „Tento den nám připomíná, že roku 1612 obyvatelé Ruska překonali rozdělení, vyplývající z různého národnostního původu a vyznávání různé víry, a zbavili se okupantů, čímž skončilo smutné období rozbrojů.“

Pro uzákonění nového státního svátku hlasovalo dne 27. 12. 2004 v Dumě 327 poslanců, proti bylo všech 104 komunistů. Svátek 4. 11. je tedy slaven od r. 2005 jako den lidového usmíření a shody.

Patriarcha veškeré Rusi Kirill (vlastním jménem Vladimír Gunďajev, nar. 1946) předal kopii kazaňské ikony dne 13. 3. 2011 kosmonautům, „aby se plášť Bohorodičky prostíral nad celým světem.“ Dne 7. 4. 2011 kosmický koráb Jurij Gagarin vynesl ikonu na Mezinárodní orbitální stanici.

Za zaznamenání stojí navíc to, že 12. 2. 2016 se sešel patriarcha Kirill s papežem Františkem, což bylo první setkání mezi hlavami římskokatolické a ruské pravoslavné církve v dějinách.

Literatura

DORAZIL, O. Světové dějiny v kostce. Vimperk: Papyrus, 1992.

KASPER, W. Duchovní ekumenismus. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2008.

LONGWORTH, P. Dějiny Impéria, sláva a pád ruských říší. Praha-Plzeň: BETA Dobrovský, 2008.

MESSORI, V. Překročit práh naděje: kniha rozhovorů s Janem Pavlem II. Praha: Tok, 1995.

MESSORI, V. Případ Opus Dei. Brno: Cesta, 1998.

PANKRATOVOVÁ, A. M. a kol. Dějiny SSSR od nejstarších dob do XVII. století. Praha: SNPL, 1953.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz