Dana Ferenčáková

a) Moravan Donat Láníček

Když v listopadu a prosinci roku 1922 proběhl v Petrohradě a Moskvě IV. kongres Komunistické internacionály, tehdy Donatu Láníčkovi ze Ždánic u Hodonína bylo jednatřicet let. Byl již čtyři roky šťastně ženat s Františkou Kotíkovou a měl také tříletého synka Otu. Živil se jako zámečník a později jako klempíř ve ždánickém cukrovaru. Po vzniku Československé republiky byl v podniku velký zájem o politické dění a Donat Láníček byl do něho vtažen jako odborář. Jeho živá a optimistická povaha mu usnadňovala účast ve veřejném životě a jeho levicové smýšlení ho zavedlo v r. 1921 do vznikající Komunistické strany. Jako tajemník KSČ působil kratší čas ve Znojmě. V tomto prostředí se seznámil s výslednými dokumenty IV. kongresu KI a zaujala ho především výzva ke spolupráci světového proletariátu při budování socialismu v SSSR.

Přesídlení do SSSR nechápal jako riskantní krok, neboť vize socialistické beztřídní společnosti mu velmi imponovala. Po světové válce bylo Československo zemí, kde byla jen obtížně obnovována průmyslová výroba a postavení dělnictva bylo ohrožováno poválečnou krizí. Vidina budování nové existence na zelené louce v zemi, kde jsou dělníci sami pány svého osudu, byla pro něj opravdu lákavá.

b) Družstvo Interhelpo

Skupina komunistů kolem Láníčka ovšem chápala, že akce vyžaduje spolupráci širšího kolektivu a dobrou organizaci. K 1. květnu 1923 bylo v Žilině založeno družstvo Interhelpo a Donat Láníček se stal členem jeho představenstva. V této funkci se osvědčil v období od 9. listopadu 1924 do 25. dubna 1925, načež byl v dalším období zvolen do dozorčí rady družstva. Před odjezdem do SSSR musel každý člen družstva složit 5000 Kč na zakoupení zařízení a na cestovné. Do SSSR tedy odjeli členové družstva dobře vybaveni, takže od prvních chvil mohli provádět jak stavební práce, tak uvádět do provozu výrobní dílny. Kromě nejrůznějšího nářadí zakoupili traktor, zařízení pro elektrárnu a pilu, vybavení pro textilku a koželužnu a dne 29. března 1925 odjel ze Žiliny první vlak do města Biškeku (postupně přejmenovaného na Frunze a zpět na Biškek). Transport byl na cestě téměř měsíc, protože dorazil na místo až 24. dubna 1925. S tímto vlakem odjelo prvních 350 členů družstva, avšak pozdějšími transporty za nimi následovali další, takže celkem do Kyrgyzstánu tehdy odcestovalo 1078 Čechů, Slováků i Rusínů a Maďarů, z čehož bylo 407 členů družstva a 671 rodinných příslušníků.

Jediné, co přesídlencům připomínalo jejich domov, byly zasněžené vrcholky Ťan-Šanu. Od první chvíle však vznikaly problémy, které byly z velké části nepředvídatelné. Na novém místě byl osadníkům přidělen zchátralý dvůr velkostatku, který byl dlouho nepoužíván. Dokud nebyl opraven, noví osadníci museli bydlet ve stanech. Jaro bylo chladné, dětem nové prostředí nesvědčilo, takže do konce léta zemřelo 25 nejmenších dětí, což jejich matky kladly za vinu těm, kdo je vylákali do cizí země – tedy také Donatu Láníčkovi. K dokonání všeho v nově opraveném objektu vznikl požár, za což byla svalována vina opět na Láníčka. Ten tedy přešel z dílen Interhelpa do pivovaru.

Družstvo Interhelpo mezitím prosperovalo. Již v roce 1925 byla vybudována elektrárna jako provoz, který měl přednost před ostatními. V září 1925 se už rozsvěcuje v Interhelpu první žárovka, která je rovněž první v celém Kyrgyzstánu.

Následovalo vybudování cihelny a textilky v roce 1927, v roce 1928 tavírny a továrny na nábytek. Pro své členy pak družstvo vystavělo celou čtvrť přízemních domků. Zemědělci přivezli s sebou osivo cukrovky a snažili se zavést její pěstování. Už v r. 1925 bylo Interhelpo vyhlášeno za nejlepší družstvo v Kyrgyzstánu a v r. 1928 se organizace stává členem Všesvazového sdružení výrobních družstev v SSSR. Ve třicátých letech se produkce družstva podílela na celkové výrobě Kyrgyzstánu dokonce dvaceti procenty. Činnost družstva byla diferencovaná do sedmi oborů. Veškeré strojní vybavení bylo dováženo z Československa a celková hodnota výrobních prostředků, dovezených Interhelpem, dosahovala 2,5 milionu korun.

Čemu se však místní obyvatelé nejvíce podivovali, byl zájem Čechů o společenský život. Členové družstva postavili školu, klub a taneční sál, ba zřídili dokonce kuželnu. Navíc založili park, který byl pojmenován po Juliu Fučíkovi, protože tento novinář družstvo navštívil v r. 1930 v čele pětičlenné delegace.

c) Česká družstva v SSSR

Je nutno podotknout, že Interhelpo nebylo jediným družstvem, založeným v SSSR českou komunitou. K dalším patřila družstva Pragomašina, Slovácká komuna, Kladenská komuna a Reflektor. Největší popularitu však získalo Interhelpo také díky tomu, že jeho členy byli manželé Štefan a Pavla Dubčekovi, kteří odjeli do Kyrgyzstánu v r. 1925 spolu se svým čtyřletým synkem Alexandrem. V důsledku změněných poměrů však byli postaveni před volbu, aby buď přijali sovětské občanství – anebo se vrátili. V roce 1938 se tudíž rozjeli nazpět domů.

d) Zakládání kolchozů v Sovětském svazu

Entuziasmus českých přesídlenců však brzy narazil na sovětskou realitu. Na sovětské politické scéně docházelo postupně ke změnám, které ve svém důsledku vedly k úplné likvidaci družstva Interhelpo.

Už 30. ledna 1930 vydalo Politbyro ÚV VKS(b) rozhodnutí „O způsobu likvidace kulackých hospodářství a úplné kolektivizaci“, čímž měl být zrušen individuální způsob rolnického hospodaření. Během prvního pětiletého plánu industrializace v letech 1928–1933 měl sloužit vývoz obilí a dalších potravin k nákupu průmyslového zařízení. Odpor rolníků proti rekvírování obilí vedl ve třicátých letech k masovým deportacím rolníků z oblastí Ukrajiny a Povolží na Sibiř a do Kazachstánu, což v souběhu se suchem v r. 1932 vedlo v evropských oblastech ke hladomoru. Statistiky udávají, že během první etapy kolektivizace od ledna 1930 do poloviny dubna 1930 bylo uvězněno 140 724 osob a během druhé etapy od 15. dubna 1930 do 1. října 1930 dalších 142 000 osob. Během dvou let v průběhu roku 1930 až 1931 bylo na vykázaná místa vysídleno celkem 381 026 rolnických rodin, což představovalo 1 803 392 osob. Pro neúspěch tohoto opatření, které mělo naopak vést ke zvýšení zemědělské produkce díky vytvoření velkých kolchozů, bylo přesídlování dočasně pozastaveno, ale zvolená politika vůči venkovskému obyvatelstvu nebyla revidována. V období let 1932 až 1940 k vysídleným osobám přibylo ještě dalších 489 822 osob, takže celkově tato represivní opatření postihla více než dva miliony lidí.

e) Politické procesy v SSSR

Po stávkách v dolech, vyvolaných obtížemi a organizačními přehmaty v průběhu industrializace, byla vyšetřována skupina technické inteligence, která měla údajně patřit k „průmyslové straně“. Tito odborníci byli podezříváni, že své kontakty s cizinou pěstují kvůli diverzním akcím. Proces s „průmyslovou stranou“ se konal od 25. listopadu do 7. prosince 1930, po němž z obviněné osmičlenné skupiny bylo 5 osob odsouzeno k zastřelení a další tři k desetiletému vězení. Pozdější vyšetřování zasáhlo na dva tisíce osob.

Mezi 17. a 18. sjezdem VKS(b) – tedy mezi roky 1934 až 1939 – proběhly další masové represe, které postihly nejen sovětské občany, ale též cizince. 17. sjezd Všesvazové komunistické strany se konal od 26. ledna do 10. února 1934. Generální tajemník ÚV VKS(b) Josif Stalin na něm podal zprávu o činnosti a přiznal hluboký propad zemědělské produkce, která v mnohých odvětvích poklesla na polovinu r. 1928. Ačkoli oficiálně byl sjezd označován za „sjezd vítězů“, mezi zasvěcenými byl nazýván „sjezdem odsouzených“, protože velký počet delegátů se stal obětí represí a pronásledování. Z 1966 delegátů bylo posléze uvězněno 1108 osob pro obvinění z kontrarevoluční činnosti a diverze. Ze 139 členů a kandidátů ústředního výboru KS celkem 97 podlehlo represím, z toho 93 bylo popraveno, 5 spáchalo sebevraždu a jeden z nich – Sergej Kirov – podlehl atentátu, spáchanému na něj 1. prosince 1934 v Leningradě.

Sjezd si stanovil za cíl schválit druhou pětiletku pro roky 1933 až 1937 jako cestu k technické a ekonomické nezávislosti země. Významně se měla zvýšit zemědělská produkce, a tudíž měla dosáhnout anebo případně překročit produkci r. 1928. Neúroda roku 1932 a rekvírování obilí soukromým zemědělcům mělo být varováním před neuváženými kroky, které vedly až k hladomoru. Přes tyto mnohé varovné signály sjezd schválil dřívější linii a učinil následující nejdůležitější rozhodnutí: 1) upevnění diktatury proletariátu, 2) zrušení soukromého vlastnictví a odstranění i drobných živnostníků jako kapitalistických elementů, 3) dokončení kolektivizace venkova a 4) dokončení technické rekonstrukce, započaté v první pětiletce. Pro postup vůči rolnictvu bylo rozhodující, že zvítězila představa o násilné likvidaci „kulaků“, takže represe na venkově pokračovaly.

Josif Stalin, stojící v čele strany, zaznamenal, že výrazný úspěch na sjezdu sklidil příspěvek Sergeje Kirova, jehož vzrůstající popularitu Stalin nelibě nesl. Když byl Kirov v prosinci 1934 zavražděn, z jeho vraždy byli kupodivu obviněni Stalinovi političtí odpůrci – Grigorij Zinovjev a Lev Kameněv, což Stalinovi umožnilo, aby se vypořádal i s těmito svými oponenty. Oba politici – Kameněv i Zinovjev – byli popraveni současně v tentýž den – 25. srpna 1936.

O oprávněnosti stalinské zemědělské politiky pochyboval již Nikolaj Bucharin, který ve svých spisech vyslovoval názor, že pro prosperitu země je vhodné, aby bylo dlouhodobě tolerováno drobné soukromé podnikání a především individuální rolnické hospodaření. Násilnou kolektivizaci na venkově považoval za odsouzeníhodnou. Ačkoliv Nikolaj Bucharin nejdříve posloužil Stalinovi jako spojenec proti Zinovjevovi a Kameněvovi, nakonec to byl sám Bucharin, kdo v roce 1938 podlehl stalinským čistkám.

Ze zahraničí kritizoval stalinské represe a násilnou kolektivizaci především Lev Trockij. Spis Zrazená revoluce byl dokončen v roce 1936 a známý výrok Trockého, že „olověný zadek byrokracie převážil nad hlavou revoluce“ (TROCKIJ, 1995, s. 110) mnozí reprezentanti komunistické strany mohli vztáhnout na sebe. Navíc Trockij o Stalinovi říká výslovně: „Stalin, druhořadá postava z hlediska mas a revoluce, se uplatnil jako nesporný vůdce thermidoriánské byrokracie, jako první mezi rovnými“ (s. 109). Není divu, že v r. 1932 byl Trockij zbaven sovětského občanství a vyhoštěn ze země. V r. 1938 však v zahraničí inicioval založení IV. komunistické internacionály, která dále soustavně kritizovala stalinskou linii. Jediná země, která dokázala přijmout vyhoštěného Trockého, bylo Mexiko. Tam byl posléze smrtelně zraněn agentem NKVD Ramónem Merkanderem dne 20. srpna 1940, což vedlo k jeho úmrtí o den později.

f) Volby do Nejvyššího sovětu v r. 1937

Nepopulární zemědělská politika začala zatěžovat mysl sovětských státníků ve chvíli, kdy si uvědomili, že rolníci budou tvořit hlavní voličskou skupinu při volbách do Nejvyššího sovětu v prosinci roku 1937. Nová ústava, přijatá na VIII. mimořádném všesvazovém sjezdu sovětů 5. prosince 1936, předpokládala, že občané za rok půjdou k volbám, kde budou nuceni prokázat se novými pasy. Jako první krok k přípravě voleb tedy bylo nutno zavést tzv. „vnitřní pasy“ – tedy občanské průkazy. Tyto pasy byly současně vázány na získání tzv. „propisky“, tedy potvrzení o právu na pobyt. Podle rozkazu OGPU z 5. ledna 1933 byli obyvatelé SSSR v podstatě členěni podle svého sociálního zařazení na dvě skupiny: na ty, kteří měli nárok na pas – a na ty, kteří nárok neměli, tedy na tzv. „lišence“. Pasy začaly být vydávány od ledna 1933 přednostně ve městech, dělnických osadách, obdrželi je pracující v průmyslu, na drahách, v sovchozech a na stavbách socialismu. Na nejnižší příčku osob bez pasu pak klesli ti, kdo se jakkoli vymykali pojmu „dělnická třída a kolchozní rolnictvo“ – tedy bývalí kulaci, soukromí trhovci, bývalá šlechta a duchovenstvo anebo tak zvaní příživníci a bezdomovci bez trvalé adresy. V této kategorii se náhle ocitli všichni, kdo kvůli obživě opustili vyhladovělou vesnici a ve městech neměli trvalé bydliště. Tito tzv. „lišenci“ byli jako první deportováni do gulagů. Z Moskvy tehdy byl vykázán asi milion osob.

Dalším předpokladem pro provedení voleb bylo sepsání seznamu voličů – a tedy provedení sčítání obyvatelstva. Jelikož od předchozího sčítání v r. 1926 nastaly v SSSR podstatné změny, bylo rozhodnuto, že v lednu 1937 budou obyvatelé sčítáni znovu podle dotazníků, v nichž byly kladeny otázky nejen na jejich věk, pohlaví, gramotnost a zaměstnání, ale též byly získávány kontroverzní údaje o jejich víře a národnosti. Dotaz na víru pak vzbudil největší nevoli, i když ze statistiky vyplývaly mnohé další nepříjemné skutečnosti.

Dne 6. ledna 1937 tedy vypukla jednodenní akce, během níž měl být zjištěn aktuální počet obyvatelstva v SSSR. Ředitel Statistického úřadu Ivan Kraval sdělil dne 24. ledna 1937 generálnímu tajemníkovi ÚV VKS(b) Josifu Stalinovi a ministerskému předsedovi Vjačeslavu Molotovovi, že v SSSR žije 162 003 225 osob. Při srovnání se 165,7 miliony, žijícími SSSR v roce 1933, z údajů vyplývalo, že počet obyvatelstva od roku 1933 do roku 1937 významně poklesl. Jelikož výsledky sčítání lidu mluvily v neprospěch SSSR v porovnání s kapitalistickými zeměmi, na hlavu ředitele Ivana Kravala se snesla pohroma. Statistika totiž vykazovala nápadně vyšší úmrtnost mužů v SSSR než v Evropě. Rovněž přetrvával velmi nepříznivý údaj o gramotnosti, i když otázka v dotazníku byla formulována tak, aby přinesla uspokojivou odpověď. Ve srovnání se západními zeměmi v SSSR byl také zjištěn nižší průměrný věk dožití. Bylo tedy rozhodnuto, že sčítání se bude opakovat a že bude ředitel vyměněn. Všechny shromážděné doklady o sčítání byly odeslány do centra a prohlášeny za tajné. Ivan Kraval, Lotyš, zkušený ekonom, statistik a publicista, který se podílel na sestavení plánů pětiletek a který z tohoto důvodu byl v roce 1931 vyslán do Amsterodamu na mezinárodní kongres o plánování, byl zatčen 31. května 1937 a zastřelen 26. září 1937. Podobný postup byl zvolen proti ostatním ředitelům statistických úřadů v republikách. Sčítací asistenti byli prohlášeni za záškodnické elementy a mnozí podlehli represím.

Výnosem z 23. září 1937 vláda rozhodla, že výsledky sčítání byly defektní a že sčítání bude opakováno v lednu 1939. Z dotazníků pak zmizela otázka o vyznání víry a také dotaz na národnost byl formulován odlišně. Žádoucím výsledkem mělo být zjištění, že přírůstek obyvatelstva v SSSR převyšuje trendy v kapitalistických zemích. Před 2. světovou válkou v SSSR nebyly vedeny spolehlivé a přesné statistiky o počtu obyvatelstva v SSSR, takže je nutno počítat s absencí objektivních a úplných informací o demografických procesech. A právě tato absence mimo jiné umožňovala i zkreslování volebních výsledků.

V důsledku obratného manévrování se tedy podařilo zvolit do Nejvyššího sovětu v prosinci 1937 většinový blok komunistů a bezpartijních, proti němuž však nekandidovala věrohodná alternativní skupina. Zkušenost s procesem proti „průmyslové straně“ odradila všechny, kdo by snad o tom uvažoval. Ve volbách v roce 1937 byl Josif Stalin poprvé zvolen poslancem Nejvyššího sovětu.

g) Příkaz NKVD 00447

Způsob násilné likvidace politických protivníků anebo informovaných a nepohodlných zaměstnanců administrativy se tedy stal zavedenou praxí. Potvrdil to zejména Příkaz NKVD 00447 o „Operaci proti kulakům, zločincům a antisovětským živlům“ z 30. července 1937. Všeobecný rozmach xenofobie a strachu ze zahraniční intervence nabyl nebývalých rozměrů.

Nikolaji Ježovovi a jeho Lidovému komisariátu vnitřních věcí zaslal Josif Stalin dopis z 3. července 1937, týkající se rozhodnutí Politbyra ÚV VKS(b) o antisovětských elementech. Tento dopis nejvyššího stranického orgánu byl pro Ježova signálem k vydání výše zmíněného příkazu NKVD č. 00447. Tato direktiva rozpoutala mimořádně rozsáhlou celostátní kampaň proti soukromým zemědělcům, bývalým členům opozičních stran, venkovskému duchovenstvu, bývalým bělogvardějcům nebo členům kozáckých organizací a všem kritikům stalinské politiky včetně takzvaných „buržoazních intelektuálů“. Od místních sovětů bylo požadováno sestavení trestních trojic, v nichž měl být jeden člen NKVD, jeden regionální stranický lídr a jeden prokurátor. Tyto trojice měly vytipovat nejnebezpečnější skupiny buřičů, podněcujících k protivládním akcím v regionu, přičemž tzv. kulaci měli být rozděleni do dvou skupin: jedna byla určená k likvidaci zastřelením, druhá k deportaci do neobydlených krajů. Zasedání trestních trojic mělo probíhat za zavřenými dveřmi a bez přítomnosti odsouzeného, načež rozsudek měl být okamžitě vykonán. Kvůli spolehlivému průběhu a koordinaci akce byly svolávány konference NKVD v krajích a do Moskvy byla sezvána porada na den 16. července 1937. Vše probíhalo v přísném utajení a zpráva od NKVD měla být podána Politbyru do 31. července 1937. Odtud pak nazpět na republikovou, krajskou a okresní úroveň mělo putovat rozhodnutí Politbyra o provedení zátahu. Na jeho financování vláda vyčlenila 75 milionů rublů, které měly být použity především na železniční přepravu a na budování nových gulagů. Operace proběhla od srpna 1937 do listopadu 1938. Počet zastřelených se odhaduje na 386 000 a deportováno tehdy bylo asi 380 000 odsouzených, s nimiž často odjížděli jejich rodinní příslušníci. Mnoho odsouzených však uprchlo z vykázaného místa.

Když v listopadu 1938 po Nikolaji Ježovovi nastoupil do funkce komisaře vnitra Lavrentij Berija, byly provedeny čistky přímo v NKVD. To mělo za následek, že od konce roku 1938 do konce roku 1939 se represe dotkly dalších 1364 zaměstnanců komisariátu vnitra a téměř celé vedení NKVD ve všech republikách bylo vyměněno. Tímto aktem čirého násilí a svévole, umožněného absencí kritické sebereflexe a brzdících mechanismů v sovětské společnosti, bylo završeno období, v němž kulminovala vlna obludné represe třicátých let.

Odtajnění těchto materiálů bylo umožněno teprve v devadesátých letech. Poprvé byly tyto skutky popsány v novinách TRUD ze 4. června 1992 a znovu pak další materiály byly otištěny v novinách Moskovskije novosti 21. července 1992. Do té doby nebyla známa ani hrobová místa statisícových obětí stalinských represí.

h) Odsouzení českých občanů – členů Interhelpa

Do této smrtící mlýnice a do tohoto krvavého soukolí byli vrženi nejen občané SSSR, ale také mnozí cizinci, nacházející se v zemi v té době – a tedy i čeští občané v Biškeku. Za zvláště podezřelou skupinu považovala sovětská moc zejména zahraniční inteligenci, o čemž svědčil zejména zmíněný proces proti „průmyslové straně“, která byla údajně řízena ze zahraničí.

Stejně varovným byl i rozsudek smrti nad Nikolajem Bucharinem, vykonaný 15. března 1938. Bylo signifikantní, že v tomtéž měsíci – přesněji 21. března 1938 – byl zatčen a obviněn z vojenské špionáže také Donat Láníček, jehož poprava se pak konala po půl roce – tedy 4.1 října 1938. K jeho odsouzení posloužilo udání kteréhosi spolupracovníka, který posléze rovněž skončil na popravišti. Vdova po Donatu Láníčkovi – Františka Láníčková – se dozvěděla o rozsudku smrti nad svým manželem až po 20 letech.

Stejně kruté rozsudky postihly další členy družstva Interhelpo: Pavel Kainz byl zatčen 4. března 1938, Josef Skalický – 8. března 1938, Viktor Šmíd – 10. června 1938, Antonín Jílek, Viktor Doležal a Rudolf Horáček – 28. června 1941. První čtyři obviněné osoby, zatčené v r. 1938, byly odsouzeny k popravě za údajné podrývání sovětské moci a za špionáž podle článku 58 Trestního zákoníku z roku 1926. Tři muži, zatčení v r. 1941, byli odsouzeni k 10 letům vězení. Není se co divit, že v rozmezí let 1937 a 1938 následovaly po sobě dvě vlny návratů členů družstva Interhelpo do Československa.

i) Zrušení Interhelpa

Dne 3. září 1939 byla družstvu zasazena rozhodující rána Radou lidových komisařů, jejímž usnesením přešel textilní závod a koželužna pod státní správu SSSR. Interhelpo tím přišlo o své klíčové závody.

Dne 13. června 1940 z rozhodnutí Rady průmyslových družstev Kyrgyzské SSR se z Interhelpa vydělila výroba koberců, nábytkářských textilií a krejčovská dílna, čímž vzniklo družstvo Textil.

Dne 16. listopadu 1940 na příkaz Rady průmyslových družstev Kyrgyzské SSR se odštěpil železářsko-strojírenský závod se slévárnou a z nich vznikl Metalprozavod a nábytkářské družstvo Mebelščik.

Po napadení SSSR nacistickým Německem 21. června 1941 je pak umístěn do objektů Interhelpa evakuovaný závod z Vorošilovgradu a z rozhodnutí vlády SSSR ze 7. prosince 1943 je poslední zbývající provoz Interhelpa – Metalzavod – předán státu. Na jeho místě pak vzniká státní opravářský Motoremontnyj závod.

j) Závěr

Sovětské vyšetřovací orgány a podobně ani řadoví sovětští občané jistě nedokázali pochopit, že z Československa opravdu přijížděli do SSSR upřímní nadšenci, kteří byli ochotni vyměnit svůj domov ve střední Evropě za nepohodlí v pusté stepi, a že tito entuziasté byli připraveni dobrovolně se zúčastnit budování výrobních družstev, čemuž se sovětští občané vzpírali a do nichž vstupovali jen pod nátlakem. Představitelé sovětské moci, zvyklí na odpor domácího obyvatelstva vůči družstvům a na útěk vesničanů, pokud k založení družstva opravdu došlo, zajisté museli předpokládat, že ochota cizinců ke sdružování zastírala v lepším případě vyzvědačské úmysly, v horším případě antisovětskou diverzní činnost ve prospěch cizí mocnosti, řízenou ze zahraničí.

Napadá mne výrok oxfordské profesorky fyziologie Susan Greenfieldové z pořadu Hyde park civilizace Daniela Stacha: „Člověk může vědět a přitom nemusí rozumět.“ Vzájemné nepochopení mezi ruskými nomenklaturními kádry a českými přistěhovalci jistě bylo tím prvkem, který vyvolal hlubokou averzi, jejíž negativní důsledky se měly dotknout mnohých pozdějších generací.

Dovoluji si vyjádřit vřelé díky Bc. Anetě Valihrachové z Infocentra ve Ždánicích a kronikáři Ždánic panu Vladimíru Kotíkovi za podporu a pomoc při vyhledávání relevantních podkladů.

Literatura

AGNEW, J. – MCDERMOT, K. Dějiny mezinárodního komunismu za Leninovy a Stalinovy éry. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2011.

АНДРЕЕВ, Е. М. – ДАРСКИЙ, Л. Е. – ХАРЬКОВА, Т. Л. Демографическая история России 1927 – 1959. Москва: Информатика, 1998.

BACHRUŠIN, S. V. a kol. Dějiny SSSR ve 20. století. Praha: Svoboda, 1950.

DVOŘÁK, J. – FORMÁNEK, J. – HRADÍLEK, A. Čechoslováci v gulagu. Praha: ÚSTR a ČT, 2018.

LOMÍČEK, J. Vnější a vnitřní faktory obrazu SSSR v meziválečné ČSR. Praha: Univerzita Karlova, 2016. Disertační práce.

MAREK, J. Interhelpo – stručné dějiny československého vystěhovaleckého družstva v SSSR. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. Rigorózní práce.

ПРОХОРОВ, А. М. (ed.) Советский энциклопедический словарь. Москва, 1981.

TROCKIJ, L. D. Zrazená revoluce. Brno: Doplněk, 1995.