PROUDY > FILOLOGIE > MATERIÁLY

Ve stopách Komenského

Dana Ferenčáková

Obraz „Jan Amos Komenský se loučí s vlastí“ je znám téměř všem, kdo se procházeli po školních chodbách. Namaloval ho v roce 1924 Vladimír Stříbrný a zobrazuje zimní krajinu se smutnými exulanty, kteří opouštějí Čechy patrně v roce 1628 při odchodu do polského Lešna.

Tehdy byl již Jan Amos Komenský (1592–1670) podruhé ženat s Marií Dorotou Cyrillovou z Třebíče, s níž se seznámil během pobytu v Brandýse v roce 1624. Z jejich dětí nás v tomto příběhu zajímá dcera Alžběta, která se provdala za Petra Figula, zvaného Jablonský, protože pocházel z Jablonného nad Orlicí. Alžběta Komenská s ním povila syna Daniela Arnošta Jablonského (1660–1741), zajímavou osobnost, která vstoupila nejen do dějin protestantských církví, ale též německé akademie věd.

Avšak nepředbíhejme, neboť strastiplná pouť Jana Amose Komenského ještě zdaleka nekončí. Jak známo, protireformační opatření v Čechách neumožnila J. A. Komenskému, aby se vrátil do vlasti. Střídá pobyty ve Švédsku s působením v Prusku, Polsku a Uhrách, až ke konci svého života se usadí v Amsterodamu. Tam mu jeho syn Daniel (strýc jeho vnuka Daniela Arnošta) pomáhá utřídit jeho spisy a vydat je knižně.

Jako kazatele a biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského především zajímá, jak dospět k „nápravě věcí lidských“, jejichž stav třicetiletá válka (1618–1648) povážlivě poničila. Není však již na něm, aby se ujal díla. Pokračování je třeba zůstavit následovníkům.

Jednota bratrská (Unitas fratrum) byla založena rok předtím, než byl v roce 1458 zvolen českým králem Jiří z Kunštátu a Poděbrad (1420–1471). Umírněná církev, jejíž obřad přijímání podobojí ji odlišoval od katolíků, vznikla na králově panství v obci Kunvaldu v Orlických horách v roce 1457. Reagovala na radikální husitství tím, že zavrhla obranu víry mečem. Naopak přijala zásady Petra Chelčického (asi 1379–1460) s jeho pokorou a úctou k lidem těžce manuálně pracujícím, s jeho kritikou kleriků, kteří jako příživníci nemají právo reprezentovat církev, a také s pacifistickým přesvědčením, že všechny války beze zbytku odporují křesťanskému přikázání „nezabiješ“a správní křesťané se jich nemají účastnit.

Není divu, že s tímto názorem na války bylo těžké vítězit. Po porážce stavovského povstání roku 1620 a po vydání rekatolizačního patentu v roce 1624 a zejména Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 byla nekatolická vyznání postavena mimo zákon, a tudíž všichni, kdo nechtěli konvertovat ke katolictví, byli nuceni opustit zemi. Nezbývalo nic jiného, než rozhlédnout se kolem a zjistit, zda na některém z okolních panstvích vládne přátelštější a tolerantnější duch.

Ukázalo se, že osvícený hrabě Mikuláš Ludvík ze Zinzendorfu (1700–1760), náboženský a sociální reformátor, jehož panství v Sasku sousedilo na jihu se severními Čechami, bude ochoten přijmout skupinu protestantských věřících. Ve 20. a 30. letech 18. století se tedy na jeho území začali usazovat členové Jednoty bratrské hlavně z moravského Fulneku a jeho okolí, bývalého působiště Jana Amose Komenského z let 1618–1621. Asi pět set členů této komunity, hovořících jednak německy a jednak v menší míře česky, vybudovalo postupně obec Herrnhut – česky Ochranov, rozkládající se na trojmezí Saska, Polska a Čech. Pro odlišení od ostatních skupin Jednoty bratrské byli často označováni za „Moravské bratry“ reprezentující „herrnhutské či ochranovské hnutí“. Sám zakladatel tohoto hnutí – Christian David (1692–1751) – měl německou matku a českého otce.

Hraběti Zinzendorfovi, vychovanému v duchu protestantismu, bylo toto prostředí natolik blízké, že se s chutí věnoval kazatelské a osvětové činnosti. V tiskárně v Ebersdorfu vydával levné Bible a jiné náboženské texty a dne 20. Května 1737 byl v Berlíně vysvěcen na biskupa Jednoty bratrské. A kruh se uzavírá, neboť vysvěcení provedl Komenského vnuk Daniel Arnošt Jablonský (narozen 1660 v Nassenhubenu, v Prusku, nyní Mokrý Dwór, zemřel 1741 v Berlíně).

Vraťme se tedy k vnukovi Komenského – D. A. Jablonskému: stejně jako jeho děd našel zálibu v pedagogické činnosti a projevoval živý zájem o společenské dění. Theologickým studiím se věnoval od roku 1677 do roku 1678 ve Frankfurtu nad Odrou, ležícím na hranici s Polskem, poté v letech 1680–1683 v Oxfordu v Anglii. V mezidobí vyučoval na škole v litevské obci Biržai na panství nejbohatšího knížecího litevského rodu Radziwillových, jehož členové byli stoupenci protestantismu. Pobaltí konec konců znal již z doby, když spolu s celou rodinou pobýval v litevské Klaipedě, kde jeho otec Petr Figulus Jablonský působil jako dvorní kazatel v letech 1666–1670. Po skončení studia v Oxfordu se Daniel Arnošt Jablonský stal pastorem reformované evangelické církve v Magdeburgu a poté v letech 1686 až 1691 působil jako rektor protestantského gymnázia v Lešně. Během té doby se v roce 1688 oženil s Barbarou a měl s ní 16 dětí. V Lešně na jihozápadě Polska Čeští bratři založili střední školu v roce 1626 a na té vyučoval již Jan Amos Komenský od roku 1628. Sem se tedy vrátil po osmapadesáti letech i jeho vnuk Daniel Arnošt Jablonský, aby zde pracoval pět let.

Ve své kariéře pak Daniel Arnošt Jablonský pokračoval jako dvorní kazatel v Královci, kam přešel z Lešna v roce 1691, avšak již po dvou letech byl odtud povolán do Berlína. Tam společně s Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem (1646–1716) přiměl kurfiřta, aby v roce 1700 založil Kurfiřtskou společnost nauk, která byla o rok později přejmenována na Pruskou královskou akademii nauk. Leibniz jako filosof a právník byl jejím prvním prezidentem. Daniel Arnošt Jablonský nejprve v letech 1710–1731 působil na akademii jako její viceprezident, přičemž zastával souběžně i funkci sekretáře od roku 1710 do roku 1733. Od tohoto roku až do své smrti v roce 1741 reprezentoval akademii jako její prezident. Již jako známý učenec se stal také členem Britské akademie věd. U něj v Berlíně se v roce 1729 zastavil zakladatel ochranovského hnutí Christian David spolu s dalšími členy výpravy na cestě do lotyšského hanzovního města Rigy, kde chtěli založit novou komunitu. Protože Daniel Arnošt Jablonský byl ještě v roce 1699 vysvěcen na biskupa Jednoty bratrské, cítil se nejlépe ve svém církevním sboru v Herrnhutu, kde také strávil konec svého života. Podivuhodné je, že zájem o bohosloví a historii vydržel v rodině i v dalším pokolení. Jeden ze synů Daniela Arnošta Jablonského – Pavel Ernest Jablonský (1693–1757) – byl rovněž teologem a historikem. Navíc proslul jako orientalista a autor překladů z koptštiny.

Na důkaz toho, že Německo si váží odkazu zmíněného Daniela Arnošta Jablonského jako osvíceného a vzdělaného muže, bylo zřízeno výzkumné pracoviště pro dějiny střední a východní Evropy na univerzitě ve Stuttgartu, které nese jeho jméno.

Díky rozsáhlé misijní činnosti získala obnovená Jednota bratrská oficiální uznání nejdříve v Sasku, kde královským ediktem z roku 1734 bylo konstatováno, že bratři mohou v zemi zůstat, pokud nebudou budit rozruch. Samostatnost církev získala také v Prusku v roce 1742 (avšak plnohodnotnou správu až v roce 1763), poté v roce 1749 v Anglii. Do Livonska dorazili herrnhutští bratři v roce 1729 a jejich neformální společenství si vydobylo přirozenou autoritu. Hnutí se zaměřovalo na problémy osvěty a morálky, bratři odsuzovali hazardní hry, dbali na abstinenci, na manželskou věrnost, na gramotnost svých dětí a své pobožnosti hojně doplňovali kolektivním zpěvem. Tato tradice církevního zpěvu pak vyústila v 19. století v založení Svátků písní, přičemž první celonárodní estonské svátky se konaly v Tartu v roce 1869 a všelotyšské pak v Rize v roce 1873. Pozoruhodné bylo, že do církevní struktury Jednoty bratrské byli zapojováni i neurození laikové a ženy.

Na svém panství, rozkládajícím se kolem města Valmiera v Lotyšsku, ochranovské či herrnhutské hnutí účinně podporovala přítelkyně Zinzendorfovy manželky hraběnka Magdalena Elizabeth von Hallart (1683–1750). Jako bohatá vdova se věnovala filantropii ve Valmieře, bývalém hanzovním městě, nacházejícím se asi 100 km od Rigy. V tomto svém sídle vybudovala kromě jiného učitelský seminář a největší livonskou školu pro vesnické děti. Podobným příznivcem osvěty byl baron Balthasar von Campenhausen (1689–1758), na jehož panství v lotyšském hanzovním městečku Straupe, vzdáleném asi 70 km od Rigy, vznikla nejen vesnická škola, ale také bratrský církevní sbor.

Jedním z nejbohatších Lotyšů a podnikatelů byl další stoupenec Jednoty bratrské – Janis Steinhauers (1705–1779). Jeho dům v Zádaugáví – tedy nacházející se za řekou Dvinou v Rize – se stal centrem, v němž pořádal bratrská shromáždění. Již jeho otec Matyáš, bývalý nevolník, byl spoluzakladatelem obce „Moravských bratří“ a v tomto duchu působil i na své děti. Jeho syn Johann Steinhauer (podle německého přepisu jména) zdědil otcův obchod se dřevem a byl předním dodavatelem stěžňů a řeziva pro stavbu lodí. Vlastnil pilu v Hermelinshofu poháněnou větrným kolem, papírnu s vodním pohonem v Zassenhofu a sklady dřeva v Aahagenu s vlastním přístavištěm. Do Zassenhofu se také uchylovali uprchlí nevolníci – herrnhuteři, kterým Steinhauer poskytoval přístřeší v souladu se svým přesvědčením o právu na svobodné vyznávání víry.

Jako Lotyš a potomek nevolníka Johann Steinhauer neměl přístup do obchodního cechu „Velká Gilda“, neboť to neumožňovala soudobá pravidla, která členství v Gildě přiznávala jen Němcům. Nakonec však na zákrok Kateřiny II. si toto právo vydobyli i Steinhauerové, což bylo historické rozhodnutí, které mělo významné důsledky pro všechny cechy v Lotyšsku.

V den své zlaté svatby, kterou slavil s manželkou Barbarou v roce 1777, Janis Steinhauer propustil z nevolnictví všechny poddané na svém panství. Stalo se to asi o století dříve, než se ke zrušení nevolnictví odhodlal ruský car Alexandr II.

Ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století měla pobaltská bratrská diaspora asi 74 000 členů, z toho v Lotyšsku kolem 26 000 členů a v Estonsku asi 48 000 (ŠTOLL, 2013, s. 110). „Toto hnutí mělo zásadní význam pro formování lotyšského národního vědomí a identity“ (ŠTOLL, 2013, s. 252).

V průběhu 18. století byly pobaltské země postupně připojovány k Rusku. Největší část území získalo Rusko po třetím dělení Polska v roce 1795, ale už po severské válce v roce 1721 Rusko obsadilo některá území poraženého Švédska – tedy Ingrii, Estonsko, Livonsko a Karelii, vrátilo mu však Finsko.

V době, kdy josefínské reformy v Čechách daly popud k rozvoji emancipačního národnostního hnutí, zůstával lid v Pobaltí do velké míry stále ještě pod vlivem zaostalých nevolnických poměrů v Ruském impériu. Zatímco v Čechách bylo nevolnictví zrušeno patentem Josefa II. v roce 1781, přičemž v tomtéž roce bylo tolerančním patentem povoleno protestantům konání bohoslužeb, v Rusku ke zrušení nevolnictví došlo teprve o osmdesát let později za Alexandra II. roku 1861. V pobaltských zemích byla tato reforma závislá na tom, jak těsně bylo území spojeno se státním útvarem, v němž změny probíhaly. V Estonské gubernii bylo nevolnictví zrušeno roku 1816, o rok později pak v Kuronsku a v roce 1819 v Livonsku, kde k tomu přispěla i řada rebelií. Nejpozději bylo nevolnictví zrušeno v agrárním Latgalsku a Litvě, kde k této reformě došlo stejně jako v Rusku až v roce 1861. Nehledě na všechny nepříznivé okolnosti lze říci, že právě pobaltským koridorem proudilo do Ruska povědomí o nadějně se otevírající cestě k politickému, hospodářskému a technickému pokroku. Zatímco do Rižského zálivu zajíždělo v roce 1710 asi 15 lodí, ke konci století v Rize už ročně kotvilo alespoň 800 plavidel. Je pochopitelné, že souběžně s výměnou zboží proudila oběma směry také výměna informací.

Nelze však předbíhat. V roce 1741 usedla na ruský trůn Alžběta Petrovna I. (1709–1761/1762), dcera Petra I. Za přispění Preobraženského pluku provedla palácový převrat a sama si vložila korunu na hlavu. Důstojníci Preobraženského pluku ovšem očekávali odměnu za svou podporu a skutečně se jí dočkali. Kdo nebyl šlechticem, byl povýšen do šlechtického stavu, kdo požadoval více půdy, obdržel pozemky zabavené cizincům. Tato konfiskace půdy tíživě dopadla zvláště na obyvatele Pobaltí. Nedůvěra k cizincům v ruském impériu byla vyvolána jednak válkou se Švédskem z let 1741–1743, a jednak také tím, že na obzoru se již kupily nové bouřkové mraky „sedmileté války“. Ta proběhla v letech 1756 až 1763 a Rusko se v ní spojilo s Rakousko-Uherskem a dalšími státy proti Prusku. Ačkoli spojená rusko-rakouská vojska drtivě porazila Prusko u Kunersdorfu v srpnu 1759, po smrti Alžběty Petrovny byla ruská armáda odvolána domů v důsledku toho, že následník trůnu Petr III. choval obdiv k Fridrichovi II. a nehodlal pěstovat vzájemné nepřátelství. V této atmosféře se tedy šířila nejen nedůvěra k cizincům, ale navíc bylo ospravedlňováno jejich pronásledování kvůli podezření ze špionáže.

Ovšem herrnhutští bratři byli dobrými řemeslníky a ti, kdo je znali, jim dovolovali, aby se usadili na jejich panství. K těmto skeptickým osobnostem, nevěřícím smyšlenkám o špionáži, patřili například bratři Černyševové, vlastnící panství v Jaropolci pod Moskvou.

V rámci opatření proti cizincům byla v roce 1743 v Rusku zakázána Jednota bratrská jako sekta, jejíž učení údajně odporuje pravému křesťanství. V tomtéž roce byl zatčen v Rize hrabě Zinzendorf, který jako kazatel objížděl Pobaltí a kázal jednak v estonském Revelu (nyní Tallin) a jednak v kostele sv. Jakuba v lotyšské Rize. Jeho manželka Erdmuthe Dorotea marně žádala u carského dvora o jeho propuštění. Zatímco cely Petropavlovské pevnosti se plnily cizinci, vyslanec Herrnhutu A. Gradin žádal u dvora o vysvětlení, avšak i on byl zatčen a uvězněn. Teprve v roce 1751 ho našel a vysvobodil jeho lékař F. von Keller.

Byla to tedy zvláště Jednota bratrská, kde se soustřeďovala nespokojenost, vyvolaná jak kvůli náboženské nesnášenlivosti, tak kvůli přetrvávajícím nevolnickým poutům, snižujícím lidskou důstojnost. Reptání proti zaostalým poměrům nakonec vyústilo v selská povstání. Selské bouře začaly ve Vidzeme roku 1771 a největšího rozmachu dosáhly v Pobaltí roku 1784. K uklidnění došlo až po zmíněném zrušení nevolnictví, k němuž ovšem přispěla i kritika z řad domácí inteligence. Mezi významné odpůrce nevolnictví patřil například právník Johann Georg Eisen von Schwarzenberg (1717–1779), který v roce 1764 napsal pojednání o dělení společnosti na tři stavy, anebo publicista Garlieb Merkel (1769–1850), přítel Herdera, který pocházel z Livonska a svým vyhroceným odsudkem současných poměrů ve spise „Lotyši v Livonsku na konci filosofického století“, vydaném v roce 1796, významně přispěl k likvidování nevolnictví a jeho důsledků. Knihy obou autorů byly psány německy a němčina byla rovněž považována za jazyk vzdělanců a obchodníků v Pobaltí.

Nehledě na tuto kritiku však bylo možno očekávat úlevy pro cizince v ruském impériu až po skončení sedmileté války. Osídlení v té době velmi prořídlo, takže carevna Kateřina II. (1729–1796, vládla od r. 1762 do smrti, rodilá Němka) si přála, aby hladce probíhalo opětné osídlování krajiny hlavně na dolním toku Volhy. V dubnu 1763 tedy přijala hraběte Kellera na audienci, vyslyšela jeho argumenty a vydala výnos z 22. července 1763 o imigraci, v němž příchozím cizincům dovolovala, aby byli členy Jednoty bratrské. Od roku 1764 tudíž herrnhutští bratři měli právo usazovat se v dolním Povolží. Církev bratrská měla štěstí, neboť carevna si o herrnhutských bratrech utvořila dobré mínění ještě v mládí, když se s nimi seznámila na rodovém sídle v Dornburgu, nacházejícím se v Saském vévodství na řece Saale asi 120 km od českých hranic.

V roce 1765 tedy herrnhutští bratři založili kolonii Sarepta na říčce Sarpa nedaleko Caricynu (dnešní Volgograd). Společenství bylo tvořeno nejméně rodinami 50 bratří, které vedl Daniel Fík. Svou zdatnost osvědčili vybudováním vodovodu, lisovny oleje anebo školy a společné knihovny. Je zajímavé, že dnes se ve Staré Sareptě nachází luteránské muzeum, kde je také jedna z největších německých knihoven na jihu Ruska. Je nutno dodat, že úplné legalizování Jednoty bratrské v Livonsku včetně stavby modliteben povolil až car Alexandr I. v roce 1817. Přitažlivost tohoto vyznání pravděpodobně zvyšovalo i to, že Jednota bratrská byla zbavena branné povinnosti a herrnhutští bratři, kteří byli také nazývaní čeští nebo moravští bratři, nemuseli rukovat.