Lesja Chomyč

Kolem roku 1918, po návratu z Vídně do Drohobyče, se Bruno Schulz začíná účastnit regionálního intelektuálního a uměleckého života. V roce 1920 se objevuje jeho jméno mezi členy umělecké skupiny „Kalleia“ (1). O jeho života a tvorbě v tomto období toho však mnoho nevíme. Pracuje na svém cyklu Xięga bałwochwalcza (Modlářská kniha). Snaží se zdokonalit svůj výtvarný styl navazováním kontaktů s uměleckými kruhy Lvova a hledáním různých zdrojů podpory pro své „umělecké ambice“ (2). Poprvé vystavuje veřejně své práce na 1. výstavě židovského umění (3). Poté se v květnu 1921 účastní výstavy v budově drohobyčského gymnázia (4). To jsou společné výstavy. První Schulzova samostatná výstava, jak se nedávno ukázalo, se uskutečnila ve druhé polovině března 1921 v Boryslavi (5).

Většina schulzologů se shoduje, že v době tvorby Modlářské knihy se Schulz literární tvorbě ještě nevěnoval, obecně se soudí, že jeho literární talent se objevil dost pozdě (6). Jerzy Ficowski připouští, že Schulzovy první spisovatelské pokusy mohly být dřívější, ale konkrétnější informace o nich datuje do let 1925–1926 (7). Jediným potvrzením „slovního mistrovství“ by podle tohoto schulzologa mohla být korespondence s důvěrnými přáteli, ale neexistence epistolární pozůstalosti z tohoto období v autorově archivu neumožňuje tento aspekt prozkoumat. Jerzy Jarzębski připouští, že Schulzova literární tvorba explodovala náhle, ihned plně zralá a dokonalá (8). Władysław Panas si všímá mistrovského literárního debutu autora, tehdy už téměř čtyřicetiletého. Autor koncepce „intriky nekonečna“ v Schulzově životě i tvorbě psal o schulzovském fenoménu, „jejž mimo jiné charakterizuje přímo nekonečná schopnost vynořování stále nových a nových příběhů“ (9). Dnes se nám tedy odhaluje další nový příběh, nový motiv.

V tomto článku bude řeč o Schulzově individuálním debutu – výtvarném – a rovněž o hypotetickém literárním debutu s ním svázaném (10). Otázka Schulzovy účasti na výstavách v Boryslavi už byla částečně zpracována (11). Hypotéza o umělcových literárních pokusech na počátku 20. let se však objevuje poprvé.

* * *

Ve sbírkách Ukrajinské národní vědecké knihovny Vasyla Stefanyka ve Lvově se nacházejí neúplné ročníky boryslavsko-drohobyčského obtýdeníku Świt (Úsvit) (12). Nerozříznuté stránky novin svědčily o tom, že jsou čteny poprvé (13). V jednom ze sloupců se nachází zajímavé oznámení: Výstava grafických děl mladého umělce p. Bruna Schulze (14). Mohlo by se zdát, že je to sotva drobná zmínka v tisku, vzbudila však velký zájem jako svědectví o Schulzově první samostatné výstavě, o níž dříve nebylo nic známo.

Několik slov o zdroji

Obtýdeník Úsvit byl tiskovým orgánem naftařských úředníků v Boryslavi (15). Vycházel od 1. 1. 1921 do června 1924. Pozici odpovědného redaktora zastávali postupně: Konstanty Jaworski (1. 1. 1921 – 1. 3. 1921), Wiktor Koreywo (15. 3. 1921 – 15. 10. 1921) a Klemens Funkenestein (15. 11. 1921 – červen 1924). Toto periodikum vzniklo z iniciativy posledně jmenovaného (16). Redakce a administrativa sídlily nejprve v Boryslavi a od 15. 9. 1921 v Drohobyči. Noviny byly tištěny v drohobyčské tiskárně Józefa Loewenkopfa. Podle informací redakce byl Úsvit jediným tiskovým orgánem v naftařské pánvi. Noviny vycházely jako obtýdeník – prvního a patnáctého dne každého měsíce – a náklad se pohyboval v letech 1921–1924 mezi 900–1000 exemplářů. Jednotlivá čísla čítala 8–12 stran nevelkého formátu. V prvním čísle představili redaktoři čtenářům své cíle a zdůraznili, že jakožto svobodní občané svobodného státu se budou řídit heslem rozvoje kultury a pokroku (17). Na stránkách Úsvitu se zpracovávaly otázky naftařského průmyslu, byly publikovány aktuální novinky z drohobyčsko-boryslavské naftařské pánve, probírány byly otázky osvěty, kultury, literatury a uměleckého života tohoto regionu. Často se tam objevovaly básně a literární skici. Značnou část spolupracovníků tvořili členové drohobyčské skupiny „Kalleia“, mj. dr. Ludwik Alter, dr. Michał Friedländer, Maks Propper, Zygmunt Sternbach, Juliusz Witkower, Marek Dörfler. V červnu 1924 se noviny přejmenovaly na Naftařský obtýdeník a pod tímto názvem vycházely od 1. 8. 1924 do 15. 12. 1926 (18).

* * *

Není přesně známo, proč si Schulz jako místo své první individuální výstavy vybral právě Boryslav. Město, ležící ve vzdálenosti jedenácti kilometrů od Drohobyče, bylo známé jako centrum těžby ropy, zemního plynu a ozokeritu. Meziválečná Boryslav byla městem plným kontrastů, pohledem Stanisława Nicieji – spojením amerického rozvoje s východní zaostalostí. Navzdory bohatství přírodních zásob zaskakovala Boryslav chudobou. Vprostřed moderních budov bily do očí křivé chalupy a vedle bohatých vitrín chudé obchůdky. Obzvlášť odpudivý dojem činila všeobecná špína. Ulice tonuly v blátě, před nímž byly jedinou záchranou neobvyklé dřevěné chodníky na vysokých kůlech (19). Od naftařských úředníků se odlišovala inteligence, kromě níž tvořili většinu z šestnácti tisíc obyvatel města dělníci a jistou část morální spodina, flákači a dobrodruzi (20). Umístění výstavy v Boryslavi vyžadoval pravděpodobně její organizátor – Osvětová sekce boryslavského oddělení Svazu naftařských úředníků (dále ZUN). Akce, které organizovala, se většinou konaly v Boryslavi a poté se opakovaly v Drohobyči.

Svaz administrativních naftařských a voskových úředníků v Haliči se sídlem v Boryslavi vznikl roku 1920 (21). V jeho prostředí vznikla myšlenka založení kulturního centra, která získala podporu v regionu. Za tímto účelem byl svolán Osvětový komitét ZUN. Dělil se na čtyři sekce: osvětovou, zábavně-dramatickou, hudební a propagační (22). Obzvláštní aktivitu vyvíjela osvětová sekce. Sídlila na Pańské ulici v domě Blochovy varšavské kavárny (23). V rámci její působnosti se konávaly sobotní diskuzní večery, autorská čtení, přednášky, výstavy, koncerty a jiné události. Popularitě se těšila autorská setkání se známými spisovateli, jako byli Józef Wittlin (24), Jan Lechoń, Antoni Słonimski, Julian Tuwim (25), Juliusz Kaden-Bandrowski (26), Wacław Sieroszewski (27), či s recitátorkou Kazimierou Rychterównou (28). Mimochodem jeden z těchto večerů měl zajisté na mysli Schulz, když o něm po letech vzpomínal v exaltovaném dopise Julianu Tuwimovi, v němž adresáta ujišťuje o „zoufalství z bezradného úžasu“ (29), jaké zažil během jeho vystoupení. Osvětová sekce navíc organizovala kurzy cizích jazyků či založila knihovnu. Hlavními místy působnosti v Boryslavi byly Lidový dům, budova Sokola, sídlo ZUN a Dům svazu techniků (30).

Organizační podrobnosti výstavy si můžeme pouze domýšlet. Úsilí v této záležitosti mohl vyvinout Izydor Schulz, jenž zastával pozici ředitele představenstva akcionářské společnosti „Halič“ ve Varšavě (31) a který byl členem Regionální naftařské společnosti (32), jakož i Schulzův bratranec Henryk Kuhmärker, jenž se ve 20. letech stal ředitelem drohobyčské rafinérie „Halič“ (33). Oba měli vliv a vazby na skupinu naftařských úředníků.

Klíčovou roli však nejpravděpodobněji sehrály Schulzovy vztahy se skupinou „Kalleia“. Právě členové této skupiny byli patrony výstavy. V první řadě předseda „Kalleiy“ a redaktor Úsvitu Klemens Funkenstein. Není vyloučeno, že ho Schulz poznal ještě ve Vídni, kde Funkenstein jistý čas žil jako dopisovatel Varšavských novin (34). Dále Stanisław Weingarten, úředník naftařské společnosti a milovník Schulzova výtvarného díla (35), dr. Michał Friedländer, člen správy spolku „Kalleia“, a co je nejdůležitější, vedoucí Osvětové sekce ZUN (36). Friedländer byl výjimečnou osobností, hodně publikoval, mj. i pod pseudonymem a pod kryptonymy, zajímal se o problematiku osvěty a kultury, pracoval jako učitel, přednášel pro veřejnost, vydal několik brožur na literární témata (37). Byl autorem většiny poznámek spojených se Schulzovou výstavou. A byl to také on, kdo osobně jménem Světové sekce výstavu otevřel.

Vernisáž se uskutečnila v neděli 13. března 1921 v 11.00 v Domě Technického svazu (38) na Kościuszkově ulici 82 blízko městského úřadu. Budova byla majetkem Společnosti lidové školy a sídlila v ní rovněž Unie vrtných techniků (39). V přízemí vedla podél celé budovy veranda Mizerského restaurace a vevnitř byly aula, úřad, vedení podniku, biliárový sál a Bazylewiczův bufet. V patře byly byty a kasino (40). Schulzova výstava v této budově (41) zabrala jeden sál, v němž autor vlastnoručně rozvěsil několik desítek prací (42), mj. i grafiky (43).

Jak již bylo zmíněno, výstavu otevřel jménem Osvětové sekce přednáškou pro veřejnost doktor Michał Friedländer. Následně uvedl posluchače do „světa Schulzovy umělecké tvorby“ Stanisław Weingarten. Řečník postavil Schulze „v pěkném a hluboce pojatém referátu“ do kontrastu k mistrům, z jejichž školy vyšel, a ukázal rozdíly mezi erotikou v Goyově, Ropsově a Klingerově tvorbě a formou, již tomuto intimnímu aspektu života propůjčil ve svých pracech Schulz (44).

Autorka recenze výstavy zdůrazňovala téma prací: „Všude a vždy jedna hlavní myšlenka: podrobit si muže, srazit ho ke svým nohám“ (45). Na základě recenze můžeme jmenovat přinejmenším osm prací: 1) „velkoměstské korso“ (46), po němž jde žena, obklopena tvářemi mužů, 2) obraz se ženou v jedné punčoše a s pantoflíčkem vedle, 3) portrét ženy a nad ní nahá těla s kytarami či harfami v rukou, 4) „dva portréty“ – jeden nás zavádí do umělcovy pracovny, velmi luxusně zařízené, druhý autorka nepopisuje, 5) obraz Przebudzenie wiosny čili Probuzení jara, jenž se svou secesní technikou lišil od ostatních a který ukazoval několik chlapeckých postav, 6) pastelový portrét ženy, 7) portrét ženy v elegantních pantoflíčcích, kolem níž krouží myšlenky jak ptáci, 8) Kirké – akvarel s jemnými barvami: „dvě ženy, jedna oblečená do krátké sukně, s rukou v bok a s vědomou nestydatostí pouliční holky, a akt druhé ženy dokonale harmonických tvarů celého těla, jak sedí, s rukou bezvládně visící v němé rozkoši, s tváří plnou žalu, rozjímání a nábožného transu. U nohou těchto žen se plazí muži, z jejichž zkřivených tváří bije do očí ošklivost a pomatení smyslů“ (47). Přinášíme ten podrobný popis posledního obrazu, abychom zdůraznili, že se obsahem i technikou – shodně s názorem recenzentky – liší od obrazu Mademoiselle Circe i jej trupa (Madam Kirké a její družina), známého schulzologům. Existovala tedy ještě jedna Kirké.

Krom toho, že se Stanisławu Weingartenovi díky zevrubné analýze „povedlo vyřešit beze zbytku zdánlivou záhadnost, která by nepřipraveného diváka v první chvíli udeřila do očí“ (48), nevíme, jaké byly reakce průměrných diváků na Schulzova díla. Můžeme-li věřit nemnohým zmínkám v Úsvitu, výstava byla úspěšná a „v monotónnosti boryslavské šedi se stala milou atrakcí“ (49). Je však třeba mít na mysli subjektivitu zdroje, jelikož čtrnáctideník byl tiskovým orgánem ZUN, jehož Osvětová sekce výstavu zorganizovala.

Noviny avizovaly Schulzovu výstavu při každé příležitosti, jež se naskytla, zdůrazňujíce, že boryslavská veřejnost bude mít možnost „seznámit se s tak vynikajícím talentem, jakým Brunon Schulz nepochybně je“ (50), že Schulzova výstava úspěšně završuje první etapu práce Osvětové sekce, že „jedna výstava obrazů a grafik v Domě polských techniků“ je důležitým kulturním počinem sekce (51). V drohobyčské zprávě o výstavě je zmiňováno velké zaujetí Schulzovými díly prezentovanými v Boryslavi (52), a konečně dokonce o rok později je výstava vzpomínána jako příklad úspěšného oživení kulturního života regionu (53). Celkově je zmiňována devětkrát, pokaždé pozitivně (54). Nemalý význam mělo zajisté to, že z výnosu výstavy věnovala Osvětová sekce 150 marek do fondu novin (55). Na financování novin se pravděpodobně podílel rovněž Izydor Schulz.

Kromě drobných zmínek o otevření výstavy se objevily tři rozsáhlejší články o ní, které by bylo vhodné podrobit zevrubné analýze.

1. března 1921 se „při příležitosti chystané výstavy originálních grafik“ objevil text E. Menara Sztuki graficzne (Grafiky) (56). Článek je krátkým nástinem dějin vývoje grafiky. Autor popisuje některé druhy grafických technik (dřevoryt, lept a litografii), přičemž důraz klade na originální techniku cliché-verre. Cituji: „Zde je třeba všimnout si techniky zavedené Corotem, tzv. cliché-verre. Spočívá v tom, že na skleněnou desku, pokrytou jakýmsi lakem nepropouštějícím světlo, se maluje jehlou a ta průsvitná kresba vypálí sluneční svit na papíře pokrytém bromidem stříbrným, čím vznikne věrný otisk. Tento typ techniky budeme moci zhlédnout na avizované výstavě“ (57). Z toho můžeme vyvozovat, že Schulz na výstavě umístil práce z cyklu Modlářská kniha, neboť hlavně v něm (krom exlibris) používal techniku cliché-verre (58). Poté, co Menar představuje krátce dějiny leptu, uvádí mistry této techniky. Za otce peintres graveurs považuje Rembrandta s jeho nedostižnou profesionalitou. Připomíná rovněž Rubense a Callota, zamilovaného do pouličních scén. Za jediného génia grafiky přelomu 18. a 19. století považuje Goyu, jenž ovlivnil i moderní grafiky (!). Při popisu nejmodernějších mistrů zdůrazňuje erotiku v dílech Féliciena Ropse a cudnou „poezii“ Maxe Klingera (59).

Je třeba zdůraznit podrobnost a profesionalitu tohoto popisu grafického umění na stránkách tiskového orgánu naftařských úředníků. Nepodařilo se zjistit, kým byl autor textu – E. Menar. Nevíme rovněž, zda je to skutečné jméno, anebo pseudonym (60). Nikdy více už se v novinách neopakuje. O autentičnosti prvotisku svědčí absence odkazu, jaký byl pravidelně používán u přetisků. Jak bylo řečeno výše, přednášku na podobné téma měl na Schulzově vernisáži Stanisław Weingarten. Nejpravděpodobněji vznikla na základě reflexí samotného autora. Možná že právě její text vyšel v upravené podobě tiskem jako Menarův článek. Taková publikační praxe nebyla ničím výjimečným. V předvečer výstavy byl na příklad v Drohobyči v květnu 1921 publikován text přednášky Adolfa Bienenstocka, určený k pronesení na výstavě (61). Ať tak, či tak, souvislost Menarova textu se Schulzem je zřejmá. Technika cliché-verre, kterou Menar tak trefně popisuje, byla málo známá a zřídkakdy užívaná. Není ani známo, jak se ji naučil sám Schulz. Autoři Schulzovského slovníku došli k závěru, že se s cliché-verre seznámil v odborné literatuře a že byl jediným grafikem v Polsku, který tuto techniku používal (62). Na stránkách Úsvitu se nacházejí texty a upozornění na přednášky Adolfa Bienenstocka (63) a Marka Doerflera o uměleckých tématech, nemáme však důvod podezřívat je, že by právě tento článek publikovali pod pseudonymem.

Chronologicky druhý text, jediný pokus o recenzi výstavy – Wrażenia z wystawy (Wystawa obrazów Schulza) čili Dojmy z výstavy (Schulzova výstava obrazů) – je podepsán kryptonymem S. N–owa. Recenze je nejednoznačná. Autorka v ní píše: „Brunon Schulz je talentem s hlubokou intuicí a přebohatou fantazií. Na první pohled nápadná jednostrannost témat, jež v sobě skrývá nebezpeční manýry, poukazuje na to, že malíř dosud nedosáhl hlubin své duše a nerozšířil ji. Autor má v sobě zábrany, k jejichž překonání je potřeba boj se sebou samým. Boj je nezbytný, abychom ze života vytěžili to, co je jeho skutečným smyslem, a abychom našli nové cesty“ (64). Autorka zdůrazňuje Goyův, Ropsův, Klingerův a Klimtův vliv na Schulzovu tvorbu, a co je zajímavé, také vliv spisovatele Franka Wedekinda (65). Jak již bylo řečeno, právě z této výstavy můžeme poznat obsah a tematiku výstavy. O autorovi/autorce tohoto textu není nic známo. V recenzi na Schulzovu drohobyčskou výstavu, podepsané jako Al. Stewe (Michał Friedländer) zaznívá tato věta: „Při příležitosti výstavy Schulzových prací v Boryslavi jsme zevrubněji popsali charakter jeho tvorby“ (66). Nemůžeme však Michału Friedländerovi s jistotou připsat další pseudonym.

* * *

A nyní k novému motivu

Devět měsíců po Schulzově výstavě v Boryslavi – 15. 1. 1922 se na stránkách Úsvitu objevil nový text, jenž podle nás bezprostředně souvisí s jeho tvorbou. Jde o povídku Marceliho Werona Undula. Titulní hrdinka novely je zosobněním ženské ideálu z Modlářské knihy Bruna Schulze (67). Jak již víme, na výstavě, která zaznamenala lokální úspěch, vystavil umělec mj. i práce z Knihy.

Hlavní ženská postava ze Schulzových grafik „se přenesla“ i se svými charakteristickými rysy do povídky Marceliho Werona: „Undula leží ve své voňavé posteli v objetích těžkého spánku, jenž z ní vysává paměť všech orgií a šílenství. Jejího bezvládného a měkkého těla, vylouplého z těsnosti gázy, kalhotek a punčoch, se zmocnila temnota jako velký medvědí kožich, svírá je ve svých čtyřech ohromných tlapách a sbírá její bělostné, sametové části do jedné sladké a měkké hrsti, nad níž funí svým růžovým jazykem“ (68).

Neznáme původ schulzovské Unduly (69). Pravděpodobně to jméno Schulz vytvořil bez konkrétního zdroje. Podle Jerzyho Ficowského se Undula asociuje s Undynou – rusalkou, od latinského unda – tedy s vlnou, pramenem, proudem, neklidem (70). Włodzimierz Bolecki spojuje Undulu s Undynou (Ondynou) Friedricha de la Motte Fouquého. Undyna, titulní hrdinka jeho populárního románu z 19. století, je vodní nymfa čili rusalka, bytost dvojaké povahy, která patří zároveň lidskému světu i vodnímu živlu. Taková představa ženských postav je charakteristická pro romantickou fantastiku. Nymfa (čili řecky „dívka“) je pak postavou napůl božskou a napůl lidskou, žije velmi dlouho, aniž by stárla, ačkoli nehledá nesmrtelnost. Schulzovská nymfa Undula tedy symbolizuje obecně ženskou postavu (71). Ficowski tvrdí, že Undula, která vládne Modlářské knize, je první variantou vzhledu Rachely, skutečně služky v domě Schulzových, jíž dal autor ve svých literárních dílech jméno Adéla (72).

Už první srovnání textu Weronovy povídky se Schulzovou prózou nám umožňuje odhalit jejich společné rysy, na příklad jisté syntaktické zvláštnosti: používání vedlejších vět v přímé řeči. Na společnou metodu ukazují mj. prolínání skutečnosti a snu, použití konceptu probuzení či masochistická erotika společná oběma autorům. Do očí nás uhodí rovněž podobnosti v literárních postavách dítěte, služebné Adély, Demiurga a také v podobě raka či švába.

Začátek Weronovy povídky poněkud připomíná schulzovskou povídku Samota. Celý text provází syčení staré petrolejové lampy a události se ustavičně prolínají v propletenci snu, snění a skutečnosti.

Společným rysem Weronova i Schulzova textu se zdá být masochistická erotika. Zatímco u prvního z nich je zřetelná, u Schulze, ač všudypřítomná, zůstává utajená, jak si všiml Jerzy Ficowski (73). Tak jako muž na Schulzových rytinách, i hrdina Marceliho Werona je „pokorným lazarem“ u Unduliných nohou, šerednost (jakou je mužská postava) v záři dokonalosti (jako je ženská postava – socha). Undulin rozsudek káže Weronovu hrdinovi „odčinit až do konce chybu Demiurga“ (74), jenž ho stvořil. Jak víme, postava Demiurga–stvořitele, Demiurga–otce se vyskytuje rovněž v Schulzově próze.

V textu najdeme také stylistické podobnosti se Schulzovými povídkami. Na příklad titulní Unduly ve Weronově povídce „se zmocnila temnota jako velký medvědí kožich“ (75), zatímco u Schulze čteme: „Ležíce tvářemi na kožešinovém břiše temnoty, odplouvali jsme po jeho zvlněném oddechování do bezhvězdné nicoty“ (76). Jiný nápadný příklad najdeme v následující epizodě: „Velcí, černí švábi nehybně stojí a bezmyšlenkovitě hledí do světla. Zdá se, že jsou mrtví. Náhle se ta plochá, bezhlavá torza dávají do neskutečného, krabího úprku a úkosem protínají podlahu “ (77). A u Schulze: „V koutech nehybně seděli mohutní švábi, zveličení vlastním stínem, kterým každého z nich obtížila planoucí svíce a který se od nich neodloučil ani tehdy, když se některý z těch plochých, bezhlavých trupů dal najednou do nepřirozeného pavoučího běhu“ (78).

Weronova hrdinu (a vypravěče zároveň) pospíchajícího za Undulou čekají „putování poslepu, se spánkem na víčkách po jakýchsi starých schodech, pnoucích se přes mnoho temných pater, přechody černými půdními prostory, vzdušné šplhání po pavlačích“, až konečně trefí na útulnou, známou chodbu a pochopí, že se zastavil před vchodem do bytu svého dětství. Vítá ho někdejší služebná Adéla „našlapujíc nehlasně na sametových podpatcích pantoflíčků“ (79). Nabízí se zde analogický popis Schulzova rodného domu v jeho povídce Navštívení. Navíc ona „putování poslepu“ souzní u Werona s motivem labyrintu, jedním z důležitých motivů schulzovské prózy (80). Služka Adéla je jednou ze třech nejdůležitějších postav schulzovského světa (81).

Povídka Marceliho Werona končí hledáním bytu z dětství. Zajímavá je přitom postava dítěte. Weronův hrdina má pocit, že „monotónní písničku“ petrolejové lampy už slyšel dříve, na začátku života, „když jsem – coby nemocné a unavené batole – vyváděl a kňoural celé dlouhé, proplakané noci“. A poté se zamýšlí: „Kdo mě tehdy zavolal a vrátil, když jsem poslepu hledal zpáteční cestu do matčiny pranicoty?“ (82). Okamžitě se nabízí analogie se schulzovským „navráceným dětstvím“ (83). Postava dítěte pak patří k „železnému kapitálu“ Schulzovy fantazie (84). Takových příkladů bychom mohli podat mnoho. Jako by Weronův text byl směsicí Schulzových obrazů a spojení různých světů Schulzovy tvorby zároveň, např. postav Unduly a Adély. Navzdory společným motivům se ony objevují u Werona ve zdeformované podobě a celkově působí povídka jako echo známých Schulzových děl. Ovšem Schulzova próza, již známe dnes, tehdy neexistovala, neexistovala tedy ani možnost kopírování, epigonství či interpretace.

To vše nám dovoluje formulovat smělé tvrzení, že autorem povídky Undula byl sám Bruno Schulz a Marceli Weron byl jeho pseudonymem (85). Hlavním důvodem jeho použití mohl být masochisticko-erotický obsah povídky. Vrozená skromnost nebo stud ztěžovaly jeho otištění pod vlastním jménem. Již jako uznávaný spisovatel přiznal Schulz v jednom z rozhovorů, že by nedokázal napsat masochistické dílo – „styděl bych se“ (86). Jak víme, na Schulzových kresbách a v próze se projevovala tatáž skutečnost, lišící se v obou těchto formách pouze výsečí a plností výrazu (87). Psané slovo však v jeho cítění neslo s sebou větší náboj vzrušení a rizika. Podle Ficowského to byl stud, jenž způsobil, že do mnohem plnějšího světa schulzovské prózy nemělo větší přístup obnažené erotické modlářství (88). V případě povídky Undula je však třeba mít na paměti, že by reprezentovalo Schulzovy rané spisovatelské pokusy, teprve po letech probrané, proškrtané a obroušené. Těžko tedy mít jistotu, když neznáme „raného“ Schulze.

Dodatečným důvodem použití pseudonymu mohly být výhrady Izydora Schulze, který skutečně financoval bratrovu extravagantní tvorbu, ale nemohl vystavit nebezpečí svou pověst a vysoké postavení v naftařském průmyslu.

Zajímavý, ačkoli schulzology kriticky přijatý názor ve věci prolínání Schulzovy literární a výtvarné tvorby začátku 20. let vyjádřil Serge Fauchereau (89). Připouští, že Modlářská kniha měla být podle autorova původního záměru hybridním literárně-výtvarným dílem, které by se kromě grafik skládalo z psaného textu, představujícího Undulin příběh (90). Když Schulz pochopil, že grafika neomezená psaným slovem v sobě skrývá hlubší smysl, rezignoval údajně na svůj prvotní záměr. Tento hypotetický text nebyl podle Fauchereaua nikdy publikován a ztratil se společně s jinými autorovými rukopisy (91). Je snad Weronova (Schulzova?) povídka Undula částí tohoto ztraceného textu? Tápeme v domněnkách.

Weronova povídka vznikla patrně zároveň s grafickým zobrazením Unduly. Na stránkách Úsvitu se objevila zajisté celá, neboť redakce neslibovala žádné pokračování (92). Charakteristické přitom je, že je to jediná publikace ze všech zachovaných čísel Úsvitu, kterou redakce opatřila vyhrazením práv přetisku. A co je zajímavé, v dalším čísle se poprvé objevila recenze poetického měsíčníku Skamander pod kryptonymem „mw“ (Marceli Weron?). Autor zdůrazňuje zásadní význam měsíčníku pro polskou literaturu a přirovnává ho k takovým literárním periodikům jako Życie či Chimera a skupinu básníků kolem Skamandru uznává za největší moderní talenty (93). Recenze časopisu se však omezuje na rekonstruovaný seznam obsahu, ale jméno autora chybí.

Není ani vyloučeno, že se povídka Undula setkala s kritickým přijetím veřejnosti. Po jejím otištění byla v následujícím čísle novin ve stálé rubrice Odpovědi redakce umístěna odpověď na dopis jakéhosi pana Adama Z. Ocitujme úryvek z ní: „Naší ambicí je, abychom byli čteni v co nejširších kruzích, a je jasné, že tím větší budeme mít zbraň. Kéž Vás tedy neirituje kulturní část ani fejeton! Pokud jde o kvalitu toho posledního, žádáme Vás zcela neskromně, abyste jeho hodnocení ponechal na nás. Příslušná část Vašeho dopisu je očividně psána pod vlivem ignorantů“ (94). V rubrice Fejeton, vzpomínané v dopise, byla kromě povídky Undula otištěna pouze krátká báseň Žal (95).

Závěrem je vhodné zdůraznit, že výstava Bruna Schulze v Boryslavi navzdory příznivým zmínkám v lokálním tisku nehrála pravděpodobně velkou roli v propagaci jeho tvorby, jelikož nenacházíme svědectví hlubšího zájmu o ni v novinách celostátního významu, například ve lvovském tisku. Je to však individuální debut výtvarného umělce v rodné oblasti. Bylo by tedy třeba opravit názor, že Schulz se vzhledem k tematické „riskantnosti“ své výtvarné tvorby vyhýbal její prezentaci v drohobyčském prostoru. Co je však nejdůležitější, analýza výstavní činnosti odhalila hypotetické Schulzovy juvenilie již z počátku 20. let. Buď jak buď, otázka vztahu grafického a literárního zobrazení Unduly vyžaduje hlubší zkoumání. Kdyby se naše hypotéza potvrdila, změnilo by to zásadním způsobem pohled na počátky literární tvorby Bruna Schulze, neboť povídka Undula se objevila dvanáct let před vydáním Skořicových krámů.

Možná že tedy Schulz debutoval ve dvou oborech zároveň…

Z polštiny přeložila Hanele Palková. Uveřejněno se souhlasem autorky. Dříve otištěno jako: CHOMYCZ, Ł. Wokół wystawy w Borysławiu. O dwóch debiutach Brunona Schulza. Schulz / Forum 2019, No. 14, s. 13–32.

Łesia Chomycz (ur. 1989) – historyczka. Pracuje w Muzeum Ziemi Drohobyckiej. Przygotowuje rozprawę doktorską poświęconą biografii Brunona Schulza. Autorka kilkunastu artykułów badawczych na ten temat. Współautorka książki Відомий і невідомий Бруно Шульц (соціокультурний портрет Дрогобича) (2016).

Poznámky/Bibliografie

(1) Spolek „Kalleia“ – židovský spolek milovníků umění a vědy – vznikl 15. února 1919 v Drohobyči. V jeho čele tehdy stál Herman Sandig. Spolek sídlil v Nappeho domě na Mickiewiczově ulici (ve 2. patře). Na podzim 1921 se spolek přejmenoval na Vědecko-literární kroužek a jeho předsedou byl Klemens Funkenstein. Existoval určitě do konce roku 1922. DALO (Deržavnyj archiv Lvivskoji oblasty), f. 1, op. 54, s. 426. Sprava pro rejestraciju polskoho kulturno-prosvitničkoho tovarystva „Koło naukowo-literaćke” (Registrační akt polského kulturně-vzdělávacího spolku Vědecko-literární kroužek), list 7, rub. Viz také: Bruno Schulz i drohobyčka tvorča spilka „Kalleja”. In: LAZORAK, B. - TYMOSZENKO, L. - CHOMYČ, L. - ČAVA, I. Vidomyj i nevidomyj Bruno Schulz (sociokulturnyj portret Drohobyča). Drohobyč, 2016, s. 234–266.

(2) Viz Schulzův dopis Ostapu Ortwinovi z 20. 5. 1921. SCHULZ, B. Kniha dopisů. Dopisy Bruna Schulze. Dopis č. 1. Překlad v rukopise, přeložila Hanele Palková.

(3) MAKOWSKA, U. „Dziwna awersja.“ O wystawach Schulza. Schulz/Forum. 2019, 13, s. 14.

(4) 22. 5. 1921 se v aule Státního gymnázia krále Vladislava Jagellonského v Drohobyči uskutečnila vernisáž společné výstavy sedmi umělců. Účastnili se jí: Włodzimierz Błocki, Ludwik Misky, Antoni Markowski, Kazimierz Łotocki, Adolf Bienenstock, Bruno Schulz a Estera Bienenstockowa (rozená Weingarten). Zhlédnout a zakoupit obrazy bylo možné dva týdny, denně od 11.30 do 18.00. Výstava čítala takřka osmdesát děl, z čehož necelých dvacet bylo Schulzových. Na rozdíl od výstavy v Boryslavi zmínil recenzent dvě Schulzovy práce – kresbu tužkou Omfale a obraz Dívky. (fr). Zbiorowa wystawa obrazów. Świt, 15. 5. 1921, 8, s. 7; Wystawa obrazów. Świt, 15. 5. 1921, 10, s. 7; Wystawa obrazów w Drohobyczu. Chwila. Dziennik dla Spraw Politycznych, Społecznych i Kulturalnych, 29. 5. 1921, 849, s. 10; Al. Stewe. Z wystawy obrazów. Świt, 1. 6. 1921, 11, s. 6–7.

(5) Kultura i oświata. Urządzona staraniem Sekcji Oświatowej Z. U. N. wystawa obrazów i grafiki oryginalnej Brunona Schulza. Świt. 15. 3. 1921, 6, s. 6.

(6) JARZĘBSKI, J. Debiut literacki. In: BOLECKI, W. - JARZĘBSKI, J. - ROSIEK, S. Słownik schulzowski. Gdańsk: słowo/obraz terytoria 2006, s. 80.

(7) FICOWSKI, J. Regiony wielkiej herezji i okolice. Bruno Schulz i jego mitologia. Sejny: Fundacja Pogranicze, 2002, s. 56–64 (kapitola Prehistoria i powstanie „Sklepów cynamonowych“).

(8) JARZĘBSKI, J. Schulz. Wrocław: Wydawnictwo Dolnośląskie, 1999, s. 6.

(9) PANAS, W. Willa Bianki. Mały przewodnik drohobycki dla przyjaciół (fragmenty). Lublin, 2006, s. 16.

(10) Řeč je o první publikaci v tisku.

(11) LAZORAK, B. - TYMOSZENKO, L. - CHOMYČ, L. - ČAVA, I. Vidomyj i nevidomyj Bruno Schulz (sociokulturnyj portret Drohobyča). Op. cit., s. 374; CHOMYČ, L. Do charakterystyky tvorčosti Bruno Schulza u peršij polovyni 20-ch rokiv (za materialamy borislavško-drohobyčkoji hazety „Świt“). In: TYMOSZENKO, L. - ALEKSANDROVYČ, V. - WINAR, L. - VOJTOVYČ, L. Drohobyčkyj krajeznavčyj zbirnyk. XIX–XX. Drohobycz–Koło, 2017, s. 307–315; MAKOWSKA, U. „Dziwna awersja.“ O wystawach Schulza. Op. cit., s. 5–34.

(12) Świt. Organ urzędników naftowych w Borysławiu (Úsvit. Orgán naftařských úředníků v Boryslavi), roč. 1: 1921, č. 1–24; roč. 2: 1922, č. 25–36; roč. 3: 1923, č. 49–53, 66–71; roč. 4: 1924, č. 73–83 (Ukrajinská národní vědecká knihovna Vasyla Stefanyka ve Lvově, Vědecké oddělení periodických tisků Mariana a Ivanny Kocových).

(13) Rešerše probíhaly na začátku roku 2016 během práce na kolektivní monografii Vidomyj i nevidomyj Bruno Schulz (sociokulturnyj portret Drohobyča).

(14) Kultura i oświata. Świt. 1. 3. 1921, 5, s. 7.

(15) Úsvit, původně adresovaný pouze administrativním úředníkům v Boryslavi, kolem sebe záhy seskupil rovněž představitele jiných organizací inteligence naftařské pánve v Boryslavi, především Svazu naftařských techniků. Už v roce 1923 se stal orgánem tehdy vzniklého Kolektivu svazů pracovníků inteligence v naftařském průmyslu v Boryslavi. Nowy rok – nowa praca. Dwutygodnik Naftowy. 1. 1. 1926, 1 (119), s. 1.

(16) LAZORAK, B. - TYMOSZENKO, L. - CHOMYČ, L. - ČAVA, I. Vidomyj i nevidomyj Bruno Schulz (sociokulturnyj portret Drohobyča). Op. cit., s. 244.

(17) Nasze cele. Świt, 1. 1. 1921, 1, s. 1.

(18) Dwutygodnik Naftowy. Organ Zespołu Związków Pracowników Umysłowych Przemysłu Naftowego w Borysławiu (Naftařský obtýdeník. Orgán kolektivu svazů pracovníků inteligence v naftařském průmyslu v Boryslavi). Rozhodnutí o změně názvu a formátu noviny Úsvit padlo 14. 1. 1924 během jednání mimořádné valné hromady shromáždění kolektivu svazů pracovníků inteligence v naftařském průmyslu v Boryslavi. Proces ustálení nové redakce trval více než půl roku. Konečně se 1. 8. 1924 objevilo první číslo Naftařského obtýdeníku. Do 15. 5. 1925 byly tyto noviny tiskovým orgánem kolektivu svazu pracovníků inteligence v naftařském průmyslu v Boryslavi, od 1. 5. 1925 do 15. 12. 1926 pak tiskovým orgánem Profesního svazu pracovníků inteligence v naftařském průmyslu v Polsku. Do 1. 1. 1926 byl šéfredaktorem Klemens Funkenstein, v posledním roku vydávání (1926) pak Benedykt Klimek. Redakce se snažila sjednotit pracovní hodnoty úředních pracovníků Úsvitu s dřívější prací techniků v časopise Ropa. Naftařský obtýdeník na rozdíl od svého předchůdce omezil oddělní beletrie a kritiky umění na minimum. Pozornost byla většinou zaměřena na problematiku naftařského průmyslu nejen v tomto regionu, ale v celém Polsku. Stálými rubrikami byly mj. Firemní záležitosti, Kronika naftařské pánve, Naftařská kronika kraje, Zahraniční kronika, Ústavní kronika, Naftařské hodnoty, Kultura a osvěta, Z koncertního sálu, Ze zaslaných knih a časopisů. Záhlaví rubrik mají své viněty, které – včetně té titulní – projektoval Władysław Kara. Nejpočetnější skupinu literárních publikací tvoří básně Juliusze Witkowera. Z okruhu spolupracovníků Úsvitu publikoval na stránkách těchto novin i nadále Schulzův přítel Emanuel Pilpel. Zajisté byl členem redakce. Okruhem jeho zájmu byl naftový průmysl v Polsku a v zahraničí. Pilplovy texty, především v letech 1925–1926 se objevovaly v každém čísle, někdy jich bylo i několik v jednom čísle. Nejrozsáhlejší a odlišná od jiných textů je psychologická skica Tłum (Dav). Srov. jeho texty PILPEL, E. Chińskie cienie. Sylweta redakcyjna. Świt. 15. 6. 1921, 12, s. 2–3; Chińskie cienie. Migawki z Truskawca. Świt. 15. 8. 1921, 16, s. 2–3; Targi Wschodnie. Świt. 15. 10. 1921, 19–20, s. 2–3; Światowy problem gospodarczej odbudowy. Świt. 15. 4. 1922, 31–32, s. 1–3; Tłum. Dwutygodnik Naftowy. 1. 7. 1926, 13 (131), s. 5–7; anebo jednotlivé publikace: 15. 7. 1926, 14 (132), s. 5–7; 1. 8. 1926, 15 (133), s. 7–9; 15. 8. 1926, 16 (134), s. 4–6; 1. 12. 1926, 23 (141), s. 5–8; 15. 12. 1926, 24 (142), s. 3–5.

(19) NICIEJA, S. S. Kresowe Trójmiasto. Truskawiec–Drohobycz–Borysław. Opole: MS Wydawnictwo, 2009, s. 168–172.

(20) V roce 1921 čítala Boryslav 16 400 obyvatel, z toho takřka 2000 tvořila inteligence. Viz PAWŁOWSKI, W. Borysław – stolica Polskiego Zagłębia Naftowego (do 1939 roku). I, Biuletyn Stowarzyszenia Przyjaciół Ziemi Drohobyckiej. 2017, 20, s. 41, 43; Al. Stewe. Oświata w Zagłębiu Borysławskiem. Świt. 15. 5. 1922, 33–34, s. 5.

(21) Převažovali v něm Židé – mezi administrativními pracovníky tvořily 90 % osoby židovského původu. Srov. s PAWŁOWSKI, W. Borysław – stolica Polskiego Zagłębia Naftowego (do 1939 roku). I, Biuletyn Stowarzyszenia Przyjaciół Ziemi Drohobyckiej. Op. cit., s. 48.

(22) fr. Kultura i oświata. Świt. 1. 1. 1921, 1, s. 9.

(23) Kultura i oświata. Świt. 15. 1. 1921, 2, s. 6.

(24) 19. a 20. 12. 1921 se uskutečnily autorské večery Józefa Wittlina v Boryslavi a v Drohobyči. STEWE, Al. Odczyty Józefa Wittlina. Świt. 15. 1. 1922, 25–26, s. 10.

(25) Koncem října 1923 se v Drohobyči uskutečnil „večer tří autorů: Lechońův, Słonimského a Tuwimův“. Získal značný věhlas: večer „byl přehlídkou pohoršujících scén a divokých výtržností, který vypadal jednoduše na skandál. Ve chvíli, kdy se na scéně objevil Juljan Tuwim, hrstka mladíčků školního věku začala z blíže neznámých příčin urážlivě výt a hlasitého básníka zasypala krupobitím shnilých jablek. V sále Sokola propukla panika a pan Tuwim musel pod nátlakem tak „doslovných“ argumentů zmizet ze scény“. Wieczór 3 autorów. Świt. 15. 11.–1. 12. 1923, 70–71, s. 9–10.

(26) Juliusz Kaden-Bandrowski přednášel o roli knihy v moderní polské literatuře. (st). Odczyty. Świt. 1. 4.–15. 4. 1924, 79–80, s. 9.

(27) Wacław Sieroszewski měl přednášku Na japonských sopkách 16. 5. 1924. St. St. Odczyty. Świt. Červen 1924, 83, s. 9.

(28) V říjnu 1923 recitovala Kazimiera Rychterówna básně na scénách v Boryslavi i v Drohobyči. Tehdy s ní možná navázal kontakt Bruno Schulz. Z teatru. Kazimiera Rychterówna. Świt. 15. 9.–1. 10. 1923, 66–67, s. 11; (Elgot). Kazimiera Rychterówna. Świt. 15. 10.–1. 11. 1923, 68-69, s. 10.

(29) SCHULZ, B. Kniha dopisů. Dopisy Bruna Schulze. Dopis č. 10. Citováno z rukopisu překladu, přeložila Hanele Palková.

(30) (m.). Z pracy oświatowiej w Borysławiu. Świt. 1. 4. 1921, 7, s. 6.

(31) LAZORAK, B. Wpływowy brat Izydor (Baruch, Izrael) Schulz. Schulz/Forum. 2014, 3, s. 99.

(32) Krajowe Towarzystwo Naftowe. Izydor, jenž byl počátkem 20. let zvolen členem oddílu této společnosti, jím zůstal až do své smrti. Srov. s Krajowe Towarzystwo Naftowe. Świt. 15. 2. 1922, 27–28, s. 6. DALO, f. 1, op. 54, sp. 1185. Krajowe naftowe towarystwo u Lwowi, list 116; LAZORAK, B. Wpływowy brat Izydor (Baruch, Izrael) Schulz. Op. cit., s. 100.

(33) Rafinérie Galicja. Viz KASZUBA-DĘBSKA. A. Kobiety i Schulz, Gdańsk: słowo/obraz terytoria, 2016, s. 307.

(34) Gazeta Warszawska. Klemens Funkenstein (1875 – 26. 1. 1939) byl známý jako činitel organizace profesních duševních pracovníků. Získal vzdělání ve Lvově, následně začal studia práv ve Vídni, kde si získal popularitu prvními literárními texty ohlašovanými mj. na stránkách Arbeiter-Zeitung a Oesterreichische Monatshefte, byl dopisovatelem Varšavských novin. Studia přerušil a začal pracovat na státní železnici. Koncem roku 1918 či na počátku roku 1919 se přestěhoval do Drohobyče. Začal pracovat v naftařské společnosti Silva Plana, v níž se aktivně snažil o organizování duševních pracovníků naftařského průmyslu a postupem času rozšířil svou působnost na pracovníky všech odvětví. V roce 1922 se přestěhoval do Lvova. Založil Svaz naftařských pracovníků a krom toho zorganizoval Obecněprofesní svaz, jejž následně mnoho let vedl, a Lvovskou oblastní radu Unie duševních pracovníků. Byl spoluzakladatelem a šéfredaktorem novin Świt čili Úsvit (1921–1924) a Dwutygodnik Naftowy čili Naftařský obtýdeník (1924–1925), v letech 1921–1922 byl vedoucím Vědecko-literárního kroužku (dříve „Kalleia“), členem Svazu naftařských úředníků v Boryslavi. Viz B. P. Klemens Funkenstein. Chwila. 27. 1. 1939, 7129, s. 6; LAZORAK, B. - TYMOSZENKO, L. - CHOMYČ, L. - ČAVA, I. Vidomyj i nevidomyj Bruno Schulz (sociokulturnyj portret Drohobyča). Op. cit., s. 244.

(35) Stanisław Weingarten (cca 1890–1943) se narodil v obci Kamionka Strumiłowa (nyní Kamionka Bużańska), vzdělání získal ve Lvově. Je však známo, že 7. 9. 1914 odjel z Drohobyče do Vídně. Očividně se tedy do Drohobyče přestěhoval dříve. Po válce se vrátil. Po mnoho let byl zaměstnán jako úředník v naftařské společnosti „Halič“. Kvůli pracovním povinnostem se přestěhoval do Lvova a posléze do Lodže. V roce 1933 se ve snaze o záchranu vrátil do Drohobyče. Byl však zabit roku 1943 s poslední skupinou drohobyčských Židů v Bronickém lese. Weingarten obdivoval umění a hudbu. Ve 20. letech se stal členem drohobyčské umělecké skupiny „Kalleia“. Se Schulzem ho pojilo trvalé přátelství. Byl sběratelem jeho děl. Právě díky Weingartenovu převezení Schulzových děl do Lodže se je podařilo zachránit před zničením. Z této sbírky pochází jediná zachovaná Schulzova olejomalba, a sice Spotkanie čili Setkání (1920). Viz Słownik schulzowski. Op. cit., s. 408–409; Księga pamiątkowa i adresowa wygnańców wojennych z Galicyi i Bukowiny 1914–1915 či Album pamiątkowe, č. III: Prowincya i Bukowina. Wiedeń 1915, s. 39.

(36) Michał Friedländer (1894–1942/1943?) se narodil ve Skolém. V roce 1912 absolvoval gymnázium v Drohobyči a začal studovat ve Vídni. Na začátku 20. let byl členem drohobyčské skupiny „Kalleia“. V letech 1921–1922 pracoval jako naftařský úředník v Boryslavi. Od ledna do dubna 1921 vedl Osvětovou sekci ZUN. Snad z vlastní iniciativy rezignoval kvůli kritice své působnosti. Očividně se však na tuto pozici vrátil, jelikož je v následujícím roce zmiňován opět jako vedoucí Osvětové sekce ZUN. V roce 1923 se stal učitelem na Smíšeném soukromém gymnáziu a lyceu Společnosti soukromého reálného polského gymnázia pro Boryslav a Tustanovice. V souvislosti s tím rezignoval na své členství v ZUN. Za zásluhy o založení odborové knihovny (otevřené 1. 7. 1922) získal vzápětí 10. 3. 1924 titul čestného člena ZUN. Spolupracoval s tiskovým orgánem ZUN – čtrnáctideníkem Úsvit, jenž se následně přejmenoval na Naftařský obtýdeník. Publikoval tehdy pod pseudonymy a kryptonymy (M. Fr., fr, Al. Stewe, Al. STEWE, Al. St., al. St., st.). 15. 5. 1921 rezignoval na práci redaktora, nadále však až do konce roku 1924 kromě úředních oznámení z pozice vedoucího Osvětové sekce ZUN publikoval i své vlastní texty pod pseudonymem. Koncem roku 1924 se přestěhoval do Krakova, kde v osvětové činnosti pokračoval. Podle svědectví pamětí Leopolda Helda byl Friedländer zavražděn nacisty v Brodech. Přesné datum smrti není známo (přibližně rok 1942 či 1943). Srov. s Sprawozdanie Dyrekcyi C. K. Gimnazyum im. Franciszka Józefa w Drohobyczu za rok szkolny 1912, s. 92; DALO, f. 1., op. 54, s. 426: Sprava pro rejestraciju polskoho kulturno-prosvitnićkoho tovarystva „Koło naukowo-literaćke”, list 6; Dr. M. F. List do Redakcji. Świt. 15. 4. 1921, 8, s. 6–7; Kronika. Świt. 15. 5. 1921, 10, s. 5; Jedna z młodszych. Głos młodej koleżanki. Świt. 15. 4. 1922, 31–32, s. 7; Walne Zgromadzenie Z.U.N. Świt. 1. 2. 1923, 51, s. 2–4; Z ruchu zawodowego. Świt. 1.–15. 3. 1924, 77–78, s. 6; ZAGÓROWSKI, Z. Spis nauczycieli szkół wyższych, średnich, zawodowych, seminarjów nauczycielskich oraz wykaz zakładów naukowych i władz szkolnych. R. 2, 1926, s. 130; PAWŁOWSKI, W. Borysław – stolica Polskiego Zagłębia Naftowego (do 1939 roku). I, Biuletyn Stowarzyszenia Przyjaciół Ziemi Drohobyckiej. Op. cit., s. 44; MICHALSKA, I. Nauczyciel dla nauczycieli i wychowawców. Michał Friedländer jako popularyzator wiedzy o wychowaniu w latach międzywojennych. Studia Edukacyjne. 2018, 48, s. 133–149; BAR, Adam. Słownik pseudonimów i kryptonimów pisarzy polskich oraz Polski dotyczących. T. 3: Wykaz nazwisk pisarzy. Kraków: Krakowskie Koło Związku Bibliotekarzy Polskich, 1938, s. 31; JANKOWSKI, E. a kol. Słownik pseudonimów pisarzy polskich. T. 3. Wrocław – Warszawa – Kraków: Ossolineum, 1996, s. 251; Ibidem. T. 2, s. 623; HELD, Leopold. A Tyśmienica nadal płynie [cit. 29. 12. 2019]. [online] Dostupné z: https://www.jewishgen.org/Yizkor/Borislav/Borislav.html .

(37) STEWE, Al. Romain Rolland i jego „Jean Christophe”. Drohobycz 1921 (Bibljoteka Epoki, 1). Pokud je známo, byla také chystána k tisku brožura Wallt Whitman poeta apostoł. V Úsvitu se objevila recenze z jeho první brožury. PROPPER, M. Bibljoteka Epoki. Świt. 1. 8. 1921, 14–15, s. 10; M. Pr. Z książek nadesłanych. Świt. 15. 11. 1921, 21–22, s. 10.

(38) Kultura i oświata. Urządzona staraniem Sekcji Oświatowej Z. U. N. wystawa obrazów i grafiki oryginalnej Brunona Schulza. Świt. 15. 3. 1921, 6, s. 6.

(39) Skupina představitelů vedení naftových dolů se v listopadu 1904 shromáždila pod názvem Unie vrtných techniků v Boryslavi. Jejím cílem byla obrana práv a zájmů vedení naftových dolů. Na začátku měla unie 76 členů. Po válce se přejmenovala na Unii polských vrtných a naftových techniků v Boryslavi. V letech 1911–1914 vydávala unie odborný časopis Ropa, později v letech 1937–1939 pak Bulletin Unie polských vrtných a naftových techniků. Unie sídlila na ulici Panské (později Kościuszkově), naproti Karpatské bráně. Předsedy unie byli mj. Julian Bittner, Józef Lewicki, Tadeusz Łaszcz, Leopold Słotwiński a jako poslední Wiktor Bobrowski. Různé profesní svazy v naftařské pánvi si zpočátku navzájem konkurovaly, ale kvůli nedostatku volných sídel v Boryslavi byly nakonec nuceny spolupracovat. V letech 1922–1923 se tyto svazy sloučily do Unijního sdružení duševních pracovníků v naftařském průmyslu v Boryslavi. Viz Sprawa wspólnej organizacji. Świt. 15. 1. 1923, 49–50, s. 6; Z ruchu zawodowego. Świt. 15. 9. – 1. 10. 1923, 66–67, s. 3-4; PAWŁOWSKI, W. Borysław – stolica Polskiego Zagłębia Naftowego (do 1939 roku). I, Biuletyn Stowarzyszenia Przyjaciół Ziemi Drohobyckiej. Op. cit., s. 47–48; POREMBALSKI, T. Wspomnienia nafciarza. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1978, s. 83–88.

(40) PAWŁOWSKI, W. Borysław – stolica Polskiego Zagłębia Naftowego (do 1939 roku). I, Biuletyn Stowarzyszenia Przyjaciół Ziemi Drohobyckiej. Op. cit., s. 47.

(41) Budova se bohužel nedochovala dodnes, podle místních znalců stála v centru města na Kościuszkově ulici (nynější ulici Tarase Ševčenka).

(42) S. N-owa. Wrażenia z wystawy. (Wystawa obrazów Schulza). Świt. 15. 3. 1921, 6, s. 2.

(43) Bylo to zdůrazněno v první anonci o výstavě a posléze v následujícími textu: MENAR, E. Kultura i oświata. Świt. 1. 3. 1921, 5, s. 7; MENAR, E. Sztuki graficzne (Z okazji odbyć się mającej wystawy grafiki oryginalnej w Borysławiu). Świt. 1. 3. 1921, 5, s. 2–4.

(44) Kultura i oświata. Urządzona staraniem Sekcji oświatowej Z. U. N. wystawa obrazów i grafiki oryginalnej Brunona Schulza. Świt. 15. 3. 1921, 6, s. 6.

(45) S. N-owa. Wrażenia z wystawy. (Wystawa obrazów Schulza). Op. cit., s. 2–3.

(46) Korzo – tak se jmenovala někdejší Mickiewiczova ulice v Drohobyči (dnes Tarase Ševčenka).

(47) S. N-owa. Wrażenia z wystawy. (Wystawa obrazów Schulza). Op. cit., s. 2–3.

(48) Kultura i oświata. Urządzona staraniem Sekcji oświatowej Z. U. N. wystawa obrazów i grafiki oryginalnej Brunona Schulza. Świt. 15. 3. 1921, 6, s. 6.

(49) Ibidem.

(50) Ibidem.

(51) (m.). Z pracy oświatowej w Borysławiu. Świt. 1. 4. 1921, 7, s. 6.

(52) (fr). Zbiorowa wystawa obrazów. Świt. 15. 4. 1921, 8, s. 7.

(53) Al. St. Wystawy. Świt. 15. 4. 1922, 31–32, s. 10–11.

(54) Kultura i oświata. Świt. 15. 2. 1921, 4, s. 6–7; Kultura i oświata. Świt. 1. 3. 1921, 5, s. 7; S. N-owa. Wrażenia z wystawy. (Wystawa obrazów Schulza). Op. cit., s. 2–3; Kultura i oświata. Urządzona staraniem Sekcji oświatowej Z. U. N. wystawa obrazów i grafiki oryginalnej Brunona Schulza. Świt. 15. 3. 1921, 6, s. 6; (m.). Z pracy oświatowej w Borysławiu. Op. cit., s. 6–7; (fr). Z pracy oświatowej w Borysławiu. Op. cit., s. 7; Al. St. Wystawy. Świt. 15. 5. 1922, 31–32, s. 10–11; MENAR, E. Sztuki graficzne (Z okazji odbyć się mającej wystawy grafiki oryginalnej w Borysławiu). Świt. 1. 3. 1921, 5, s. 2–4; Al. Stewe. Z wystawy obrazów. Świt. 1. 6. 1921, 11, s. 6–7.

(55) Na fundusz prasowy ofiarowali. Świt. 15. 3. 1921, 6, s. 6.

(56) Text se objevil dva týdny před vernisáží v témže čísle novin jako anonce. Autor nezmínil jméno Bruna Schulze, je však očividné, že je řeč o jeho výstavě, neboť jiná v té době jednoduše nebyla, tím spíše ne výstava originálních grafik cliché-verre. MENAR, E. Sztuki graficzne (Z okazji odbyć się mającej wystawy grafiki oryginalnej w Borysławiu). Świt. 1. 3. 1921, 5, s. 2–4.

(57) Ibidem, s. 4.

(58) KITOWSKA-ŁYSIAK, M. Cliché-verre. In: BOLECKI, W. - JARZĘBSKI, J. - ROSIEK, S. Słownik schulzowski. Op. cit., s. 59.

(59) MENAR, E. Sztuki graficzne (Z okazji odbyć się mającej wystawy grafiki oryginalnej w Borysławiu). Świt. 1. 3. 1921, 5, s. 4.

(60) Zajímavé je, zda je podobnost podpisu „E. Menar“ se jménem malíře Reného Emila Ménarda (1862–1930) či francouzského malíře, spisovatele a kritika Reného Josepha Ménarda (1827–1887) čistě náhodná. Jedna z Ménardových nejznámějších knih se jmenuje Mýty ve starověkém a moderním umění (La Mythologie: Dans l’Art Ancien Et Moderne).

(61) Adolf Bienenstock ohlásil 22. 5. 1921 v předvečer výstavy sedmi umělců na stránkách Úsvitu text o moderním malířství. Následně vedl vernisáž a 29. 5., ještě v době trvání výstavy, měl svou přednášku. Zajímavé je, že v edici Biblioteka Epoki byla v roce 1921 připravena do tisku jeho brožura na jiné téma: Einstein a teorie relativity. Viz BIENENSTOCK, Adolf. Kształt i barwa (O malarstwie współczesnem słów kilka). Świt. 15. 5. 1921, 10, s. 2–3; Wystawa obrazów. Świt. 15. 5. 1921, 10, s. 7; Biblioteka Epoki. Świt. 1. 8. 1921, 14–15, s. 10.

(62) KITOWSKA-ŁYSIAK, M. Cliché-verre. In: BOLECKI, W. - JARZĘBSKI, J. - ROSIEK, S. Słownik schulzowski. Op. cit., s. 59–64.

(63) Postava Adolfa Bienenstocka je v schulzologii dobře známá. Byl autorem recenze na Schulzovu výstavu v roce 1922. Oba umělci se účastnili téže výstavy v Drohobyči v roce 1921. Urszula Makowska považuje Bienenstocka za patrona Schulzovy účasti na kolektivní výstavě ve Lvově v roce 1920. Viz BIENENSTOCK, A. Z wystawy wiosennej. Prace graficzne Brunona Schulza. Chwila. 1922, 1213 (8 VII), s. 5; Wystawa obrazów. Świt. 15. 5. 1921, 10, s. 7; LAZORAK, B. - TYMOSZENKO, L. - CHOMYČ, L. - ČAVA, I. Vidomyj i nevidomyj Bruno Schulz (sociokulturnyj portret Drohobyča). Op. cit., s. 164–165; MAKOWSKA, U. „Dziwna awersja.“ O wystawach Schulza. Op. cit., s. 14.

(64) S. N-owa. Wrażenia z wystawy. (Wystawa obrazów Schulza). Świt. 15. 3. 1921, 6, s. 2–3. Přetisk textů o výstavách viz LAZORAK, B. - TYMOSZENKO, L. - CHOMYČ, L. - ČAVA, I. Vidomyj i nevidomyj Bruno Schulz (sociokulturnyj portret Drohobyča). Op. cit., s. 226–233.

(65) Ibidem.

(66) Al. Stewe. Z wystawy obrazów. Świt. 1. 6. 1921, 11, s. 7.

(67) Viz SCHULZ, B. Xięga bałwochwalcza (1920–1922). In: Księga obrazów. Gdańsk: słowo/obraz terytoria, 2012 s. 231–268.

(68) WERON, M. Undula. Świt. 15. 1. 1922, 25–26, s. 4.

(69) KITOWSKA-ŁYSIAK, M. Undula. In: BOLECKI, W. - JARZĘBSKI, J. ROSIEK, S. Słownik schulzowski. Op. cit., s. 401–402.

(70) FICOWSKI, J. Regiony wielkiej herezji i okolice. Bruno Schulz i jego mitologia. Op. cit., s. 275.

(71) BOLECKI, W. Witkacy–Schulz, Schulz–Witkacy: wariacje interpretacyjne. Pamiętnik Literacki. 1994, 1(85), s. 88–90.

(72) FICOWSKI, J. Regiony wielkiej herezji i okolice. Bruno Schulz i jego mitologia. Op. cit., s. 275–276.

(73) Ibidem, s. 440.

(74) WERON, M. Undula. Op. cit., s. 4. Všechny citace z povídky Undula přeložila Hanele Palková.

(75) Ibidem.

(76) SCHULZ, B. Republika snů. Praha: Odeon, 1988, s. 38.

(77) WERON, M. Undula. Op. cit., s. 3.

(78) SCHULZ, B. Republika snů. Op. cit., s. 22–23.

(79) WERON, M. Undula. Op. cit., s. 3.

(80) JARZĘBSKI, J. Labirynt. In: BOLECKI, W. - JARZĘBSKI, J. - ROSIEK, S. Słownik schulzowski. Op. cit., s. 186–187.

(81) ROSIEK, S. Adela. In: BOLECKI, W. - JARZĘBSKI, J. - ROSIEK, S. Słownik schulzowski. Op. cit., s. 13–14.

(82) WERON, M. Undula. Op. cit., s. 4.

(83) Viz Schulzův dopis Andrzeji Pleśniewiczovi ze 4. 3. 1936. SCHULZ, B. Kniha dopisů. Dopisy Bruna Schulze. Dopis č. 68. Překlad v rukopise, přeložila Hanele Palková.

(84) Viz Schulzův dopis Stanisławu Ignacymu Witkiewiczovi. SCHULZ, B. Kniha dopisů. Dopisy Bruna Schulze. Dopis č. 63. Překlad v rukopise, přeložila Hanele Palková.

(85) Není vyloučeno, že pseudonym má původ v příjmení jednoho z předních francouzských estetiků druhé poloviny 19. století, teoretika umění, novináře Eugèna Vérona (1825–1889). Kniha L’Esthétique vydaná roku 1878 byla jeho nejdůležitějším dílem, které vyšlo roku 1892 v Polsku v překladu Antoniho Langeho. Zajímavostí je, že Véron napsal doslov ke knize již vzpomínaného Ménarda La Mythologie: Dans l’Art Ancien Et Moderne. Suivie d’un appendice sur les origines de la mythologie. Paris, 1878.

(86) NACHT, J. Wywiad drastyczny. (Rozmowa z Brunonem Schulzem). Nasza Opinia. 1937, 77, s. 5.

(87) Viz Schulzův dopis Stanisławu Ignacymu Witkiewiczovi. SCHULZ, B. Kniha dopisů. Dopisy Bruna Schulze. Dopis č. 63. Překlad v rukopise, přeložila Hanele Palková.

(88) FICOWSKI, J. Regiony wielkiej herezji i okolice. Bruno Schulz i jego mitologia. Op. cit., s. 437.

(89) FAUCHEREAU, S. Twórczość Brunona Schulza (úvod do francouzského vydání Modlářské knihy). Přeložila Anna Trznadel-Szczepanek. Twórczość. 1985, 7/8, s. 153–166; SCHULZ, B. Le Livre Idolâtre. Préface de S. Fauchereau, postface de W. Chmurzyński. Quimper 1983.

(90) Jerzy Ficowski bral tuto informaci jako smyšlenou. Viz FICOWSKI, Jerzy. Regiony wielkiej herezji i okolice. Bruno Schulz i jego mitologia. Op. cit., s. 277–278.

(91) FAUCHEREAU, S. Twórczość Brunona Schulza (úvod do francouzského vydání Modlářské knihy). Přeložila Anna Trznadel-Szczepanek. Twórczość. 1985, 7/8, s. 155.

(92) Možná existovaly ještě jiné podobné publikace, ale je obtížné to zjistit, jelikož ročníky čtrnáctideníku Úsvit se nedochovaly kompletní. Největší průzev tvoří absence čísel od června do prosince 1922.

(93) (mw.). Z książek nadesłanych. Skamander. Świt. 15. 2. 1922, 27–28, s. 10.

(94) Odpowiedzi Redakcji. Świt. 15. 2. 1922, 27–28, s. 8.

(95) H. H. Żal. Świt. 15. 1. 1922, 25–26, s. 2.