PROUDY > FILOLOGIE > MATERIÁLY

Konopí na cestě k výsluní a zpět

Dana Ferenčáková

Od doby, kdy Anička konopí močila a žabka jí do kapsy skočila, uplynula již drahná doba. Pro děti však nikdy nebylo jednoduché odlišit různé procesy máčení a představit si, že pro namáčení konopí v močidlech nesloužila jiná tekutina než čirá voda. Přitom máčení konopných stonků bylo jen jednou z procedur, z nichž dalšími bylo tření, vochlování, předení, bělení či barvení. Nepamatuji si, že by školáci byli seznamováni alespoň s jedním z těchto postupů. Ačkoli z konopí bylo možno získat mimořádně odolná a dlouhá vlákna, údaje o jeho užitečnosti, a tedy i o jeho zpracování se téměř vytratily z našeho povědomí. Začněme však u počátků cesty, na níž konopí dospělo k vrcholu své nepostradatelnosti. Vypravily se na ni tři anglické lodě pod velením kapitána Richarda Chancellora.

1) Diplomat Herberstain popisuje Moskevské knížectví a sestavuje nepřesnou mapu

Siegmund von Herberstein (1486–1566) se narodil ve Wippachu, což je nynější Vipava, ležící na řece Vipavě ve slunném údolí pod horami, z nichž nejvyšší je Suhi vrh, dosahující 1313 m n. m. Asi 40 km jihozápadně se nachází přístav Trieste a asi ve dvojnásobné vzdálenosti severovýchodně leží Ljubljna. Jelikož Sigmund strávil dětství mezi Slovinci, domluvil se slovanskými jazyky. Jako nadaný a přičinlivý student dosáhl titulu bakaláře na Vídeňské univerzitě, avšak své štěstí hledal v armádě. Ve službách Habsburků bojoval proti Uhrům a Benátčanům, za což ho císař Maxmilián I. Habsburský (1459–1519, vládl od 1493) pasoval na rytíře. Už ve třiceti letech se stal členem dvorské rady a brzy následovala kariéra diplomata. Po splnění úkolů v Dánsku byl delegován do Moskevského knížectví, kde žil od r. 1517 do r. 1526. Ovládání slovanského jazyka mu umožnilo, aby získával poznatky o Rusku na základě bezprostředního styku s obyvatelstvem a s oblibou se vídal zejména s církevními představiteli. Jak již bylo zmíněno, jeho pracovitost byla mimořádná, takže své poznatky z cest shrnul ve spise Rerum Moskovitiarum commentarii, což byl po dlouhou dobu nejdůležitější zdroj informací o Rusku. Poprvé byl vydán latinsky v r. 1549 ve Vídni a německy též vyšel v Praze v r. 1567. Bohužel Herbersteinovy znalosti Sibiře byly do té míry mlhavé, že na své mapě zakreslil za řekou Ob veliké jezero, které nazval Kitai lacus na znamení toho, že na jeho východním břehu leží Čína. Tato informace byla posléze natolik zavádějící, že způsobila pohromu třem anglickým lodím, které hledaly cestu do Číny severomořskou cestou.

2) Richard Chancellor zabloudil a doplul do Ruska

Vzrůstající námořní moc Anglie našla svůj výraz v tom, že v r. 1551 byla založena společnost Company of Marchant Adventures for the Discovery of… Places unknown. Tato společnost se rozhodla vyslat v r. 1553 do Číny tři lodě, z nichž jedna pod velením Richarda Chancellora opravdu doplula na místo. Ovšem nejednalo se o Čínu ani o Indii, jak se domnívala posádka, ale o Rusko. Richard Chancellor (1521–1556) se bohužel řídil Herbersteinovou mapou, takže se domníval, že ze Severního moře vpluje hned za poloostrovem Kola do řeky Ob a odtud už popluje ve sladkých vodách jen k jihu. Nepředpokládal, že ústí Obu se nachází až za poloostrovem Jamal a k tomuto místu mu bude stát v cestě ještě i poloostrov Kanin. Mapa byla nepřesná, plavba se konala na jaře a rozbouřené moře způsobilo, že dva koráby ze tří po cestě ztroskotaly. Třetí loď, nazvaná Edward Bonaventure, které Chancellor velel, byla zahnána do Bílého moře. Odtud pak po různých útrapách připlula loď k Nikolo-Korelskému klášteru, jenž se nacházel v místech dnešního města Severodvinska. Správce Dvinského území se ujal ztroskotanců a zařídil jejich přijetí carem Ivanem Hrozným. Ivan Hrozný (1530–1584), který byl v té době ohrožován válkou se Švédskem a Polskem, byl potěšen návštěvou anglické delegace a jimi navrhovanými dohodami. V odpověď na dopis od krále Eduarda VI. (1537–1553) potvrdil navázání bezcelního obchodu konopím mezi oběma zeměmi. V místě zvaném Cholmogory byla zřízena anglická obchodní stanice a v r. 1584 bylo založeno přístavní město Archangelsk jako překladiště pro obchod v letních měsících, kdy bylo možno použít riskantní cestu kolem Severního mysu. Společnost Company of Marchant… byla přejmenovaná na Moskevskou obchodní společnost a v přístavu Narvy se každoročně nakládalo lněnými a konopnými vlákny asi 100 lodí. Richard Chancellor se vypravil nazpět do Anglie v r. 1556 s dopisem Ivana IV. Eduardově nástupkyni Marii I. Tudorovně (1516–1558, vládla od 1553). Bohužel tato cesta se stala osudnou jak pro Chancellora samotného, který zahynul, tak pro čtyři lodě v konvoji, z nichž jen jedna plachetnice doplula do Londýna a ostatní se potopily v bouři. Potvrzení o bezcelním obchodu vydal i nástupce Ivana Hrozného Boris Godunov (1552–1605, carem od 1598) a rozhodnutí platilo rovněž pro ruské poddané v Anglii. Podobného bezcelního obchodu s Ruskem se domohla také hanzovní města, ale až do konce vlády Romanovců zůstala Anglie hlavním ruským obchodním partnerem.

3) Obchod s ruským konopím a lnem povznesl anglickou mořeplavbu

Velmi významným produktem, který dodávalo Rusko na anglický trh, bylo konopí a len. Z tohoto materiálu byly zhotovovány jednak námořní plachty a jednak nejrůznější sítě, lana a provazy, nutné k ovládání lodí. Přes Archangelsk a Narvu se vyváželo konopí hlavně z Dorogobuže, Vjazmy a Trubčevska. Ze Pskova a Novgorodu putoval do Anglie len. Váhovou jednotkou byl berkovec, odpovídající 160 kilogramům, přičemž toto množství konopného vlákna stálo v Cholmogorách 4 rubly a len se prodával v Narvě za 7 rublů. Pro porovnání: jeden mladý býček stál 1 rubl. Už Petr I. (1672–1725, carem od 1682) si povšiml výhodnosti tohoto obchodu a reguloval celní poplatky tak, aby obchod procházel přes Petrohrad. V polovině 18. století bylo obchodování s konopím mimořádně výhodné. V r. 1768 se například vyvezlo z Ruska 2,25 milionu pudů konopného vlákna, 19 000 pudů provazů a také 120 000 pudů konopných a lněných semen i 166 000 pudů konopného a lněného oleje. Za Kateřiny II. Veliké (1729–1796, vládla od 1762) zabezpečoval ruský vývoz asi ze sedmdesáti procent spotřebu veškerého konopí a lnu nutného pro vybavení anglických a francouzských plachetnic. Ještě koncem 18. století výrobky z konopí a lnu činily 40 % ruského vývozu a téměř všechen lnářský průmysl v Anglii a Francii závisel na importu z Ruska. Zajímavé je, že dodneška si zachoval památku na pěstování a obchod s konopím městský erb bývalého újezdního města Jepifaň. Kateřina II. v r. 1778 potvrdila městu užívání erbu s obrázkem konopí, protože město se stalo centrem obchodu s tímto zbožím. Nakonec erb převzal a dodnes si uchoval i Kimovský okres v Tulské oblasti, kde se Jepifaň nachází. Podobně starobylým erbem s rozkvetlým konopím, schváleným Kateřinou II. v r. 1782, se honosí bývalé újezdní město Suraž na řece Ipuť v Brjanské oblasti. Prvořadým artiklem ruského exportu v 18. století tedy bylo konopí a len, zatímco v 19. století přebralo tuto roli obilí.

4) Obchodní smlouva mezi Ruskem a Rakouskem svědčila oběma státům

V 18. století se Rusko stává jednou z evropských velmocí, s jejímž vlivem je třeba počítat. Své postavení si vybojovává nejen na válčených polích, ale dosahuje toho též promyšlenou obchodní politikou. Rusko-turecká obchodní společnost vznikla v r. 1755, s Iránem byla uzavřena obchodní smlouva r. 1758, s Chivou a Bucharou v r. 1760, čímž byl zabezpečen obchod směrem na východ. Následovala smlouva s Dánskem v r. 1782, s Rakouskem 1785 a s Francií a Portugalskem v letech 1786 a 1787. Petrohrad se stal důležitým přístavem i překladištěm, do něhož zajíždělo stále více lodí. Od r. 1717 až do smrti Petra I. – tedy během osmi let – vzrostl export z Petrohradu devětkrát a import do Petrohradu sedmkrát. Obchodní smlouva mezi Ruskem a Rakouskem byla uzavřena v r. 1785. Na její přípravě se podílel hrabě Alexandr Romanovič Voroncov (1741–1805) jako předseda Obchodní komise, který posléze v letech 1802–1805 působil jako ministr zahraničí. Za Rusko podepsala smlouvu Kateřina II. Veliká (1729 – 1796) a za Rakousko pak Josef II. (1741–1790). Je z ní patrno, že z Ruska se v té době vyváželo hlavně konopné vlákno a výčesky lnu, přičemž export těchto komodit dosahoval od 20 % do 40 % celého objemu vývozu. Dále Rusko dodávalo do Rakouska lněné semeno, zaječí kožky pro kloboučnictví, potaš (salajku) pro barvicí i bělicí proces a ukrajinský tabák. Z Rakouska do Ruska putovalo sklo a porcelán, uherské víno, plátno a sukno i některé železářské výrobky. Z textu smlouvy je patrno, že obě země dbaly na vzájemnou vyváženost celních výhod, aby žádná ze stran nebyla poškozena. Jako překladišť bylo využíváno jednak přístavu v Ostende, nacházejícím se v jižním Nizozemsku, ovládaném v té době Habsburky, a jednak přístavu v Terstu u Jaderského moře, který byl rovněž součástí Rakouské monarchie až do podepsání Rapallské smlouvy v r. 1920. Odtud bylo udržováno lodní spojení s ruskými přístavy Chersonem na jižním cípu Krymu a Taganrogem u Azovského moře.

5) Vznik Černomořské flotily

Využití starobylého pobřežního města Chersonu bylo umožněno po připojení Krymu k Ruskému impériu v r. 1783, když sem byla umístěna Admiralita Černomořské flotily. Tato Černomořská flotila vznikla spojením Azovského a Dněprovského loďstva a její hlavní základnou se stal od r. 1784 Sevastopol, přičemž však Chersones sloužil jako dočasné sídlo její admirality. Postupné budování flotily bylo spojeno především s výstavbou nových loděnic. Byly založeny carevniným favoritem Grigorijem Alexandrovičem Potěmkinem (1739–1791), který je umístil do vznikajícího města Nikolajev (ukrajinsky Mykolajiv) na poněkud klidnější místo, než jakým byl Krymský poloostrov. Přístav Nikolajev vyrostl až na černomořském pobřeží Ukrajiny poblíž ústí Jižního Bugu. Je zajímavé, že slavnostního spuštění nových lodí na vodu v r. 1787 se zúčastnila jednak carevna Kateřina II. (1729–1796), jednak pozvaný rakouský císař Josef II. (1741–1790, císařem od 1780). Už dva roky poté, tedy v r. 1789, admiralita znovu přesídlila právě do nově založeného Nikolajeva.

6) Napoleon a Tylžský mír r. 1807

Francie se koncem 18. století otřásala finanční krizí, která, jak známo, vyústila v revoluci v r. 1789. V září 1792 se sešla sněmovna, která vyhlásila republiku a zrušila šlechtická privilegia. Revoluce byla provázena krveprolitím, neboť v r. 1793 byli popraveni jak král Ludvík XVI, tak královna Marie Antoinetta i mnozí girondisté. Ze zmatků vyšel vítězně Napoleon Bonaparte (1769–1821), přičemž však napoleonské války trvaly až do jeho porážky u Waterloo v červnu r. 1815. K nejzatvrzelejším nepřátelům Francie patřila Anglie a Rusko, což byli také její obchodní rivalové. V r. 1807 se sešel Napoleon Bonaparte s carem Alexandrem I. (1777–1825). Stalo se to na voru uprostřed řeky Němen po porážce ruské armády vedené generálem Leontijem Bennigsenem (1745–1826) u Friedlandu (nyní Kaliningradská oblast). Mezi Alexandrem I. a Napoleonem byl uzavřen Tylžský mír v červnu 1807, který byl v podstatě dohodou o rozdělení vlivu v Evropě. Francie a Rusko se zavázaly ke vzájemnému spojenectví a záměrem Francie bylo odstranění dominantního postavení Anglie, podpořeného jejím námořním obchodem. Zajímavý je fakt, že se kromě řady ustanovení o rozdělení území v jednom z bodů hovoří i o zákazu vývozu konopí z Ruska do Anglie. Kontinentální blokáda Anglie měla podlomit její obchod, a tudíž i její námořní moc. Konopné námořní plachty již neměly sloužit anglickým lodím.

7) Rusko nakupuje textilní stroje

O významu mechanizace pro rozvoj textilní výroby byl carský dvůr informován již koncem 18. století polským knězem Ossovským. Na audienci u cara Pavla I. v roce 1798 (1754–1801, carem od 1796) abbé Ossovský předložil carovi své plány na výstavbu textilní manufaktury, čímž sledoval několik cílů. Jeho záměrem bylo jednak zaměstnat užitečnou činností chovance Imperátorského výchovného ústavu a jednak uplatnit ve výrobě stroje, které do té doby byly v Rusku neznámé. Slyšení bylo úspěšné a už v r. 1800 začala výstavba manufaktury na panství knížete Alexandra Alexejeviče Vjazemského (1727–1793), generálního prokurátora a tajného rady za Kateřiny II. Manufaktura vznikla v osadě Alexandrovskoje na břehu Něvy, což bylo věnné místo Vjazemského manželky Jeleny, rozené Trubecké (1745–1832). Z Anglie byly objednány spřádací i tkací stroje a výroby se ujali angličtí odborníci – například William Sherwood (1767–1837) z hrabství Kent a později též Alexandr Jakovlevič Wilson (1776–1866) z Edinburghu. Provoz získal státní půjčku a zaměstnal asi 300 chovanců Imperátorského výchovného ústavu. Alexandrovská manufaktura zpracovávala jednak len, jednak dovozovou bavlnu. V r. 1804 už měla továrna tři provozy: přádelnu, tkalcovnu a zámečnickou dílnu. V r. 1808 byl spuštěn první mechanizovaný tkalcovský stav a továrna se stala největším dodavatelem příze a tkanin v Rusku. Vyráběla jak lodní plachty, tak ubrusy a ložní prádlo. V r. 1839 zaměstnávala už asi čtyři tisíce lidí, ale v r. 1860 zbankrotovala. Textilní průmysl byl nadějným odvětvím, v němž se uplatnili i další podnikatelé. Fjodor Pantělejev (zemřel 1821) svůj podnik založil u Moskvy v Rogožské slobodě. Jeho záměrem bylo vyrábět hedvábné látky, ale stát tehdy nepřál výrobě z dovozových surovin, protože domácí materiály jako len a konopí se lépe hodily pro lodní plachty nebo armádní výstroj. Fjodor Pantělejev tedy koupil opuštěný objekt ve vesnici Ljapino a dodával na trh bavlněné a lněné plátno. V průběhu dvacetileté existence však prosadil také svůj původní záměr a začal zpracovávat hedvábí. Vyráběl tedy hedvábné šátky, závoje, barevný atlas anebo hedvábné šatovky. Za své zásluhy byl v r. 1808 vyznamenán řádem sv. Vladimíra, a tím zároveň opustil kupecký stav a povýšil mezi šlechtu. Rozšířil své panství, koupil půdu v několika vesnicích a 39 mistrů ze své továrny propustil z nevolnictví Ve 40. letech 19. století se výroba natolik rozrůstá, že továrna v Ljapinu je vybavena 60 stroji a je obsluhována 62 dělníky, přičemž dodává na trh ročně výrobky asi za 50 000 rublů. Po smrti otce dva synové Fjodor a Feoktis Pantělejevové zdědili dvě textilky na zpracování hedvábí jako rodový majetek.

8) Krymská válka přerušila nadějný vývoj

Významná a osudová byla účast Černomořské flotily v Krymské válce (1853–1856). Vítězství admirála Pavla Stěpanoviče Nachimova (1802–1855) nad flotilou Osmana-paši u přístavu Sinope v r. 1853 se stalo formálním důvodem pro to, aby od r. 1854 vstoupila do války také koalice Anglie a Francie, obávající se vzestupu ruského vlivu v Černomoří. Tím byla pozice Ruska ve válce s Osmanskou říší výrazně oslabena. Zejména se projevila technická zaostalost Ruska jak ve strojním vybavení námořních lodí, tak v pozemní železniční dopravě. Své zájmy na Balkáně hájilo i Rakousko, čímž byl ohrožen ruský protektorát nad Dunajskými knížectvími. Porážka nejen Osmanské říše, ale i potupná porážka Ruska v Krymské válce byla stvrzena na Pařížské mírové konferenci v r. 1856. Rusku byl sice navrácen Sevastopol výměnou za osmanskou pevnost Kars na Balkánu, ale muselo odstoupit Moldavsku pruh území podél Dunaje, protože vody Dunaje byly prohlášeny za neutrální a po Dunaji měla být zajištěna bezpečná plavba. Zejména bylo pro Rusko bolestivé uznání neutrality Černého moře i mořských úžin, protože tím bylo znemožněno Rusku i Turecku držet zde námořní válečnou flotilu a budovat pobřežní pevnosti. Rovněž průliv Bospor a Dardanely byl pro Rusko nadále uzavřen. Pro obchodní styky Ruska s Evropou měla Krymská válka mimořádný význam. Doprava tradičních ruských komodit přes Černé moře byla natolik znevýhodněna anebo přímo znemožněna, že se přestaly objevovat na evropských trzích. Len a konopí byly tedy nahrazovány dovozem juty a bavlny z anglických a francouzských kolonií, čímž tyto velmoci dosáhly svého cíle. Postavení Velké Británie jako obchodní velmoci a pozdější vzrůstající význam USA ve světovém obchodě odsunuly Rusko do pozadí. Znemožnit Rusku obchodování s jeho domácími plodinami bylo cestou, jak podkopat jeho mocenské pozice.

9) Zapomenuté konopí se vrací na výsluní i v ČR

Úsloví nevíš, kudy z konopí? předpokládá dvě podmínky. Za prvé konopí muselo být natolik rozšířené a lidem známé, že na ně bylo možno kdekoli narazit a zabloudit v něm. Za druhé jeho výška musela přesahovat výšku člověka, protože bylo obtížné vystrčit z něj hlavu a rozhlédnout se. Během průmyslové revoluce od 19. do 20. století konopí natolik upadlo v zapomnění, že dnes musí být znovu objevovány mnohé jeho přednosti. V průběhu uplynulých 40 let se v Čechách téměř nepěstovalo, v r. 2010 však už bylo oseto technickým konopím asi 170 ha a v r. 2015 vzrostly osevní plochy v ČR na 427 ha. Významnými českými zpracovateli jsou firma Canabest v Břeclavi-Poštorné, která vyrábí konopné izolace pro stavebnictví a zpracuje ročně asi 1000 tun vlákna. Firma Hemp-Production CZ kromě potravinových produktů vyrábí rovněž barvy a laky s přídavkem konopného oleje. Konopí roste v mírném pásmu a jeho pěstování nevyžaduje používání pesticidů, jeho využívání je mnohostranné, protože poskytuje vlákno i olej ze semen a je z něj možno vyrábět jednak textilní produkty (například plátno, sítě, pytle, rohože a provazy) a jednak papír a kosmetiku. Uvádí se, že pevnost konopného vlákna je větší než lnu a ze všech přírodních vláken je konopí nejodolnější. Rovněž je potěšující, že jeho nároky na zavlažování jsou mizivé v porovnání s nároky bavlníku. Jelikož v ČR bylo stanoveno, že maximální množství kanabinoidů (THC), které je v něm obsaženo, nesmí přesahovat 0,3 %, byly vyšlechtěny takové odrůdy technického konopí (cannabis sativa), které tyto požadavky splňují. Zneužití konopí jako zdroje omamné látky je limitováno českým zákonem 167/1998 (ve znění pozdějších předpisů), který stanoví přísná pravidla pro nakládání s konopnými produkty. Současná podpora pěstování technického konopí bez nebezpečí jeho zneužití si zaslouží pozornost.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz