Vira Meňok

Serhij Žadan je jedním z mála současných ukrajinských spisovatelů a básníků, který se ve své tvorbě vztahuje k problémům souvisejícím s válkou na Ruskem okupovaném území Ukrajiny. Jeden z mála, ne-li jediný mezi známými ukrajinskými literáty, komu není lhostejno drama, které se v posledních letech rozvíjí na východě Ukrajiny, kdo je přesvědčen, na rozdíl od jiných vynikajících ukrajinských spisovatelů, mj. Jurije Andruchovyče (СЛАВІНСЬКА, 2014) nebo Olexandra Bojčenka (BOJCZENKO, 2018), že Ukrajina je nedělitelná a v takové podobě by měla dále existovat na mapě světa, že obyvatelé západní, střední a jižní části Ukrajiny se nemohou vzdát svých krajanů z východu, odepřít jim právo být nadále ukrajinskými občany.

Serhij Žadan se narodil v Starobilsku v Luhanské oblasti, bydlí v Charkově. Je básníkem, spisovatelem, filologem, germanistou, překladatelem z němčiny, polštiny, běloruštiny a ruštiny. Překládal mj. básně Paula Celana (ЦЕЛЯН, 2014) a Czesława Miłosze (ЖАДАН, 2015). V roce 1998 získal cenu za nejlepší báseň od kultovní ukrajinské literární skupiny Bu-Ba-Bu. V roce 2015 se s románem Mezopotamia (ŻADAN, 2014) stal laureátem středoevropské literární ceny Angelus. Je znám také svou občanskou aktivitou. Byl velitelem charkovského stanového městečka během oranžové revoluce v roce 2004 a jedním z aktivistů Euromajdanu v Charkově na přelomu let 2013/2014, v únoru 2017 byl zadržen v Minsku a deportován z Běloruska jako persona non grata v Rusku.

Texty Serhije Žadana jsou překládány do polštiny, i když polskému čtenáři stále není moc znám, a pokud ano, pak především jako prozaik, ne jako básník. Polským vydavatelem jeho prózy je většinou nakladatelství Czarne. Jeho básnické texty překládali mj. Bohdan Zadura a Adam Pomorski. Básnická sbírka Etiopie v překladu Adama Pomorského a Oly Hnatiuk vyšla v roce 2011 v edici Europejski Poeta Wolności (Evropský básník svobody) nakladatelství słowo/obraz teritoria (ŻADAN, 2011).

Nedávno se překladatelem poezie Serhije Žadana do polštiny stal kultovní polský básník Jacek Podsiadło. Přeložil výběr poezie ukrajinského básníka z období 2014–2016, především z dříve vydaných sbírek Життя Марії (Mariin život; ЖАДАН, 2015) a Тамплієри (Templáři; ЖАДАН, 2016). Vznikla z toho básnická sbírka Drohobycz (Drohobyč). Knížka vyšla před dvěma lety v nakladatelství Państwowy Instytut Wydawniczy (ŻADAN, 2018). Ilustrace k vybraným básním vytvořila drohobyčská umělkyně Olha Čyhryk. Polský literární vědec Paweł Próchniak je autorem komentáře, v němž je vysvětlena geneze této básnické sbírky, která zapadá do schulzovských horizontů a souvisí s Mezinárodním festivalem Bruna Schulze v Drohobyči, kterého se Serhij Žadan účastní od roku 2014. Polské vydání básnické sbírky Drohobyč nejvýznamnějšího ukrajinského básníka je velmi cenným výstupem tohoto schulzovského festivalu.

Premiérová prezentace knížky se uskutečnila v Drohobyči během 8. Mezinárodního festivalu Bruna Schulze (červen 2018). Je to další úspěch festivalu v oblasti prohlubování a rozvoje ukrajinské recepce života a díla Bruna Schulze. Prvním značným úspěchem v této perspektivě byl nový kompletní ukrajinský překlad prózy Bruna Schulze, jehož autorem je Jurij Andruchovyč (ШУЛЬЦ, 2012).

Úvodní eseji ke sbírce Drohobyč dal Serhij Žadan název Drohobyč a okolí. Její hlavní postavou je Bruno Schulz, jiný a zároveň jediný, kdo básníkovi otevírá a vysvětluje skryté a nejdůležitější významy Drohobyče.

Než se přesunu k textům ze Žadanovy sbírky Drohobyč, vrátím se k Schulzovi, k soumraku u Schulze. Na konci části XXVII v povídce Jaro je tento fragment:

Usedneme na kamenné obezdívce čtvercového rybníčka. Bianka si smočí bílé prsty v teplé vodě, plné žlutého listí, a nepozvedne oči. Na druhé straně bude sedět černá štíhlá postava, celá zahalená. Šeptem se optám, kdo je to, Bianka zatřese hlavou a tiše odpoví: „Neboj se, neposlouchá, je to moje zemřelá matka, která zde bydlí.“ Potom mi bude vyprávět věci nejsladší, nejtišší a nejsmutnější. Nebude už žádná útěcha. Bude se stmívat… (SCHULZ, 1988, s. 215).

Přesně tak. Bude se stmívat v celém ideálním, erotickém a současně mesiášském příběhu Bianky, který vymyslel vypravěč Josef. A proto už nebude žádná útěcha, s níž, jak můžeme tušit, vypravěč počítal. Je to soumrak jeho snu a zároveň sen jako soumrak neboli konec snu, jeho nezdar (a odmlčení), porážka a nakonec smrt. Vypravěč svým způsobem ví dopředu, že jeho přání se nesplní. Soumrak je metaforou nesplněného snu, nesplněného, ale i nepromarněného (z Republiky snů si pamatujeme: žádný sen „není na světě nadarmo“ ¹). Soumrak je tedy místem nesplněného, ztraceného snu. Soumrak je předzvěstí, počátkem noci, často „lhostejné, nehostinné“ mezi „hvězdnými pustinami“, ² v níž už není místo pro sen a jež je nutná a nevyhnutelná. Jarní soumrak je předzvěstí jádra všech věcí, předpovědí, ale ne odpovědí na zásadní otázku o tom, co je ukryto za hranicí všech našich vyřčených slov:

Co je to jarní soumrak?
Dostali jsme se k jádru věci, anebo už tato cesta nikam dál nevede? Jsme u konce svých slov, která tu už začínají být blouznivá, tlachavá a nezodpovědná. A přece teprve za jejich hranicemi začíná to, co je u tohoto jara všeobsáhlé a nevýslovné. Mystérium soumraku! Teprve za našimi slovy, kam už nesahá moc naší magie, šumí ten temný, nepostihlý živel. Slovo se tu rozpojuje a rozkládá v prvky, vrací se do své etymologie, vchází zpět do hloubi, k svému temnému kořeni. (…) Rozumějme tomu doslovně. (…) Co je to jarní soumrak? Ještě jednou klademe tu otázku, ten vroucí refrén našich výzkumů, na který není odpověď (SCHULZ, 1988, s. 198).

Dále, ještě hlouběji, za tím soumrakem, za „vroucím refrénem našich výzkumů“ je už jen noc, kterou doprovázejí stín a tesklivina:

Dny zacházejí stále hloub a hloub do stínu a teskliviny. Nebe se uzavřelo, zatarasilo, napuchlo stále temnější a temnější ocelovou bouří a mlčí, nízce vyklenuto nad zemí. Spálená a strakatá země přestala oddechovat (SCHULZ, 1988, s. 233–234).

Soumrak a stín jsou u Schulze společným místem, které má svůj širší diskurz v povídce Jaro, stejně jako v Červencové noci, následující povídce ze sbírky Sanatorium na věčnosti. Ze soumraku a stínu se mohou vynořit ty nejnečekanější věci. Může se vynořit i sám Schulz nebo jeho stín, k čemuž dochází u Serhije Žadana v jeho eseji Drohobyč a okolí.

Žadan vnímá, hledá Schulzův stín, který se nemůže neobjevit v noci, jež je stíny přesycena:

Schulzův stín se mihl hned, co se snesla tma. Letní noci jsou štědré na stíny, není divu, že jedním z nich se ukázal být ten Schulzův. O letní noci Schulz psal takto… (ŻADAN, 2018, s. 7). ³

A dále Žadan cituje konec Červencové noci:

Mrtvá, hustá tma tížila zemi, její těla ležela zabitá jako černá bezvládná hovada s vyhřezlými jazyky, se slintajícími bezmocnými tlamami. Ale jakási jiná vůně, jakási jiná barva tmy zvěstovala vzdálené přibližování úsvitu. (…) To je chvíle, kdy se na sebestřízlivější, na sebenespavější hlavu snášívá na okamžik ospalá mdloba. Lidé nemocní, velice smutní a rozháraní mívají tehdy chvilku úlevy (SCHULZ, 1988, s. 262–263).

Proč si Serhij Žadan hned na začátek svého úvodu ke knížce Drohobyč vybral zrovna tento fragment z Červencové noci? A proč ho svým způsobem uťal na „nemocných, velice smutných a rozháraných“? Na tuto otázku odpověděl už v následující větě: „Byli jsme nemocní, smutní a rozervaní“ (ŻADAN, 2018, s. 7).

Kdo jsou to „my“? Těžko lze odpovědět jednoznačně. Je to však bezpochyby sám básník a ti, kteří ho doprovázeli na první cestě do Drohobyče na 6. schulzovský festival koncem května 2014, charkovští hudebníci z kapely Sobaky v kosmosi (Psi v kosmu). ⁴ Tehdy byl celý stát „nemocný, smutný a rozháraný“. Dva měsíce před zahájením festivalu došlo k anexi Krymu, v různých částech Ukrajiny se rozmáhala nestabilní a hrozivá situace, Serhije Žadana během konfliktu před budovou charkovské oblastní správy brutálně zbili ruští žoldnéři… Takové aluze vyvstávají samy z té krátké věty: „Byli jsme nemocní, smutní a rozervaní.“ A takových aluzí je v Žadanově sbírce Drohobyč hodně, zejména v třetí části, kterou tvoří básně o osudech konkrétních lidí zapletených do války na východě Ukrajiny, lidí, které básník osobně poznal, které často nazývá jménem: Anton, Andrij a Pavlo, Jura, Saša, Ihor, Voloďa. Tato část má na rozdíl od první a druhé název: „Proč nejsem na sociálních sítích“.

Uvedu zde dva příklady z této části. Zdánlivě se odchýlím od ohlášeného tématu, ale jen zdánlivě, protože stín války je v Žadanově „drohobyčské“ básnické sbírce nezvratný.

Jehla

Anton, třicet dva let,
ve stavu měl uvedeno, že žije s rodiči.
Pravoslavný, ačkoliv do kostela nechodil,
univerzitní vzdělání, cizí jazyk: angličtina.
Pracoval jako tatér, měl vlastní rukopis,
dá-li se to tak říct.
Jeho šikovnýma rukama, pod jeho ostrou jehlou
prošel nejeden dav místních.

Když to všechno začalo, hodně mluvil
o politice a o historii, chodil na demonstrace,
pohádal se s přáteli.
Přátelé se uráželi, zákazníci mizeli.
Báli se, nechápali, odjížděli z města.

Člověka nejvíc procítíš, když se ho dotýkáš jehlou.
Jehla bodá, jehla sešívá. Pod teplým
kovem plátno ženské kůže
je poddajné a celtovina té mužské
je hrubá a pevná. Protínáš něčí
obal, z těla vypouštíš sametové
kapky krve, biješ, biješ, vyťukáváš
andělská křídla na pokorném povrchu světa.
Biješ, biješ, tatére, vždyť jsme povoláni
k tomu,
abychom naplnili smyslem tento svět,
naplnili ho barvami. Biješ, tetovači, tohle
čalounění, pod kterým jsou duše a nemoci –
tedy to, proč žijeme a za co umíráme.

Někdo vyprávěl, že ho postřelili na kontrolním stanovišti,
ráno, v rukou měl zbraň, stalo se to náhodou –
nikdo nic nestačil pochopit.
Dali ho do masového hrobu – všechny je tak pohřbívali.
Osobní věci předali jeho rodičům.
Jeho stav nikdo neměnil.

A po čase nějaká sketa
o tom určitě napíše hrdinské básně.
A po čase nějaká sketa
řekne, že by se o tom vůbec nemělo psát (ŻADAN, 2018, s. 71–73).

Žadan nepíše „heroické básně“, podává svědectví toho, co sám dobře zná, co sám zažil. Zároveň nikomu nezakazuje psát o tom básně, ačkoliv chce, aby se nejednalo o šablonovitou heroizaci nebo rutinní vzdání holdu. Žadan má co do činění s lidmi, živými, obyčejnými lidmi, kteří jsou vtaženi do neutuchajícího ďábelského scénáře války. Žadan nikoho neobviňuje a nikomu nedává za pravdu, jednoduše mluví s lidmi, dokáže je vyslechnout, a co je nejdůležitější, pociťuje vůči nim etický závazek.

Druhý příklad z části „Proč nejsem na sociálních sítích“:

Kaplan

Ihor, kaplan, třicet let,
ale neholí se, aby vypadal starší.
Všichni chtějí vypadat dospělými, důležitými.
Zejména když je jim třicet.
Věk, ve kterém se snadno ztratíte.
Nebezpečný věk. Dokonce pro kaplana.

Je zvláštní zpovídat muže,
kteří tak zatvrzele porušují všechna
boží nařízení. Pálí kůži o rozpálený
kov, tabákem pálí rty, kouří
ve větru, ohlušení, rozhněvaní.
Nedopalky letí do mokré trávy –
křížky, ikonky, olej pod nehty,
vypínají mobily,
jdou ke zpovědi.

Vypráví mu svá tajemství, svěřují se se svým neštěstím.
Už by to všechno ani nemusel poslouchat, ale co má dělat.
Každý hřích – jako kámen z mořského pobřeží.
Rozhněvaní muži mu pokládají ty kameny do dlaně –
každý ten svůj teplý kámen, který dlouho nosil po kapsách.
Má už plné tašky toho kamení,
už ho sotva utáhne.
A oni stále přicházejí,
nesou mu své kameny,
jako to nejpodstatnější.

Neustále, už tolik dní.
Dokuřují, žertují, stoupají si do fronty,
bojí se, že nestihnou.

Všichni stihnou.
Nikdo se neopozdí (ŻADAN, 2018, s. 91–92).

V německém vydání knížky Serhije Žadana Mariin život (ZHADAN, 2016) jeho básně doplňuje deník, záznam války, reflexe o osudech konkrétních lidí, které poznal. „Deník z povahy věci nemůže mít kulminaci, ani šťastný konec. Autor poctivého deníku obvykle nestihne napsat závěr“ (překlad do češtiny z nepublikovaného ukrajinského originálu eseje Serhije Žadana Kaplani a ateisté, který básník zpřístupnil autorce článku).

Nesouhlasit s tím lze jen těžko, zvlášť pokud se jedná o autentický záznam války. Přesto však Žadanova esej Kaplani a ateisté, jež uvádí německé vydání sbírky Mariin život, končí určitým druhem optimistické prognózy:

Válka stejně skončí, dokonce když dnes vypadá jako nekonečná. Zůstávají města, zůstávají cesty, zůstávají hlasy, zůstává chuť mluvit, chuť poslouchat (překlad z nepublikovaného originálu).

Kaplan se v Žadanových textech o válce objevuje nejednou. V eseji Kaplani a ateisté básník píše:

O kaplanech jsem četl jen v knihách. Ne zcela jsem chápal jejich poslání. Kaplani se mi spojovali se Švejkem – rozvrácené impérium, beznadějná válka, prodejná církev, bůh, který zemřel a zapomněl na zmrtvýchvstání, kněží, kteří symbolizují ani ne tak víru, jako její úplnou absenci. Avšak po vypuknutí války na Donbase jsem se seznámil s řadou opravdových kaplanů. Objevili se jakoby odnikud – dříve, před válkou, prostě nebyli. Ale před válkou nebyla ani samotná válka (překlad z nepublikovaného originálu).

Vracím se k Schulzovu stínu. Jeho stín se mihl v Drohobyči a Žadan ho zpozoroval „v mrtvé, husté tmě“ mezi „nemocnými, smutnými a rozháranými“. Neznamená to však, že se tma, v níž se poprvé objevil Schulzův stín, stává všeobjímající a nehodlá ustoupit, protože „jakási jiná vůně, jakási jiná barva tmy zvěstovala vzdálené přibližování úsvitu“, a v tom spočívá, v tom se kryje „chvilka úlevy“ pro „nemocné, smutné a rozhárané“. Tou chvilkou je Schulz, jeho stín, ale už zcela jiný, takový, který hledáme a chceme spatřit, a jestli ne spatřit, pak si ho alespoň představit, vždyť právě on je tím dobrým známým, jenž uklidní i vrátí naději, zvlášť v zatím neznámém místě. U Žadana čteme:

(…) A byli jsme ke všemu prvně v Drohobyči. A když se poprvé ocitneš ve městě, snažíš se zachytit něčeho známého, něčeho, co si dokážeš vybavit, nebo přinejmenším vymyslet. V Drohobyči všichni máme jednoho známého. Jmenuje se Schulz. Zkus si ho vybavit. Nebo vymyslet (ŻADAN, 2018, s. 7).

A jestliže ne vybavit, pak přinejmenším vymyslet. Jinak se nelze dostat z té mrtvé tmy. Schulzův stín svým způsobem sídlí u Žadana mezi tmou a úsvitem, mezi chorobou a spásou, mezi smutkem a radostí, mezi rozervaností a osvobozením. A právě „mezi“ je třeba ho hledat. Ačkoliv nikdo nenapoví, kde, na kterém místě se skrývá v Žadanových básnických textech ze sbírky Drohobyč, žádný z nich přímo neodkazuje k Schulzovi ani k Drohobyči. Přesto se sbírka jmenuje Drohobyč. A první, koho v ní potkáváme, je Schulz, jeho stín.

Žadan svým způsobem naznačuje, že Schulz je všude, je těžké si ho nevšimnout, nepoznat ho:

Tady stojí, za rohem, s někým mluví, něco vysvětluje. Ostré ptačí rysy obličeje, pracovní oděv, sešlapané boty – je tu doma, může se zanořit do jakéhokoliv průjezdu a rozpustit se v tomto stmívání, také je nejsmutnější a rozervaný, rozervaný už několik posledních desetiletí, od toho dne, kdy ho zastřelili – tady, uprostřed jeho rodného města, uprostřed jeho literatury. Teď si tu takto chodí – rozervaný, nejsmutnější. Těžko ho nepoznat (ŻADAN, 2018, s. 7–8).

V Drohobyči je Schulz vždy doma, ale současně je v ní „smutný a rozervaný“. Schulzovskou Drohobyč vidí Žadan skoro jako Schulz:

Drohobyč připomínal velké dekorace historického představení. Na město, je ho příliš málo, ale na velké dekorace ho bylo celkem dost (ŻADAN, 2018, s. 8).

O městě dekorativním, fragmentárním, připomínajícím fotomontáž toho u Schulze najdeme hodně, chtělo by se mi povědět, že všude, ale především v Srpnu, Krokodýlí ulici, Skořicových krámech, Vichřici, Geniální epoše, Republice snů či Druhém podzimu. V Druhém podzimu čteme:

Tento druhý podzim našeho kraje není nic jiného než chorobná fata morgana, vyzářená na naši oblohu ve zveličelé projekci právě onou umírající, uzamčenou krásou našich muzeí. Ten podzim, to je obrovské putovní divadlo, které klame poezií, je to velikánská pestrobarevná cibule, která se plátek po plátku odlupuje vždy novou a novou panorámou. Nikdy nelze dojít k nějakému jádru. Za každou kulisou, když zvadne a šustivě se svine, objeví se nový a znovu zářící prospekt, chvíli živý a skutečný, dokud, pohasínaje, neprozradí svou papírovou podstatu. A všechny perspektivy jsou malovány, všechny panorámy jsou z lepenky a jen vůně je skutečná, vůně vadnoucích kulis, vůně veliké šatny plné šminky a kadidla (SCHULZ, 1988, s. 277–278).

Ta slova jsou svým způsobem výkladem a dešifrací dvou výše uvedených vět Serhije Žadana: „Drohobyč připomínal velké dekorace historického představení. Na město, je ho příliš málo, ale na velké dekorace ho bylo celkem dost.“

Žadan mluví o tom, že města, která zná z východní Ukrajiny, jsou zcela jiná, chybí jim charakter, lze je popsat jen velmi přízemně: „Infrastruktura a odvětví nenáročných zábav. Zbytek – smutná soukromá zástavba nebo beznadějný družstevní život“ (ŻADAN, 2018, s. 8). S Drohobyčí je to úplně jinak:

Drohobyč – město, které bylo městem, když tu žádná města ještě téměř nebyla. (…) A ovšem také stíny. Stíny těch, kdo tu žil po stovky let, těch, kdo na těchto ulicích potkával svou lásku, bohatství, rozčarování, staří a smrt (ŻADAN, 2018, s. 8–9).

Je možné, že právě o městě, jakým je Drohobyč, a možná i přímo o Drohobyči, je tato báseň Serhije Žadana:

Města rostla ze slunce a z hlíny,
zadělané na víře a na naději.
Ale přichází léto do studených údolí
a na kameni se vyhřívají hadi.

Hadi lezou po našich domech,
hadi spí na křehkých prostěradlech,
ubytovávají se po kapsách a ve vojenských botách
leží v suchých sklepích a po komodách.

Již od června plane vedro, aniž by vyhaslo,
a hadi vyčkávají pod peřinami,
schovávají se po kuchyních a v kastlech,
vinou se za slovníky a za jinými knihami.

Stojíme zde pod planoucím nebem,
a nemůžeme vejít do vlastních dvorků.
Naše města houstnou medem.
V pokojích se vznáší peří jako praporky.

A prohřívají se nadhrobní kameny,
a všichni ustrnou jako ve starobylém tanci... (ŻADAN, 2018, s. 45–46).

Mohlo by se zdát, že tu lze jen těžko najít Drohobyč, natož objevit Schulze. Nicméně jak Drohobyč, tak Schulz jsou tu svým způsobem přítomni. Podle Žadana jsou přítomni jako

…ještě stíny těch, kdo umírali nepřirozenou smrtí. Jejich stíny jsou obzvlášť znepokojivé, obzvlášť neklidné. Jako pouliční ptáci zjara – jako by byli na svých místech, ale všechno je takové zmrazené, zledovatělé po zimě. Takže jsou neklidné. Stejné je to se stíny padlých – ochomýtají se kolem míst, kde zahynuli, nemají klid. Je zřejmé, že na místo zločinu to netáhne jen vrahy. Oběti to tam táhne stejně. Místa zločinů obecně přitahují pozornost. Jako by se tu lámala struktura prostoru, a stejně tak struktura času, můžeš tam ustrnout a ucítit, jak historie plyne kupředu, obchází tě, míjí a nevšímá si tvé přítomnosti (ŻADAN, 2018, s. 9).

O příjezdu do neznámých měst a pobytu v nich Žadan píše:

Přicházíme do cizích měst se svými představami, cítíme složitou mechaniku ulic a adres, zkoumavě si prohlížíme cizí okna, nakonec se přesvědčujeme, že nás tu nikdo nečekal a s čistým svědomím vyrážíme dál. Na nádraží nás doprovází snad jen stíny. V Drohobyči to může být Schulzův stín (ŻADAN, 2018, s. 9).

Zdá se, alespoň to nevylučuji, že to právě on, Schulzův stín, napověděl autorovi sbírky Drohobyč mnoho motivů a míst, které v ní najdeme: zahrada, stromy, ulice, dům, město, soumrak, úsvit, letní žár, zimní mráz, ptáci, nádraží, vlak, dopisy.

O dopisech, ale také o nádraží a městě, stejně jako o místě nenaplněné nebo ztracené lásky Žadan napsal výjimečnou báseň, která je podle mého názoru možná nejsilněji spjata se Schulzem, s jeho stínem:

Můžou dokonce bydlet po různých městech
a v rozhovorech nikdy nemluvit o tom hlavním,
ale ta slova, která jí posílá ve svých dopisech,
čte tak, jako kdyby je neslyšela nikdy před ním.

A pokud od něj nedostává dopisy
a začíná počítat ztráty a skuhrat a klít,
pak nenávidí vše, co jí stihl říct,
tedy, nenávidí vše, co si vůbec může vybavit.

A když on otevírá svět jako tesařský ponk,
uzpůsobuje ho své lásce k ní,
všechno, co dělá, dělá tak,
aby ona rozuměla, že to dělá pro ni.

Protože nejhorší ze všech jeho trýzní,
momentem, kdy začínaly všechny jeho útrapy a bědy,
vždycky bylo to, když ji doprovázel v noci na vlak,
a pokaždé doufal, že tentokrát neodjede.

A proto tuto zimu chce strávit s ní,
pokládat na její polštář nasbírané meteority,
a spát s ní tak, jak psi spí s dětmi –
aby je ohřáli a pokusili se nevyrušit.

Říká – ať to bude tak, ať bude bez tajemství.
Ať bude – souhlasí ona počítajíc sněhové vánice.
Jazyk potřebují jen proto, aby si neříkali hlouposti.
Zvesela tepe v horkém těle kolovrátek srdce (ŻADAN, 2018, s. 61–62).

Skutečně tu báseň obývá Schulzův stín? Jednoznačnou odpověď nemám, nedokážu se nicméně zbavit dojmu, že ten, kdo „otevírá svět jako tesařský ponk, uzpůsobuje ho své lásce k ní“, je právě Bruno Schulz.

V knížce Agaty Tuszyńské Narzeczona Schulza (Schulzova snoubenka) dle mého názoru můžeme najít stejné téma svým způsobem v retrospektivě, ve vzpomínkách Józefiny Szelińské, které jí připsala Tuszyńska:

A to čekání na dopisy… Nikdy se nezopakuje. Tím spíše teď. Nikdy už se nevrátí to někdejší, tvrdohlavé vyhlížení listonoše. A potěžkávání zásilky v rukou, oddalovaní otevření obálky o několik vteřin. Aby se člověk ještě jednou podíval na svoje jméno a příjmení vycizelované jeho perem. Brunovy dopisy. Intenzivní, pečlivé, plné horoucí touhy. V nich nic neodkládal, potřeboval mě už teď, chtěl mě hned, okamžitě. Pálil mě tehdy papír, který jsem četla. Utíkala jsem na poštu, aby hned dostal odpověď. Aby hned věděl, že ano, že ho objímám a miluju, utěšuju a získávám si ho. Že jsem… jenom pro něj (TUSZYŃSKA, 2015, s. 303, překlad citace Hanele Palková).

I kdybych se mýlila, ať tu ten omyl zůstane. Je to ostatně spíše nevyhnutelné: mýlit se při čtení poezie, dobrovolně se nechat chytit do pasti, jednoduše se podvolit básníkovi. Žadan tvrdí přesně to samé, že se nechal zlákat Schulzem, dovolil mu, aby ho chytil do pasti, uvedl v omyl ohledně Drohobyče a dalších věcí:

Co vím o tomto městě? Je to město, o kterém psal Bruno Schulz a ať sem jezdím, kolik chci, ať už tu zažiju či spatřím sebevíc zajímavého a podivuhodného, stejně budu cítit toto město skrz písmena skořicových krámů, skrz podivné chimérické věty, z nichž vydobýval svůj svět Schulz. Omylnost a nedokonalost podobného výkladu skutečnosti je očividná – spisovatelé obvykle neříkají celou pravdu, obvykle si nechávají pro sebe to nejdůležitější, nechtějí se o to dělit, takže když na ně spoléháš, vháníš sebe sama do pasti, sám si pleteš hlavu, vcházíš do města s dobrovolně zavázanýma očima, aby ses pak pokoušel dostat z něj pohmatu, přičemž stromy jsou pro tebe obry a kamenné sloupy – okouzlující, avšak nepřístupné ženy. Stejné to je i v případě Drohobyče Bruna Schulze… (ŻADAN, 2018, s. 10–11).

Takže „spisovatelé obvykle neříkají celou pravdu, obvykle si to nejdůležitější nechávají pro sebe“. Schulzův stín je tedy u Žadana neustále přítomný a skrytý, jako by o něm nepověděl celou pravdu, pravdu o jeho a své Drohobyči.

Mluví však pravdu o svých „soukromých dějinách připoutanosti k městu“ (ŻADAN, 2018, s. 13). A podobně jako Schulz v povídce Jaro touží poznat nejhlubší tajemství jeho existence:

(…) o zakřiveních a ponorech do prostoru, v nichž (v zakřiveních a ponorech) se nachází zbytek ještě nevyužitých slov, o hlasech, které nikdy neumlkají a mluví na nás podobně, jako když nám svítí dávno zemřelé hvězdy (ŻADAN, 2018, s. 13).

Na konci eseje Drohobyč a okolí se Serhij Žadan, který stále vidí Schulzův stín, přiznává sám a sugeruje čtenáři:

(…) literatura tě obrací na ruby jako rukavičku, zaplňuje sebou tvou zkušenost, podstrkává místo ní sebe. V létě jsou noci krátké, tak krátké, že si občas ani nevšimneš, jak skončí. Jak o tom psal Schulz? (ŻADAN, 2018, s. 13).

A opět uvádí fragment z Červencové noci:

Kdo ví, jak dlouho trvá ten okamžik, v němž noc spouští oponu nad tím, co se děje v jejích hlubinách, ale tato krátká přestávka stačí k přestavění scény, k odstranění obrovské aparatury, k likvidaci veliké podívané noci s celou její temnou, fantastickou pompou. Probouzíš se vyděšeně, s pocitem, že jsi něco zmeškal – a skutečně: na obzoru vidíš jasný pruh úsvitu a černou konsolidující se hmotu země (SCHULZ, 1988, s. 263).

Schulzův stín, mezi úsvitem a soumrakem, mezi životem a smrtí, je u Žadana neustále přítomný. Zcela s ním souhlasí (v určitém smyslu se mu podvoluje), když svůj text Drohobyč a okolí uzavírá tímto vyznáním:

Všechno je přesně tak, s přesností na písmeno – nikdo nic neví, nikdo není schopen nic vyčíst, ale na všechno je čas – na změnu dekorací, na procítění tohoto města, na navázání pouta k němu. Nic víc není potřeba. Nic víc není. Jenom to pouto. Jenom básně, které člověk píše po tom. Jenom konsolidovaná hmota země (ŻADAN, 2018, s. 13–14).

Ještě jednou se vrátím k povídce Jaro. V části XXIX čteme:

Odhalujeme tu věci tajné a zakázané, dotýkáme se státních tajemství, tisíckráte uzamčených a zapečetěných tisícerou pečetí mlčenlivosti. Demiurg měl mladšího bratra, zcela jiného ducha a jiných idejí. Kdo ho nemá v té či oné formě, koho neprovází jako stín, jako protiklad, jako partner věčného dialogu? (SCHULZ, 1988, s. 218).

Je možné, že Žadan je tím mladším bratrem Demiurga, z jiného ducha i jiných idejí. Je možné, že Schulz ho doprovází v jeho „drohobyčských básních“ jako stín-antiteze, jako partner věčného dialogu, jímž je literatura, dialogu, v jehož výjimečném místě se potkali Schulz a Žadan, Žadan a Schulz.

Stín může být předzvěstí, znamením, signálem něčeho, ale také stopou po něčem, co už neexistuje. Stín může být očekávaný i nežádoucí. Může doprovázet nebo pronásledovat. Schulzův stín u Žadana je současně jak předzvěstí, tak stopou. Je očekávaný a vyhledávaný, doprovází autora sbírky Drohobyč. Schulzův stín u Žadana má epifanický a eschatologický význam.

Zdržím se u druhého významu, eschatologického. Soumrak – stín – noc. To jsou místa v Žadanově poezii, kterým přisuzuje zvláštní význam. Je tomu tak v básni Rebe, jež sice nepatří do „drohobyčského“ cyklu, ale noc je v ní výjimečně trýznivá, noc, která voní skořicí a smrtí. Zde je český překlad básně: ⁵

Rebe

Spravedlivý apoštol Jakob měl aktivy ve stavebnictví,
Ve výrobě, restauratérství, designu a v zahradnictví.
Nesouhlasil ani s Bohem, pak rozmlouval se Satanem,
Říkal, vše to jednou skončí globálním válečným stavem.
Řvali jsme mu, Jakobe, čeho se ještě máme bát?
Bude to, co jsme si přáli, stane se, co má se stát.
Vyplní se všechny kletby, uskuteční se všechna prozření.
Důvěřuj starým prorokům a mladému pokolení.

Vyrazme, Rebe, noční železnicí –
Za nocí nádraží voní smrtí a skořicí.
Ženy tady spí s duchy, v rukou svírají ikony,
Pojď, pojedeme odsud nákladními vagóny.
Nalož do vagónu svůj stihomam,
Pojeďme tam, kde čeká unavený Satan,
Ztracené duše, zohyzděné líce,
Kam nás asi doveze tahle železnice?

Ale on nám odpovídal: já i tak mám vždycky radost,
Děti mají odpovědět za mou psychickou slabost.
Polní horké květy a staré kabriolety –
Pokud stihnete odjet, na všechno si vzpomenete.
Ale on nás varoval: smrt požírá vše, čeho se dotkne,
Žlutý měsíc vždycky svítí nad mrtvými uprchlíky.
Ať archandělé troubí nad pohraničními městy,
Naše svědomí se probudí za kontrolními stanovišti.

Vyrazme, Rebe, noční železnicí –
Za nocí nádraží voní smrtí a skořicí.
Ženy tady spí s duchy, v rukou svírají ikony,
Pojď, pojedeme odsud nákladními vagóny.
Nalož do vagónu svůj stihomam,
Pojeďme tam, kde čeká unavený Satan,
Ztracené duše, zohyzděné líce,
Kam nás asi doveze tahle železnice?

Zdá se mi, že v Schulzově textu máme co do činění s tušenou apokalypsou (psala o tom Małgorzata Smorąg-Goldberg v souvislosti s povídkou Vichřice; SMORĄG-GOLDBERG, 2010, s. 75–86), zatímco ve výše uvedeném Žadanově textu promlouvá naplněná apokalypsa. A také se mi zdá, že Žadanovi jde právě o vyhlazování, že odkazuje ke kontextu vyhlazení Židů během druhé světové války, a tímto odkazuje k postavě Schulze prostřednictvím výrazu „skořice“, jenž je přímo spojen s kategorií smrti. Schulz během svého života a tvůrčí činnosti, dokonce i těsně před vyhlazováním, ve svých textech vyhlazení spíše pouze tušil a možná si zachovával naivní víru v to, že přežije. Naproti tomu Žadan vyhlazování přežil, okusil ho, takže o něm zanechal svědectví, velmi trýznivé a bolestné jako v básni Rebe. Nákladní vagóny, noc vonící smrtí a skořicí jsou pro Žadana poznanou realitou, naplněnou apokalypsou v jeho osobním životě. A v tom podle mého názoru spočívá transcendentní a současně velmi reálný a skutečný vztah mezi Schulzem a Žadanem, který tak hmatatelně zachycuje Schulzův stín v poznávané a svým způsobem osvojované Drohobyči.

Resumé

Básnická sbírka Drohobyč Serhije Žadana, kterou do polštiny přeložil Jacek Podsiadło (nakladatelství Państwowy Instytut Wydawniczy, 2018), je důležitým výstupem Mezinárodního festivalu Bruna Schulze v Drohobyči a zároveň projevem schulzovských inspirací v tvorbě kultovního ukrajinského básníka a spisovatele. Žadan čte Drohobyč „písmem skořicových krámů“, hledá v ní Schulzovy stopy, vidí jeho stín. Schulzův stín sídlí v Žadanových textech mezi tmou a úsvitem, mezi chorobou a spásou, mezi smutkem a radostí, mezi rozervaností a osvobozením. Drohobyč se bude autorovi sbírky Drohobyč už navždy asociovat se Schulzem, především ve fantazii. Schulz se pro něj stal „soukromými dějinami připoutanosti k městu“, věnoval mu výjimečný stav zasvěcení a inspirace. Schulzův stín u Žadana je současně jak předzvěstí, tak stopou, je očekávaný a vyhledávaný, má epifanický a eschatologický význam, stejně jako soumrak v Schulzově tvorbě, mj. v povídkách Jaro a Červencová noc. Soumrak i stín jsou u Schulze a Žadana společným místem, mohou se z něj vynořit ty nejnečekanější a nejbolestnější věci.

Z polštiny přeložila Hanna Domoroslova. Publikováno se souhlasem autorky. Dříve otištěno jako: MENIOK, W. Zmierzch u Schulza i jego (Schulza) cień u Żadana. Konteksty. Polska Sztuka Ludowa 2019, No. 1–2, s. 295–302.

Literatura

BOJCZENKO, O. Wasi, nasi oraz inni. Přeložila Natalia Bryżko. Lublin: Warsztaty Kultury, 2018.

SCHULZ, B. Republika snů. Praha: Odeon, 1988, s. 215.

SMORĄG-GOLDBERG, M. Metaforyczne kodowanie u Schulza na przykładzie Wichury. In: Białe plamy w schulzologii. Lublin: Wydawnictwo Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego 2010, s. 75–86.

TUSZYŃSKA, A. Narzeczona Schulza. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 2015.

ŻADAN, S. Drohobycz. Přeložil Jacek Podsiadło. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 2018.

ŻADAN, S. Etiopia. Přeložil Adam Pomorski, Ola Hnatiuk. Gdańsk: słowo/obraz teritoria, 2011.

ŻADAN, S. Mezopotamia. Přeložil Adam Pomorski, Michał Petryk. Wołowiec: Czarne, 2014.

ZHADAN, S. Warum ich nicht im Netz bin. Gedichte und Prosa aus dem Krieg. Aus dem Ukrainischen von Claudia Dathe. Berlin: Suhrkamp Verlag, 2016.

ЖАДАН, С. Життя Марії. Чернівці: Книги – ХХІ, Meridian Czernowitz, 2015.

ЖАДАН, С. Тамплієри. Чернівці: Книги – ХХІ, Meridian Czernowitz, 2016.

СЛАВІНСЬКА, І. Юрій Андрухович: Передчуття війни – це для письменника нормальний і постійний стан [online]. 2014 [cit. 7. 2. 2019]. Dostupné z: <https://life.pravda.com.ua/society/2014/09/25/181078/>.

ЦЕЛЯН, П. Світлотиск. переклад Сергія Жадана. Чернівці: Meridian Czernowitz, 2014.

ШУЛЬЦ, Б. Цинамонові крамниці та всі інші оповідання в перекладі Юрія Андруховича. Київ: А-БА-БА-ГА-ЛА-МА-ГА, 2012.

Vira Meňok – literární teoretička, schulzoložka, překladatelka, vědecká a akademická pracovnice na Katedře světové literatury a slavistiky při Státní pedagogické univerzitě Ivana Franka v Drohobyči, vedoucí Polonistického vědecko-informačního centra Ihora Meňoka téže univerzity, ředitelka Mezinárodního festivalu Bruna Schulze v Drohobyči, předsedkyně nadace Muzeum a Festival Bruna Schulze. Autorka zhruba 120 vědeckých článků, mimo jiné schulzologických. Do ukrajinštiny přeložila mj. Szkice krytyczne Bruna Schulze a knížku Narzeczona Schulza Agaty Tuszyńské. Za organizaci schulzovského festivalu získala vyznamenání Za dobrą sprawę (Za dobrou věc) Lvovské kapituly řádu Ji (2009), byla vyznamenána čestným oceněním Zasłużona dla Kultury Polskiej (Za zásluhy o polskou kulturu) polského Ministra kultury a národního dědictví (2012).