Jana a Jan Osolsobě

Vznik nejstaršího slovanského písma, hlaholice, zůstává doposud ne zcela rozřešenou otázkou.¹ Jen částečně je možno určit vzory, které jeho tvůrce sv. Konstantin-Cyril použil nebo mohl použít, abecedy nebo jazyky, s nimiž se mohl setkat při svých dvou misiích, které předcházely jeho a Metodějovu působení na Velké Moravě. Osmatřicet písmen hlaholské abecedy, která je velmi originální, vyhovuje nesporně všem fonetickým zvláštnostem staroslověnského jazyka. Po zásluze byla předmětem obdivu znalců od středověku až do současnosti.

Nedomníváme se, že bychom letitou otázku ohledně původu hlaholice v této studii rozřešili, ale stojí za pokus ji znovu otevřít. Nejdříve je ale nutno se podrobněji zorientovat v životopise sv. Konstantina–Cyrila a jeho bratra, sv. Metoděje. Uvedeme hlavně některá důležitá fakta, která mohla mít na podobu hlaholice vliv. Oba bratři byli rodilí Řekové, ale protože pocházeli ze Soluně obklopené slovanským obyvatelstvem, vyrůstali v dvojjazyčném prostředí a už odmalička znali slovanskou řeč svého rodného města jako svůj druhý mateřský jazyk. Kromě jejich orientace v několika jazycích a abecedách nelze opomenout ani sílu a účinek modlitby, které se oba bratři s dalšími pomocníky oddali před započetím díla christianizace slovanských zemí.

Metoděj, původním jménem Michal, projevil už za svých studií právnické nadání, které osvědčil vynikajícími schopnostmi organizačními a administrativně správními. Ještě mlád se stal místodržitelem (archontem) v krajině strymonské či strumské (jihozápadní části dnešního Bulharska), byzantské provincie obývané Slovany. Později působil ve státní diplomacii.

Konstantin byl jeden z nejvzdělanějších lidí své doby, sčetlý v soudobé filosofii a teologii, znalec několika cizích jazyků a mimořádný filologický talent. Po studiích v Soluni a v Cařihradě působil zprvu jako chartofylakt, tj. tajemník patriarchy Ignatia při cařihradském chrámu Boží moudrosti. S tímto úřadem byla spojena také péče o knihovnu a archiv, měl tedy k informacím vynikající přístup. Později se stal učitelem filozofie na cařihradské univerzitě – proto bývá ve starých pramenech označován zpravidla jako „filosof“.

Ještě před misií na Velkou Moravu byl Konstantin pravděpodobně kolem roku 850 pověřen jednáním v poselstvu byzantského císaře k bagdádskému chánovi Muttavakilovi. Od první poloviny 7. století ztratila byzantská říše v boji s islámem rozsáhlé provincie. V polovině 9. století za byzantské císařovny Theodory postupovali Arabové hlavně na Sicílii, kde dobývali město za městem. Kromě toho ohrožovali také svou útočnou politikou namířenou hlavně proti učení o svaté Trojici samotné základy křesťanské víry. Vyjednávání však nepřineslo trvalejší výsledky. Mezi Byzancí a Araby propukla znovu válka v letech 851–853.

Roku 860 císař vyzval Konstantina a Metoděje, aby se zúčastnili poselstva do země Chazarů, původně kočovného turecko–tatarského kmene, sídlícího na území dnešního jižního Ruska, severně a východně od Černého moře, od řeky Don po pohoří Kavkaz. (Chazaři udržovali po staletí přátelské styky s byzantskou říší. Dvě z byzantských císařoven v 7. až 8. století, Theodora, manželka Justiniána II., a Eirena, manželka Konstantina V., byly chazarské princezny.) Šlo hlavně o obnovení přátelství s nimi v době, kdy Rusové svými nájezdy ohrožovali Konstantinopol. Oběma bratřím byl přitom svěřen úkol hájit křesťanskou víru proti židovství, které se u Chazarů šířilo již v 8. století.

Křesťanství sice pronikalo, hlavně z Krymu, i do jejich vzdálených oblastí, ale během 8. století přijali Chazaři náboženství židovské. Obrana proti společným nepřátelům, Rusům a Arabům, sblížila však v 9. století obě říše a jejich přátelský svazek byl utvrzován diplomatickými misemi. Ta, o níž vypráví naše legenda, byla vyslaná z řeckého území s politickým cílem nejspíše přímo do sídla chazarského chagana v oblasti Kaspického moře. Cyril a Metoděj, kteří se jí zúčastnili, měli za úkol hájit náboženské zájmy Byzance.

Na své cestě se nějakou dobu zdrželi v Chersonu na Krymu, kde se jim podařilo vyzvednout ostatky papeže sv. Klimenta, čtvrtého římského biskupa, který byl vyhoštěn na Krym císařem Trajánem a umučen roku 102. VIII. kapitola Života Konstantinova obsahuje pro nás několik důležitých informací: „Když dospěl do Chersonu, naučil se tam židovské řeči a knihám a překladem osmi částí mluvnice ještě víc do ní vnikl. Žil tam pak nějaký Samaritán a přicházel k němu a disputoval s ním. Přinesl též knihy samaritánské a ukázal mu je. Filozof si je od něho vyprosil, zavřel se doma a oddal se modlitbám a od Boha osvícen začal číst knihy bez chyby.“ Dále je v VIII. kapitole záhadná zmínka, že „Konstantin našel tu také evangelium a žaltář psaný ruskými písmeny a nalezl člověka mluvícího touto řečí. I hovořil s ním a osvojil si sílu té řeči, rozlišil, srovnáváním se svou mluvou, písmena, samohlásky a souhlásky a trvaje na modlitbách k Bohu, vbrzku začal čísti a vykládati.“

Evangelium a žaltář psaný ruskými písmeny pokládá Josef Vašica (VAŠICA, 1941) za gótský překlad Wulfilův a upozorňuje na možnou záměnu skandinávských Rósů (Rusů) s krymskými Góty. (Gótská abeceda byla zavedena biskupem Wulfilou ve 4. století pro překlad Bible do řeči Vizigótů.) Současný badatel Jaroslav Kolár (KOLÁR, 1998) se naproti tomu domnívá, že šlo o překlad syrský. Otázka, jaké písmo bylo zde užíváno ještě před vznikem hlaholice, zůstává nadále otevřena. Ruský badatel N. A. Konstaninov vyslovil také hypotézu o existenci jakéhosi protohlaholského písma, záhadného slabičného systému, užívaného v přičernomořské oblasti, který byl patrně odvozen z prastarého písma kyperských přistěhovalců na Krymu (viz níže).

Mnich Chrabr ve svém traktátu z 10. století však píše: „Slované dříve, dokud byli ještě pohané… počítali a hádali s pomocí črt a vrubů. Když byli pokřtěni, snažili se psát slovanskou řeč římskými a řeckými písmeny bez úpravy.“ (Nejstarší pojednání o vzniku slovanského písma. Je to speciální spis bulharského mnicha Chrabra, vášnivě obhajující slovanské písmo i písemnictví.) Patrně se o to snažili ještě před přijetím křesťanství, neboť opak by byl jen těžko myslitelný. Křesťanství totiž přišlo do východoslovanských zemí až za kyjevského knížete Vladimíra roku 988, ale již od 4. století existovaly křesťanské obce na území bosporského episkopátu. Vzhledem k judaizaci chazarské říše v ní organizovala Byzanc v 8. století církevní správu, která zahrnovala kromě turkutských a íránských etnik nemalou část slovanského obyvatelstva; je tedy nesporné, že se tamější Slované museli dostat do kontaktu s řeckou kulturou a řeckým písmem. Tato skutečnost nastoluje otázku, které z obou slovanských písem bylo vlastně první, a někteří badatelé se přiklánějí spíše k prvenství cyrilice. Většina odborníků však klade vznik cyrilice do Bulharska ještě na konec 9. nebo na samý začátek 10. století. Bylo to v podstatě bez větších úprav převzaté velké (unciální) písmo řecké, doplněné o znaky, které měly označovat slovanské hlásky v řečtině neexistující.

Konstantin s Metodějem pak pokračovali dále do sídla chazarského chagana. Cestu popisuje Život Konstantinův v IX. kapitole takto: „Poté vsedl na loď a dal se na cestu do Chazarska přes Azovské jezero a Kaspijskou bránu kavkazských hor.“ Z toho badatelé usuzují, že se dostali do blízkosti Derbentu na území dnešního Dagestánu v oblasti Kaspického moře, což už je blízko severních hranic dnešního Íránu. V chaganově letním sídle Semendru podstoupil Konstantin náročnou disputaci s židovskými učenci a místo odměny si vyžádal propuštění řeckých zajatců.

Mise na Velkou Moravu, které se na prosbu poselstva od knížete Rostislava z pověření byzantského císaře oba bratři ujali, byla tedy v pořadí již třetí. Podle údajů ze Života Konstantinova sestavil Konstantin hlaholici ještě v Cařihradě a rovněž ještě tamtéž napsal překlad evangeliáře do slovanského jazyka. Na Moravu přišli oba bratři roku 863. Pro splnění úkolu, jenž je čekal, byli výborně připravení.

A nyní několik slov k Moravanům. Zdá se, že měli za sebou již delší historii. Zůstává nejasné, kdy se objevili ve svých sídlech nad středním Dunajem, jaký byl tehdy jejich vztah k avarskému kaganátu, případně o kolik migračních vln šlo (TUREK, 1982, s. 17–44). Nevíme, zda byli takto nazváni podle svého původu, nebo podle území, které obývali. Při příchodu na Moravu se patrně setkali se starším slovanským obyvatelstvem, s nímž se postupně asimilovali, dali mu své jméno a vytvořili novou organizaci. Složitý etnogenetický proces, který probíhal na rozlehlém prostoru od Střední a Přední Asie až po východní, střední a jihovýchodní Evropu, není dosud dostatečně objasněn. Odehrával se za účasti slovanských, iránských, baltských, ugrofinských a turkutských, antropologicky i kulturně odlišných kmenů.

Lubomír Havlík (HAVLÍK, 1987) vyjmenovává cizojazyčná označování Moravy a jejích obyvatel v dobových pramenech: Morava, M.ráwa, Mw’rwh, Maroara, Marauorum, Marahensium, Moravjane, Marvani, Marharii, Merehani gens Maraensium, Margi, Margenses, Marahenses, Maravi, Marahi, Moravi, Marauani, Marauoni, Marahabitae. Výklad názvu Morava se v odborné literatuře liší. Podle některých badatelů je odvozeno z předoasijského mar– (pán). Podle jiných znamená močál, bažinu, řeku, vodní plochu nebo i moře (LUTTERER – MALTÁN – ŠRÁMEK, 1982, s. 202).

V této souvislosti je nutno upozornit na existenci obchodně významné středoasijské lokality Máveránnahr, o níž píše V. P. Darkevič (DARKEVIČ, 1984, s. 189) ve své knize Argonauti středověku. Vzniklo ze sousloví máverá’ an-nahr, to je to, co leží za velkou řekou (v případě uváděném Darkevičem šlo o Amur). Jestliže je, jak se domníváme, označení zdejšího území jako „Morava“ obdobou tohoto názvu, šlo by patrně o řeku stejného jména (Moravu), případně o Dunaj. Slova s kořenem marav-, marv-, marg-, marh- se vyskytují zejména v indo–iránském prostředí od konce 6. století před n. l. do 6. století n. l., ale také jako označení Chorvatů, Srbů, Antů a Rusů. Nejstarší, snad řecké označení Marafioi pochází z jihoíránského prostředí (území kolem dnešního Marvadast blíže Pasargad u Šírázu). Obdobně znějící názvy je možno najít i v severním Íránu – například města Margiana (Mari, Merv) a zejména Morava tepe na řece Atrek v oblasti kdysi médské, pak parthské a na přelomu starověku a středověku alanské. Existovalo také staré indo-drávidské etnikum s názvem Maravar. Připomeňme zde také lokalitu Marafa na přítoku Dněstru a Moravu – Margos při ústí srbské Moravy. Slovo Maravan mohlo označovat – kromě obyvatele území u řeky nebo za řekou – také svobodného lovce, bojovníka, pána, náčelníka. V 9. století prozrazuje však ještě řada skutečností odlišnost Moravanů jak od středoevropského prostředí, tak i vůči ostatnímu osídlení v zemi. Například mužská populace hlavního centra Moravy (u Mikulčic) se antropologicky lišila od ostatního mužského obyvatelstva v okolí. Zmíněný odlišný typ se vyskytoval předtím na dnešním jihozápadním Slovensku. Poukázat by bylo možné i na další rysy, např. obydlí v opevněných centrech měla své analogie ve Střední Asii. Odlišný od evropského prostředí byl i způsob oblékání velmožů. V souvislosti se zmíněnými východními prvky nelze opomenout ani středoasijské plemeno koní, skotu a koz, chovaných na Moravě. Typ výzdoby šperků a gombíků má své analogie v iránské a kavkazské oblasti. K výzdobě některých gombíků bylo kromě palmetových prvků užito i motivů ptačích, ojediněle i zobrazení ptačího gryfa (varianta sasánovského senmurva). Gryf jasněji než kterýkoliv jiný prvek s výjimkou rozevláté palmety svědčí o spojení moravských dílen s východem; jako výtvarný prvek byl používaný již ve starověké Mezopotámii. Právě těchto ptačích motivů na gombících užil V. Darkevič ve své knize o orientálních uměleckých kovových předmětech jako příkladu nejzazšího pronikání středoasijských posasánovských motivů na západ (DARKEVIČ, 1976, s. 167). Je ovšem pravda, že asijské prvky přejímalo v poměrně hojné míře i byzantské umění (DARKEVIČ, 1975). Je tedy velmi pravděpodobné, že odlišný styl ve výtvarném umění, který se tolik liší od pozdějšího vývoje, byl dán spíše politickou orientací Velké Moravy. Některé luxusní zboží i výrobky se na naše území určitě dostaly prostřednictvím dálkového obchodu; vždyť po Velké hedvábné stezce putovaly karavany z Číny až do Konstantinopole. Ale jen někteří kupci se pustili cestou-necestou dále na sever. Proto je těžko představitelné, že by dálkový obchod dokázal uspokojovat veškerou poptávku; téměř jistě zde někteří byzantští i asijští řemeslníci alespoň dočasně sídlili. Během doby pronikaly na Moravu ovšem i importy z oblasti franské, italské a byzantské.

Volbou odlišné hlaholské abecedy, jím samým sestavené pro staroslověnštinu, chtěl sv. Konstantin náležitě zdůraznit zavedení nového liturgického jazyka, protože mohl použít již osvědčenou řečtinu nebo i latinku. Staroslověnská legenda Život svatého Konstantina-Cyrila z konce 9. století uvádí v XVI. kapitole, že použití staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka narazilo na odpor tzv. trojjazyčníků: „Za pobytu v Benátkách shrnuli se naň biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola a vyvolali trojjazyčný blud řkouce: člověče, vylož nám, jak to, žes nyní Slovanům vytvořil písmena a učíš jim, předtím však jich nikdo nikdy nevynalezl, ani apoštolové, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslov, ani Jeroným, ani Augustin. My známe toliko tři jazyky, jimiž se sluší Boha v knihách slaviti: hebrejský, řecký a latinský. Odpověděl jim filozof: Což nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Kterak se tedy vy nestydíte připomínati jen tři jazyky a chtíti, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché. Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného, jako by toho nemohl dáti, či za závistivého, jako by nechtěl? My přece známe mnoho národů, kteří mají své knihy a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. Jsou to, jak známo, tito: Arméni, Peršané, Abasgové, Ibeři, Sugdové, Góti, Avaři, Tursi, Chazaři, Egypťané, Arabové, Syřané a mnozí jiní.“

Nabízí se ovšem otázka, co vlastně sv. Konstantin-Cyril o historii Moravanů věděl a zda existoval nějaký mimojazykový důvod volby orientální stylizace hlaholské abecedy. V této souvislosti je nutno připomenout kuriózní tvrzení arabského historika a zeměpisce Al Mansúdího o původu Slovanů: „Slované patří k potomkům Madaje syna Jáfeta syna Noema a od něho odvozují svůj původ ostatní kmeny Slovanů a u něj se sbíhají jejich rodokmeny.“ Skutečná nebo domnělá jména vnuků biblického Noema, kteří se rozešli do všech koutů země, často značí zároveň národnost nebo rasu. Hebrejské jméno Madaj (staropersky Mada) je tedy označení praotce Médů, zároveň ale také Médie,² čemuž velkomoravský styl uměleckého řemesla částečně odpovídá. Ať už tomu bylo jakkoli, nepochybně je kultura Velké Moravy fenoménem, který v našich dějinách už později neměl obdoby.

Zmíněné historické souvislosti mohly ovlivnit také podobu hlaholského písma. Nelze sice upřít Konstantinovi značnou dávku vlastní invence, zároveň je ovšem třeba říci, že měl z čeho vycházet. Badatelé došli k závěru, že základ hlaholice tvoří řecká kurzíva, tj. pro úřední korespondenci upravená minuskule. Hlaholice je však abeceda velmi originální, jejíž litery mají se svými údajnými předlohami již málo společného. Obsahuje nezanedbatelnou část neřeckých prvků a to nejen pro hlásky, které řečtina neměla. I když musíme při úvaze o Konstantinově postupu sestavování vycházet nejvíce z výše zmíněných abeced – řecké, hebrejské a samaritánské, které podle legendy Konstantin skutečně ovládal, srovnávací metodou jsme přišli na další možné souvislosti. Upoutala nás částečná tvarová podobnost některých hlaholských liter s písmeny v dalších abecedách: nejen v abecedě fénické, aramejské, ale např. i koptské či zaniklé jihoarabské, etiopské nebo dokonce se slabičnými jihoindickými abecedami drávidskými (viz níže).

Obrázek č. 1: Hlaholice a cyrilice

STRUČNÝ PŘEHLED PÍSEM, KTERÁ MOHLA PŘÍMO ČI NEPŘÍMO OVLIVNIT VZHLED HLAHOLICE

Fénické písmo

Fénicie – ve starověku území na jihovýchodním pobřeží Středozemního moře, 12-50 km široký pás k pohoří Libanonu od Ugaritu na severu až po Akko na jihu.³ Z písem, která se v této oblasti používala (ugaritského, egyptského hieratického a protosinajského), vytvořili Féničané vlastní abecedu. Má 22 hlásek, označujících jen souhlásky; samohlásky vynechává. Všeobecné rozšíření snadného fénického písma k okolním národům nastalo asi v 9. století př. Kr. Dnes víme, že ovlivnilo více než 4/5 všech známých abecedních systémů. Některé jsou odvozeny přímo, jiné vznikly tím, že převzaly od sousedních národů již odvozený systém, který vznikl bezprostředně z fénického. Rozšířilo se do Palestiny, stalo se také předlohou řeckého, hebrejského, arabského, syrského i mongolského písma, ovlivnilo formy písma v Indii (včetně starověkého sanskrtu a moderních psaných jazyků indického subkontinentu) a rovněž písmo aramejské. Etnický původ Féničanů není jednoznačně určen, patrně patřili k Semitům. Jazyk byl příbuzný hebrejštině a aramejštině.

Řecké písmo

Nejstarší nápisy ze 7. století př. Kr. najdeme na ostrovech Santorini (Abdéra) a Melos. Písmo nezapře svůj semitský původ; původně bylo totiž bez vokalizace a psalo se zprava doleva. Zdá se pravděpodobné, že je sem zavedli féničtí kupci z Tyru nebo Sidonu. Abecedu, zpočátku primitivní, doplnili později Palamedos a Simonides z ostrova Kos o vokály, které byly citelně postrádány. K vytvoření řeckých samohlásek použili písmena pro semitské polohlásky, zvukem jim nejbližší (tak např. ’alef pro a, yod pro i atd.). Řekové psali buď štětcem, nebo psací tyčinkou, čímž vznikly oproti nápisovému písmu kapitálnímu také lehčí formy, nejdříve unciální, později i kurzivní. Od 9. století po Kr. užívali Řekové ještě tzv. minuskule. Byzantsko–řecká abeceda se v podstatě udržela až do dnešní doby. Současné novořecké písmo vzniklo ze starořeckých minuskulí a z latinky.

Hebrejská abeceda

Hebrejština, která se vyvinula ze starohebrejštiny, patří k semitským jazykům (KLÍMA – SEGERT, 1956, s. 9–12). Přestala se běžně užívat již brzy po návratu Židů z babylonského zajetí; někdy od 5. století př. n. l. byla vytlačena aramejštinou. Avšak jako řeč bohoslužebná se hebrejština držela stále. Hebrejské biblické texty se píší a tisknou písmem zvaným čtvercové (kvadrátní), které vzniklo úpravou aramejské abecedy. Hebrejské kvadrátní písmo se ve své nejstarší podobě vyskytuje od 2. století př. n. l. Píše se zprava doleva a má 22 znaků. Při srovnání s hlaholicí ovšem nacházíme pouze několik podobných liter.

Samaritánská abeceda

Bezprostředními sousedy Féničanů byly rovněž semitské kmeny Kananejců, které obývaly Palestinu dříve, než ji asi v polovině 13. století př. Kr. opanovali Židé. Tyto semitské kmeny si pro potřeby svého jazyka upravily hláskovou fénickou abecedu, kterou uchovaly v poměrně původní formě. Písmo jimi užívané nazýváme kananejské nebo moábské. Z moábského písma vznikla také abeceda samaritánská. Samaritánské písmo je směs značek kananejských a starohebrejských, má vlastní typickou formu, je o něco menší a hranatější. Má tři formy: nápisovou, knižní i kursivní. Má více obdobných písmen s hlaholicí než abeceda hebrejská.

Obrázek č. 2: Samaritánský pentateuch

Znaky používané v černomořské oblasti na Krymu

Nebyly slovanským vynálezem. Souvisely s helenistickou kolonizací. Jejich největší koncentrace je v černomořských městech Olvii, Chersonesu a Pantikopeji z doby VI.-VIII. století. Pronikly sem mořskou cestou. Velké množství variant záhadných znaků přivádí k závěru, že jde o slabičnou abecedu, a otevřenost mnohých znaků na levé straně přivádí k domněnce, že na počátku byly psány zprava doleva v řádkovém písmu, snad pod vlivem kyperského slabičného písma. Původ hlaholice z těchto znaků obhajuje N. A. Konstantinov (SALAJKA, 1967, s. 105–116). Vážnou námitkou proti takové domněnce je, že byly nalezeny vesměs jednotlivé znaky tohoto systému, nikoli určitá slova nebo celé věty. Není tedy vůbec jasné, zda šlo o skutečně o abecedu. Spokojíme se tedy pouze s podobností těchto znaků s hlaholskými písmeny po stránce grafické, ale ne zvukově–jazykové.

Obrázek č. 3: Záhadné černomořské znaky

Aramejské písmo

Aramejci, kočovný národ semitského původu, pronikali asi v polovině 2. tisíciletí př. Kr. do Sýrie a odtud do severní Mezopotámie (KLÍMA – SEGERT, 1956, s. 12–15). Zakládali jen malé státečky, které byly v područí jiných říší, ale přitom jejich množící se obyvatelstvo postupně vytlačovalo vládnoucí národy, které jim skoro bez odporu ustupovaly. Střediskem aramejského národního rozmachu se stalo město Damašek, později vynikla také Palmyra a Edessa. Když absorbovali malý národ Féničanů, poznali jejich jednoduché písmo, které si brzy osvojili. Nevíme přesně, kdy se tak stalo, protože k zániku fénického národa nedošlo naráz, ale pozvolna. V průběhu několika staletí fénické nápisy mizí a jsou nahrazeny aramejskými. Rozdíl v řeči nebyl velký, a proto se fénické písmo hodilo k přepisu aramejštiny. Písmena zůstala tatáž, jen jejich forma se zaokrouhlila. Aramejština se časem rozštěpila na dva dialekty, západní syrský a východní mezopotamský. Tímto jazykem jsou psány i některé biblické knihy. V 5. století př. Kr. pronikli Aramejci do Babylónie, a když se aramejština stala druhou úřední řečí říše perské, nalézáme aramejské nápisy rozsety po celé ohromné ploše od Kappadokie až k břehům Indu. To však už není čistě aramejské písmo, nýbrž jeho perskoaramejská varianta.

Koptská abeceda

Koptské písmo je pozoruhodným pokusem nahradit původní egyptská písma (hieroglyfické, hieratické a demotické) řeckou alfabetou (DAVIES, 2002, s. 30-31; KOZÁK, 2008, s. 54). Tento trend začíná příchodem Alexandra Makedonského do Egypta (332 př. Kr.) a nejstarší dochované spisy v koptštině (2. století př. Kr.) se zaměřovaly na magii a astrologii. Klasická koptština je poslední fází egyptštiny a byla živým jazykem od 1. století po Kr. do 10. století. Používali ji „Koptové“. Název „Kopt“ je odvozen z arabského „gubti“, což samo je zkomolenina řeckého Aiguptios. Tento termín užívali Arabové poté, co Egypt v 7. století dobyli, k označení domorodého obyvatelstva této země. Koptské písmo sestává z čtyřiadvaceti znaků řecké abecedy, která jsou ve standardní sahidské formě doplněna šesti znaky, přejatými z demotického písma k označení egyptských fonémů, které Řekové neznali. Jde tedy již zcela o abecední písmo, v němž jsou vedle souhlásek egyptského jazyka zachyceny i samohlásky. Dnes je koptština ryze liturgickým jazykem koptské církve. Protože se koptská abeceda vyvinula převážně z řeckého majuskulního písma, upoutá nás nápadná podobnost některých znaků s cyrilicí. Hlaholským literám jsou grafickým ztvárněním podobné 3 znaky (š, dž, ti), převzaté z demotického egyptského písma.

Zaniklé tzv. jihoarabské nápisové písmo

Užívaly je semitské kmeny, které v 8. století př. Kr. pomocí obchodních kolonií ovládaly Indický oceán a Rudé moře (říše minejská). Vytvořily svébytnou abecedu, která vykazuje fénické a aramejské vlivy. Některá písmena jsou dokonce podobná řeckým majuskulím; nelze však předpokládat řecký vliv, neboť řecká abeceda vznikla později. Moc minejské říše (Ma’in) byla zničena vojsky královny ze Sáby. Sábská říše trvala několik století; nápisy tesané do sloupů se objevují asi od r. 800 př. Kr. do r. 500 př. Kr. a prozrazují nám některá fakta o dějinách států na jihu Arabského poloostrova, jako byly Mina, Sába, Himyar, Qataban a Hadramawt. Všechny uvedené státy užívaly s nepatrnými odchylkami téhož písma. Měly patrně i stejnou řeč, která byla semitská, ale s vlastním lexikonem, zvláštní fonetikou i morfologií. V 6. století po Kr., kdy dochází k vítěznému tažení Arabů, však přestávají nápisy v tomto písmu úplně a jsou nahrazeny arabskými. Všechny výše zmíněné země byly pomuslimštěny. Některé kmeny, které nechtěly přijmout islám, přijaly buď židovskou víru, nebo křesťanství, jiné zoroastrismus. Poslední zbytky těchto kmenů se z jihu Arabského poloostrova vystěhovaly do Afriky asi koncem 7. století.

Obrázek č. 4: Jihoarabské písmo

Habešské písmo

K stěhování kmenů z jihu Arabského poloostrova do Afriky dochází již od 4. století n. l., kde na území Habeše (Etiopie) založili říši Aksum, jejíž král Ezana zavedl křesťanskou víru. Nápisy ve městě Aksúmu jsou psány písmem velmi podobným jihoarabskému a jsou dvojí. Jednak dvojjazyčné, jednak v řeči ge’ez (tento výraz znamená v jihoarabské řeči „vystěhovalci“). Říše aksumská zanikla koncem 10. století po Kr. Její jazyk se udržel až do dnešních dnů jako řeč liturgická a knižní.

Obrázek č. 5: Etiopské (habešské) písmo

Písmo vatteluttu

Z některé verze perskoaramejského písma vzniklo dnes již téměř neužívané jihoindické písmo vatteluttu, jímž je psán nejstarší nápis v Kočínu v dnešním jihoindickém státě Kérala. Je to nejstarší jihoindická abeceda, kterou psaly kdysi všechny drávidské národy, zejména Tamilové. Měla velký vliv na vývoj různých jihoindických písem. Opět i v této abecedě, podle některých teorií zavlečené do Indie buď Židy, nebo syrskými křesťany, nalézáme část znaků připomínajících hlaholici.

Jihoindická slabičná písma

Užívají se ke psaní některých drávidských jazyků,⁴ zejména malajálámského nebo kannada. Většina indických písem má fénický nebo řecký základ, čímž lze rovněž částečně vysvětlit podobnost některých písem s hlaholicí. Obchodní styky národů Středomoří a Indie byly čilé, kontakty s Arabským světem i Řeckem jsou také historicky doloženy (STRNAD 2003, s. 165–168). Za svého tažení Alexandr Veliký ve 4. století př. n. l. dosáhl údolí Indu. Nejstarší indické nápisy jsou tedy podobné řeckým a řecké písmo vychází z fénického.⁵ Písmo (vyjma protoindického) se tedy do Indie mohlo dostat nejméně dvěma zjistitelnými směry, jednak jako důsledek tohoto tažení, jednak z jihu přes moře, přímo od Féničanů. Do Indie pronikali skrz přístav Kóčín, který byl námořní bránou do Indie už ve starověku. Kóčín znali nejen Féničané, ale i Římané, Arabové, Číňané, Židé a Aramejci.

Závěr

Ve výše zmíněných orientálních abecedách mají litery, které vykazují analogie s písmy hlaholskými, někdy shodnou nebo obdobnou, jindy však zcela odlišnou platnost. Je dnes již téměř jisté, že se podobné tvary často vyvinuly nezávisle na sobě ze společného fénického základu a můžeme je vysvětlit na základě geneze, filiace či vzájemného ovlivňování různých abeced.

Touto studií jsme nechtěli zpochybňovat dosavadní závěry, ale poukázat na širší souvislosti. Náš výzkum je teprve na počátku a zřejmě bude nutno v něm pokračovat v širším týmu znalců jednotlivých jazyků.

Zdroje obrazových příloh

LOUKOTKA, Č. Vývoj písma. Praha, 1946.

SALAJKA, A. Úvod do studia staroslověnského jazyka a písemnictví. Praha, 1967.

Použitá literatura

BENDA, K. Výtvarná činnost na Velké Moravě. In: Dějiny českého výtvarného umění I. Praha, 1984, s. 40–45.

DARKEVIČ, V. P. Argonauti středověku. Praha, 1984.

DARKEVIČ, V. P. Chudožestvennyj metall Vostoka VIII-XIII věka. Moskva, 1976.

DARKEVIČ, V. P. Svetskoje iskusstvo Vizantii. Proizveděnija vizantijskogo remesla v Vostočnoj Evrope X-XIII věka. Moskva, 1975.

DAVIES, W. V. Egyptské hieroglyfy. Čtení v minulosti. Praha, 2002.

HAVLÍK, L. E. Kronika o Velké Moravě. Brno, 1987.

KLÍMA, O. – SEGERT, S. Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny. Praha, 1956.

KOLÁR, J. Středověké legendy o českých světcích. Praha, 1998.

KOZÁK, J. Egyptština, jazyk bohů. Kurz hieroglyfické egyptštiny. Praha, 2008.

LOUKOTKA, Č. Vývoj písma. Praha, 1946.

LUTTERER, I. – MALTÁN, M. – ŠRÁMEK, R. Zeměpisná jména Československa. Praha, 1982.

MOSCATI, S. Foiničané. Praha, 1975.

OSOLSOBĚ, J. – OSOLSOBĚ, J. Staroslověnské a latinské kořeny naší literatury. Mikulov, 2008.

SALAJKA, A. Úvod do studia staroslověnského jazyka a písemnictví. Praha, 1967.

STRNAD, J. a kol. Dějiny Indie. Praha, 2003.

TUREK, R. Čechy v raném středověku. Praha, 1982.

VAJS, J. Rukověť hlaholské paleografie. Praha, 1932.

VAŠICA, J. Mnicha Chabra Obrana slovanského písma. Brno, 1941.

VAŠICA, J. Život svatého Cyrila. In: CHALOUPECKÝ, V. a kol. Na úsvitu křesťanství. Praha, 1942.

PhDr. Jan Osolsobě absolvoval v roce 1984 studium českého jazyka, literatury a dějepisu na Filozofické fakultě v Brně. Věnuje se období našeho raného středověku. V roce 2008 spolu s manželkou napsali knihu Staroslověnské a latinské kořeny naší literatury a v roce 2020 vydali knihu pověstí z Moravy nazvanou Čarovná koule.

Mgr. Jana Osolsobě, Ph.D., absolvovala v roce 1995 studium dějin výtvarného umění a historie na Filosofické fakultě MU v Brně. Pokračovala doktorandským studiem na Fakultě architektury VUT v Brně. V roce 2018 přeložila, komentáři a obrazovou přílohou opatřila spis Physiologus (Vykladač přírody) o křesťanské zvířecí symbolice.

Kontakt: kulturni.dedictvi@seznam.cz