Ivo Pospíšil

Bruno Schulz (1892–1942), náhodně zastřelený gestapáckým důstojníkem, když se vracel do drohobyčského židovského ghetta přes „árijskou“ čtvrť s bochníkem chleba, psal, jak známo, polsky a byl kromě spisovatelství také výtvarníkem a literárním kritikem. Pravda je, že svůj osud spojil s polštinou a polskou kulturou, po matce (jako třetí dítě Jakuba a Henrietty Schulzových z židovské rodiny) byl také německy mluvící. Po maturitě studoval ve Lvově (Lwów, Ľviv, Lemberg) na polské škole technické architekturu, ale studium pro nemoc nedokončil. Kvůli nemoci byl v době první světové války také vyreklamován z rakousko-uherské armády a strávil ji v lázních a také ve Vídni, kde se zapsal na místní uměleckou akademii (Akademie der Künste). Po návratu do Drohobyče neopouštěl území tehdejšího Polska, snad s výjimkou cesty do Paříže, Dánska a Švédska. O této cestě, podniknutí lodí ve dnech 26.-29. srpna 1936 z Gdyně, tehdejšího jediného polského přístavu jako vyústění známého koridoru k Baltu, se zmiňuje autor populární monografie Jerzy Jarzębski (roč. 1947, řádný profesor emeritus krakovské Jagellonské univerzity, znalec díla Witolda Gombrowicze, Stanisława Lema) vlastně v jedné větě životopisného přehledu (JARZĘBSKI, 1999, s. 224). Pohled na mapu ukazuje, že přímá cesta z Gdyně do Stockholmu nemohla přes Dánsko vést (pokud by nešlo o velkou zajížďku), zvláště když si uvědomíme délku cesty (celkem 4 dny), Danzig (Gdańsk) bylo svobodné město. Na cestě (i tak s malou zajížďkou) je ostrov Bornholm a na něm přístav Rønne nebo event. velká odbočka do Kodaně (København/Köpenhamn/Copenhagen), jen stěží Helsingør/Helsingborg) s Hamletovým hradem Kronborgem, ale to je opravdu málo pravděpodobné. Ani moji polští a ukrajinští přátelé, odbornici na Schulze, nevěděli. Ve dnech 4.-13. října 2011 se ve Stockholmu konala výstava o Franzi Kafkovi a Brunovi Schulzovi pod názvem Masters of the Borderlands (potom se pod nepříliš zdařilým modifikovaným českým názvem Mistři pohraničí) konala také v Praze, a to zásluhou stockholmského Židovského muzea (Judiska Muséet) spolu s Českým a Polským centrem v hlavním městě Švédského království. Epizoda se Schulzovou krátkou skandinávskou cestou by si zasloužila samostatnou pozornost a příslušné pátrání.

Také jeho styky byly orientovány na polské autory: Stanisław Ignacy Witkiewicz, Zofia Nałkowska, která mu pomohla dostat se na literární dráhu (to je také poněkud retušovaná kapitola Schulzova života související ovšem s jeho politickými názory); legendární je jeho podíl na překladu Kafkova Procesu do polštiny a jeho vydání, kde je uveden jako překladatel, i když hlavní osobou tu byla spíše polská překladatelka také židovského původu Józefina Szelińska (1905–1991), jejíž klíčový podíl na překladu, do něhož Schulz zasahoval vpisy a opravami, byl uznán až o řadu let později. Důležitou byla také Schulzova korespondence a kontakt se spisovatelkou a filozofkou Deborou Vogelovovu (1902–1942, byla zabita v židovském ghettu ve Lvově spolu s manželem a synem), jež ve Vídni studovala filozofii (doktorát získala disertací o Hegelově vlivu na estetiku Józefa Kremera, 1806–1875), v Krakově polskou literaturu a ve Lvově psychologii, psala polsky, ale také v jidiš a byla aktivní sionistkou. Multinacionální a multikulturní Halič, v níž vedle různých jazyků, kultur a náboženských denominací byla klíčová židovská populace spojující tradici německou s Polskem, Ukrajinou, Ruskem a řadou národů monarchie, zejména východní Halič – právě pro svou multikulturnost – byla prostorem, kde se dařilo magické literatuře typické i pro německo-českou Prahu (Gustav Meyrink, 1868–1932, ovlivněný atmosférou staré Prahy, člen teosofické lóže Zum blauen Stern, kde se sešel např. s Emanuelem z Lešehradu nebo Juliem Zeyerem; Franz Kafka aj.; mimochodem novější bádání i práce českých záhadologů, např. Arnošta Vašíčka, ukázaly v souvislosti s hypotézami a pokusy o dešifraci tzv. Voynichova rukopisu, na řadu tajemství spjatých s těmito osobnostmi, které asi věděly více, než se dosud předpokládalo). Magická literatura jako plod evropské moderny, která se zrodila z multikulturní atmosféry monarchie v centrech, kde se spojovala judaistická tradice a kabala s jinými denominacemi, jako byla Vídeň, Praha, Buda a Pešť, Krakov, Lvov aj., zasažená ornamentalismem a dekorativností secesního typu a kultivací tajemství, záhad, magie a mýtů, načas po vlně revolucí a převratů ve 20. století odplynula, ale znovu byla objevena za módy mytologické a magické literatury nazvané ruskými emigranty v Paříži žurnalistickým termínem „magický realismus“ a vztažené později k hispanoamerické produkci druhé poloviny 20. století. Ukázalo se, že právě vrcholy této literatury „magického realismu“ nevycházely jen z domácích tradic a kultur hispánské Ameriky, ale hlavně z četby středoevropské multikulturní moderny, jak přiznávají jak Jorge Luis Borges, tak Gabriel García Márquez nebo Alejo Carpentier (narodil se v Lausanne, pokládaný je za kubánského spisovatele, ale je synem Francouze a Rusky), tedy z poetologického podloží, jež spoluvytvářel i Bruno Schulz.

Zájem o jeho osobnost a tvorbu byl v nové vlně iniciovaný ke konci 80. let 20. století v Polsku, jehož Literární akademie udělila kdysi Schulzovi (1938) Zlatý vavřín, a v Německu, kde zájem o Schulze neklesal, zejména ve slavistických kruzích, také ovšem s obnovou zájmu o oběti nacistického holokaustu (GOŚLICKI-BAUER, 1975; BROWN, 1991). Zájem o holokaust a období, které likvidovalo vícekulturnost a význam střední Evropy primárně pocházející z německého nacismu, jím rozpoutané války a jejích následků, vyzvedlo z polozapomnění i tvorbu Bruna Schulze. Nyní je spíše nebezpečí, že se jeho dílo neúměrně „modernizuje“, aby více odpovídalo novým proudům, jež se na literaturu tohoto typu odvolávají. Proto návraty ad fontes, jež pěstuje nyní jeho rodiště, dnes ukrajinská Drohobyč/Drohobycz, jednak jeho muzeum v Drohobyči, jednak v rámci pravidelně konaného festivalu, něco vyšlo a vychází ve Lvově, ale i jinde v Polsku, hlavně od 90. let minulého století po současnost poukazují na různé aspekty jeho tvorby a je to literatura opravdu rozsáhlá. V jejím čele stojí podle mého soudu kniha přítele a spolupracovníka brněnské slavistiky prof. Romana Mnicha, absolventa drohobyčské univerzity Ivana Franka.¹

Jak se ukazuje, nyní není nebezpečím zanedbání odkazu zajímavého autora, ale spíše to, co jeden autor uvedený v naší výběrové bibliografii současnější schulzologie nazývá „ztracením/ponořením/pohroužením v Schulzovi“, tedy přílišný izolacionismus schulzovského bádání a současně – až na světlé výjimky – oslabování jeho kontextů. To nicméně neznamená, že by se Schulz neměl hlubinně zkoumat: řada věcí se vrací k židovské mystice, kabale a je možné, že jeho díla jsou do značné míry – stejně jako thora/tora/rorah – šiframi, které jest nám teprve rozluštit. Řada aluzí z jeho klíčového díla Skořicové krámy (Sklepy cinamonowe, 1933/34) a Sanatorium na věčnosti (Sanatorium pod Klepsydrą, 1937) o tom pro některé badatele svědčí.

Samostatnou kapitolou je to, co se dnes stalo vědeckou módou, tj. uchování památky na autora, tedy jeho monumentalizace, to, čemu se někdy říká „památka kulturních svatých“, prostřednictvím názvů ulic, soch, muzeí, ale také zfilmování jeho děl nebo filmové dokumenty o jeho životě.

Toho má Schulz mnoho, včetně britského surrealistického animovaného filmu na motivy Skořicových krámů Ulice krokodýlů (The Street of Crocodiles, 1986). Je zřejmé, že Bruno Schulz se pohyboval v interkulturním prostředí své doby a má hlubinný psychologický význam; proto se jeho dílo stává objektem freudistického nebo ještě spíše jungiánského nazírání, ale také bádání o uměleckých směrech: složitější je to s jeho přiřazováním k surrealismu, postmoderně nebo magické próze.

Hrozí tedy Schulzovi dnes spíše „přeschulzovanost“ z jedné strany, ale také deformované pojetí jeho díla, estetická manipulace, přílišná módnost a konjunkturálnost a místy menší zření k cestě ad fontes, ke zdrojům jeho vidění světa, jímž je nepochybně jeho židovství se vším, co s sebou nese, ale také dobové jevy ze sféry vědy a umění. Nelze také zapomenout, že pro Schulze byla literatura jen jednou z jeho činností; byl hlavně výtvarník. Některé prameny uvádějí, že v době, kdy Drohobyč nakrátko obsadila po porážce Polska Rudá armáda jako výsledek tajného dodatku k smlouvě Molotov-Ribbentrop (1939), zapojil se prý i do propagandistické práce sovětských míst a snažil se proniknout na sovětskou literární scénu, ale polsko-ukrajinsko-ruská spisovatelka píšící polsky i rusky Wanda Wasilewska (1905–1964), která tehdy – až do německé okupace v roce 1941 – řídila jeden lvovský časopis (Nowe Widnokręgi), nedala své doporučení s tím, že se jeho próza příliš podobá Marcelu Proustovi.

Z Paříže přišla nedávno smutná zpráva. V požehnaném věku 93 let zemřela 21. června 2020 v nemocnici Paula Brousse ve Villejuif na jižním předměstí Paříže, asi osm kilometrů od městského centra, profesorka české literatury na Sorbonně, rytířka Řádu čestné legie Hana Voisine-.Jechová (nar. 19. dubna 1927 v Humpolci). Poslední rozloučení proběhlo 1. července v katolickém kostele Saint-Cyr Sainte-Julitte.

„Nikde nejsou tak krásné břízky jako na Vysočině, ale já jsem tady žít nemohla.“ V této větě se koncentruje těžký, ale plodný život české polonistky, slavistky a budovatelky francouzské bohemistiky, autorky dějin české literatury pro francouzského i českého čtenáře, překladatelky a české a francouzské prozaičky. Hana Voisine-Jechová se narodila 19. dubna 1927 v Humpolci. Její otec byl za války zatčen a v Terezíně zemřel. Po studiu FF UK (čeština, francouzština) pracovala nejprve ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze, od poloviny 50. let minulého století pak na Univerzitě Palackého v Olomouci. Postupně se stala nejen znalkyní polské literatury, ale také renomovanou překladatelkou do češtiny a francouzštiny. Po dalších potížích s kandidátskou prací a habilitací se nakonec habilitovala ve Varšavě roku 1966. Na sklonku 60. let dostala pozvání na Sorbonnu k přednáškovému kurzu, v roce 1972 zde získala doktorát, v roce 1973 se však na naléhání rodiny vrátila, ale kvůli dalším potížím přijala novou nabídku francouzské vlády a odešla do Francie podruhé a začala působit nejprve na univerzitě v Tours, později i na Sorbonně. Zde se jí roku 1982 podařilo prosadit a založit bohemistiku jako samostatný obor. V roce 1984 se podruhé provdala za profesora Jacquese Voisinea (1914–2001), špičkového, světově proslulého komparatisty a slavisty, který spolu s Reném Étiemblem (1909–2002) a Reném Wellkem (1903–1995) modifikoval metodologii této disciplíny, překladatele, autora slavné knihy J.- J. Rouseeau v Anglii v romantické epoše (J.-J. Rousseau en Angleterre a l’époque romantique, 1956). Manželská spolupráce přinesla mimořádné tvůrčí plody, mimo jiné také již zmíněné dějiny české literatury (viz dále), i když – podle jejího svědectví – to nebylo jednoduché a musela překonávat někdy absurdní překážky osobního rázu. Prof. Voisine-Jechová napsala řadu knih, jež našly příznivou odezvu spíše než u nás v jiných zemích – kromě Francie zejména v Polsku, kam byla do poslední doby zvána na četné vědecké konference. Brněnská slavistika navázala s prof. Voisine přátelské kontakty – hlavně zásluhou manželů Zelenkových – ke konci 90. let 20. století, kdy jsem se s ní setkával na různých vědeckých akcích a psal jsem o jejích studiích (viz naše pojednání: POSPÍŠIL, 2008; 2016). Od té doby s námi udržovala pravidelné styky, byla několikrát na různých našich mezinárodních vědeckých setkáních, např. na konferenci o střední Evropě, na česko-slovenské konferenci, na kongresu českých slavistů, publikovala v našich periodikách a také recenzovala naše práce. Její studie slavistické, polonistické a obecně komparatistické zůstanou trvalou hodnotou mezinárodní literárněvědné slavistiky, polonistiky a komparatistiky. Dodávat k tomu, že byla členkou řady mezinárodních vědeckých organizací, např. Mezinárodní asociace komparatistů, činitelkou proslulého francouzského slavistického časopisu Revue des études slaves a dalších, by bylo vožením sov do Athén. Hana Voisine-Jechová patřila k těm literárním vědcům, kteří soustavně psali i beletrii – tak se stala francouzskou a českou prozaičkou (pod dívčím jménem Hana Sánerová). Jak dosvědčují její vyjádření pro naše média, měla vždy velmi samostatné názory: to byl i jeden z důvodů, proč u nás v jistých kruzích nenašla její práce vědecká a organizační ve prospěch českého jazyka a literatury, světové bohemistiky a české kultury kladnou odezvu. Doma není člověk prorokem, a odtud i její výrok o vysočinských břízách. Trvalé místo v slavistice zaujala její kniha o Juliuszi Słowackém (JECHOVÁ, 1966) v české literatuře, do české a mezinárodní slavistiky, polonistiky a obecně translatologie se zapsala překlady klíčových děl světových autorů: překládala Adama Mickiewicze, Henryka Sienkiewicze, přeložila slavný román Bruna Schulze Skořicové krámy, napsala francouzskou knihu o Karlu Hynku Máchovi, přeložila Popely Stefana Żeromského, do francouzštiny Durychův Rekviem a další překlady, antologie a řadu větších i drobnějších studií, z litevského originálu přeložila epos Roční doby (Metai, vzniklo asi v 90. letech 18. století, vyšlo až 1818) Kristijonase Donelaitise (1814–1880), přeložila také slavnou knihu Romana Ingardena O poznávání literárního díla (1967, z polštiny, s doslovem Jana Patočky, německá verze Das literarische Kunstwerk, Halle, 1931, vyšla česky v překladu Antonína Mokrejše roku 1989). Bez její pomoci se neobešel ani francouzský překlad Komenského Labyrintu a lusthauzu srdce. Jejím klíčovým dílem jsou Images de la Bohème dans les lettres: reciprocité culturelle des Français, Tchèque et Slovaques (vyšlo na Sorbonně 2004). Kardinální význam mají její Dějiny české literatury ve francouzské (VOISINE-JECHOVÁ, 2001) i české (VOISINE-JECHOVÁ, 2005) podobě: původcem českého vydání původního francouzského originálu je Aleš Haman.

Stěžejní místo v její tvorbě, zejména překladatelské, má právě překlad Skořicových krámů, které vyšly spolu se Sanatoriem na věčnosti v Odeonu roku 1968 (SCHULZ, 1968).² Hana Jechová přichází s tímto počinem v období silně poznamenaném návratem k moderně a avantgardě, k poetice fin de siècle, ke Kafkovi (proslulá konference v Liblicích se konala už roku 1963), ale také k počátkům mytologické a magické linie v umění vůbec a literatuře zvláště (Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze vyšlo 1967 v Buenos Aires, ale u nás se o tom dlouho nevědělo, nebo se to nereflektovalo, spíše až od 70. let). Tento návrat k Schulzovi ukázal, jakou významnou roli hrála střední Evropa, v podstatě rozšířené teritorium bývalého mocnářství a zejména některá jeho centra a regiony včetně Haliče, polských kresů (dnešní západní Ukrajiny a Běloruska) v rozvoji evropské, ale i americké literatury, v jiddiš i v angličtině – v USA to byli právě rodáci z této široké oblasti nebo jejich potomci (ULMANOVÁ, 2002). ³ Překlad Hany (Voisine-)Jechové vyšel po úpravách ještě mnohem později v nakladatelství Dauphin roku 2012 (POSPÍŠIL, 2020).

Jak jsme uvedli, před mezinárodní schulzologií stojí nové úkoly: konjunktura bádání vynesla na povrch především komplexnost autorova života a díla, tedy sepětí jeho výtvarné a literární tvorby; také jeho politické krédo, pokud je vůbec dokážeme přesně identifikovat z často protikladných dokladů, dokumentů a zpráv, jeho kulturní orientaci, tedy rozpětí polské, německé, ukrajinské a židovské tradice. Ukrajinci, jimž Drohobyč po dvojím vstupu Rudé armády připadla, tuto tradici postupně vstřebávali a udělali zejména pro své poznávání díla Bruna Schulze v poslední době mnoho: připomenu jen překlad Skořicových krámů z pera známého postmodernisty Jurije Andruchovyče (ШУЛЬЦ, 2012). Delikátnost vzájemných vztahů jednotlivých etnik a států v Haliči, zvláště v souvislosti s nacistickým přepadením Polska, se vstupem Rudé armády na dosavadní polské území a s novými hranicemi po roce 1945, je dodnes zřejmá. Schulzova osobnost a dílo je jedním ze spojovacích článků zhlazujících tyto přežívající antagonismy.

Ivo Pospíšil

Literatura

BENEŠOVÁ, M. Ve světle kabaly: židovská mystika v polské literatuře meziválečného období. Praha: Karolinum, 2017.

BENEŠOVÁ, M. Židovská mystika v próze Bruna Schulze. Praha: FF UK, 2007. Diplomová práce.

BOLECKI, W. Wenus z Drohobycza: o Brunonie Schulzu. Gdańsk: Fundacja terytoria książki, 2017.

BROWN, R. E. Myths and Relatives: Seven Essays On Bruno Schulz. München: Otto Sagner, 1991.

Bruno Šuľc i muťtykuľturna tradycija Halyčyny: lypeň – lystopad, 2002. Šuľciana, stinopysy, vystavka, proekt Jaryna Boreńko aj. Osvitnij resursnyj centr, Ľvivśka galereja mystectv, Ľviv, 2002.

BUDZYŃSKI, W. Uczniowie Schulza. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 2011.

BUKWALT, M. Literackie portet żydowskich ojców w prozie Brunona Schulza i Danila Kiša. Wocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2003.

FICOWSKI, J. Księga obrazów: Bruno Schulz. Gdańsk, 2012.

FICOWSKI, J. Regiony wielkej herezji i okolice: Bruno Schulz i jeho mitologia. Sejny: Pogranicze, 2002.

GOŚLICKI-BAUER, E. Die Prosa von Bruno Schulz. Bern – Frankfurt am Main, 1975.

KAMENEVA, N. F. (ed.) Bruno Šuľc: biobibliografičeskij ukazateľ. Moskva, Gešarim, Ierusalim: VGBIL, 1998.

KITOWKA-ŁYSIAK, M. (ed.) Białe płamy w schulzologii. Lublin: Wydawnictwo KUL, 2010.

MARKOWSKI, M. P. Polska literatura nowoczesna: Leśmian, Schulz, Witkacy. Kraków: UNIVERSITAS, 2007.

MIKLASZEWSKI, K. Zatracenie się w Schulzu: historia pewnej fascynacji. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 2009.

MNICH, R. Drohobyčanyn Bruno Šu’lc. Drohobyč – Siedlce: Kolo, 2006.

OLEJNICZAK, J. Pryncypia i marginesy Schulza: eseje. Gdańsk: Słowo/obraz terytoria, 2019.

POSPÍŠIL, I. Česká literatura a její mezinárodní souvislosti (K českému vydání knihy Hany Voisine-Jechové Dějiny české literatury. Slavica Litteraria 2008, roč. 11, č. 1, s. 107-114.

POSPÍŠIL, I. Chvála klasické komparatistiky a jejích přesahů (VOISINE-JECHOVÁ, H. Spojrzenia komparatystyczne z różnych stron. Redakcja i wstęp Elżbieta Konończuk i Elżbieta Sidoruk. Białystok: Uniwersytet v Białymstoku, Instytut Filologii Polskiej, Zakład Teorii i Antropologii Literatury, Towarzystwo Literackie im. Adama Mickiewicza, 2016). Slavica litteraria 2016, No. 2, s. 223-225.

POSPÍŠIL, I. Intelekt a charakter vědce. Za prof. dr. Hanou Voisine-Jechovou. Proudy 2020 [online], č. 1, dostupné z: <https://www.phil.muni.cz/journal/proudy/portrety/vzpominky/2020/1/pospisil_intelekt_a_charakter_vedce.php>.

POSPÍŠIL, I. K směrově personalisticko-areálovým a komparativně kulturologickým dějinám národní literatury (Nad Ruskou moderní literaturou Milana Hraly a Dějinami české literatury Hany Voisine-Jechové). In: BÍNA, D. – ZELENKA, M. (eds) Od teorie jazyka k praxi komunikace. Sborník prací členů Katedry českého jazyka a literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita, 2007, s. 19-30.

SCHULZ, B. Skořicové krámy - Sanatorium na věčnosti. Přel. Hana Jechová, Erich Sojka a Otakar Bartoš. Praha: Odeon, 1968.

Schulz: przewodnik krytyki politycznej. Warszawa: Wydawnictwo Krytyki Politycznej, 2012.

Słownik schulzowski. Opracowanie i redakcja Włlodzimierz Bolecki, Jerzy Jarzębski, Stanisław Rosiek. Słowo/obraz terytoria, Gdańsk 2006.

ULMANOVÁ, H. Americká židovská literatura. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2002.

VOISINE-JECHOVÁ, H. Básnický obraz v dílech Julia Słowackého. Praha: Academia, 1966.

VOISINE-JECHOVÁ, H. Dějiny české literatury. Přel. Aleš Haman. Jinočany: H&H, 2005.

VOISINE-JECHOVÁ, H. Histoire de la littérature tchèque. Paris: Fayard, 2001.

ШУЛЬЦ, Б. Цинамонові крамниці та всі інші оповідання. Пер. Юрій Андрухович. Киïв: А-ба-ба-га-ла-ма-га, 2012.