Vladimír Heger

Po básnické prvotině Města v zrcadlech (1989) a historických prózách Cesta lidí knihy (1993) a E. E. (1995) vydala Olga Tokarczukové dva zásadní romány, které se stávají východiskem celé její další tvorby: Pravěk a jiné časy (1996) a Denní dům, noční dům (1998). Vývoj románové tvorby Olgy Tokarczukové se projevuje silnou konzistencí, přes kompoziční a stylistickou proměnlivost se v díle této autorky opakují témata a motivy, které jsou jádrem či středobodem jejího díla. Oba vzpomínané romány navazují na silnou tradici polské vesnické prózy, reprezentované v poválečném období W. Myśliwskim, T. Nowakem či E. Redlińskim a obohacuje ji (například společně s A. Stasiukem) o podněty, které do polské literatury přinesla nová generace, která vstupuje do literatury na počátku 90. let minulého století. Autorka sama konstatuje: „Moji generaci začínají zajímat dějiny nezatížené politikou, pokoušíme se je znovuobjevit, doplnit, možná i napsat znova. Dějiny jsou uměním interpretace faktů.“ (PUTZLACHER-BUCHTOVÁ 2000, s. 5) Hlavní témata, kterými jsou obecně řečeno pojetí místa, chápání přírody a genderových vztahů, procházejí celou tvorbou Olgy Tokarczukové prostřednictvím metaforického zobecnění a získávají také výraznou středoevropskou patinu. Zároveň se v autorčiných dílech ustavuje typicky fragmentizovaný způsob vyprávění, který podtrhuje silný sémantický potenciál jejích textů.

B. Gregorová zdůrazňuje u autorky důležitý autobiografický motiv, který souvisí s jejím domovem: „Stejně jako Stasiuk se i ona rozhodla odejít z civilizací zkaženého města a usadit se v malé vísce nedaleko polsko-českých hranic. Sudetský Krajanów a jeho okolí jsou právě jako její romány nekonečným, neohraničeným prostorem, který je obepnut a prorostlý nejen starodávným podhoubím (fascinace houbami a jejich vlastním, "nesmrtelným" životem je prostoupena všemi jejími knihami), ale především našimi sny a podvědomými tužbami.“ (www.iliteratura.cz/Clanek/10995/tokarczukova.olga.denni-dum-nocni-dum) Ve sledovaných dvou románech jde o domov, který je ve středu, a přitom na pomezí, domov mimo čas, a přece zvnějšku zmítaný proměnami historie, v poválečném období jde navíc o domov bývalých německých starousedlíků i nových přistěhovalců. Mezi těmito protikladnými rovinami osciluje neustálé významové a hodnotové napětí.

V románu Pravěk a jiné časy mají postavy a věci svůj vlastní „čas“, vyjádřený v názvu krátkých kapitol. V koncepci prózy je přitom patrné, že nerozhodují jednotlivé „časy“, ale čas celku a čas jako celek, který je cyklicky uzavřený sám do sebe. Podobně jako v tradičních mýtech (STEBLIN-KAMENSKIJ 1984, s. 40-69) se tu chápání abstraktního času odvíjí od fyzicky uchopitelného prostoru. Lokalizovaný čas v obci Pravěk běží, když se něco konkrétního odehrává na konkrétním místě, a zpomaluje, když se nic neobvyklého neděje. Do sebe uzavřená vesnická komunita odolává univerzálnímu, dějinnému času, který vstupuje do jeho prostoru jen výjimečně a násilně – v době válek a zásadních společenských převratů. Uplatňuje se také další prvek, typický pro klasický mýtus: okraje uzavřeného prostoru, jeho hranice jsou zdrojem nebezpečí a zla, zatímco nejcennější a posvátné (ztělesněné především domovem) je umístěno v prostorovém středu (ELIADE 1993, s. 14-18).

Pravěk znamená prapůvod, přírodní podstatu, jejíž je člověk součástí. Název románu napovídá, že půjde o časovou či historickou charakteristiku, ale znamená zároveň místo, kde se dějinný čas zastavil a zacyklil, probíhají tu časy individuální, ale také čas univerzální. Časté jsou motivy rození, stárnutí a smrti, které naplňují neměnný přírodní cyklus. Úvodní kapitola Čas Pravěku je vymezením prostoru: „Pravěk je místo, které je středem vesmíru. Rychlou chůzí se dá Pravěk přejít za hodinu. Stejně dlouho by to trvalo z východu na západ. A kdyby se někdo rozhodl Pravěk pomalu obejít kolem dokola a kdyby si zároveň chtěl všechno důkladně prohlédnout – trvalo by mu to celý den. Od rána do večera.“ (TOKARCZUKOVÁ, 1999, s. 5) Hranice Pravěku jsou pro jeho obyvatele koncem světa. Klásčina dcera Rúta vysvětluje mladému Izidorovi, že neexistuje jiný, vnější svět: „Všem se to jenom zdálo. Vyrazí na cestu, dojedou k hranici a tady znehybní. Asi se jim zdá, že pokračují v cestě, že jsou Kielce, že je Rusko. Matka mi jednou ukázala zkamenělé lidi. Stojí na silnici do Kielců. Nehýbou se, mají otevřené oči a vypadají hrozně. Jako by umřeli. Potom, po nějaké době, se probudí a vrátí se domů, a své sny považují za vzpomínky. Taková je pravda.“ (TOKARCZUKOVÁ 1999, s. 81) Za hranicemi Pravěku číhá civilizace, modernita, agresivní město, zrychlený dějinný pohyb, který znamená také prostorové změny (například známost statkáře Popělského s expresionistickou malířkou z Krakova, která později odjela do Ameriky).

Čas historický, vstupující zvnějšku do strnulého Pravěku v podobě první a druhé světové války a poválečných společenských zvratů, se odehrává za hranicemi Pravěku a v obci, která není v centru historického dění, jsou zřetelné jenom jeho ozvěny. V Pravěku žije každá postava svým vlastním, „jiným“ časem, ale zároveň mají tyto postavy něco společného, z čeho nechtějí být vyrušovány: pomalý rytmus života, soulad s přírodou, odtrženost od okolního problematického a nepochopitelného světa. Vypuknutí druhé světové války je (zejména z hlediska ženského údělu) nepochopitelné, stejně jako je absurdní náhodná smrt německého vojáka Kurta na konci války. Jenom v náznacích se objevují obrazy židovských transportů a hromadné popravy polských důstojníků. Pravěk znamená nejen svět minulosti, která se již nevrátí, ale také uzavřený prostor tradiční vesnice, v níž se pod tíhou zejména poválečných historických přelomů dění zrychluje a čas dramatizuje, takže konflikty spojené s moderní společností a globalizací jsou historicky nevyhnutelné. To je příčinou závěrečného rozkladu a zkázy Pravěku, který opouštějí postavy, směřující za modernějším způsobem života do města.

Přírodní, agresivní, zvířecí povaha člověka vystupuje na povrch v postavě atavistického Zlého Člověka, který je pro obyvatele Pravěku zdrojem strachu, ale zároveň je tato přírodní podstata součástí všech postav a občas vystupuje na povrch. Výrazem vytrvalosti a nezničitelnosti přírody a zároveň její nelidskosti je podhoubí, které „žije, protože vysává zbytky šťáv z toho, co umírá, co e rozkládá a vsakuje do země. Podhoubí je životem smrti, životem rozkladu, životem toho, co zemřelo“ (TOKARCZUKOVÁ 1999, s. 118). Motiv jedovatých hub, muchomůrek se objevuje i v následujícím románu Denní dům, noční dům a nabývá rovněž ironického charakteru v kuchařských pseudoreceptech.

Vedle vypravěče hrají v románu důležitou roli také pozorovatelé – Anděl nebo obraz matky boží Ješkotelské. Příroda bývá nejen krutá, ale také zduchovnělá, oduševnělost a schopnost vnímat mají také zvířata, podhoubí nebo běžné věci. Mlýnek na kávu, který si přinesl Míšin otec z války, prožívá svůj čas podobně jako lidé. Zobecňující tendence je posilována obecnými názvy a jmény (Zlý Člověk, Cesta, Řeka, v níž leží utopenec Pán Mlhy, i samotný Pravěk). K charakterizačním prvkům patří také nomen omen: dcera mlynáře Michala Nebeského Míša si vzala za manžela Pavla Božského, syna Starého Božského, který pracuje na střeše zámku (tedy blízko k nebi) a je také pozorovatelem lidského hemžení v Pravěku.

Součástí mytologizace je také specifické pojetí křesťanství (např. kapitola Čas Boha, TOKARCZUKOVÁ 1999, s. 82-83). Křesťanský Bůh v tomto románu je lidový a naturalizovaný, z kanonizovaného křesťanství se vytváří stylizovaný umělý mýtus. Po válce ukazuje ruský velitel Ivan Mukta zbožnému Izidorovi svět bez Boha, který je bezduchým mechanismem, v němž zanikají jistoty mýtického ústraní. „Všude se rozpínal prostor, prázdný a nekonečný. Všechno, co bylo v tomto mrtvém prostoru, co žilo, bylo bezradné a osamocené. Věci se stávaly pouhou náhodou, a když náhoda selhala, došlo k mechanické nápravě. Rytmický stroj přírody. Písty a ozubená kola událostí. Zákonitosti, které se rozkládaly zevnitř a obracely se v prach. Všude vládl chlad a smutek… Společným rysem toho, co Izidor viděl, byla dočasnost. Pod vnějším barevným obalem se všechno rozpadalo, hnilo a zanikalo.“ (TOKARCZUKOVÁ 1999, s. 97) Je to obraz krize Pravěku a venkova, vítězství modernity a civilizace nad strnulou a uzavřenou vesnickou komunitou. V představách nábožensky založeného Izidora „Bůh byl žena, silná, velká, vlhká, jako jarní půda“ (TOKARCZUKOVÁ 1999, s. 145). Tento motiv připomíná apokryfní příběh z románu Denní dům, noční dům. Tápající Izidor byl v duchu bohohledačství osvícen. „Pochopil, že Bůh není ani muž, ani žena“, jeho jméno „mělo v sobě všechny vlastnosti, které se na světě vyskytují, a stávalo se každou věcí, každou událostí, každou dobou. Tvořilo a ničilo, nebo umožňovalo, aby se stvoření ničilo samo.“ (tamtéž, s. 145) Bůh tedy není žádným dobrodincem, ale původcem všeho dobra i zla. Ještě více pochmurný obraz světa stvořeného boží silou podává kniha apokryfních vizí Ignis fatuus, čili poučná hra pro jednoho hráče, kterou získal statkář Popělský od rabína. V ní je obsaženo osm podob světa v apokalyptické podobě. „Svět je krutý a zlý, a zároveň postrádá zdůvodnění, proč by takový měl být,“ zdůrazňuje v rozhovoru pro Host sama autorka. (PUTZLACHER-BUCHTOVÁ, 2000, s. 7).

Cykličnost přírody je dialektická. „Součástí léta je zima, součástí jara – podzim. Součástí horka je mráz, součástí narození je smrt. Oheň je součástí vody a země je součástí vzduchu.“ (TOKARCZUKOVÁ 1999, s. 142) Zrození a smrt tvoří neoddělitelnou jednotu u rostlin, zvířat i lidí. Tomu odpovídá Izidorovo zkoumání světa, které po náboženské etapě vyústí v důkladné studium a ve vývoji jeho představ zvítězí nakonec svérázná lidová filozofie, která spočívá v objevu, že všechny důležité věci a pojmy jsou ve světě obsaženy čtyřikrát. Mohou tedy vytvořit podobný cyklus jako střídání ročních období během roku.

V kapitole Čas domu staví Pavel Božský dům pro svoji nastávající. „Když dokončili sklepní klenby, začali tomu místu říkat „dům“, ale teprve když postavili střechu a korunovali ji rovností, stal se opravdovým domem. Dům totiž začíná být až tehdy, když jeho zdi v sobě uzavřou kus prostoru. A ten uzavřený prostor je duší domu.“ (TOKARCZUKOVÁ 1999, s. 69). Tím se předjímá téma dalšího románu.

Denní dům, noční dům má s předchozí prózou mnoho společného po tematické i kompoziční stránce. Fabulace se netýká jen lidských postav, ale také zvířat, rostlin a vůbec světa přírody. Prostřednictvím personifikace se propojuje svět lidí a svět přírody, dokonce celého vesmíru.

Na rozdíl od Pravěku se v románu Denní dům, noční dům změnila lokalizace. Próza se odehrává v současném Kladsku, kde autorka skutečně žije, na původně německém území, které je dnes polsko-českým pomezím. Tento fakt umožňuje zdůraznit téma složitých historických proměn střední Evropy, zejména polsko-německých vztahů. Příběhy postav se sice odehrávají ve vesnickém prostoru, ale ten otevřenější než v Pravěku, patří do něj také moderní svět měst a internetu. Nejdůležitější postavou je pro vypravěčku sousedka Marta, stará žena, symbol moudrosti a nezdolnosti, která prohlašuje: „Vůbec nemusím vycházet z domu, abych poznala svět.“ (TOKARCZUKOVÁ 2002, s. 39). Představuje mystérium stáří, prochází zimním spánkem, v závěru románu nezemře, ale zmizí a zůstane po ní opuštěný dům. Další postavy (vesměs mužské) jsou nazvány podobně jako v Pravěku zobecňující zkratkou (partner vypravěčky R., soused Ten-a-Ten, navrátilec ze sibiřského zajetí Ergo Sum, manželé On a Ona). Vypravěčka prostřednictvím internetu sbírá sny a text je plný symbolických reflexí různých postav, které sahají od konkrétně určeného místa, přírody a proměn života až po úvahy o vesmíru.

Leitmotiv domu prochází celým dílem a nabývá různých významů. Dům je nejen lidským obydlím, symbolicky znamená také obec, region, vlast, je to domov lidí různých povah, národů a historických osudů. Domovem je například také Nová Ruda, „město slezské, pruské, české, rakousko-uherské a polské.“ (TOKARCZUKOVÁ 2002, s. 233) Autobiografická vypravěčka tvrdí své sousedce Martě: „Všichni máme dva domy – jeden konkrétní, umístěný v čase a prostoru; druhý – nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech. A v obou žijeme současně.“ (TOKARCZUKOVÁ 2002, s. 167) Motiv domu se zjevuje vypravěčce také ve snu: „Vcházím dovnitř lidí jejich ústy. Lidé jsou uvnitř jako domy – mají schodiště, velké haly, vždy špatně osvětlené předsíně, takže není možné spočítat dveře do pokojů, řady místností, vlhké komory, vykachlíčkované slizké koupelny s litinovými vanami, schody se zábradlím napnutým jako žíly, uzly chodeb, klouby mezaninů… Mohu se tam pohybovat zcela beztrestně; koneckonců, jsem tam sama.“ (TOKARCZUKOVÁ 2002, s. 116)

Současnost je překračována směrem do budoucnosti (důležitou roli hrají kupříkladu katastrofické vize jasnovidce Lva) a zejména do minulosti. Podobně jako v Pravěku se objevuje apokryfní příběh, tentokrát Život Starosty ze Schonau, sepsaný s pomocí Ducha svatého a představené řádu benediktýnek v Klosteru mnichem Paschalisem (TOKARCZUKOVÁ 2002, s. 47-60). Pokračuje vyprávěním o samotném Paschalisovi, mnichovi, který v sobě objevil ženu. Zde se projevuje v netradiční podobě autorčino téma feminismu, inspirované skutečnou sochou svaté Kummernis ve Vambeřicích. Minulosti se týká také příběh německého rodu von Goetzenů, který musel po válce opustiti svůj zámek. Objevují se ale také návraty bývalých obyvatel Sudet, které se odehrávají v současnosti. Stárnoucí Peter Dieter se přijíždí podívat do svého rodného kraje a zemře přímo na nynější česko-polské hranici. Čeští a polští pohraničníci si jeho mrtvolu vzájemně přehazují, jako by se chtěli zbavit nepříjemné historie. Ukazuje se, že administrativní hranice, vymezené lidmi, nejsou přirozené, příroda a historická povaha kraje je přesahují. „Hranice je velmi stará, odnepaměti od sebe oddělovala nějaké státy. Nedala se tak snadno změnit. Stromy si zvykly, že rostou na hranici, stejně jako zvířata. Stromy s ní dokonce počítaly – nikdy neopouštěly svá místa.“ (TOKARCZUKOVÁ 2002, s. 63)

Naturalistické mytologizace nabývá až panteistických prvků. Přírodní procesy jsou spojené se zrozením a množením, ale také se smrtí jako samozřejmou součástí života. Vyjadřuje to motiv jedovatých hub, zvýrazněný ironicky pojatými recepty (například na dort z muchomůrek). Vesnický prostor je zaplněn také magickými a tajemnými postavami a jevy: v rybníku pluje příšera, Ergo Sum se proměňuje ve vlka. Manželé On a Ona mají milenku či milence s mytologickým jménem Agni, představujícím védského boha ohně, který je zprostředkovatelem mezi lidmi a bohy, toto jméno zní stejně v mužské i ženské podobě. Zde se projevuje autorčin zájem o starověkou mytologii, který se plně realizoval v románu Ann In v hrobech světa.

Román vypovídá také o smyslu vyjadřování. Vypravěčka vysvětluje Martě, že „slova a věci tvoří symbiózní prostory, jako houby a břízy. Slova vyrůstají na věcech a teprve potom dozrává jejich smysl, jsou připravena mluvit, když rostou v krajině… Taková slova nikdy nezemřou, protože dokáží rozpohybovat své další významy, růst do světa; dokud nezemře celý jazyk. S lidmi je to určitě podobné, protože nemohou žít vykořeněni z místa. Takže lidé jsou slova. Teprve potom se stávají skutečnými.“ (TOKARCZUKOVÁ 2002, s. 145)

Olga Tokarczuková je autorka zaměřená výrazně racionalisticky, fabule vychází z myšlenkových konstrukcí, které jsou koncentrovaně vyjádřeny v symbolech, vypravěči jejích románů svět reflektují a komentují, jsou spíše nezaujatými až odtažitými pozorovateli, nezaměřují se na psychologii konkrétních postav, ale spíše na vnější dění, jehož zduchovnělost není dána emotivním lidským prožíváním, ale prodchnuta objektivním duchem přírody. Autorce se daří vyhnout úskalím takového mytologizujícího přístupu, v němž „definice identity končí extrakcí a abstrakcí typických znaků a přisuzuje jim příkladné a absolutní hodnoty, přičemž považuje za reprezentativní jen to, co se do dané abstraktní hodnoty vejde.“ (ARA, MAGRIS, 2021, s. 30) Dosahuje uměleckého zobecnění tím, že vhodně pracuje s motivy, které mají symbolický a metaforický charakter, což jí umožňuje vytvářet významové přechody od tradiční, předmoderní mytologizace směrem k modernímu chápání světa.

Některé typické motivy dvou analyzovaných románů objevují už v prvních prózách O. Tkaczukové. Její románová prvotina Cesta lidí knihy (1993) se odehrává v barokní doně ve Španělsku a ve Francii a náboženští hledači pátrají po Knize, kterou napsal sám Bůh. Náboženské hledačství v historické době nalezneme také v pozdějším románu Knihy Jakubovy. Tento motiv je rozvíjen v Pravěku a jiných časech ve hře o osmi sférách světa, kterou věnoval rabín statkáři Popělskému, a v apokryfních příbězích románu Denní dům, noční dům.

Kromě povídek a dramatických textů následují hlavní motivy próz O. Tokarczukové v díle Poslední příběhy (2004), složeném z vyprávění tří žen různých generací, navazují na předchozí romány zdůrazněním ženského údělu konfrontovaného s hodnotou domova a se smrtí. V mezinárodní edici zaměřené na novou interpretaci starobylých mýtů vydala Tokarczuková prózu Anna In v hrobech světa (2006), v níž oživuje sumerský mýtus, v němž žena na rozdíl od zbabělého panovníka odvážně putuje podsvětím. Román Běguni (2008) rozšiřuje autorčin fikční svět na celou planetu. Tématem je posedlost cestováním, typická pro minulost i entropii moderní doby, vyjádřená epickým i esejistickým způsobem. I zde je důležité téma vztahu času a prostoru. „Spousta lidí věří, že na souřadnicích světa se nachází dokonalý bod, kde čas a místo naleznou společnou řeč. Možná právě proto vyrážejí z domu, domnívají se, že když se pohybují aspoň chaoticky, zvyšují pravděpodobnost jeho nalezení.“ (Tokarczuková 2018, s. 67) Ekologický thriller Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (2010) má lokalizací a časem děje nejblíže k Dennímu domu, nočnímu domu, nicméně nedosahuje kvůli zákonitostem žánru sémantických ani tvárných kvalit předchozích děl, nicméně i zde zaujímá klíčové místo ženský pohled na přírodu. Nejrozsáhlejší autorčin román Knihy Jakubovy (2014) je rozsáhlou historickou freskou o hlavě židovské sekty, která se v 18. století marně pokoušela spojit judaismus s učením islámu a křesťanstvím. Výmluvný podtitul podaný v osvícenském duchu „Velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších. Vyprávěna zemřelými a doplněna autorkou metodou konjuktury, čerpající z mnoha různých knih a také podnícena představivostí, která je největším přirozeným darem člověka“ ukazuje, jak se pojetí domova rozšiřuje a zároveň prostřednictvím historického žánru dějinně konkretizuje areál střední Evropy (HEGER 2018, s. 59-65).

Dílo Olgy Tokarczukové si udržuje obdivuhodnou kontinuitu. Prostor fikčního světa těchto dvou sledovaných románů je nejen uzavřený, ale také relativně neměnný – přes všechny historické změny je čas v obou románech podřízen prostoru. Nositelem dynamiky je způsob vyprávění, při němž se přerušuje lineární epická linka, mění perspektiva, rozšiřuje, zvýznamňuje a vysvětluje stále širší a bohatší kontext. Stručné kapitoly fragmentizují kompozici a umožňují střídat různé vypravěčské pozice a úhly pohledu, pohybovat v čase kupředu i zpět, což dynamizuje relativní nehybnost prostředí uzavřeného v cyklickém času. V Běgunech a částečně v Knihách Jakubových navíc taková fragmentarizace usnadňuje rychlé a přitom nenásilné střídání různých prostředí v globálním měřítku. Obdobný způsob vyprávění najdeme u dalších středoevropských autorů, kteří uplatňují různorodost vypravěčského přístupu a bývají řazeni mezi postmoderní autory, zejména v dílech Pétera Esterházyho, Claudia Magrise nebo Roberta Menasse. Uzavřenost specifického světa se ve středoevropské literatuře objevuje nejen ve vesnické próze (v české literatuře například v románu Petra Stančíka Andělí vejce, 2016), ale také v tradici próz, které zobrazují uzavřenou židovskou komunitu, která může vzniknout i v městských ghettech. Tento kontext jenom potvrzuje významné postavení díla Olgy Tokarczukové v současné středoevropské literatuře.

Literatura

ARA, A., MAGRIS, C. Terst. Identita na hranici. Praha: Academia 2021.

ELIADE, M. Mýtus o věčném návratu. Praha: OIKOYMENH 1993.

HEGER, V. Střední Evropa slovem a obrazem v dílech W. G. Sebalda a O. Tokarczukové. In: Střední Evropa včera a dnes: proměny koncepcí II. POSPÍŠIL, I. (Ed.). Brno: Galium 2018, s. 59-65).

PUTZLACHER-BUCHTOVÁ, R. „Nelze opomíjet tu část života, která se odehrává v noci…“ Rozhovor s polskou spisovatelkou Olgou Tokarczukovou. Host 2000, č. 2, roč. 16, s. 4-9.

STEBLIN-KAMENSKIJ, M. I. Mýtus a jeho svět. Praha. Panorama 1984, s. 40-69.

TOKARCZUKOVÁ, O. Pravěk a jiné časy. Brno: Host 1999.

TOKARCZUKOVÁ, O. Denní dům, noční dům. Brno: Host 2002.

TOKARCZUKOVÁ, O. Běguni. Brno: Host 2018.

www.iliteratura.cz/Clanek/10995/tokarczukova.olga.denni-dum-nocni-dum

PaedDr. Vladimír Heger působí na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. Zabývá se komparatistikou zejména se zřetelem ke středoevropskému kontextu a intermediálními vztahy v současné literatuře.

Kontakt: heger.vl@seznam.cz