Marcel Černý

Světově proslulý bulharský básník, prozaik, dramatik a scenárista se sklonem k satiře a humoristickému pojímání námětů, ale i příležitostný herec, redaktor a překladatel Radoj Ralin¹ (vl. jm. Dimităr Stefanov Stojanov; 1923–2004) neměl v českém prostředí štěstí na svého ideálního zprostředkovatele. Recepce jeho díla u nás je značně mezerovitá a příležitostná, slovesnému umělci nevyšel jediný český knižní výbor, a tak jednotlivé povídky, básně a epigramy vycházely v nejrůznějších publikacích v rozmezí let 1957–2006.

K naší vlasti Ralina vázalo blízké pouto – v mládí byl vyslán do Československa na zasvětitelský studijní pobyt, o jehož počátku jsme přesně zpraveni díky kratičkým notickám v novinách, třebaže se do nich vloudila chybička ohledně jeho občanského jména (ANONYM 1949a): „Bulharský básník Ralin v ČSR. V sobotu [tj. 13. 8. 1949] přijel do Prahy mladý bulharský básník Radoj Ralin (Dimitr Dimitrov [!]²). Ralin zůstane v Československu rok, aby se seznámil s naší literaturou a osvojil si náš jazyk tak, aby mohl překládat básnickou tvorbu našich umělců do bulharštiny.“ Teprve nedávno s velkým zpožděním vydaná, výše již citovaná rozsáhlá anketa s Ralinem, kterou v roce 1983 vedl Vichren Černokožev, umožňuje nahlédnout do spisovatelova vztahu k naší zemi poměrně intimně, neboť ústní vzpomínky obsahují řadu jedinečných detailů a postřehů a ilustrují pražské styky mladého Bulhara s překladatelkou Zdeňkou Hanzovou, prozaikem Janem Drdou, básníkem a překladatelem Janem Pilařem, kulturním referentem bulharského vyslanectví a levicovým literátem Krumem Kjuljavkovem, spisovatelem Pavlem Kohoutem, překladatelem Sergejem Machoninem či s tehdy začínajícím, později kontroverzním prorežimním historikem Čestmírem Amortem; zvláštní biografický moment pak představuje jeho milostný vztah k pozdější filmové vědkyni Galině Kopaněvě (srov. РАЛИН – ЧЕРНОКОЖЕВ, 2021, s. 157–169).

Do češtiny byl Ralin nejčastěji uváděn jako autor krátkých, vesměs satirických próz a bajek, což platí např. o textech Boj o úspory (RALIN, 1957a), Druhá přirozenost (RALIN, 1963a), Cizák (RALIN, 1965), O myši a krtku (RALIN, 1967a), O žábě a volu (RALIN, 1967b), Pro život radostnější (RALIN, 1967c), Ovčácká brašna (RALIN, 1980/1983), Model pro malbu na skle (RALIN, 1990) či zatím naposledy Hamlet (RALIN, 2003). Jako překladatelé se uplatnili Radovan Krátký, Eva Burdová, Olga Štilijanová, Petr Panev, blíže neidentifikovaná Z. Jančíková, Jana Nováková či Elena Krejčová. Sluší se podotknout, že koncem šedesátých let bulharistku Danuši (Danu) Hronkovou (1930–2022) zaujala Ralinova „lyrická novela“ Ще дойде детето (knižně 1985, napsána 1964 původně jako scénář), kterou – jak uvedla v edičním návrhu³ – poznala z verze otištěné v 7. čísle časopisu Септември v roce 1965, a přeložila ji pro Československý rozhlas pod názvem Až se narodí (v literatuře též jako Narodí se dítě [např. HRONKOVÁ, 2001, s. 507]). Podle výkazů o činnosti, které si D. Hronková archivovala,⁴ překlad původně vznikl pro časopis Světová literatura, avšak nakonec zůstal neotištěn; záznam této četby na pokračování (premiéra 1968, reprízy v sedmdesátých letech) byl již bohužel smazán, jak mi na můj písemný dotaz bylo sděleno pracovnicí Archivu Českého rozhlasu v Praze, a rukopis překladu není dochován – na úkor poznávání Ralinova díla u nás – ani v badatelčině pozůstalosti.

Z výše zmiňovaného edičního návrhu D. Hronkové je k dispozici alespoň překladatelčina pozitivní recenze novely, z níž si dovolím ocitovat několik charakteristických míst [zdůr. D. H.]:⁵

„Radoj Ralin není novelista. Jeho satirické fejetony a krátké prozaické žerty jsou doplňkem k básním, lakonickým, ostrým epigramům vysloveně aktuálně společenským, k jeho veršovaným satirám. Můžeme tvrdit, že je to nejlakoničtější epigramatik socialistického tábora.

Vyšel z poezie.

Narodí se dítě je jeho první rozsáhlejší próza (po filmových scénářích a dramatických skečích) a literární zkušenost, kterou má její autor za sebou, je do ní vepsána plnou měrou, takže čtenáře ušetřil oné zoufalé bezradnosti začínajících autorů.

Novelka je ich-próza, která se malou retrospektivou vrací ke společenským příčinám zpackaného života malíře střední generace a nechává tu podivínskou, naivní, hrdou, bohémskou a nadmíru poctivou postavu nakonec znovu vyplout z kal[n]é vody, vrátit se k tvorbě v době, kdy už jsou dny a týdny sečteny nemocí, která znamená smrt. Z povrchu humorná, zevnitř tragická próza. Lehkovážný tón vypravěče-hrdiny kontrastuje s podtónem všech slov. A pod povrchem od samotného počátku cítíme vědomí konce, přízrak smrti, k níž je vyprávějící odsouzen. Tohle zvláštní napětí dává zapomenout, že se uprostřed novely děj zpomaluje, že se v ní na chvilku ozve i naivní sentimentalita (přičemž sentimentalita je lehce odstranitelná překladem) a pokus o barevnost závěru je poněkud přehnán (příčina je jasná – novela vznikala zároveň jako filmový scénář, šlo o gagy a pestrost pro oči, a ne pro myšlení).

Notorický pijan, zkrachovalý malíř, který svůj kumšt nepřizpůsobil nelogickým požadavkům z přelomu padesátých let a vykašlal se na oficiální preference, protože nechtěl zradit vlastní tvorbu ani sám sebe. Pro svou nepřizpůsobivost proudu, pro svou neschopnost ohnout páteř živoří v továrně na látky jako vzorkař. V den, kdy se doví, že jediným pokusem o záchranu jeho života může být okamžitá operace rakovinového nádoru, dozvídá se i o naději, že po 15 létech neplodného manželství bude jeho život pokračovat v dítěti, které se má narodit. A očekávané dítě se stává nejen nadějí na vlastní pokračování, ale také symbolem příštího života, budoucího světa, pro který má povinnost i odsouzenec k smrti prodloužit své bytí, neboť musí nejprve vydat ze sebe všechno a pak teprve odejít. Myšlenka na dítě, které přijde, vrací malíře znovu k životu, k lidem, k tvorbě. Dnem, kdy se dítě narodilo, je štafeta předána a zbývá poslední: skalpel lékařův.

Novela byla původně zpracována, jak už bylo řečeno, i jako scénář filmu. Neprošla, byla nesmyslně označena jako pesimistická. Je to prostý příběh, dojímající svojí naivností, která tu supluje jeden z výborných uměleckých principů Radoje Ralina, při svém tragismu je úsměvná od počátku až do konce. Představuje jakýsi marhoulovský pohled na svět, který je vyznáním jejího autora, dnes nesporně největšího bulharského satirika. […] Umí česky a udržuje těsné kontakty s českou literaturou. Má nemalé zásluhy o úspěch české literatury v Bulharsku. Je jejím nadšeným propagátorem, vášnivým přívržencem a celý jeho život je inspirován českým demokratismem. Je až paradoxní, že česká kultura stále zůstává Ralinovi něco dlužna – vždyť je to největší osobnost bulharské kultury. Domnívám se, že existuje hodně důvodů, aby novelka Narodí se dítě byla přeložena a vydána v ČSSR.“

Ralinova básnická tvorba do českého prostředí poprvé pronikla již v roce 1957, a to – stejně jako u první povídky Boj o úspory – zásluhou překladatele, dramatika, autora úspěšných knih pro mládež a tehdejšího redaktora humoristického časopisu Dikobraz Radovana Krátkého. Zmíněná, nešvary ve znárodněné kinematografii tepající povídka [tj. Boj o úspory] i satirická báseň Byrokrat-novátor (RALIN 1957b) pocházejí z Ralinovy knihy Строго поверително! (РАЛИН 1956), jejíž ideové směřování barvitě ilustruje závěr ostrého šlehu na adresu byrokratů, zbavujících se zodpovědnosti za vlastní rozhodování přehazováním povinností na ostatní:

Na psací stůl či na fascikly

gramofon můžem dát,

jenž bude říkat, jak jsme zvyklí,

co říká pořád byrokrat:

„K našemu vedoucímu račte jít,

ten může tu věc vyřídit!“

Celkem čtyřmi, svou koncepcí již ambicióznějšími básněmi (V zanícení, Nepodepsal, Ostny а Modlitba⁶) byl autor představen Danou Hronkovou v antologii Bulharská poezie 20. století z roku 1983 (RALIN, 1983), která však po obsahové stránce byla připravena v Bulharsku, a tudíž čeští překladatelé nemohli do výběru veršů zasahovat.

Z pozůstalosti D. Hronkové pochází samizdatový výbor z Ralinovy satirické sbírky Личен контакт (РАЛИН, 1965), nejrozsáhlejší ukázka z autorovy tvorby v českém jazyce Ze sbírky Osobní kontakt (RALIN, 2006), třebaže oficiálně tiskem nevydaná – jak je uvedeno pod Obsahem, z celkem 35 čísel sbírky „bylo vybráno patnáct a zde jsou uvedeny podle původního pořadí“ (RALIN, 2006, [26]). Vkusně vypravenou knížečku, ilustrovanou stejně jako řada Ralinových epigramů generačním druhem Borisem Ilievem Dimovským (1925–2007), vytvořil brněnský dramaturg, režisér, překladatel a divadelní publicista Jaromír Vavroš (*1932). O účelu ani bližších okolnostech vzniku publikace, dedikované Ralinem Janu Werichovi,⁷ mi bohužel není nic známo. Vedle řady epigramů (viz níže) sešit obsahuje sedm básní: Nebývalo (RALIN, 2006, s. 10–11; orig. Небивало (РАЛИН, 196, с. 42–44)), Řeč o ničem (RALIN, 2006, s. 12; orig. За реда на нещата (РАЛИН, 1965, с. 45–46)), Podle Andersena (RALIN, 2006, s. 13; orig. По Андерсен (РАЛИН, 1965, с. 47–48)), Osobní kontakt (RALIN, 2006, s. 15–17; orig. Личен контакт (РАЛИН, 1965, с. 52–54)), Báj o Attilovi (RALIN, 2006, s. 18–20; orig. Сказание за Атила (РАЛИН, 1965, с. 59–61)), Akvárium (RALIN, 2006, s. 21–22; orig. Аквариум (РАЛИН, 1965, с. 62–63)) a Óda na donašeče (RALIN, 2006, s. 24; orig. Ода на доносниците (РАЛИН, 1965, c. 65–66)).

Hlavním objektem tohoto stručného přehledu jsou ovšem české verze Ralinových četných epigramů. Tento literární minižánr je velice archaický a značně stabilní, neboť jeho genologické metamorfózy jsou v průběhu staletí jen „kosmetické“ a téměř nepostřehnutelné. Kořeny epigramu sahají do antiky a již staří Řekové tento žánr nejen stvořili, nýbrž mu také dali název přejatý všemi moderními jazyky: „epigramma“ znamená veršovaný nápis, poukazující původně vždy na předmět (stavbu, náhrobek, votivní dar), jejž zdobil (nápisy dedikační a náhrobní). Sluší se připomenout, že Václav Jan Rosa zábavné epigramy ve své Čechořečnosti nazýval „šprýmopisy“ či „šprýmořádky“, zatímco poučné epigramy, vesměs ve formě dvojverší, „mravopisy“ či „mravořádky“, ale termíny se neujaly. Omezenost místem vyžadovala myšlenkovou hutnost, obsažnost, a současně stručnost, lapidárnost. Význam antického (prvotního řeckého a z něho se vyvinuvšího latinského) epigramu spočívá v tom, že tento žánr přesně formálně vymezil a že založil jeho ideovou podvojnost – od počátků existuje vývojová větev vážná a satirická, neboť už ve starém Řecku byl epigram i krátkou příležitostnou básní, recitovanou na sympoziích a tematizující nějakou radu či zkušenost. Tak vedle ryzích nápisů vznikaly společenské průpovědi, jež často nabývaly satirického zabarvení. Ralinovy epigramy jsou téměř výlučně satirického zabarvení, i když humor v nich jde často ruku v ruce s kritikou mravních nedostatků jedince i společenských nešvarů, jež doprovázely každodennost socialistického Bulharska. Sám Ralin se o charakterizaci epigramu pokusil v roce 1987 ve fejetonu Сатиричният километраж на шофьора, jejž pojal do své knihy Ехото на усмивката (РАЛИН, 1997, с. 258 [zdůr. R. R.]):

„Зародила се като сакрален жанр през елинската древност, защото сa я изчегъртвали върху каменните саркофази, епиграмата е преживяла редица превъплъщения и метаморфози. От „възпевна“ за покойника е станала „гневна“ за живия и дори е причинявала преждевременни смърти на всевъзможните негодници през вековете. Тя бе толерираното дете на френските аристократчни салони и леко потупваният палавник през руското самодържавие.

У нас не е дошла по вносен начин, а си е порасла върху наша почва и е родна посестрима на народната поговорка. Само че по-префинена и артистична, чрез своите впечатляващи рими и жилещ ритъм е създала информационното средство уста-ухо-уста-ухо, та чак народна памет. […] И преди четвърт век [епиграмата] получи такова раздвижване, че един наш доморасъл доктринер започна да я напада, защото „нейното разпространение било несъвместимо със значението ѝ!“. Бедният, той беше забравил, че не разпространението определя значението, а обратното…“

Překlady epigramů byly nejprve pořizovány z knihy Безопасни игли (РАЛИН, 1960). Vůbec první tři počeštěné epigramy byly uveřejněny na pokračování (v číslech 4–6) v 17. ročníku humoristického periodika Dikobraz (RALIN, 1961a) a krátce nato tři jiné vyšly v měsíčníku Bulharsko ve výstavbě (RALIN, 1961b, s. 15) spolu s žánrově blízkou tvorbou Stojana Michajlovského, Penča Slavejkova, Christa Radevského, Veselina Adreeva a Ivana Burina pod názvem Z bulharské satiry. Poněvadž se jedná o průkopnické překlady, připravené redaktorem dotyčného satirického časopisu (v letech 1953–1969) Karlem Bradáčem (1918–1973), podíváme se na ně zevrubněji.

Překlady v Dikobraze nebyly kupodivu opatřeny obrazovým doprovodem (já níže odpovídající ilustrace doplňuji podle bulharského vydání) a spíše připomínaly volné variace na původní text než sensu stricto převod z jednoho jazyka do druhého, jak je patrné již při letmém pohledu na zrcadlově uspořádané originály s jejich českými protějšky (všechna zdůraznění v citátech jsou má):

Творческа командировка

Престоя той цяло лято в Котел,

проучвà там на държавна сметка

„Творческия път на Аристотел

с оглед новата ни петилетка…“

(РАЛИН, 1960, c. 127)

Tvůrčí stipendium

Stipendium dostal. Žil si jako král.

Povinnosti učinil však zadost.

Sem tam taky doopravdy psal,

takže národ z něho má teď radost.

Zlatá, nezaplatitelná slova,

která pomohou nám dneska velice!

Co uplatnit z díla Sokratova

na problémy naší vesnice.

(RALIN, 1961a, s. 4–5)

Именителен и винителен падеж

Режисьорът либретиста съжали,

оперетата прибързана прокара.

Либретистът режисьора съжали

и дели със него братски хонорара.

(РАЛИН, 1960, c. 55)

Dvě srdce citlivá

REŽISÉR

Měl s libretistou slitování.

A jeho špatnou operetu

mu zrežíroval bez váhání,

takže se hrála v cukuletu.

LIBRETISTA

Měl s režisérem slitování.

Když vyčet touhu z jeho tváře,

rozdělil se s ním bez meškání

a dal mu půlku honoráře.

(RALIN, 1961a, s. 2)

Резултат

Тоз човек всичко върши с умение.

Оздравителна критика той ми теглѝ.

Заздрави с нея свойто положение,

а пък мен на легло повали.

(РАЛИН, 1960, c. 29)

Výsledek

Člověk ten je přímá povaha,

plná osobitých názorů.

Kritizuje, a tím pomáhá.

Jiným dolů, sobě nahoru.

(RALIN, 1961a, s. 3)

U Tvůrčího stipendia překladatel vymyslel celý příběh, přenesený z původního podbalkánského městečka Kotel do blíže nespecifikovaného místa, kde „Žil si jako král“: Místo pouhého konstatování, že vědec prožil léto na státní náklady, poněvadž psal práci „Творческия път на Аристотел с оглед новата ни петилетка…“, tedy Aristotelova tvůrčí cesta s ohledem na naši novou pětiletku, obsahuje česká verze řadu informací navíc: že stipendista doopravdy psal, že národ z toho bude mít užitek a radost a že jím vytvořená „zlatá, nezaplatitelná slova“ pomohou našemu venkovu – jen místo pětiletky a Aristotela je vzniklý spis nepřímo posměšně pojmenován „Co uplatnit z díla Sokratova [!] / na problémy naší vesnice“. Dvě srdce citlivá zase dostala zcela originální název (původní Именителен и винителен падеж, tedy První a čtvrtý pád, zřejmě odpuzoval svou banálností) a původní čtyřverší bylo rozděleno do čtyřverší dvou, přičemž první bylo opatřeno podnázvem Režisér a druhé Libretista. Nové rýmové dvojice (operetu – v cukuletu, jeho tváře – honoráře) působí vtipně a variují původní téma velice zdařile; ústřední substantivum „slitování“ se opakuje – jednou v rýmu s „bez váhání“, podruhé s „bez meškání“. Obrázek obou líbajících se aktérů jen podtrhuje ironické označení pokryteckých vypočítavců coby „citlivých srdcí“. U Výsledku je největší sémantický posun viditelný v pointě: Člověk kritizující lyrického mluvčího původně „Заздрави с нея свойто положение, / а пък мен на легло повали“, tedy kritikou „si upevnil postavení a mě povalil na postel“ (epigram doprovází obrázek muže přikrytého dekou a hovícího si v posteli), kdežto Bradáč si pohrává se slovesem „pomáhat“ – „Jiným dolů, sobě nahoru“, což asociuje spojení „pomáhat někomu do hrobu“.

Redakce vzájemnostního periodika Bulharsko ve výstavbě, tehdy vydávaného Bulharskou tvorbou, opatřila ukázky z poezie bulharských satiriků anonymní krátkou, ale výstižnou předmluvou, byť samozřejmě poněkud poznamenanou tehdejší politicko-společenskou situací (RALIN, 1961b, s. 14):

„Zrodila se [rozuměj: bulharská satira; M. Č.] a upevnila v boji se zápornými zjevy v životě. Z počátku bojovala proti přežitkům, zděděným z doby turecké poroby, později se utkala s neřestmi a škodlivými průvodními zjevy kapitalistické společnosti – se sobectvím, s úplatkářstvím, drzostí, kariérismem, podlézavostí, udavačstvím, závistí, hrdopyšstvím, šarlatánstvím, falešnou nábožností atd. Po osvobození z fašistické poroby v r. 1944 hledala satira své hrdiny především v řadách bývalých mocipánů, v prohnilé a rozvrácené buržoazní třídě, mezi lidmi, kteří si navlékli beránčí kůži, ale neztratili svůj vlčí mrav. V ostrém boji se vším, co přežilo svou dobu, dosáhla bulharská satira nových úspěchů. Nesmlouvavě se vysmála všem neduhům pocházejícím z trpké minulosti i těm, které vznikly v některých nových životních situacích – samolibosti, velikášství, strýčkování, strachu z kritiky, všem projevům maloměšťáctví, pomlouvačství, pokrytectví, licoměrnosti, nezdravé okázalosti, prázdné mnohomluvnosti atd. […] Tepání nedostatků a boj s nepravdou, to bylo vždy ušlechtilým cílem bulharských satiriků, kteří razí cestu novým jasným dnům a pomáhají k vytvoření nového, spravedlivého světa.“

Paralelní text originálů i Bradáčových překladů je uváděn v pořadí, v jakém epigramy česky souborně vyšly, a to i s původními ilustracemi B. I. Dimovského:

Тревога

Без да са космически и дръзки,

тез въпроси мира ми не дават:

как се хранят, дишат, размножават

хората, които нямат връзки.

(РАЛИН, 1960, c. 21)

Znepokojivá otázka

Otázku tu nelze nazvat žhavou,

přesto mi však stále vrtá hlavou:

Jak se množí, žijí, dýchají

lidé, kteří styky nemají?

(RALIN, 1961b, s. 15)

Странен характер

Вчера ме наклепал пред началството.

Днес дойде да ме предупреди:

„Някакъв си тип имàл нахалството

пак пред шефа да те нареди.

Моля ти се, бдителен бъди!“

(РАЛИН, 1960, c. 17)

Citová povaha

Donáší na mě. Má však cit.

Potom mi přijde oznámit:

„Můj žaludek to nesnáší,

na tebe někdo donáší!

Že k tobě chovám vřelé city,

tak prosím tě, buď ostražitý!“

(RALIN, 1961b, s. 15)

Обичаен резултат

Поетът с остра епиграма

един поглед изобличи.

Разсърдиха се сто и двама,

а прототип си мълчи.

(РАЛИН, 1960, c. 42)

Obvyklý výsledek

Zaryl se epigram šíp

do Dotyčného břicha.

Sto jiných začlo nadávat,

jen Dotyčný je zticha.

(RALIN, 1961b, s. 15)

Epigramy jsou přeloženy vtipně, třebaže ne zcela sémanticky přesně a někdy i se zásadnějšími formálními odlišnostmi (např. u rýmu, rozsahu). Hned ve Znepokojivé otázce byl změněn původní obkročný rým na sdružený a místo adjektiv „космически и дръзки“ je u otázky (místo plurálu v jednotném čísle) užito přívlastku „žhavá“. V Citové povaze (doslovně by titul zněl Divná povaha/Divný charakter) přibyl jeden verš navíc a původní rýmové schéma ABABB bylo zaměněno sdruženým rýmem AABBCC. Za dvě různá slovesa, obě emocionálně zabarvená („наклепал“ [prý pomluvil, prý naprášil] a „нареди“ [zavařil]), je v češtině sloveso jediné – „donáší“. Spojení „имал нахалството“ [někdo měl tu drzost (zavařit ti u šéfa)] je nahrazeno větou v 1. osobě „Můj žaludek to nesnáší, na tebe někdo donáší!“ K závěrečnému verši „Моля ти се, бдителен бъди!“ je pak v češtině přikomponována promluva, která jen zdůrazňuje neupřímnost a pokrytectví vlichocujícího se práskače „Že k tobě chovám vřelé city“ a současně tvoří potřebný poslední rým s „tak prosím tě, buď ostražitý!“. U Obvyklého výsledku nedokázal Bradáč dodržet střídavý rým, a tak se uchýlil k přerývanému (ABCB). Centrálním lexémem epigramu učinil „Dotyčného“ („прототип“): poprvé ve 2. verši za „c остра епиграма / един поглед изобличи“ (ostrým epigramem usvědčil jeden pohled) vytvořil obraz epigramu-šípu, který zasáhl Dotyčného do břicha, podruhé ve finále – „jen Dotyčný je zticha“; původní počet 102 potrefených byl v důsledku omezení místem snížen na 100.

Skutečně razantním způsobem se pokusila s Ralinovými epigramy seznámit českou veřejnost vynikající literárněvědná bulharistka Věnceslava Bechyňová (1920–2000) prostřednictvím reprezentativního výboru připraveného pro oblíbenou populárně-naučnou slavistickou revui Slovanský přehled. Shodou okolností vlastním původní kompletní strojopis výboru, který je rozsáhlejší než nakonec vydané ukázky s medailonem Humorista a satirik Radoj Ralin (BECHYŇOVÁ, 1963, s. 267–268; RALIN, 1963b, s. 267–269). V překladatelčině úvodu je Radoj Ralin označen za spisovatele střední generace, jež byla poznamenána druhou světovou válkou, a stručně je charakterizována jeho lyrika, zejména z tehdy aktuální sbírky Netušené city (orig. Непредвидени чувства, 1959). Teprve potom přichází na řadu jeho tvorba humoristická a epigramatická (BECHYŇOVÁ, 1963, s. 267–268):

„Vedle lyrického básníka Radoje Ralina však existuje ještě Ralin-humorista a především autor epigramů. Radoj Ralin totiž napsal a vydal i sbírky humoristických povídek a také knížku epigramů Bezopasni igli (Zavírací špendlíky, 1960). Humor těchto knížek je čerpán z nejvšednějšího života, i když je to daleko spíše výsměch životu inteligence než životu prostého lidu. Falešné a formální vztahy mezi lidmi, ať jde o vztahy osobní, nebo společenské, frázovitost a vylhanost veřejných projevů, zrůdné sobectví takřka ve všech životních oblastech, osobní nedotknutelnost a velikášství, protekcionářství a kariérismus – a samozřejmě to všechno v nových socialistických podmínkách – jsou terčem Ralinova břitkého vtipu.

Charakteristické pro Ralinův humor přitom je, že Ralin vyjadřuje svůj soud přímo a lapidárně, takže forma epigramu je pro jeho ironii a sarkasmus jako stvořena. Některé epigramy mají dokonce formu krátkých novodobých přísloví a také jako přísloví je můžeme slyšet na sofijských ulicích, neboť se jimi stal jedním z populárních kritických mluvčích bulharské současnosti.

Ralin se však pokouší o satiru i v jiném měřítku. S básníkem a dramatikem Valerim Petrovem napsal pod názvem Improvizace volně spojenou řadu dramatických scének o bulharské společnosti. V některých z nich podle spáru satirika snadno odhalíme jejich autora Radoje Ralina. Improvizace⁸ byla uvedena loni v sofijském Satirickém divadle.“

Otištěny byly následující epigramy i s doprovodnými ilustracemi vyhotovenými opět B. I. Dimovským (v závorce viz bulharský originál): Sebekritika (orig. Самокритика (РАЛИН, 1960, c. 24)), Obavy (orig. Тревога (РАЛИН, 1960, c. 21)), Složitá osobnost (orig. Сложна личност (РАЛИН, 1960, с. 59)), Kádrová politika (orig. Кадрова политика (РАЛИН, 1960, c. 86)), Rodinná idyla (orig. Семейна идилия (РАЛИН, 1960, c. 94)), Má kluk štěstí (orig. Върви му на момчето (РАЛИН, 1960, c. 89)), Ach, nevděční muži! (orig. Ах, непризнателни мъже! [РАЛИН, 1960, c. 119)), Náš člověk (orig. Наш човек (РАЛИН, 1960, c. 76)), Kompliment (orig. Комплимент (РАЛИН, 1960, c. 106)), Sebekritika z 31. XII. 1999 (orig.Самокритика, правена на 31. XII. 1999 година (РАЛИН, 1960, c. 130]), Jiného mu nezbývá (orig. Друго не му остава (РАЛИН, 1960, c. 37]), Elegie (orig. Елегия (РАЛИН, 1960, c. 93)) a Hrdina naší doby (orig. Герой на нашето време (РАЛИН, 1960, c. 26)), tedy celkem třináct čísel.

V. Bechyňová je velice zkušená a nápaditá překladatelka, jak lze dokumentovat např. na následujících třech ukázkách:

Самокритика

Трябва пред голямо и пред мало

честно и открито да призная:

Всяко куче, дето ме е лало,

все е побеснявало на края.

(РАЛИН, 1960, c. 24)

Sebekritika

Před celým světem, není to věc lehká,

čestně a otevřeně se zaklínám:

každého psa, co na mne kdy štěkal,

nakonec stihla vzteklina.

(RALIN, 1963b, s. 267)

Тревога

Без да са космически и дръзки,

тез въпроси мира ми не дават:

как се хранят, дишат, размножават

хората, които нямат връзки.

(РАЛИН, 1960, c. 21)

Obavy

Nejsem chráněn tvrdou hroší koží

před otázkou s ostřím dýky:

Jak se živí, dýchají a množí

lidé, co nemají styky?

(RALIN, 1963b, s. 267)

Сложна личност

Какъв великодушен мъж!

И кражба, и убийства той прощава,

но критикувал ли си го веднъж,

до гроба има да ти отмъщава.

(РАЛИН, 1960, c. 59)

Složitá osobnost

Jaký velkomyslný to muž!

I krádeže a vraždy rád promine.

Ale nekritizuj ho, to kuš!

Sic tě jeho pomsta nemine.

(RALIN, 1963b, s. 267)

Přesně a působivě přeložená Sebekritika má svůj vrchol v rýmové dvojici zaklínám – vzteklina; překladatelka jen musela rezignovat na pohrávání se středním rodem, který je v originále silně frekventovaný zejména díky substantivu „куче“, tedy pes (голямо – мало – честно – открито – куче е лало – е побеснявало). U Obav láká srovnání s Bradáčovou verzí Znepokojivá otázka (viz výše): Zde je překvapivě sémanticky přesnější starší překlad, ale řešení V. Bechyňové nepostrádá zvláštního půvabu, kdy „otázka“ (tedy sg.) dostala přídomek „s ostřím dýky“ (což se rýmuje se sémanticky zatíženým „styky“) a lyrický subjekt se v expozici bezprostředně zpovídá „Nejsem chráněn tvrdou hroší koží / před otázkou“; tím ovšem překladatelka (na rozdíl od svého předchůdce) dokázala zachovat původní rýmové schéma (obkročný rým ABBA). Ve Složité povaze zaujme vynalézavý rým muž – kuš, avšak místo narážky na hrob (na doprovodné ilustraci je člověk s dýkou zabodnutou do rakve) byla zvolena výhružka „nekritizuj ho … / Sic tě jeho pomsta nemine“. A ještě zmíním dvouveršový epigram Kompliment, u nějž je v rýmové dvojici využito homonymické hry (kalamburu), v českém převodu jen velmi obtížně vyjádřitelné, a tak si překladatelka vypomohla adjektivy „současná“ versus „dočasná“:

Комплимент

Драмите му – всичките съвременни!

Само дето всички те са временни.

(РАЛИН, 1960, c. 106)

Kompliment

Jeho dramata jsou všechna současná,

jenomže tak příliš dočasná.

(RALIN, 1963b, s. 268)

Dosud nepublikovaných Ralinových epigramů v překladu V. Bechyňové se ve strojopise zachovalo celkem deset čísel:⁹ Hned (orig. Моментално (РАЛИН, 1960, c. 7)), Služba (orig. Наряд (РАЛИН, 1960, c. 9)), Přelom (orig. Прелом (РАЛИН, 1960, c. 129)), Dítě spisovatele pro mládež (orig. Детето на детския писател (РАЛИН, 1960, c. 87)), Bez práce nejsou koláče (orig. С труд се всичко постига (РАЛИН, 1960, c. 104)), Pro blaho lidu (orig. За полза народна (РАЛИН, 1960, c. 88)), Fakír (orig. Факир (РАЛИН, 1960, c. 22)), Jak se komu dá (orig. Кой както я нареди (РАЛИН, 1960, c. 100)), Schůze okrsku (orig. Квартално събрание (РАЛИН, 1960, c. 108)) a Správné rozhodnutí (orig. Правилно разрешение (РАЛИН, 1960, c. 41)). Vzhledem k tomu, že jde o zcela neznámý materiál k české recepci Ralinovy tvorby, dovolím si níže podat jejich kompletní prvoedici i spolu s doplněnými obrázky a bulharskou předlohou:

Моментално

Снимката така го развълнува –

моментално той я нарисува.

Тоз пейзаж поету се понрави,

моментално ода той направи.

После композитор моментално

я възпроизведе музикално.

После моментално баритона

я разучи – и пред микрофона!

Гражданинът, щом дочу словата,

моментално счупи апарата.

(РАЛИН, 1960, c. 7)

Hned

Pěknou fotografii on chvatně

zachytil hned na svém plátně.

Krajinka ta dojemná a nová

vnukla k ódě básníkovi slova.

Potom komponista bez váhání

vtělil ji hned v opus muzikální

a hned sladký sytý baryton

rozezněl tou písní mikrofon.

Občan, slovy písně ovát,

rádio své začal demolovat.

(rkp.)

Наряд

Таз година съм дежурен

в журито да бъда турен.

Книга аз не съм издал,

книга е издал Паскал.

Догодина ще издам

залъгалки – том голям,

а Паскал ще е дежурен,

в журито да бъде турен.

(РАЛИН, 1960, c. 9)

Služba

Letos na mne přišla řada

soudit knihu kamaráda.

Tento rok jsem nic nezpackal,

knihu vydal přítel Paskal.

za rok, aniž bych se zalek,

vydám šidítek svých špalek.

Na Paskala přijde řada

soudit knihu kamaráda.

(rkp.)

Прелом

Бях ерген и имах нерви здрави.

Пишех денонощно епиграми.

Този жанр сега не ми се нрави!

Как? Защо ли? Питайте жена ми!

(РАЛИН, 1960, c. 129)

Přelom

V důsledku svých silných nervů

do epigramů jsem měl vervu.

Po svatbě se mi žánr nelíbí.

Proč? Má žena má o něm pochyby.

(rkp.)

Детето на детския писател

Горкото миличко дете,

родено на света да пати.

То трябва всичко да чете,

което таткото печати.

(РАЛИН, 1960, c. 87)

Dítě spisovatele pro mládež

Ach, děťátko, nebožátko,

vždyť si ani nezavýskneš!

Musíš slabikovat s matkou

vše, co táta tiskne.

(rkp.)

С труд се всичко постига

Почна той без никаква надежда,

но, изглежда, с някаква протекция

неуморно взе да произвежда

детска книжна масова конфекция.

(РАЛИН, 1960, c. 104)

Bez práce nejsou koláče

Začal kdys takřka bez naděje,

ale zřejmě s nezbytnou protekcí,

vyrábět, ať se co chce děje,

dětskou knižní masovou konfekci.

(rkp.)

За полза народна

Изпратен бе да специализира.

Завърна се – и се пенсионира…

(РАЛИН, 1960, c. 88)

Pro blaho lidu

Jel studovat do ciziny, honil velkou vodu,

po návratu, značně líný – rovnou do důchodu.

(rkp.)

Факир

Призна си той грешки – грамада!

Но само че… в минало време,

да скрие зад тази фасада

сегашните грешки големи.

(РАЛИН, 1960, c. 22)

Fakír

Přiznal své chyby – hromadu,

ale jen v minulosti;

aby skryl za tuto fasádu

svých dnešních chyb dosti.

(rkp.)

Кой както я нареди

Едни се издигат със свойте успехи,

а други пропадат със своите грешки.

Той няма си собствени свои успехи,

затуй се издига със чуждите грешки.

(РАЛИН, 1960, c. 100)

Jak se komu dá

Někdo se vyšvihne svými úspěchy,

jiný se topí pro své chyby.

On nemá své vlastní úspěchy,

stoupá jen pro cizí chyby.

(rkp.)

Квартално събрание

Един сляп наш другар се изказа,

че вонят двете ями помийни.

Председателят хремав го сряза:

„Тези факти не са очебийни!“

(РАЛИН, 1960, c. 108)

Schůze okrsku

Slepý soudruh připomínku udal,

že tu už dlouho dvě plné žumpy páchnou.

Předseda měl rýmu, chudák:

„Jak nepodstatné! Občanstvo chcem nadchnout!“

(rkp.)

Правилно разрешение

На жена му да не бъде в къщи скучно,

назначи я в учреждение научно,

хем големишка заплата да получи,

хем и нещо да успее да научи.

(РАЛИН, 1960, c. 41)

Správné rozhodnutí

Aby žena necítila v kuchyni únavu,

opatřil jí promptně místo ve vědeckém ústavu.

Dostane tak pohodlně velký plat

a může si aspoň denně něco studovat.

(rkp.)

Oproti číslům uveřejněným ve Slovanském přehledu zůstaly v rukopise buď epigramy nepříliš povedené (rozsahem na epigram příliš „dlouhé“ Hned a Služba, Přelom, Dítě spisovatele pro mládež, klopotné Jak se komu dá s dvojitým absolutním rýmem), anebo problematické tím, že jejich ostří mohlo dráždit cenzory – Pro blaho lidu popouzelo papaláše, kteří se bez práce dostali k tučným důchodům, Bez práce nejsou koláče je zacíleno na parazitující pseudospisovatele, kteří ač bez talentu, díky stykům publikují stohy podřadného škváru pro mládež, ve Schůzi okrsku museli vadit „slepý soudruh“, nastydlý (a natvrdlý) „předseda“ i zápach žumpy, Správné rozhodnutí zase ironizovalo rovnoprávné postavení ženy v socialistické společnosti…

V dalších letech si čeští překladatelé všímali téměř výlučně knihy Мoля, заповядайте! (РАЛИН, 1966) opět ilustrované B. I. Dimovským. Série sedmi epigramů byla uveřejněna počátkem sedmdesátých let v týdeníku Tvorba: Herecká šatna pro dámy (RALIN, 1970; orig. Актрисите в един театър (РАЛИН, 1966, c. 44)) a Římské památky (RALIN, 1972; orig. Пазете старините! (РАЛИН, 1966, c. 36)) bez uvedení překladatele, výbor pod chybným názvem (překladatel tedy patrně nebyl bulharista) Prosím zakázat.¹⁰ Hrst epigramů ze stejnojmenné [!] sbírky (RALIN, 1973) byl připraven blíže neurčeným pseudonymem Jaroslavem a obsahuje tato čísla: Předmluva ke sbírce epigramů (orig. Предговор (РАЛИН, 1966, c. 5)), Hamletovská otázka (orig. Хамлетовски мъки (РАЛИН, 1966, c. 27)), Osud jedné knihy (orig. Участта на една книга (РАЛИН, 1966, c. 123)), Kam jdeš, kulturo? (orig. Къде отиде културата? (РАЛИН, 1966, c. 117)) a Doslov ke sbírce epigramů (orig. Послеслов (РАЛИН, 1966, c. 141)).

Všechny epigramy z Tvorby jsou přeloženy volněji, jak lze ukázat na malém vzorku:

Актрисите в един театър

Тези трите –

даровити.

Всички други

са супруги.

(РАЛИН, 1966, c. 44)

Herecká šatna pro dámy

…tři mají talent.

Ostatní jsou přivdány.

(RALIN, 1970)

Къде отиде културата?

Вазов, Йовков и Елин Пелин

са писатели съвсем банални.

Не са писали зарад бензин

драми и романи криминални.

(РАЛИН, 1966, c. 117)

Kam jdeš, kulturo?

Němcová, Vazov, Karamzin,

jak daleko jsou za námi!

Nevypisovali si na benzín

pseudodramaty a detektivkami.

(RALIN, 1973)

Послеслов

Сатирата ни е в страшна криза;

всичко, що напишеме, излиза!…

(РАЛИН, 1966, c. 141)

Doslov ke sbírce epigramů

Satira nikdy

nebude v krizi:

co jí dává práci –

hned tak nevymizí…

(RALIN, 1973)

V případě Herecké šatny pro dámy překladatel transformoval původní dispozici básně se dvěma sdruženými rýmy na trojverší s rýmem jediným, jehož součástí se stal i název (dámy – přivdány). U Kam jdeš, kulturo? pak ze tří bulharských spisovatelů ponechal jen Ivana Vazova, doplnil Boženu Němcovou a Nikolaje M. Karamzina (posledního však pouze kvůli rýmu), navíc vůbec nebral ohled na rytmus básně (srov. 2. a 4. verš – neohrabaný poslední verš má na 11 slabik jen dva hlavní přízvuky, navíc 2. verš tenduje k jambu, zatímco 4. verš k trocheji). U závěrečného Doslovu ke sbírce epigramů se zase z dvojverší stalo čtyřverší a pointa byla podstatně změněna: místo původního „vše, co napíšeme, vychází“ (promluva je osobní, lyrický subjekt hovoří jménem všech satiriků) čteme „co jí dává práci – / hned tak nevymizí…“, čili tematizován je vlastní předmět satiry, která gnomicky nabývá atributu umění „věčného“ stejně, jako bude vždy nedokonalý lidský rod.

Výbor připravený v roce 1992 pseudonymem mV – snad by mohlo jít o bulharistu Miloše Vojtu (1929–2000) – pro literární obtýdeník Tvar měl výrazně politický akcent a byl nazván prostě – Račte prosím (RALIN, 1992). Epigramy doprovázené karikaturami B. I. Dimovského se vracejí k období kultu osobnosti, k věznění nepohodlných kritiků, k morálním důsledkům rychlého střídání politického přituhování a tání. Přeloženo bylo celkem devět čísel z dotyčné Ralinovy sbírky: Oběť umění (orig. Жертва на изкуството (РАЛИН, 1966, c. 28)), Jemné rozdíly (orig. Нюанси (РАЛИН, 1966, c. 124)), Dávám přednost (orig. Е, така предпочитам (РАЛИН, 1966, c. 75)), Okolnosti a zvyky (orig. Обстоятелства и привички (РАЛИН, 1966, c. 76)), Satirik dokumentarista (orig. Сатирик-документалист (РАЛИН, 1966, c. 22)), Soulad (orig. И двамата в крак (РАЛИН, 1966, c. 73)), Vývoj (orig. Етапи на развитие (РАЛИН, 1966, c. 137)), Proměnlivost (orig. Гъвкавост (РАЛИН, 1966, c. 46)) a Předvídavost (orig. Предвидливост (РАЛИН, 1966, c. 47)).

Pro ilustraci překladatelova přístupu jsem vybral čtyři ukázky:

Нюанси

Да! Всички ний сме в култа съпричастни…

Но едни бяха щастливи, други нещастни.

Едни бити бяха, а други – побойници.

Едни си живяха, други са покойници.

(РАЛИН, 1966, c. 124)

Jemné rozdíly

Ano! My všichni jsme se v kultu namočili…!

Jenže jedni šťastně – druzí zas nešťastně.

Jedni biti byli a jiní bili.

Někteří si žili, mnozí nedožili.

(RALIN, 1992, s. 12)

Е, така предпочитам:

абстрактен хуманизъм

пред конкретен догматизъм.

(РАЛИН, 1966, c. 75)

Dávám přednost

…abstraktnímu humanismu

před konkrétním dogmatismem…

(RALIN, 1992, s. 12)

Сатирик-документалист

Дойдох,

видях,

снех,

снеха ме.

(РАЛИН, 1966, s. 22)

Satirik dokumentarista

Přišel jsem,

viděl jsem,

zvítězil jsem.

Zavřeli mě!

(RALIN, 1992, s. 13)

Гъвкавост

О, бива ни

да срещаме със акламация

убиване

и реабилитация.

(РАЛИН, 1966, c. 46)

Proměnlivost

Oh, jsme schopni

schvalovat aklamací

vraždění

i rehabilitaci.

(RALIN, 1992, s. 13)

Reflexe lidského selhávání v období stalinismu bylo nepochybně i v polovině šedesátých let, kdy Ralinova sbírka vyšla, odvážné, stejně jako konstatování, že v minulosti byly aklamačně schvalovány dokonce i vraždy. Téměř s jistotou lze předpokládat, že za normalizace by tyto verše československá cenzura zakázala. K formální stránce překladů bych upozornil na méně vydařený Dávám přednost, v němž překladatel nedokázal zachovat rým, přitom řešení by bylo snadné: stačilo by např. úpravou názvu na Přednost či Preference a záměnou přísudku „dávám přednost“ za „Radši mám“ („…abstraktní humanismus, / radši než konkrétní dogmatismus“). V Satiriku dokumentaristovi se zase nepodařilo využít polysémie slovesa „снема“, jež vedle „vyfotit“, „natočit“ či „zachytit“ znamená i „sejmout, sundat“, proto překladatel dokončil Caesarovu okřídlenou frázi na rozdíl od Ralina „tradičně“ (tedy za latinské „vici“ stojí „zvítězil jsem“), ale pointa je důraznější: „Zavřeli mě!“; jiným řešením by např. bylo pohrát si se slovesy „natočil jsem“ – „zatočili se mnou“.

V pozůstalosti Dany Hronkové¹¹ se nachází rukopis obsahující překlad šesti epigramů ze sbírky Мoля, заповядайте!: Pružnost (orig. Гъвкавост (РАЛИН, 1966, c. 46)), Obětavost (orig. Жертвоготовност (РАЛИН, 1966, c. 79)), Vlastní námahou (orig. Със собствени усилия (РАЛИН, 1966, c. 83]), Morálka a plány (orig. Морал и план (РАЛИН, 1966, c. 115)), Historická dialektika (orig. Историческа диалектика (РАЛИН, 1966, c. 138)) a Filozofie smíchu (orig. Философия на смеха (РАЛИН, 1966, c. 140)). O vzniku těchto překladů není nic bližšího známo, snad jen vzhledem k tomu, že na témže papírku je zapsána i česká verze jednoho epigramu ze sbírky Люти чушки, lze s určitostí říci, že pocházejí nejdříve z roku 1968, ale spíše až mnohem později (z přelomu tisíciletí?), neboť některé z přeložených epigramů jsou založeny moderními samolepícími barevnými papírky, které před rokem 1989 v této podobě ještě neexistovaly. Vzhledem k tomu, že jde o texty doposud nepublikované, uveřejňuji je zde paralelně s bulharskými předlohami:

Гъвкавост

О, бива ни

да срещаме със акламация

убиване

и реабилитация.

(РАЛИН, 1966, c. 46)

Pružnost

Vítáme

aklamací

vraždy

i rehabilitaci.

(rkp.)

Жертвоготовност

Нека друг да падне.

Ако падна аз,

значи, да пропадне

скъпата ни власт…

(РАЛИН, 1966, c. 79)

Obětavost

Když má někdo padnout,

tak ať padne jiný.

Můj pád by poškodil

národní dějiny…

(rkp.)

Със собствени усилия

Пред културата изправи

бариера

и направи

кариера.

(РАЛИН, 1966, c. 83)

Vlastní námahou

Před kulturu dal vystavět

bariéru

a na tom pak vystavěl si

kariéru.

(rkp.)

Морал и план

Той преценява нравите

по добива на кравите.

(РАЛИН, 1966, c. 115)

Morálka a plány

Hodnotí národní mravy

podle dojnosti krávy.

(rkp.)

Историческа диалектика

Зад всяка идилия

се крият насилия.

(РАЛИН, 1966, c. 138)

Historická dialektika

Pod pláštíkem idyly

schovává se násilí.

(rkp.)

Философия на смеха

Никой не е умрял от смях.

Никой не е умрял от свобода.

Хората умират за смях,

умират за свобода.

(РАЛИН, 1966, c. 140)

Filozofie smíchu

Nikdo neumřel na smích.

Nikdo neumřel na svobodu.

Lidi umírají za smích,

umírají za svobodu.

(rkp.)

Překlady snad ani nebyly určeny k publikování, D. Hronková si jen vyzkoušela načrtnout několik jednodušších čísel, v nichž nebylo obtížné k bulharským rýmům vytvořit českou obdobu (aklamací – rehabilitaci, bariéru – kariéru, mravy – krávy, idyly – násilí, absolutní rým v posledním epigramu). U translatologických „oříšků“ se raději držela sémantiky, např. v Pružnosti (přeložené již kýmsi skrytým pod šifrou mV – asi M. Vojtou) musela rezignovat na zachování kalamburu „О, бива ни“ – „убиване“ a verše přeložila „Vítáme“ – „vraždy“; podobně i v Obětavosti místo rýmu „падне“ – „пропадне“ nacházíme „padnout“ – „pád by poškodil“ nebo ve Vlastní námahou za „изправи“ – „направи“ stojí nerýmované „dal vystavět“ – „vystavěl si“.

Na témže papírku je zapsán ještě jeden drobný epigram, který ovšem pochází z Ralinovy provokativní sbírky Люти чушки (РАЛИН, 1968), jež je spojena s krutým cenzurním postihem – zničením téměř celého nákladu (podrobněji viz níže). D. Hronková si vybrala poněkud drsný textík Lidi se liší od zvířat (orig. Уви, човек се различава от животните [РАЛИН, 1968, s. p. – 4. číslo], jejž jako u většiny ostatních satirických miniatur doprovází karikatura B. I. Dimovského:

Уви, човек се различава от животните

Битата крава

мляко не дава.

Lidi se liší od zvířat

Bitá kráva

mlíko nedává.

Pro zajímavost lze dodat, že v pozůstalosti překladatelky se zachoval exemplář vzácného, ke zničení ve stoupě určeného 1. vydání, a to s krásným Ralinovým věnováním, vzdávajícím hold Čechům čelícím sovětské invazi, jež zde přetiskuji i s reprodukcí zápisu:

…тъй, от дните робски и хайдушки

сме изяли много люти чушки.

Затова ни е лютив езика…

И тежко му кой ни предизвика.

На Дана Хронкова

с любов и благодар-

ност към нея и

нейния славен на-

род!

Радой Ралин

София

2. XI. 68

Pokud je mi známo, tiskem v českém jazyce nevyšel ani jeden překlad z této zakázané sbírky a informace o knize se pochopitelně neobjevila ani v Ralinově životopisném hesle v odeonském Slovníku spisovatelů – Bulharsko (HRONKOVÁ, 1978, s. 380–381; v revidovaném, až po Listopadu 1989 uveřejněném hesle je celá záležitost s knihou stručně komentována – viz HRONKOVÁ, 2001, s. 507).

Výše již byla řeč o sešitku Ze sbírky Osobní kontakt (RALIN, 2006), do níž překladatel Jaromír Vavroš zařadil i osm epigramů z dotyčné knihy: Místo předmluvy (RALIN, 2006, s. 5; orig. Вместо предговор (РАЛИН, 1965, c. 5)), Hamletovská muka (RALIN, 2006, s. 6; orig. Хамлетовски мъки (РАЛИН, 1965, c. 17)), Oběť umění (RALIN, 2006, s. 7; orig. Жертва на изкуството (РАЛИН, 1965, c. 28), Prastarý výsledek (RALIN, 2006, s. 8; orig. Вековен извод (РАЛИН, 1965, c. 36)), Proroctví na zakázku (RALIN, 2006, s. 9; orig. Гадание по задание (РАЛИН, 1965, c. 41]), Trpké následky (RALIN, 2006, s. 14; orig. Горчиви последици (РАЛИН, 1965, s. 49+48 (obr.)]), Vedoucí žánr (RALIN, 2006, s. 23; orig. Водещ жанр (РАЛИН, 1965, c. 64]) a Místo doslovu (RALIN, 2006, s. 25; orig. Вместо послеслов (РАЛИН, 1965, c. 67)). Překladatel opatřil výbor emotivním doslovem Radoj Ralin, z něj vyjímám (RALIN, 2006, s. [27]–[28]):

„Smysl pro aktuální témata anekdot a humoru, publikovaných již od jeho šestnácti let (1939), přes humorné prózy z poloviny padesátých let a sbírku Přísně důvěrné (1956) vyústil do kritiky současného života, kultury a politiky. 1952–[19]61 byl redaktorem satirického listu Stăršel; 1953 spoluzakladatelem prvního bulharského satirického divadla.

V šedesátých letech psal především satirické verše i prózy (Zavírací špendlíky a Ohleduplné fejetony); pro film byl autorem řady scénářů (Narodí se dítě aj.) a 1964–[19]66 kritického seriálu krátkých filmů Fokus; či hrál ve filmech Neuvěřitelná historie, Jezdec, Velryba aj. Jeho ostře kritické práce využívaly parodie, travestie, grotesky, aforismů, jazykových hříček i novotvarů aj.

Jeho satiry vyvolávaly řadu střetnutí s kritikou i stranickými strukturami. Na zásah politbyra K[omunistické] s[trany] B[ulharska] byla se scény stažena satirická féerie Improvizace (s V. Petrovem, 1962); po vydání sbírek Osobní kontakt (1965), Račte, prosím! a Duch a druhá láhev byl po kritice z nejvyšších míst celý náklad další sbírky Ostré papričky (1968) stažen z knihkupectví a spálen. Dalších deset let (z nichž sedm měl zákaz publikování) se věnoval jak lyrice a překladům poezie z francouzštiny, španělštiny, ruštiny, němčiny, čínštiny i češtiny, tak práci pro film a divadlo, v níž však převažovaly satirické náměty (např. 1973 Hrátky). […] Radoj Ralin jako disidentský básník a kritik totalitního režimu se stal živou legendou bulharské kultury druhé poloviny 20. století.“

Vavrošovy překlady jsou inteligentně a vtipně vystavěné a je na nich patrná zkušená ruka literáta, který má k počešťovaným textům blízký vztah a baví se jimi. Podívejme se na tři ukázky jeho řemeslného umu:

Вместо предговор

Тъжно е, когато хората не пеят.

Лошо е, когато хората немеят.

Страшно е, когато хората не смеят

да се смеят…

(РАЛИН, 1965, c. 5)

Místo předmluvy

Těžké je, když lidé nepějí.

Špatné je, když lidé oněmějí.

Hrozné je, když lidé se nesmějí,

protože nesmějí…

(RALIN, 2006, s. 5)

Горчиви последици

Държавникът, когато го снемат,

износва безбройните стари костюми…

Офицерът, когато го снемат,

обзавежда си свое стопанство

и командва кокошки и зайци.

Администраторът, когато го снемат,

разпраща изложения

до всички институти.

Поетът, когато го снемат,

пише стихове…

(РАЛИН, 1965, c. 49)

Trpké následky

Státník, kterého odvolají,

donosí bezpočet starých kabátů…

Důstojník, kterého odvolají,

pořídí si vlastní hospodářství

a komanduje slepicím a králíkům.

Vedoucí, kterého odvolají,

rozešle stížnosti

na všechny instituce.

Básník, kterého odvolají,

píše verše…

(RALIN, 2006, s. 14)

Вместо послеслов

Не пей ми се!... И смелостта ми се сломи.

И мен животът ме вразуми.

За да не може никой да ме сваля,

ще викам вече „Ура!“ и ще хваля.

И тъй ще се подписвам:

УРА! ДОЙ, УРА! ЛИН.

P. S.

Но хората ще кажат:

УУУ! РАДОЙ, УУУ! РАЛИН

(РАЛИН, 1965, c. 67)

Místo doslovu

Přestanu zpívat!... Mé odvahy byť náznak už se vypařil.

Život mě přece umoudřil.

Aby mě nemohl už nikdo sbalit,

budu řvát stále hurá, všechno chválit.

A začnu se podpisovat:

HURÁ! DOJ, HURÁ! LIN.

P. S.

Však lidé to budou číst:

HÚÚÚ! RADOJ, HÚÚÚ! RALIN

(RALIN, 2006, s. 25)

Jediné markantnější ochuzení oproti bulharskému originálu, za něž však nemůže překladatel, nýbrž znakovost vlastní bulharské literatury a její domácí kulturní tradice, představuje nemožnost českého čtenáře dekódovat intertextuální souvislosti Ralinova epigramu s učebnicovými básněmi obrozenského básníka Petka R. Slavejkova Не пей ми се (Mně není do zpěvu) a Жестокостта ми се сломи (Má krutost vzala za své): Zatímco v prvně jmenované elegické zpovědi, značně nevybíravé, ba kruté k současníkům, vyjádřil Slavejkovův básnický subjekt mnohaletou osobní nespokojenost, kterou napovídala už jeho tvorba dřívější, a s ní spojené odhodlání jako bard navždy umlknout, v přelomovém textu druhém je sice tematizována myšlenka o zaslouženém jařmu lhostejného davu, ale přesto nakonec lyrický mluvčí spojil vlastní utrpení s mukami svého národa a vyznal, že spoluprožívání bolesti a pokorný soucit s nevinně trpícími zlomily vzdor jeho srdce a přivedly ho opět do jednoho šiku s lidmi, jimž dříve zlořečil a k nimž byl tak tvrdý. U Ralina mají tyto odkazy samozřejmě – jak jinak – význam ironické hyperboly (pochlebovačně angažované „hurá-veršotepectví“ mu totiž bylo vždy na hony vzdáleno), a třebaže původní Slavejkovova překonaná „krutost“ byla nahrazena „odvahou“ (či „smělostí“), finální postskriptum svědčí o tom, že básník zřejmě přece jen nakonec na občanskou odvahu a vzdorovitost rezignovat nechce, když je ochoten čelit všeobecnému výsměchu a opovržení „HÚÚÚ! RADOJ, HÚÚÚ! RALIN“. Ostatně hned následující sbírka Мoля, заповядайте! potvrdila, že mu zůstal dostatek kuráže a že k lacinému pochlebovačství a oslavnému patosu úspěchů a vymožeností socialistické společnosti se jeho pero nikdy nepropůjčilo.

V poslední době byla v Čechách věnována pozornost slavnému epigramu Глух, но послушен!: „Сит търбух за наука глух“. V přehledové publikaci Slovník disidentů. Přední osobnosti opozičních hnutí v komunistických zemích v letech 1956–1989 (DANIEL – GLUZA, 2019) v Úvodu k části o Bulharsku, zpracovanému Michailem Nedelčevem, je případ Ralinova¹² střetu s živkovovským režimem popsán takto (NEDELČEV, 2019, s. 45):

„Mezi disidentské činy (nebo takové, jež komunistické úřady pokládaly za nepřátelské) je třeba zařadit počínání v oblasti kultury a vědy – tvorbu závažných duchovně svobodných a nezávislých společenskovědních děl. Velmi populární byla sbírka epigramů satirika Radoje Ralina Ljuti čuški (Pálivá paprika,¹³ 1968). Část nákladu byla zničena, mj. kvůli obrázku karikaturisty Borise Dimovského, na němž prasečí ocas napodoboval Živkovův podpis. Karikatura provázela epigram Plné břicho je k učení hluché. Mýtus posměváčka Ralina hrál v následujících desítkách let důležitou roli při utváření bulharského veřejného mínění.“

Na výši současného stavu bádání vřadil Ralinovu (a Dimovského) kauzu s Pálivými papričkami do širších souvislostí „vydavatelských peripetií“ bulharské satiry po roce 1968 Jakub Mikulecký, všímaje si obdobných publikačních zákazů a ostrakizace ze strany představitelů moci v živkovovském Bulharsku, jež se např. dotýkaly Konstantina Pavlova, Vladimira Kiricova, Ivana Kolarova nebo Ivana Kulekova (MIKULECKÝ, 2021, s. 220–231). Inkriminovaná kniha vyšla v říjnu 1968 v obrovském nákladu 40 000 výtisků a už na konci téhož měsíce iniciovaly státní orgány okamžité stažení publikace z prodeje. Podle českého bulharisty však důvody byly spíše mimoliterární povahy (MIKULECKÝ, 2021, s. 221, 223):

„[…] v případě politické závadnosti knížky Pálivé papričky nešlo pouze a jenom o text, vždyť většina z Ralinových epigramů jsou vlastně převzatá lidová přísloví sebraná bulharským obrozencem Petkem R. Slavejkovem; jednotlivá přísloví jsou však doplněna názvem tak, že získávají sociálně-kritickou aktualizaci. Univerzální lidské nešvary se u Ralina pojí s konkrétními situacemi života v socialismu, což ovšem samo o sobě tehdy nijak nevybočovalo z oficiálně uznávané satiry, která měla již od začátku šedesátých let v rámci literatury prosazované stranou své pevné místo. Problém tedy tkvěl spíše v ilustracích Borise Dimovského, konkrétně v té u epigramu s názvem Hluchý, ale poslušný! (Глух, но послушен!), kde je text banálního rčení „Syté břicho / k nauce hlucho“ […] doprovozen obrázkem prasete s ocáskem zamotaným do tvaru autogramu, ve kterém snad někteří spatřovali podpis Todora Živkova.¹⁴ […] Vypadá to, že Pálivé papričky nebyly ani tak pálivé po stránce obsahové, jako měly spíš tu smůlu, že jejich knižní vydání připadlo na politicky velmi choulostivé období roku 1968.“

Na samotný závěr tohoto ralinovského přehledu bych si dovolil vedle originálu a překladu J. Mikuleckého připojit ještě několik stylově různorodých variant vlastního překladu výše probíraného epigramu Hluchý, ale poslušný!:

Глух, но послушен!

Сит търбух

за наука глух.

(РАЛИН, 1968, s. p. – 12. číslo)

Hluchý, ale poslušný!

Syté břicho

k nauce hlucho.

(MIKULECKÝ, 2021, s. 221)

Plná cejcha –

mozek ztichá.

(rkp.)

Sytý břich

nezná moudrost knih.

(rkp.)

Břicha sytá –

s učením je veta.

(rkp.)

Sytá břicha

k vědění jsou lichá.

(rkp.)

Sytý teřich –

v hlavě peří.

(rkp.)

Sytý žaludek

učit se nebude.

(rkp.)

Závěr

Rázovitý spisovatel a satirik Radoj Ralin u nás zůstal i přes své úzké vazby na Československo a českou kulturu poměrně málo znám, neboť nenašel svého systematického překladatele a propagátora (kompletní zjištěná česká bibliografie je součástí seznamu použité literatury). Navzdory tomuto hendikepu projevila řada českých překladatelů zájem o jeho satirické epigramy, jež částečně vycházely časopisecky či v samizdatu (zhusta s vtipnými ilustracemi B. I. Dimovského) a částečně byly vydány teprve v této stati z rukopisu (jedná se o prvoedici deseti překladů z pozůstalosti V. Bechyňové a sedmi překladů z pozůstalosti D. Hronkové). V rozmezí let 1961–2006 vzniklo 61 českých překladů celkem 59 Ralinových epigramů ze čtyř sbírek vydaných v průběhu oproti předchozímu decenniu rozvolněných šedesátých let.

Nejprve se začalo překládat z knihy Безопасни игли (РАЛИН, 1960): K. Bradáč v roce 1961 přeložil 6 čísel, V. Bechyňová v roce 1963 23 čísel (z toho tiskem vyšlo jen 13).

Poté byla hlavní pozornost věnována sbírce Мoля, заповядайте! (РАЛИН, 1966): anonymně v Tvorbě vyšly 2 epigramy (1970, 1972), pseudonym Jaroslav v témže periodiku vydal 5 čísel (1973), pseudonym mV (patrně M. Vojta) vydal ve Tvaru 9 čísel (1992) a D. Hronková zanechala v pozůstalosti 6 čísel.

Divadelníka J. Vavroše jako jediného zaujala kniha Личен контакт (РАЛИН, 1965), z níž překladatel počeštil 8 čísel pro samizdatový výbor Ze sbírky Osobní kontakt (2006).

Nejmenší zájem – vzhledem k dobovým okolnostem – vyvolala zakázaná sbírka Люти чушки (РАЛИН, 1968), za niž autor zaplatil ostrým střetem s komunistickou mocí a dočasným omezováním publikovat vlastní tvorbu. Rukopis jediného epigramu zanechala v pozůstalosti D. Hronková a jinému jednomu číslu z dotyčné knihy se ve své monografii zevrubně věnoval bulharista J. Mikulecký.

Vzhledem k autorovu zásadnímu přínosu pro sledovaný žánr se jeví zcela přirozené, že Radoj Ralin byl v českém prostředí nejbohatěji představen právě jako satirik a epigramatik, a třebaže ne všechny překlady dosahují dobré úrovně, jsou svědectvím univerzálnosti Ralinových sršatých veršů, jež dokázaly rezonovat i s naší každodenní realitou, a to nejen za tzv. socialismu, nýbrž i po Listopadu 1989. Za největšího bulharského epigramatika autora totiž pokládá i domácí literární věda (ЧЕРНОКОЖЕВ, 1994, c. 150):

„В този най-труден сатиричен жанр [tj. v epigramatickém žánru; M. Č.] Радой Ралин си остава ненадминат майстор, защото умее и в най-обикновената битово-конкретна ситуация да улови характерологичното, надвременното, само с два стиха да открие неочаквано нови пространства на мисълта.“

Nepochybuji o tom, že dobře připravený průřez Ralinovou poezií i prózou by v kvalitním překladu spolu s reedicí jeho epigramů – přirozeně včetně nápaditých ilustrací B. I. Dimovského, s nimiž jsou neodmyslitelně spjaty – měl potenciál zaujmout i současné české publikum. Tato stať byla prvním krůčkem k detailnějšímu poznání tohoto originálního slovesného umělce z české perspektivy a současně pokusem o bilanci dosavadní recepce Ralinova díla u nás.

Literatura

ANONYM. Bulharský básník Ralin v ČSR. Lidová demokracie 5, 1949, č. 189, 14. 8., s. 4.

ANONYM. Bulharský básník Radoj Ralin přijel na rok do Československa. Práce [Čechy] 5, 1949, č. 193, 19. 8., s. 5.

BECHYŇOVÁ, Věnceslava. Humorista a satirik Radoj Ralin. Slovanský přehled 49, 1963, č. 5 (říjen), s. 267–268.

DANIEL, Alexandr – GLUZA, Zbigniew [edd.]. Slovník disidentů. Přední osobnosti opozičních hnutí v komunistických zemích v letech 1956–1989. I. Přel. Petruška Šustrová. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019. Též [on-line]. [cit. 30-05-2022].

HRONKOVÁ, Danuše. Ralin, Radoj. In: Dorovský, Ivan [ed.] et al.: Slovník spisovatelů – Bulharsko. Praha: Odeon, 1978, s. 380–381.

HRONKOVÁ, Danuše. Ralin Radoj. In: Dorovský, Ivan [ed.] et al.: Slovník balkánských spisovatelů. Praha: Libri, 2001, s. 506–507.

MIKULECKÝ, Jakub. Mezi disentem, undergroundem a šedou zónou. Neoficiální bulharská literatura 1944–1989. Práce Slovanského ústavu AV ČR. Nová řada, sv. 55. Praha: Academia, 2021.

NEDELČEV, Michail. Úvod. In: Daniel, Alexandr – Gluza, Zbigniew [edd.]: Slovník disidentů. Přední osobnosti opozičních hnutí v komunistických zemích v letech 1956–1989. I. Přel. Petruška Šustrová. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019, s. 42–47. Též [on-line]. [cit. 30-05-2022].

PETROV, Valeri – RALIN, Radoj. Improvizácia. Estrádno-satirická revue. Voľne prel. Milan Ferko. Bratislava: Slovenské divadelné a literárne zastupiteľstvo, 1963.

RALIN, Radoj. Boj o úspory [povídka]. Přel. Radovan Krátký. Bulharsko ve výstavbě 6, 1957, č. 7/8, s. 22–23.

RALIN, Radoj. Byrokrat-novátor [satirická báseň]. Přel. Radovan Krátký. Bulharsko ve výstavbě 6, 1957, č. 7/8, s. 23.

RALIN, Radoj. Tvůrčí stipendium – Dvě srdce citlivá – Výsledek [epigramy]. Přel. K. B. [= Karel Bradáč]. Dikobraz 17, 1961, č. 4, 26. 1., s. 4–5; č. 5, 2. 2., s. 2; č. 6, 9. 2., s. 3.

RALIN, Radoj. Znepokojivá otázka – Citová povaha – Obvyklý výsledek [epigramy; v rámci širšího výboru Z bulharské satiry s úvodem]. Přel. Karel Bradáč. Il. Boris Dimovski. Bulharsko ve výstavbě 10, 1961, č. 2, s. 14–15.

RALIN, Radoj. Druhá přirozenost [satirická črta]. Přel. Eva Burdová. In: Vernerová, Lydie [ed.]: Humorem i satirou. Repertoárový sborník. Praha: Orbis, 1963, s. 58–59.

RALIN, Radoj. Sebekritika – Obavy – Složitá osobnost – Kádrová politika – Rodinná idyla – Má kluk štěstí – Ach, nevděční muži! – Náš člověk – Kompliment – Sebekritika z 31. XII. 1999 – Jiného mu nezbývá – Elegie – Hrdina naší doby [epigramy]. Přel. Věnceslava Bechyňová. Il. Boris Dimovski. Slovanský přehled 49, 1963, č. 5 (říjen), s. 267–269.

RALIN, Radoj. Cizák [črta]. Přel. Olga Štilijanová. Bulharsko ve výstavbě 14, 1965, č. 5, s. 14.

RALIN, Radoj. O myši a krtku [bajka]. Přel. Petr Panev. Rudé právo 47–48, 1967, č. 194, 16. 7., s. 3.

RALIN, Radoj. O žábě a volu [bajka]. Přel. Petr Panev. Rudé právo 47–48, 1967, č. 200, 22. 7., s. 3.

RALIN, Radoj. Pro život radostnější [povídka]. Přel. Petr Panev. Rudé právo 47–48, 1967, č. 347, 17. 12., s. 3.

RALIN, Radoj. Herecká šatna pro dámy [epigram]. Přel. ?. Tvorba 35, 1970, č. 6, 11. 2., s. 12.

RALIN, Radoj. Římské památky [epigram]. Přel. ?. Tvorba 37, 1972, č. 51–52, 20. 12., s. 23.

RALIN, Radoj. Prosím zakázat. Hrst epigramů ze stejnojmenné [!] sbírky [Předmluva ke sbírce epigramů – Hamletovská otázka – Osud jedné knihy – Kam jdeš, kulturo? – Doslov ke sbírce epigramů]. Přel. Jaroslav [= ?]. Tvorba 38, 1973, č. 36, 5. 9., příl. LUK, č. 9, s. XVI.

RALIN, Radoj. Ovčácká brašna [povídka]. Přel. Z. Jančíková. Dikobraz 36, 1980, č. 6, s. 13; přetištěno In: Čítanka bulharské literatury. Praha: Albatros, 1983, s. 215.

RALIN, Radoj. V zanícení – Nepodepsal – Ostny – Modlitba [básně]. Přel. Dana Hronková. In: Bulharská poezie 20. století. Praha: Odeon, 1983, s. 180–181.

RALIN, Radoj. Model pro malbu na skle [povídka]. Přel. Jana Nováková. Bulharsko 39, 1990, č. 4, s. 10–12.

RALIN, Radoj. Račte prosím. Oběť umění – Jemné rozdíly – Dávám přednost – Okolnosti a zvyky – Satirik dokumentarista – Soulad – Vývoj – Proměnlivost – Předvídavost [epigramy]. Přel. mV [= Vojta, Miloš?]. Tvar 3, 1992, č. 2, 9. 1., s. 12–13. Též [on-line]. [cit. 30-05-2022].

RALIN, Radoj. Hamlet [povídka]. Přel. Elena Krejčová. In: Narodili jsme se jako draci. Boskovice: Albert, 2003, s. 126–128.

RALIN, Radoj. Ze sbírky Osobní kontakt. Přel. Jaromír Vavroš. S. l.: vl. nákl. – PC tisk [Samizdat], 2006, 25, [3] s.

RALIN, R.– DUNDAKOV, I. Na návštěvě u Radoje Ralina [rozhovor; vedl Ilko Dundakov]. Bulharsko 39, 1990, č. 4, s. 8–9.

SPASOV, Ivan: Radoj Ralin (1923–2004). In: Daniel, Alexandr – Gluza, Zbigniew [edd.]: Slovník disidentů. Přední osobnosti opozičních hnutí v komunistických zemích v letech 1956–1989. I. Přel. Petruška Šustrová. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019, s. 70–72. Též [on-line]. [cit. 30-05-2022].

РАЛИН, Радой. Строго поверително! Рисунки Марко Бекхар. София: Профиздат, 1956.

РАЛИН, Радой. Безопасни игли. Нарисува Борис Димовски. София: Български писател, 1960.

РАЛИН, Радой. Личен контакт. Варна: Държавно издателство, 1965.

РАЛИН, Радой. Мoля, заповядайте! Нарисува Борис Димовски. София: Български писател, 1966.

РАЛИН, Радой. Люти чушки. Илюстрирал Борис Димовски. София: Български художник, 1968.

РАЛИН, Радой. Избрани творби в два тома. I. Поезия. Стихове, епиграми. София: Български писател, 1984.

ХРИСТОВА, Наталия. Петдесет години „Стършел“. Исторически етюд. In: Гнездото на стършелите. Велико Търново – София: Слово – Вестник „Стършел“, 1995, c. 38–116.

ЧЕРНОКОЖЕВ, Вихрен. Поглед към съвременната българска сатира. In: Idem: Българският смях. Oчерци и портрeти. София: Български писател, 1994, c. 147–158.

ЧЕРНОКОЖЕВ, Вихрен – РАЛИН, Р. „Просто живях…“ Литературна анкета с Радой Ралин. София: Издателски център „Боян Пенев“, 2021.

PhDr. Marcel Černý, Ph.D., působí na Katedře jihoslovanských a balkanistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

Kontakt: cernmcff@ff.cuni.cz

---