Dana Ferenčáková

1. Na začátku byly Pompeje

Renesance byla obdobím, kdy intenzivní zájem o antiku dal vznik nejen novému uměleckému směru, ale také pokusům o vyhledávání a získávání starých uměleckých výtvorů. Ukázalo se, že Pompeje, zaniklé po erupci Vesuvu v r. 79 našeho letopočtu, poskytují mnoho nálezů, z nichž nejcennější však byly ukryty až pod mnohametrovou vrstvou popela. Bez intenzivních odkrývacích prací by nebyly objeveny, ale snaha usměrnit tok řeky Sarno vedla nakonec k tomu, že byly nalezeny také zbytky osídlení. Zatímco Herculaneum bylo objeveno již v r. 1738, Pompeje teprve o deset let později v r. 1748 a vykopávky se v okolí provádějí doposud.

Italský archeolog a numismatik Giuseppe Fiorelli (1823–1896) na sebe upozornil tím, že dutiny ve ztvrdlé lávě vyplnil sádrou a podařilo se mu získat podobu lidí, kteří byli při výbuchu sopky zasypáni. Průzkumu Pompejí se zúčastnil také ruský archeolog a právník Dmitrij Jakovlevič Samokvasov (1843–1911), který přijel do Itálie v r. 1889. V té době již byl znám jako archeolog a profesor univerzity ve Varšavě, věnující se dějinám práva. Specializoval se také na vykopávky v kurganech a hrobech z X.–XI. století, které byly dokladem o přítomnosti skythsko-sarmatských, poloveckých a slovanských kmenů v pontsko-kaspických stepích na sever od Černého a Kaspického moře až k řece Ural.

Nejzajímavější kurgan vykopal u Černigova na severní Ukrajině v roce 1872 a pod názvem „Černá mohyla“ podal její popis v tomtéž roce v knize „O городищах и курганах в земли северян“. Dalším příspěvkem k této problematice byla publikace „Древние города России“, která vyšla ve Varšavě r. 1873 a „Moгилы Русской земли“, vydaná v Moskvě r. 1908. D. J. Samokvasov odhalil celkem asi stovku sídlišť a více než 1000 hrobů. Byl profesorem Imperátorských univerzit jednak ve Varšavě a jednak v Moskvě a od r. 1892 vedl Moskevský archiv ministerstva spravedlnosti (Московский архив министерства юстиции). Protože ho zajímala etnogeneze Slovanů, účastnil se také činnosti Ruské archeologické společnosti, jejímž členem byl od r. 1847.

Podobný zájem o nejstarší historii projevoval Alexej Iraklijevič Levšin (1798–1879), historik, senátor, člen Státní rady a gubernátor v Irkutsku, později i správce Oděsy. Po své návštěvě vykopávek v Pompejích popsal své dojmy v cestopise „Прогулки русского в Помпеях“, vydaném v Petrohradě r. 1848. Ve stejné míře ho lákaly rovněž památky v Rusku, o nichž pojednal v knize „Описание киргиз-казачьих... орд и степей“ (Petrohrad, 1832). Jako náměstek ministra vnitra zpracoval návrhy na „освобождение крестьян от крепостного права“ – tedy na reformu vztahů poddaných k majitelům panství, což ovlivnilo výnos o zrušení nevolnictví v r. 1861. I když mnohé jeho užitečné návrhy nebyly akceptovány, přece jen uvolnění feudálních poddanských vztahů znamenalo velký pokrok. A. I. Levšin požíval všeobecné úcty pro své kulturně-společenské aktivity, kupříkladu v r. 1845 stál u zrodu Imperátorské ruské geografické společnosti.

2. Drahocenné nálezy získané při vykopávkách

V 19. stol. byla archeologie nákladným koníčkem, který však výjimečně přinášel nadšencům odměnu v podobě vykopaného pokladu. Tak například významný a uznávaný historik Ivan Jegorovič Zabelin (1820–1908) se věnoval archeologickým nálezům na jihu Ruska. Od r. 1862 započal odkrývat kurgan „Чертомлык“ v Podněpří, asi 20 km od Nikopole. Mohyla na břehu říčky Čertomlyk sice odedávna upoutávala pozornost, protože na výšku měřila asi 20 m a kolem základny asi 350 metrů, ale právě pro svou mohutnost dlouho odolávala kopáčům. Bylo možno se domyslet, že skrývala ostatky rituálně pohřbené významné osobnosti, protože v kurganu byly nalezeny kostry nejen bohatě obdarované manželské dvojice, ale též jejich služebnictva, několik koní a zlaté i stříbrné okrasné předměty (náramky, prsteny, knoflíky, toulce, hroty šípů atd.). Stříbrná nádoba na víno byla zdobena pozoruhodnými reliéfy a na stříbrných plátech bylo zobrazeno krocení koní. Vykopané předměty, pocházející zřejmě ze 4. stol. před n. l., ještě před smrtí nálezce připadly Státnímu historickému muzeu v Moskvě, ale podle předběžné dohody část cenností získala Zabelinova vdova.

I. J. Zabelin byl profesorem Kyjevské univerzity sv.Vladimíra, členem-korespondentem Petrohradské akademie věd a zasloužil se o založení Státního historického muzea v Moskvě, v němž byl posléze náměstkem ředitele. Popularizoval archeologii také jako předseda Moskevské společnosti pro ruskou historii a starožitnosti (Московское общество истории и древностей), přičemž informoval o vykopávkách ve Fanagorii. Byl autorem mnoha historických spisů zejména o všedním životě carů a careven od 16. do 18. stol. – vydal tedy „Домашний быт русских царей и цариц“, publikace z let 1869 a 1872. Na základě vykopávek vymezil hranice rozšíření Skythů a nebylo tedy divu, že se k němu obraceli mnozí soudobí intelektuálové a umělci o radu v případě, že se jejich dílo vztahovalo k minulosti.

Také nálezy Nikolaje Ivanoviče Veselovského (1848–1918) byly velmi pozoruhodné. N. I. Veselovskij byl orientalistou a archeologem, profesorem Petrohradské univerzity od r. 1890 a dopisovatelem Imperátorské petrohradské akademie věd. Zabýval se vykopávkami v Majkopu na severním úpatí Kavkazu a odkryl také pohřebiště v Samarkandu v Uzbekistánu. Bohaté nálezy poskytly zvláště kurgany u Simferopolu v centrální části Krymu. Při vykopávkách v letech 1912–1913 v kurganu „Солоха“, nacházejícím se na levém břehu Dněpru v Záporožské oblasti, byly nalezeny ostatky skythského velmože s jeho ženou, služebnictvem a koňmi. I když byl kurgan již částečně vypleněn, přece jen v něm byl nalezen mimořádně krásný zlatý hřeben s reliéfy na rukojeti. Nález se nyní nachází v Ermitáži.

Ničení prastarých mohyl a kurganů, které měli na svědomí vykradači hrobů, si povšiml i carský dvůr, když se rozšířily zprávy o nálezech zlatých a stříbrných předmětů v tatarských mohylách. Cara ovšem tehdy především zajímalo, odkud brali Tataři cenné kovy. Takže Petr I. (1672–1725) už v r. 1719 vydal výnos „O sbírání kuriozit a jejich výkupu“ (О сборе редкостей и их покупке у населения). Poté následovalo několik dalších nařízení, podle kterých měly být cennosti odevzdávány státu. Petr I. tak shromáždil tzv. „Sibiřskou kolekci“ zlatých a stříbrných předmětů, pocházejících v období od 7. stol. před naším letopočtem až do 2. stol. n. l., získaných na altajských stepích v době dobývání Sibiře. Starobylé zbraně, nože, toulce, meče a zejména zlaté či stříbrné ozdoby, přezky, součásti postrojů a nádoby se ocitly v carském depozitáři, v takzvané Kunstkameře. Vykopávky byly prováděny podél toků Tobolu, Irtyše a Jeniseje a bylo zde nalezeno mnoho pamětihodného. Je také známo, že kníže Matvěj Petrovič Gagarin (1659–1721), gubernátor Sibiře, byl popraven jednak za obohacování při výběru cla od obchodníků s Čínou a jednak za to, že si ponechal některé vykopané nálezy a neodevzdal je carskému dvoru. „Sibiřská kolekce“ Petra I. se nyní nachází v Ermitáži, kam byla předána r. 1859.

Od téhož roku působila při dvoru Archeologická komise, která jediná byla oprávněna povolovat vykopávky na státním území. Jejím prvním předsedou byl Sergej Grigorjevič Stroganov (1794–1882), sběratel, archeolog a historik umění, školský kurátor moskevského okruhu, a tedy také univerzity. Na Moskevské univerzitě prosadil přijímání nejen dětí šlechticů, ale také studentů z nižších sociálních vrstev. V předsednické funkci Archeologické komise setrval od r. 1859 do své smrti v r. 1882.

Od r. 1889 byla práva Archeologické komise rozšířena tak, že její souhlas byl nutný i při vykopávkách na pozemcích, nacházejících se v soukromých rukou.

3. Archeologie jako vědní disciplína a archeologická sdružení i sjezdy

Jelikož shromažďování starožitností předpokládalo bohatého sběratele, stalo se především výsadou šlechty. Někteří její vzdělaní a obětaví představitelé pak podnítili rozvoj archeologie jako vědního oboru. Do paměti se zapsala především dvojice hraběte Alexeje Sergejeviče Uvarova (1824–1884) a jeho manželky Praskovji, rozené Ščerbakovové (1840–1924), kteří uzavřeli manželství v r. 1858 a po celý život se vzájemně podporovali i ve svém zájmu o archeologii. Vlastnili panství v Karačarovu (nyní jižní část města Murom na břehu řeky Oka ve Vladimirské oblasti) a v Porečje v Možajském újezdu. Alexej byl synem známého politika Sergeje Semjonoviče Uvarova (1796–1855), který byl ministrem osvěty v letech 1833–1849.

Hrabě Alexej Uvarov se ještě před svatbou věnoval archeologickému průzkumu na svém panství a nakonec v r. 1877 vykopal paleolitické sídliště. Jeho nálezy ho opravňovaly k tomu, aby vstoupil do diskuse o osídlení středního pásma Ruska v předhistorické době. Své nálezy však dostatečně nepopisoval a netřídil, takže si vysloužil strohý odsudek svého odpůrce Alexandra Andrejeviče Spicyna (1858–1931), který ho kritizoval za nepopsané a neutříděné nálezy z vladimirsko-suzdalských kurganů. Spicynův vlastní přínos spočíval především v tom, že vnesl do archeologie přísné kartografické metody. Byl asi o generaci mladší než Uvarov a napsal kolem tří set vědeckých publikací, v nichž úspěšně navazoval na mnohé své předchůdce. Staroruské osídlení pak popsal ve spise „Расселение древнерусских племен по археологическим данным“, vydaném v Petrohradě r. 1899.

Nicméně přínos manželů Uvarovových pro rozvoj archeologie je nepopiratelný. Už v r. 1846 se hrabě A. S. Uvarov účastnil založení Petrohradské archeologické a numismatické společnosti a v r. 1864 inicioval založení Archeologické společnosti v Moskvě společně s hrabětem S. G. Stroganovem (1794–1882). Pro účely této společnosti vyčlenil v r. 1868 car Alexandr II. (1818–1881) bývalou budovu Averkije Kirilova v Moskvě.

Výsledkem archeologických výzkumů Alexeje Uvarova ve čtyřicátých letech 19. stol. v oblasti od ústí Dunaje k Tamaňskému poloostrovu bylo jeho pojednání „Исследования о древностях южной России“ (Studie o starožitnostech z jihu Ruska), vydaného v Sankt-Petěrburgu r. 1856. V tomtéž roce se A. S. Uvarov stal členem-korespondentem Petrohradské akademie věd. Napsal také studii „Меряне и их быт по курганным раскопкам“ (Merjané a jejich život podle vykopávek z kurganů), která vyšla v Moskvě v r. 1872. V tomto druhém spise popsal vykopávky v Suzdalském knížectví, kde prozkoumal celou řadu kurganů v průběhu let 1851–1854. Za „Merjany“ je považován jeden z ugrofinských kmenů, žijících severovýchodně od Moskvy, asimilovaný Slovany.

Jako předseda Moskevské archeologické společnosti se A. S. Uvarov zasadil o vydávání periodika „Древности. Труды Московского археологического общества“ (Starožitnosti. Práce Moskevské archeologické společnosti). Inicioval také založení Moskevského historického muzea v r. 1872, jemuž věnoval své sbírky. Budova pro muzeum byla dostavěna na Rudém náměstí v Moskvě v r. 1883. Rok před svou smrtí v r. 1884 byl A. S. Uvarov ředitelem této prestižní instituce.

Moskevská archeologická společnost zorganizovala 15 všeruských archeologických sjezdů, při nichž byly pořádány i výstavy archeologických objevů. Po smrti svého manžela v r. 1884 převzala předsednictví společnosti manželka hraběte Uvarova – Praskovja Uvarovová (1840–1924).

4. Český přínos k ruské archeologii – Vincenc Chvojka

Pozoruhodný je fakt, že jedním z prvních archeologů, kteří zkoumali v Rusku minulost Slovanů, byl český učitel Čeněk Chvojka, známý v Rusku jako Викентий Вячеславович Хвойка (1850 Semily – 1914 Kyjev). Vincenc Chvojka vybočoval z řady těch, kteří se mohli zabývat archeologií, protože na to měli dostatek peněz a času. Chvojka byl naopak chudý český učitel, který vystudoval reálku v Chrudimi a do Kyjeva přišel v roce 1876, když předtím putoval Německem a Rakouskem podél Rýna a Dunaje. Zajímalo ho totiž starořímské opevnění, které studoval jak v terénu, tak v muzejních sbírkách.

Po příchodu do Kyjeva vyučoval němčinu a bydlel u rodiny Alexandrovských, jejichž dceru zbožňoval. Dívka však těžce onemocněla a Chvojka zůstal starým mládencem.

Ve vesnici Petruški si pronajal stodolu a pozemek, kde chtěl šlechtit odrůdy chmele a prosa. Složil zkoušky a získal diplom na francouzské Agrárně-technické akademii. Jeho majetek však shořel při požáru stodoly a štěstím v neštěstí bylo, že při úklidu požářiště byly nalezeny náramky a ženské šperky z doby Kyjevské Rusi. Výhodně je prodal a stal se známým jako amatérský archeolog.

Byl proto přizván k nálezu nezvykle velkých kostí. V Kirillovské ulici v Kyjevě pak vykopal sídliště lovců mamutů a od té doby se plně věnoval archeologii. Kopal v Chersonské, Kurské, Černigovské a Jekatěrinoslavské gubernii a dopisoval si s představitelem Imperátorské archeologické komise Alexejem Bobrinským. Od trhovců, kteří prodávali vykopané starožitnosti, vyzvídal, kde je našli. Sám pak odhalil ve vesnici Tripolje naleziště malované keramiky, zdobené červenými, černými a bílými ornamenty. Podle místa nálezu nazval nádoby „tripolskou keramikou“.

Pro své úspěchy byl pozván v roce 1899 na XI. Archeologický sjezd, aby referoval o svých nálezech. Jeho příspěvek „Каменный век среднего Приднепровъя“ (Doba kamenná ve středním Podněpří) pak byl umístěn do sborníku sjezdu.

5. Představitelé české archeologie

Sjezd ruských archeologů byl místem, kde se kromě ostatních sešli také krajané z Čech. Na XI. sjezd ruských archeologů v r. 1899 přijeli do Kyjeva vědci Lubor Niederle (1865 Klatovy – 1944 Praha) i jeho ideový odpůrce Josef Ladislav Píč (1847 Mšeno – 1911 Praha). Zatímco Niederle jako zakladatel a ředitel Státního archeologického ústavu (dnes Archeologický ústav AV ČR) byl představitelem „univerzitního směru“, v jehož rámci byla zdůrazňována role etnografie, jeho protivník Josef Píč představoval „muzejní směr“, protože kladl důraz na důkladný a uspořádaný soupis nálezů. Působil totiž v komisi pro soupis památek Prahy a zavedením své metody spolupracoval na vytváření systému památkové péče. Od r. 1893 byl kustodem prehistorické sbírky Muzea království českého a od r. 1905 byl také mimořádným profesorem na Filosofické fakultě v Praze. Vedl rovněž redakci časopisu „Památky archeologické a místopisné“.

Lubor Niederle byl znám tím, že se živě zajímal o slovanskou historii, a kromě účasti na sjezdu archeologů v Kyjevě v r. 1899 podnikl již v roce 1893 studijní cestu do Sankt-Petěrburgu, Moskvy, Varšavy, Kyjeva a Tveru. Od r. 1905 byl dopisovatelem Ruské geografické společnosti, přičemž přispíval do její etnografické sekce. V roce 1906 se stal členem Petrohradské akademie věd. Všechny tyto své zkušenosti zúročil v letech 1902 až 1934, když postupně vydával mnohasvazkové „Slovanské starožitnosti“, v nichž sumarizoval přínos slavistů k historii a kultuře Slovanů, a tím navazoval na dílo Pavla Josefa Šafaříka.

Když utichly dozvuky první světové války, L. Niederle se seznámil s porevolučním ruským emigrantem Nikodymem Pavlovičem Kondakovem (1844–1925), který našel útočiště v Praze. Tomuto věhlasnému byzantologu a historikovi umění pak věnoval monografii k jeho 80. narozeninám v r. 1924. Pro začínající archeology sepsal už v r. 1910 „Rukověť české archeologie“ spolu s Karlem Buchtelou (1864–1946), který byl ředitelem Archeologického ústavu od r. 1923. Uznání, kterého se dostalo Niederleho vědecké práci, se promítlo i do toho, že v letech 1907 až 1908 působil jako děkan FF Karlovy univerzity a v letech 1927–1928 byl jmenován jejím rektorem.

V této souvislosti nelze nezmínit Pavla Josefa Šafaříka (1795 Kobeliarovo – 1861 Praha) a jeho obsáhlý spis o historii a jazycích Slovanů. První kniha jeho „Slovanských starožitností“ vyšla v Praze již v roce 1837 a dalšího vydání se dílo dočkalo v r. 1865. Jednotlivé díly byly postupně překládány do ruštiny, polštiny i němčiny. Šafařík v nich obhajoval myšlenku, že Slované – stejně jako například Germáni – patří k původnímu evropskému osídlení.

6. Mezinárodní kontakty slavistů

Ruským překladatelem Pavla Josefa Šafaříka byl Osip Maximovič Bodjanskij (1808–1877), filolog, historik a slavista. Pocházel z ukrajinské rodiny z Poltavy, sbíral ukrajinský folklor a pro další sběratele folkloru měl vřelé porozumění. Snahy Jana Kollára pochválil v roce 1931 v časopise „Московский наблюдатeль“ (Moskevský pozorovatel) a o jeho sbírce „Písně Slováků v Uhrách“ zveřejnil kladnou recenzi.

Sám pak v r. 1837 obhájil magisterskou práci na moskevské univerzitě na téma: „О народной поэзии славянских племян“ (O lidové poezii slovanských kmenů), načež uveřejnil dvě sbírky ukrajinských lidových písní a pohádek.

Překladem Šafaříkových „Slovanských starožitností“ se Bodjanskij zabýval poté, když se v letech 1837 až 1842 cestou přes Prahu, Vídeň a Pešť osobně seznámil jak se Šafaříkem, tak s Josefem Jungmannem, Janem Kollárem, Františkem Palackým, Václavem Hankou anebo Vukem Karadžičem. V ruském překladu vyšly Šafaříkovy dvoudílné „Славянские древности“ v Moskvě poprvé v r. 1837 a podruhé v r. 1848. V té době byl Osip Bodjanskij již třetím rokem tajemníkem Imperátorské moskevské společnosti ruské historie a starožitností (Императорское московское общество истории и древностей Росийских), jímž se stal v r. 1845.

Společnost byla zřízena při Moskevské univerzitě a vydávala periodikum, obsahujícím záznamy ze „Čtení“, tedy prezentace velmi starých autorů, často i staroslověnských památek. Sám Bodjanskij například v r. 1857 publikoval spis „Кирилл и Мефодий“ (o věrozvěstech Cyrilovi a Metodějovi). Během Bodjanského působení společnost vydala 23 knih, což svědčilo o popularitě této akce.

Veřejná shromáždění společnosti, na nichž byla posluchačům předkládána literární díla k obecnému posouzení, přinesla Osipu Bodjanskému existenční problém. Po předčítání úryvků ze spisu básníka, diplomata a člena anglického parlamentu Gilese Fletchera „O státě ruském“ (Fletcher žil 1548–1611, ambasadorem v Rusku byl v r. 1588), týkajícím se Ruska z doby Ivana IV. Hrozného, se ozvala carská kancelář. Imperátor Mikuláš I. (žil 1796–1855, panovníkem od 1825) s nelibostí konstatoval, že Fletcherovo dílo, byť staré tři sta let, lze považovat za hanopis, a je tedy nutno „Čtení“ okamžitě přerušit. Ne nadarmo si imperátor Mikuláš I. vysloužil přezdívku „četník Evropy“. Bodjanskij je tudíž propuštěn z kolektivu vědeckých pracovníků univerzity v r. 1849, ale pokračuje v publikování svých textů například u bratří Aksakových ve slavjanofilském časopise „Molva“. Od r. 1854 působí jako člen-korespondent Petrohradské akademie věd.

Po deseti letech od propuštění z moskevské univerzity je znovu ustanoven tajemníkem Moskevské společnosti pro ruskou historii a starožitnosti a od r. 1861 dokonce řídí univerzitní tiskárnu. V roce 1864 se znovu vydává za hranice, opět se setkává s přáteli v Praze, Vídni a Dubrovníku a vyměňuje si s nimi informace.

O čtyři roky později – v r. 1868 – se však problémy opakují. Bodjanskij totiž hájí autonomii univerzit a pro svůj názor, že vysoké školy nemají být závislé na aktuální vládní politice, upadne do nemilosti. Jeho názorové střetnutí s vrchností tentokrát definitivně končí tím, že jeho uplatnění na univerzitní půdě je mu znemožněno.

Osip Maximovič Bodjanskij (1808–1877) má jistě nepopiratelné zásluhy na tom, že byly navázány plodné styky se západními slavisty a vznikly tak přátelské kontakty ruských historiků s Josefem Jungmannem (1773–1847), Janem Kollárem (1793–1852), Františkem Palackým (1798–1876), Pavlem Josefem Šafaříkem (1795–1861), Václavem Hankou (1791–1861), slovinským slavistou Jernejem Kopitarem (1780–1844) a srbským jazykovědcem Vukem Karadžičem (1787–1864). O. S. Bodjanskij svými publikacemi přispíval k oboustranné informovanosti a zejména k prohlubování lingvistických a historických znalostí, čímž vnesl významný vklad do vědy o Slovanech.

Domnívám se, že také dnešek opět naléhavě klade řadu otázek o soužití slovanských národů, které zůstaly nezodpovězeny, anebo ani nebyly nastoleny. Lze jen vyslovit přání, aby podobně aktivních, principiálních a nebojácných osobností jako O. M. Bodjanskij bylo i v současné době co nejvíce.

Duben 2022

Literatura

HAVLÍK, L. Slovanské státní útvary raného středověku, Praha, 1987.

JAVŮREK, J. Dějiny východních Slovanů, Praha, 1947.

KUTNAR, E., MAREK, J. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha, Nakl. LN, 1997.

Malá československá encyklopedie – věd. redaktor Štěpánek M., Academia, Praha, 1987.

SMIRNOV, A. P. Skythové, Panorama – Praha,1980.

VÉBR, V. Mikuláš II. a jeho svět, Praha, 2000.

VYDRA, Z., ŘOUTIL, M., KOMENDOVÁ K., TÉRA, M. Dějiny Ruska, NLN, Praha, 2017.

БОРИСКОВСКИЙ, П. И. и кол. авт. Археология СССР, Москва, Наука, 1984.

Большая советская энциклопедия, кол. авт., глав. ред. О. Ю. Шмидт/А. М. Прохоров, М., 1926–1990.

ЛЕВШИН, А. И. Русский биографический словарь, СПб.–М., 1896–1907.

Советский энциклопедический словарь, кол. авт. под ред. А. М. Прохорова, М., 1981.

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz