Vojtěch Adam

Úvod

Otázku ekvivalence při překladu řeší mnozí lingvisté a translatologové již dlouho a objevují se různé definice, přístupy a kvalifikace jednotlivých druhů. V tomto článku se snažíme představit jeden z možných přístupů a modelů klasifikace jednotlivých typů ekvivalence uvnitř právní terminologie, a to s přihlédnutím k obsahu právní úpravy a ekvivalenci obecně na úrovni lexikální.

1. Právní terminologie

V rámci práva lze rozlišovat několik typů právních textů, a sice legislativní, vědecké, pedagogické, texty ze soudnictví a texty právních dokumentů atd. (LEVITAN, 2015) Jen pro upřesnění zmíníme, že nás v tomto článku zajímá výhradně podstyl legislativní.

Právní texty používají jak výrazy specifické pro právo, tak výrazy obecného základu, jakož i výrazů, které jsou specifické pro jiné odborné subsystémy (zejména termíny ekonomické či politické). Rozlišovat můžeme právní termíny, terminologická slovní spojení a jazykové šablony. (TOMÁŠEK, 1998)

1.1 Zvláštnosti právních termínů z hlediska překladu a ekvivalence

Mnozí odborníci poukazují na rozdílnost mezi vědami technickými či přírodními a vědami společenskovědními. (KUFNEROVÁ, 1994) Ve vědeckých textech závisí stupeň ekvivalence překladu na terminologických systémech přijatých ve výchozím a cílovém jazyce. (ILJUŠKINA, 2015) Specifikum jakéhokoliv národního právního jazyka je určeno jeho organickým spojením s právním systémem konkrétního státu. Na rozdíl například od chemie, ekonomiky, matematiky a dalších, jejichž předmět je ve všech zemích a jazycích identický. (LEVITAN, 2015) Pro správné pochopení má navíc zásadní význam právě tam, kde má text i mimojazykový dosah (právní, obchodní, vojenský). (KUFNEROVÁ, 1994) Úroveň formalizace terminologie dané vědy má pak i výsledný vliv na míru ekvivalentnosti také při překladu. (ILJUŠKINA, 2015) Jak někteří lingvisté zmiňují, tento problém v mnohem menší míře nastává u termínů z mezinárodního práva soukromého i veřejného a u evropského práva, což je logické. Jinak řečeno tento problém spočívá v tom, že právní překlad není překladem z jednoho jazyka do druhého, ale přechodem z jednoho právního systému do druhého. (LEVITAN, 2015) I tyto faktory nás vedou k pokusu vyčlenit a vymezit možné typy ekvivalence u právní terminologie.

Dále je třeba zmínit, že jako právní termíny a ve víceslovných termínech často vystupují běžná slova, která sama o sobě nejsou termíny, a také slova, vyskytující se obecně v mnoha jiných vědách (общество, земля…). Ve víceslovných termínech však tato slova často nabývají takových významů, které nejsou uvedeny ve slovníku. Například slovo dohoda je součástí běžného jazyka, ve spojení asociační dohoda již se stává součástí odborné slovní zásoby. Detailněji danou lexikální skladbu právních textů třídí Michal Tomášek. Rozeznává tyto podmnožiny významových slov v právním jazyce: 1) prvky používané jen v obecném základu a neznámé jazyku právnímu (krása, radost); 2) výrazy používané jen v jazyce právním a nepoužívané v obecném základu (povinný díl); 3) výrazy používané v obecném základu i v jazyce právním, a sice: 3a) výrazy společné obecnému základu a právnímu jazyku, které mají současně alespoň zčásti právní význam (soud, smlouva); 3b) výrazy neutrální, tj. takové, které se sice používají v právních textech, nemají ale žádný specifický právní význam (den, žena, voda). Užívání slov obecného jazyka v úzké sféře je běžný a velmi produktivní způsob nazývání odborných pojmů. (TOMÁŠEK, 1998) (POLJAKOVA, 2011) (DANILENKO, 1977) Rozdíly v sémantice slov jsou hlavní příčinou, proč při překladu dochází k lexikální záměně. (ŽVÁČEK, 1995) Taktéž toto jsou dle našeho názoru okolnosti, které mají vliv na ekvivalenci v překladu; slova z běžného jazyka totiž mohou mít v právu jiný význam, což je nutno si uvědomovat.

2. Ekvivalence

Z hlediska překladu se často mluví o funkční ekvivalenci, která se orientuje na komunikativní složení textu. D. Knittlová zmiňuje jako potencionálně vhodnější pojem překladový protějšek v CJ. (LEVITAN, 2015) (KNITTLOVÁ, 2010) V tomto článku věnujícím se právní terminologii a u právního překladu nás zajímá především ekvivalence na lexikálně-sémantické úrovni, ačkoli funkční ekvivalenci považujeme za velmi blízce provázanou s lexikální ekvivalencí.

Ruský lingvista Komissarov na obsahové úrovni originálu a překladu vydělil pět úrovní ekvivalentnosti: 1) na úrovni cíle komunikace; 2) na úrovni výpovědi; 3) na úrovni oznámení; 4) na úrovni popisu situace; 5) na úrovni slov. (ILJUŠKINA, 2015) Za ekvivalentní jsou termíny považovány tehdy, označují-li termíny dvou jazyků jeden a tentýž pojem. (GAVRILOVA & ZAJCEVA, 2018)

Dle Wernera Kollera existuje pět faktorů podmiňujících dosáhnutí ekvivalentnosti: 1) mimojazykový obsah přenášený pomocí textu a na něj orientovaná denotativní ekvivalentnost; 2) konotace předávané textem a na ně orientovaná konotativní ekvivalentnost; 3) textové a jazykové normy a na ně orientovaná textová normativní ekvivalentnost; 4) pragmatická ekvivalentnost; 5) formálně estetická ekvivalentnost orientovaná na estetické, formální a individuální charakteristiky textu. (SMIRNOVA, 2018)

2.1 Lexikálně sémantická a překladová ekvivalence

Většina autorů rozlišuje běžně 3–4 typy ekvivalence. Uvedeme zde několik takových modelů, které se ze značné části shodují.

Například J. Recker rozeznává: 1) plné ekvivalenty (jednotky VJ a CJ, jejichž významový objem si plně odpovídá); 2) částečné ekvivalenty (jednotky VJ a CJ, jejichž významový objem si odpovídá částečně); 3) variantní ekvivalenty (případy, kdy dané jednotky mimo jazykový kontext nejsou chápány jako jednotky shodné); 4) bezekvivalentní (jednotky VJ, které nemají standardní protějšek v CJ). (SMIRNOVA, 2018)

Některé modely často počítají se třemi variantami, avšak jedna kategorie bývá například členěna na dvě podskupiny. Další model dělení vypadá takto: 1) Termíny VJ a CJ běžně vnímané jako ekvivalentní, avšak s některými rozdíly ve významu v objemu pojmů. Sem lze zařadit termíny plně ekvivalentní (pojmy se shodují ve všech příznacích). Dále sem spadá částečná pojmová ekvivalentnost, která je charakteristická pro pojmy, u nichž jsou přítomny jak shodné, tak odlišné pojmové příznaky); 2) Termíny VJ, které jsou v CJ mnohoznačné. Sem patří nejčastěji jednoslovné termíny. 3) „Dočasně bezekvivalentní“ termíny. Bezekvivalentnost vzniká z důvodu absence či nediferencovanosti určitého termínu. (PEREPEČKO & KONAKOROVA, 2011)

K poslední jmenované skupině o „dočasně bezekvivalentních“ termínech a zmíněné nediferencovanosti určitého termínu stojí za to zmínit, že např. Ruský lingvista L. S. Barchudarov rozeznává čtyři druhy ekvivalence: absolutní, částečnou, bezekvivalentní lexikum; a dále mluví o skupině samostatné, kde existuje nediferencovanost významu slova v jednom jazyce ve srovnání s druhým. Jednomu slovu nějakého jazyka, které vyjadřuje široký nediferencovaný pojem, tedy které označuje širší třídu denotátů, může ve druhém jazyce odpovídat několik slov, z nichž každé vyjadřuje užší, diferencovaný pojem ve srovnání s druhým jazykem, patří tedy k více ohraničené třídě denotátů. Ne vždy je možné dostatečně jasně vymezit mnohoznačnost a sémantickou nediferencovanost. (BARCHUDAROV, 1975)

Mnozí autoři pak často zmiňují jako samostatnou skupinu slova či termíny, jimž v druhém jazyce odpovídá více než jeden ekvivalent, čili polysémie. (GAVRILOVA & ZAJCEVA, 2018)

2.2 Termíny plně ekvivalentní

Vzájemná jednoznačná shoda především na úrovni lexikální, nezávisle od kontextu. Mohou sem patřit některá vlastní jména či názvy organizací, které zároveň mohou být v jiných případech taktéž bezekvivalentní (záleží na tom, zda jsou mezinárodní či národní). (LEVITAN, 2015) Do této skupiny patří většinou centra slovní zásoby. Úplné ekvivalenty jsou většinou symetrické i po stránce formální, mohou mít korespondenci i v motivovanosti. (KNITTLOVÁ, 2010) Patří sem, jak již bylo zmíněno, spíše vlastní jména, častěji se o úplné a absolutní ekvivalenty jedná spíše v terminologii. (ŠARIKOVA & VLADIMIROVA) Což však, jak již bylo zmíněno v první kapitole, je běžnější u technických termínů a technických či přírodních věd, u práva tomu tak zcela není.

2.3 Termíny částečně ekvivalentní

Problém jednoznačnosti a víceznačnosti je předmětem diskuze a odborné polemiky v terminologických vědách. (LEVITAN, 2015) Sémantické rozdíly se vztahují ke slovům s referenčním významem. (Barchudarov, 1975) Někteří rozlišují částečné ekvivalenty a variantní shody. U částečných ekvivalentů je přítomen společný sémantický rozsah. V případě variantních shod společný sémantický rozsah chybí, lexikální shoda závisí na kontextu. (ŠARIKOVA & VLADIMIROVA)

Dle Knittlové se v případě mnohoznačnosti jedná o velmi častý jev. Obecně se částečnost ekvivalence může týkat formálních rozdílů, rozdílů významově denotačních, rozdílů významově konotačních a nakonec rozdílů významově pragmatických. (KNITTLOVÁ, 2010)

Polysémie termínu je označení termínem několika konceptů v konceptuálním systému v konkrétní oblasti informací a činnosti, přičemž ve významech mnohoznačného termínu nacházíme totožné sémy, např: „юриспруденция 1. правоведение, совокупность наук о праве, 2. практическая деятельность юристов, 3. решения судебных органов.“ (LEVITAN, 2015)

Chybějí-li ekvivalenty nebo existují-li, avšak jejich fungování je zcela odlišné, nastupuje na řadu funkční ekvivalent (ekvivalent, kdy jednotka adekvátně předává informaci originálu jako celku). (ŽVÁČEK, 1995)

2.4 Termíny bezekvivalentní

Jsou to lexikální jednotky VJ, které nemají odpovídající slovníkové ekvivalenty v CJ. (LEVITAN, 2015) Avšak například dle D. Žváčka je bezekvivalentní lexikum takový pojem, kdy zvolený ekvivalent neodpovídá plně obsahu výchozího pojmu. (ŽVÁČEK, 1995) Dle našeho názoru bychom pojmy charakterizované D. Žváčkem jako bezekvivalentní zařadili spíše do částečně ekvivalentní skupiny. Kromě vlastních jmen a reálií někteří autoři zmiňují tzv. náhodné „lakuny“, což jsou jednotky slovníku jednoho jazyka, k nimž z nějakých důvodů neexistuje ekvivalent v lexiku druhého jazyka. S takovými případy se v právní terminologii taktéž setkáme. Dle Barchudarova lze za bezekvivalentní považovat ta slova, k nimž skutečně neexistuje ekvivalent, nikoli ta, která lze nějakým jiným způsobem předat v druhém jazyce. (BARCHUDAROV, 1975)

3. Mezijazyková ekvivalence v právní terminologii

V této kapitole se pokusíme představit jedno z možných schémat, jak členit a rozlišovat míru ekvivalence mezi právními termíny dvou jazyků (zde konkrétně na příkladu ruštiny a češtiny). Základní členění se v podstatě podobá všem ostatním modelům, tedy třídění na tři základní skupiny (bezekvivalentní, plně ekvivalentní, částečně ekvivalentní termíny). Nicméně dle našeho názoru lze tyto skupiny členit na celou řadu menších podskupin a sestavit tak detailnější členění (nezmiňované v jiných publikacích), které je upraveno a vypracováno pro právní terminologii, nicméně jak bylo zmíněno v prvních kapitolách, je možné, že daný rozbor typů ekvivalence by bylo možné uplatnit i ve více vědních oborech, především ve společenskovědních.

Některé aspekty, které budou v našem členění uvedeny jako jeden z dílčích podtypů ekvivalence, jsme již uvedli v předchozích kapitolách. Někteří autoři na ně odkazují nikoli jako na typ ekvivalence, ale jako na problematické aspekty překladu. O tomto řazení autora přesvědčila práce se souborem asi 1500 termínů z ruského práva a hledáním patřičných českých ekvivalentů. Zjistili jsme, že při snaze vyhledat a použít správný ekvivalentní termín, může nastat mnoho různých situací a lze spatřovat mírné rozdíly v ekvivalenci jednotlivých dvojic.

Na tomto místě bychom chtěli zdůraznit, že při hledání ekvivalentů jednotlivých termínů se při práci soustředíme bezprostředně na legislativní diskurz, tedy na termíny, vyskytující se explicitně v textech normativního charakteru (zákoník či zákoníky a normativní právní akty), nikoli na možné výrazy, pojmy a termíny, s nimiž se lze setkat v jiných textech spojených s právem, avšak nedisponujícími normativností, právní závazností.

3.1 Absolutní, plně ekvivalentní termíny

Podobně, jako bývá v literatuře běžně zmiňována skupina plně ekvivalentních pojmů a termínů, i v právní terminologii jsme tuto skupinu vydělili. Tuto skupinu chápeme jako skupinu lexikálních jednotek ve dvou jazycích, u nichž můžeme říci, že jejich význam je naprosto identický, a to jak z jazykového hlediska, tak z hlediska právního obsahu v systému práva. Nemůže dojít k žádným sporným otázkám a nejasnostem či k posunům ve významu při překladu, nenacházíme u daných dvojic žádný rozdílný sémantický objem, žádný citelný právně normativní obsah, nejedná se o vícevýznamová slova či kontextové ekvivalenty, nejedná se o výrazy s detailnějším hierarchickým členěním v jednom z jazyků (kdy v jednom z jazyků může existovat hyperonymum či více hyponym podřazených pod daný pojem), žádný z ekvivalentů nemá více významů a nelze jej ani jinak interpretovat.

Dle našeho názoru se, z důvodu rozdílnosti práva a legislativy každé země, nejedná o příliš početnou skupinu pojmů. Častěji se jedná o obecnější výrazy. Do takové skupiny by se, dle našeho názoru, daly zařadit například takovéto dvojice příslušných ekvivalentů:

V případě takových termínů lze skutečně mluvit o absolutní ekvivalenci v plném rozsahu. Odpovídají si jednak jazykově, jednak skutečně nemůže dojít k rozdílné interpretaci sémantického významu či k odlišnému právně normativnímu obsahu. Například u pojmů физическое лицо a českého fyzická osoba nemůže dojít k jakémukoliv významovému posunu; oba termíny označují tutéž skutečnost, tedy člověka (nic jiného v právu fyzická osoba být nemůže), nijak blíže právně nejsou definovány. Нормы международного права a normy mezinárodního práva bude taktéž označovat ty stejné normy existující obecně v mezinárodním právu, není tedy pochyb o stejném rozsahu významu těchto dvou ekvivalentů.

3.2 Termíny částečně ekvivalentní

3.2.1 Termíny ekvivalentní, ale s možnými rozdíly v právním obsahu

Tuto skupinu termínů tvoří jednotky, které většinou na první pohled nepovažujeme za rozdílné, tedy považujeme je defacto téměř za plně ekvivalentní, avšak můžeme zde (v souvislosti s rozdílnou právní skutečností jiné země) spatřovat nějaké drobnější rozdíly, jiný objem významů. Takovou skupinu většinou budeme překládat daným ekvivalentem, často uváděným i ve slovníku. Dle našeho názoru se jedná o možná vůbec nejpočetnější skupinu dvojic ekvivalentů.

Mezi takové termíny bychom zařadili například tyto:

Oba právní (a tedy i terminologické) systémy znají jiné způsoby zajištění závazku, najdeme například nějaké obsahové rozdíly, co se týče celého institutu vlastnického práva či v tom, co oba systémy považují za výsledek duševního vlastnictví, co je či není chápáno jako omezení hospodářské soutěže, rozdílný rozsah práv osob v institutu poručenství nebo jiné procedury a pravomoci osob v rámci insolvenčního řízení. Takových případů by bylo možno uvést více. Nicméně přes některé rozdíly v objemu významu můžeme říct, že dané termíny jsou téměř stoprocentně ekvivalentní a můžeme je bez větších překážek překládat přesně takovými ekvivalenty. Jsme si vědomi, že mnozí by tyto termíny zařadili mezi plně ekvivalentní, avšak dle našeho názoru je zde nepatrný rozdíl mezi termíny uvedenými v předchozí kapitole a mezi termíny v této skupině, neboť termíny jsou spojeny bezprostředně s právním systémem daných zemí (jak zmiňují mnozí autoři a jak jsme uvedli v první kapitole), a proto je nutné mít na paměti, že se jedná bezesporu i o funkční ekvivalenty, avšak v obou zemích jsou v rámci práva dané termíny vykládány či interpretovány s lehkými odlišnostmi, tudíž bychom neměli mluvit o zcela zřejmých ekvivalentech, ale o částečných, téměř identických ekvivalentech.

Tato skupina je skutečně velmi početná a různorodá. Bylo by možné hledat v rámci dané skupiny i nepatrné rozdíly. Mohly by sem patřit také často dvojice termínů či sémantické skupiny několika termínů, které se vzájemně překrývají s další dvojicí či skupinou ve druhém jazyce. Jako příklad lze uvést ruské pojmy вещь, имущество a české věc, majetek. Tyto pojmy se objevují jak v běžném jazyce, tak v právu. Nicméně pokud se podíváme do zákoníků na obsah právní úpravy v obou zemích, zjistíme, že například to, co ruské právo označuje za имущество (tedy majetek), to český zákon označuje jako věc, a lehce se liší využití těchto slov. Zde je rozdíl mezi pojmy a termíny uvedenými výše v tom, že v předchozím případě šlo v podstatě o slovníkové ekvivalenty. V tomto případě budeme spíše překládat ruské имущество v češtině jako věc, tedy máme zde různé slovníkové varianty, ale ty mají jiný objem významů a neodpovídají si plně tak, jako běžné slovníkové varianty.

Významově zde cítíme nepatrný rozdíl oproti předchozí skupině. Nicméně splňují naši definici v tom smyslu, že dané pojmy jsou svým způsobem ekvivalentní jen zčásti, tedy nejsou plně ekvivalentní, a to z důvodu jiného právního obsahu, který nesou. Daný termín tak má svůj jeden ekvivalent, který může být v určitých kontextech funkčním, ale rozmezí funkčnosti daného ekvivalentu může být nižší než v jiných sférách jazyka.

3.2.2 Termíny, jimž odpovídá více než jeden ekvivalent (rozdílný objem významu)

Mohou nastat situace, kdy například jeden z jazyků detailněji člení realitu, a tudíž v jednom z jazyků existuje jeden termín, tam, kde ve druhém jazyce existují dva či více termínů.

Sem můžeme například zařadit český termín osvojení, jemuž v ruské právní terminologii odpovídají dva termíny, a sice: усыновление a удочерение. Zde k tomu došlo z důvodu rozdílného členění reality (podle pohlaví osoby), při překladu z češtiny si tak můžeme vybírat mezi dvěma pojmy v ruštině. Český termín má tak větší sémantický objem, který je roven dvěma termínům s objemem menším ve druhém jazyce.

3.2.3 termíny s kontextovými ekvivalenty

Můžeme narazit také na takové termíny, které nemají prakticky žádný jednoznačný ekvivalent, namísto toho mohou mít několik rozdílných ekvivalentů v závislosti na kontextu. Například ruský termín бенефициар bude mít různé ekvivalenty v závislosti na tom, u jakého právního institutu se vyskytuje. Je-li řeč o finanční záruce (независимая гарантия), bude mu v češtině odpovídat věřitel. Bude-li termín бенефициар použit v rámci úschovy cizí věci či u smlouvy o úschově, bude mu v češtině odpovídat termín oprávněný. Podobně je složitý překlad ruského termínu сделка. Tento termín budeme zmiňovat i mezi termíny, které nemají ekvivalent proto, že jsou hyperonymní k více termínům (pro pojmy договор, соглашение, контракт). V ruském právu se však termín сделка používá celkově nejen jako hyperonymum ke slovům договор, контракт, соглашение (tedy českým smlouva, dohoda, kontrakt), ale i tam, kde se na daném místě v češtině použije například obchod, právní jednání.

3.3 Bezekvivalentní termíny

3.3.1 Termínu v jednom jazyce odpovídá neterminologická formulace v jazyce druhém

V terminologických systémech se objevují termíny (např. jednoslovné a dvojslovné atd.), kterým ve druhém jazyce neodpovídá žádný termín, avšak daná skutečnost je popsána jiným způsobem. Je zajímavé, že dost často se jedná o termíny, které jsou svým způsobem vedlejší věty, ačkoliv pro to není nutně důvod, nebo jsou to tak zvané „jazykové šablony“ jak je popisuje Michal Tomášek (viz kapitola o právní terminologii). Opět se nejedná o absolutní bezekvivalentnost v tom smyslu, že tyto termíny nelze funkčně přeložit do druhého jazyka, avšak čistě na úrovni termínu zde nenacházíme ve druhém jazyce terminologický ekvivalent.

3.3.2 Termíny nedisponujícím ekvivalentem z důvodu absence vyššího či nižšího článku

Jedná se o termíny, které nedisponují ekvivalentem proto, že ve druhém jazyce k danému termínu existuje nadřazené slovo, hyperonymum, zatímco v původním jazyce nadřazené slovo neexistuje. Tím se také liší od skupiny termínů s rozdílným objemem významu (osvojení x усыновление, удочерение); v dané skupině jsme měli jeden termín s větším objemem, kterému významově odpovídají dva ekvivalenty ve druhém jazyce, avšak nevystupoval v jednom jazyce nadřazený, obecnější výraz.

Takovým případem může být například v ruštině slovo неустойка, сделка. V českém právu existují termíny úroky z prodlení a smluvní pokuta. Těmto termínům v ruštině odpovídají пеня а штраф. Avšak v ruštině oba výše uvedené pojmy mají ještě společný, obecný název (неустойка), který oba termíny zastřešuje. V češtině a v české právní terminologii žádný obecnější termín, který by byl nadřazen termínům úroky z prodlení a smluvní pokuta neexistuje. Z našeho pohledu je tak ruský pojem неустойка bezekvivalentní, ačkoliv mnohé zastaralé slovníky uvádějí, že se jedná o smluvní pokutu. Daný ruský termín tak bude mít funkční ekvivalent v závislosti na kontextu překladu jiný.

Stejně tak ruský pojem сделка je opět pojmem dle našeho členění bezekvivalentním, ačkoliv tento pojem je trochu složitější zařadit. Některé skupiny se totiž částečně překrývají. Ruský termín сделка je jednak slovem s nejasným překladovým ekvivalentem v češtině (tedy by bylo možné ho zařadit jednak mezi termíny s kontextovými ekvivalenty), zároveň v jednom ze svých kontextových významů vystupuje jako hyperonymum k ruským slovům договор, соглашение, контракт, jimž odpovídají české smlouva, dohoda.

3.3.3 Reálie

Další samostatnou a poměrně početnou skupinou jsou samotné reálie, tedy termíny, označující jevy a předměty, které v druhém právním jazyce z důvodů odlišné právní úpravy či neexistence takového předmětu jednoduše neexistují. Zde je možné rozlišovat více skupin a druhů reálií, z našeho pohledu jsou však nejdůležitější dvě skupiny.

První skupinou jsou standardní názvy institucí, osob, kulturních a geografických, administrativních a dalších skutečností, podobně jako je tomu nejen v právu či jiných oborech, ale i v běžném jazyce, a které se pochopitelně promítají i do práva. Zde uvádíme pár příkladů:

Další hlavní skupinou, kterou je u reálií nutno zmínit, jsou právní reálie. Jedná se o termíny, které pojmenovávají nějaký institut či jev, který zkrátka nemá žádný částečný ekvivalent, neboť v druhém právním systému takový jev neexistuje. Může se jednat například o názvy typů právnických osob a jejich organizačních složek (například v ruském právu je explicitně upraveno mnohem více různých typů a druhů právnických osob, které v českém právu nemají ekvivalent, překládáme je tedy někdy buď kalkem, nebo nějakým přibližným překladem (stejně jako ostatní termíny z této skupiny), nebo jde o právní institut existující jen v jednom právu atd. Může se jednat také o případy, kdy termín ve druhém jazyce neexistuje z důvodu absence právní úpravy určité záležitosti, ale proto, že druhé právo danou situaci řeší jinak nebo se na danou právní záležitost zkrátka vztahují jiná obecná ustanovení, a tudíž není potřeba vytvářet tak termín, jenž ve druhém jazyce existuje. Do takové skupiny bychom zařadili například tyto termíny:

Závěr

Tímto je naše úvaha o lexikální mezijazykové ekvivalenci kompletní. Pokoušíme se zde, kromě obecného teoretického základu a ukázek jednotlivých modelů mezijazykové a překladové ekvivalence, trochu detailněji zamyslet nad pomyslnou mezijazykovou ekvivalentností mezi dvěma jazyky, mezi dvěma právními jazyky a mezi dvěma právními systémy.

Naše třídění typů ekvivalence se v základním rozsahu shoduje s běžně zmiňovanými přístupy, avšak snažíme se některé jevy, s nimiž se při překladu a práci se dvěma právními terminologickými systémy setkáváme, uchopit systematicky a sestavit či definovat trochu detailnější a zároveň nový vhled do dané problematiky. Jsme si vědomi, že někteří autoři by některé dvojice termínů zařadili do jiných skupin, avšak my jsme při vymezení jednotlivých skupin vycházeli i s přihlédnutím k právní úpravě v obou zemích. Je nutno dodat, že jednotlivé skupiny a typy ekvivalence se pochopitelně prolínají.

Nabízelo by se i potencionálně hlubší a delší pojednání a ještě konkrétnější specifikace s provedením konkrétní analýzy určitého souboru termínů a následné prezentaci výsledků, a také rozvedení úvah o ideálním či nejvhodnějším přístupu k překladu jednotlivých typů ekvivalentů, nicméně k tomu již zde není dostatek prostoru.

Literatura

1. BARCHUDAROV, Leonid Stepanovič. Jazyk i perevod: voprosy obščej i častnoj teorii perevoda. Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 1975.

2. DANILENKO, Valerija Petrovna. Russkaja terminologija: opyt lingvističeskogo opisanija. Moskva: Nauka, 1977.

3. GAVRILOVA, P. A. a K. A. ZAJCEVA. Sposoby dostiženija ekvivalentnosti pri perevode terminologičeskoj leksiki. In: Vestnik naučnogo obščestva studentov, aspirantov i molodych učennych. No. 2. Komsomolsk na Amure: Amurskij gumanitarno-pedagogičeskij gosudarstvennyj universitet, 2018, s. 47–51. ISSN kod gos. registracii 0321803854.

4. ILJUŠKINA, Marija Jurjevna. Teorija perevoda: Osnovnyje ponjatija i problemy: Učebnoje posobije. Jekatěrinburg: Izdatelstvo Uralskogo universiteta, 2015. ISBN 978-5-7996-1574-1.

5. KNITTLOVÁ, Dagmar, Bronislava GRYGOVÁ a Jitka ZEHNALOVÁ. Překlad a překládání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2010. Monografie. ISBN 978-80-244-2428-6.

6. KUFNEROVÁ, Zlata. Překládání a čeština. Jinočany: H & H, 1994. Linguistica. ISBN 80-85787-14-8. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:f51205b0-188a-11e4-8f64-005056827e52

7. LEVITAN, Konstantin Michajlovič. Juridičeskij perevod: osnovy teorii i praktiki: učebnoje posobije. Moskva: Prospekt, 2015. ISBN 978-5-392-17367-9.

8. PEREPEČKO, N. N. a T. N. KONAKOROVA. Perevod techničeskich tekstov: grammatičeskije i leksičeskije trudnosti: Učebno-metodičeskoje posobije po anglijskomu jazyku dlja studentov techničeskich specialnostej. Učebnoje elektronnoje izdanije. Minsk: Belorusskij nacionalnyj techničeskij universitet, 2011.

9. POLJAKOVA, Anna. Analiz i kontekstualnyj perevod korpusa mnogoznačnych juridičeskich terminov. In: Pravo i upravlenije. 21 vek. No. 4. Moskva: MGIMO MID ROSSII, 2011, s. 74–76. ISSN 2587-5736.

10. SMIRNOVA, Marina Sergejevna. Transformacii pri perevode britanskogo juridičeskogo teksta. Jekatěrinburg, 2018. Vypusknaja kvalifikacionnaja rabota. Uralskij gosudarstvennyj pedagogičeskij universitet.

11. ŠARIKOVA, L. A. a Ju. V. VLADIMIROVA. Ekvivalentnosť terminov v techničeskom perevode [online]. Kemerovskij gosudarstvennyj universitet [cit. 2023-04-16]. Dostupné z: https://sworld.education/konfer26/74.pdf

12. TOMÁŠEK, Michal. Překlad v právní praxi. Praha: Linde, 1998. ISBN 80-720-1125-1.

13. ŽVÁČEK, Dušan. Kapitoly z teorie překladu I: (odborný překlad). Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. ISBN 80-7067-489-X. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:a32af1b0-c14d-11e3-aec3-005056827e52

Mgr. Vojtěch Adam studuje slovanské jazyky na Ústavu slavistiky Masarykovy univerzity. Tématem jeho disertační práce je komparativní onomaziologická analýza ruské a české občanskoprávní terminologie.

Kontakt: 475122@muni.cz