Péčí doc. Věry Linhartové (editorky a autorky textů) vychází literárněumělecký almanach soustřeďující tvorbu lékařů spjatých s Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity (Almanach 2009, Brno 2009). Almanach – kromě předmluvy děkana Jana Žaloudíka – uvádí stať editorky a autorky Z dějin lékařství na Moravě, kde sleduje tři pokusy o založení brněnské české medicíny na pozadí tereziánských a josefínských reforem, národního obrození a národnostních česko-německých bojů koncem 19. a počátku 20. století.

Lékaři-literáti, malíři, sochaři a sběratelé artefaktů jsou probíráni chronologicky i podle významu, takže právem v jejich čele stojí básním a prozaik melancholie a zániku Antonín Trýb, autor básnických sbírek Křivoklát (1906) a Pokorné zrání (1926), románu Císař chudých (1935) a půvabných cestopisů. Pozoruhodné je – a netýká se to jen Trýba – že „lékařské literární artefakty“ doprovázeli kdysi špičkoví výtvarníci (Eduard Milén) a hudební skladatelé (Leoš Janáček – kantáta na slova A. Trýba). Řekl bych, že právě Trýb byl z lékařů-literátů nejvýznamnější. To nicméně nijak nesnižuje kvalitu dalších, např. Františka Hamzy, autora tří dramat, povídek Zálesí (1902) a románu Šimon kouzelník (1919), Jiřího Floriana, autora Písní filozofických (1941), Bohuslava Boučka, jehož deníky mají spíše dokumentární ráz (nepatetický obraz československých legií) a zejména ironika Jiřího Štefla, známého také jako autora detektivek (jen Případ profesora Rocha uvedený zde s vročením 1969 vyšel poprvé již 1944) a samozřejmě Ludmily Uličné, královny atraktivních cestopisů, ale i humoristy Milana Bouchala, dále autora či asi spoluautora memoárů Jana Vanýska nebo autora poněkud kontroverzních vzpomínek Vítězslava Horna či umělecky založeného Leopolda Pospíšila. Ze současných autorů jsou nejznámější Norbert Holub (roč. 1966), Doris Danielová (1961), Vladimír Šrámek (1958), básník a povídkář; nelze pominout ani sběratele a znalce naivního jmění a literáta Antona Kollára (1933), prozaika Vojtěcha Mornsteina (1955), hudebníka a memoaristy Miroslava Novotného (1933), prozaika Jana Šimůnka (1954) a editorku Věru Linhartovou (1942), básnířku, prozaičku, literární vědkyni a historičku lékařství, která se tu představuje ukázkami povídky a básní. Výtvarné umění reprezentují pastely Pavla Braveného (1931), sochy Jiřího Doliny (1935), linoryty Miroslava Votavy (1942), olejomalby Jana Holčíka (1944), fotografie Pavla Ševčíka (1953), zpěv Jany Chaloupkové (1961) a dalších. Obrazové přílohy prezentují především činnost Literárně uměleckého klubu Lékařské fakulty MU, jenž je také vydavatelem tohoto almanachu k 90. výročí založení fakulty.

O tom, proč se lékaři věnují umění, sami je tvoří, komentují nebo sbírají, se psalo mnohokrát. Jak je to propojeno s jejich profesí již méně; především v tom smyslu, nakolik jsou tyto činnosti komplementární, nakolik jsou v rozporu, nakolik se v umělecké aktivitě projevuje autoterapie a nakolik neuspokojení vlastní profesí nebo určité nenaplnění talentu. Lékaři pokládají sami sebe za elitní, mocnou vrstvu populace, která by měla mít privilegované postavení; jejich profese je nutně vede k výraznému individualismu, jistému druhu egocentrismu, silnému sebevědomí a pocitu exkluzivity, také však k budování jisté ochranné bariéry mezi sebou a světem; umělecká aktivita může tyto obecné rysy posilovat nebo je naopak zdolávat, a ponechávat tak širší plochy pro komunikaci, a to se lékařům-umělcům často daří; jen výjimečně se však dostávají z poloh autoterapeutických, z pozice hravosti, resp. hry intelektu a exhibice k polohám totálního nasazení duše – to se podaří jen málokomu.

Je tu tedy pro autorku a editorku další šance tyto lékaře-umělce vyzpovídat: pokud budou alespoň trochu upřímní, můžeme se dovědět nejen odpovědi na vznesené otázky, ale i něco málo o vztahu k vlastní profesi.