Umně sestavený sborník, který vyšel péčí literárněvědného pracoviště Prešovské univerzity, je dalším dokladem úsilí, jež prešovští slovakisté věnují literární teorii, jejímu stavu, vývoji a rozvoji. Svazek má platnost vědeckého opusu, ale je i svého druhu didaktickým kompendiem pro literární vědce včetně doktorandů. Řada příspěvků má proto výčtový, analytický ráz. Platí to také o v pořadí první studii Ladislava Šimona Úvahy o čítaní… (s. 5-28), v níž se autor zabývá čtenářsky nejfrekventovanějšími žánry dnešní doby. Dovídáme se o mezích bestselleru (v Německu prý musí být jeho prodejnost minimálně 100 000 exemplářů) a o nejčtenějších žánrech vůbec: krimi, thrilleru, comedy, fantasy, cyberpunku, comicsu, milostném, rodinném, a biografickém románu, věcné literatuře, o „aktuálním tématu“ apod. Je to vše spíše synchronní než diachronní; je tu sice definována současná podoba žánru (jak se například mění tzv. milostný román), ale méně se již analyzují historické kořeny jednotlivých žánrových forem.

Zajímavé pojednání nabízí prozaik a literární historik a teoretik Stanislav Rakús (Literárne korelácie fanatizmu) pracující s antinomiemi přiměřenost – nepřiměřenost. K příspěvku Xénie Činčurové o motivu pohybu v ruské literatuře lze poznamenat jen to, že jde o sumarizaci známých věcí; rozhodně bych však proti sobě nekladl „cestu“ a „púť“ – vyplývá to spíše z jazykového nedorozumění, neboť ke skutečně hlubinné, etymologické znalosti pojmu a jeho proměn by bylo zapotřebí důkladné analýzy.

Ján S. Sabol píše o lyričnosti filmu a obecněji o lyrice a epice v literatuře a filmu; podle F. Mika (1973) spojuje lyričnost literatury a filmu s markantností (markírovaností?) výrazu. Pavol Markovič zkoumá model sítě v metanarativním románu Itala Calvina a hybridním románu Williama Gibsona. Vychází z postmoderní představy síťového sepětí textů; jeho návrhy na „síťovou poetiku“ nebo „síťovou estetiku“, jež se modelově podobají „starobylé“ Ďurišinově „medziliterárnosti“, jsouce založeny na meziliterárním navazování. Ján Gavura ukazuje různé podoby návratu k Odysseovi, zejména v poémě Odysseov návrat J. Buzássyho. V poezii Jána Zambora nachází Anna Valcerová především „kulturalismus“, tedy směs a prolnutí různých kultur a mentalit (Španělsko, Gennadij Ajgí). Rozpětí tragédie – ironie zkoumá v prózách Jozefa Cígera Hronského Martina Petríková; k poetice prózy Moniky Kompaníkové se vyslovila Marta Součková a opřela se tu o výrok D. Hodrové z kolektivního díla…na okraji chaosu (2001). Svazek uzavírají nápadité postřehy Viery Žemberové Kontexty a texty modernej prózy (Alebo o ženskej postave) vyslovené na okraj prozaického díla M. Durasové a E. Sabata aj.: „Nedorozumenie a neporozumenie vo vzájomnej previazanosti účinkujú ako nárazníková plocha vo vedomí subjektu, a to tak, že sa postava presadzuje aj vďaka svojej reči, svojskému spôsobu odvíjania, skladania, rekonštruovania deja svojím osobitým uhlom pohľadu na to, čo ostalo v jej časovej, pocitovej skúsenostnej pamäti…“ (s. 126).

Prešovská Teória uměleckého diela 2 je sice směsí různých témat a přístupů, ale spojuje ji vytipování aktuálních a snad i akutních jevů současné literatury, které překračují své vlastní tematické vymezení. Je to především zpráva o stavu literatury na zlomu epoch a o hledání toho, jak ji umět nově uchopit a pochopit.