Kniha českobudějovické historičky a také absolventky brněnské rusistiky Dagmar Blümlové patří do sféry kulturní historie a přímo historie personalistické. Jejím objektem je původem Moravan a trochu podivný katolík Aloys (původně Alois) Skoumal (1904-1988), známý především jako legendární překladatel literárních „špeků“ z angličtiny; autorka ho však ukazuje v komplexu jeho činností jako jedovatého literárního kritika, kritika překladu, diplomata, kulturního činitele, redaktora, spisovatele spjatého s českou avantgardou, ale také s moderními katolíky, k nimž patřil, byť s „levou“ úchylkou. Kniha D. Blümlové, která ovšem měla své prefáze a pretexty publikované řadu let, je jejím vskutku životním dílem, jež jde důsledně ad fontes, vyznačuje se obezřetností soudů, stejně jako její výbor ze Skoumalových aforismů Budiždán (2004) se řídí zásadou „padni, komu padni“, ale jinak směřuje spíše k smíření, uhlazení hrotů. Dívá se na Skoumalovu životní dráhu trochu úsměvně, ale nic podstatného nezamlčuje, je taktní, ale otevřená. Autorka se pokusila zmapovat vše důležité v archivní dokumentaci, kterou studovala v Praze, ale také v Literárním oddělení Moravského zemského muzea, kde se jí díky kolegům podařil úspěšný lov na rukopis, totiž zmíněnou sbírku aforismů Budiždán, o níž si původně myslela, že se nedochovala (proto z ní udělala onen výbor) – kolem ní vedl druhdy Skoumal zajímavou korespondenci s Janem Trefulkou, tehdy redaktorem Bloku – vše bylo na spadnutí, nakonec však sbírka z rozhodnutí vyšších míst nevyšla.

Blümlová začíná u Skoumalových moravských kořenů, potom sleduje jeho studia v Kroměříži, staroříšské styky s Josefem Florianem, studia v Praze (např. kap. Mezi Národní a Tůmovkou), jeho redakční práci, olomoucké knihovnické extempore, práci ve Vyšehradě, cesty do Anglie a Irska, vůbec jeho lásku k Irsku, složitý život za protektorátu, diplomatickou misi v Anglii po válce, československá 50. léta a potom malé probuzení v desetiletí následujícím, rodinnou anabázi a hlavně překladatelství, v němž našel útočiště i útěchu.

Když si přečteme výborně, vskutku literárně napsaný text – jde vlastně o mikrohistorii nebo historii všedního dne, ale hlavně kulturní historii podanou umělecky – nemůžeme nenahlédnout do rozsáhlých poznámek (A. S. v kraji pramenů a za zrcadlem) obsahujících další stovky podnětných informací, ale také historii archivních výzkumů a objevů a komentáře k vlastní historiografické práci. Jak to tak bývá, kolem osobnosti Aloyse Skoumala se tak koncentruje popis meziválečného a poválečného kulturního života bývalého Československa – nebo alespoň z něho to důležité, snad i dominantní. Nehledě na autorčin již zmiňovaný nadhled, na její relativní otevřenost a neretušovanost její výpovědi, jež je nakonec spíše optimistická, zanechává ve mně četba jejího krásného textu nejen sentiment a nostalgii, ale hlavně řadu znepokojivých otázek, jež se týkají povahy českého národního života: Proč se zde vždy de facto všechny mezilidské vztahy tak snadno bortí, často pod politickými tlaky( a to - vzhledem k roku Skoumalova úmrtí – nemůže být vzato v úvahu poslední dvacetiletí). Pro je takřka vše velké v české kultuře zmarňováno, proč tu velí jen technologové moci? Je možné přežít bez újmy na duševním a morálním zdraví všechny režimy, jež tu kdy byly? Je to smutné tázání o českém prostoru jako hřbitovu talentů a mistru popravčím těch, kteří příliš přesahují, i o katovi, co na rohu ulice o morálce káže. Rozhodně popisovaný čas přesahuje využívání politiky v konkurenčním boji mezi lidmi, kde homo homini lupus. Smutno je na tomto světě, dámy a pánové.

Kniha D. Blümlové je kvalitní prací kulturní historičky, je faktograficky až mile pedantická, rozsah jejích znalostí, materiálů a souvislostí je obrovský. Jen malá „poznámka k poznámkám“ na okraj novější doby: Ajtmatovův známý román Stanice Bouřná vyšel skutečně s podtitulem A věku delší bývá den, ale původně byl tento podtitul vlastním titulem časopiseckého, tedy prvního vydání díla (čas. Novyj mir – jde o citát ze Shakespeara).

To, co představuje značné kulturní bohatství, jsou nastíněné životy a díla koryfejů české kultury 20. století; najdeme tu malé portréty J. Floriana, J. Durycha, F. Halase (i jeho dosud nepublikovanou přednášku), J. Čepa, V. Závady, J. Závady, J: Zahradníčka, E. A. Saudka, O. Vočadla, R. Wellka, V. Mathesia, Skoumalovy manželky Hany Duxové, V. Jiráta, K. Čapka, O. Fischera, Z. Kočové, J. Vašici, O. F. Bablera, J. Levého, B. Fučíka, Jaromíra Jona, mihnou se tu K. Schulz, Z. Kalista, I. Slavík, J. Krejcar, G. Green, Z. Heřman aj.

Skoumal není pouze překladatelem Joyceova Odyssea, jsou tu odborné studie, desítky dalších překladů, vzniklých nikoli bez potíží a nekonečných odkladů (J. Conrad, Ch. Dickens, J. Steinbeck, Sherwood Anderson, H. James, zvláště však J. Swift), překlady divadelních her (Shakespeare, G. B. Shaw), řadu věcí přeložil s manželkou Hanou (L. Carroll, R. Kipling, T. Hardy ) a rozsáhlá je také literatura o A. Skoumalovi.

Kniha Dagmar Blümlové je první ucelené, vskutku komplexní dílo o Aloisi Skoumalovi, svědectví o člověku a době, svědectví, jak jsme již výše uvedli, spíše tragické než komické a nehledě na veškerý humor spíše depresivní. Ale možná je to jen moje až příliš osobité a osobní vidění zrcadlící i odlesky jiných realit.