Libuša Vajdová: Sedem životov prekladu. Ústav svetovej literatúry SAV, Veda, Bratislava 2009.

Oľga Kovačičová: Textové a mimotextové determinanty literárneho prekladu. Ústav svetovej literatúry SAV, Veda, Bratislava 2009.

Jako výstupy grantového projektu vycházejí dvě publikace z pera pracovníků Ústavu svetovej literatúry SAV v Bratislavě. Romanistka Libuša Vajdová, která je známa především jako slovenská rumunistka, působí nebo působila, kromě svého nynějšího mateřského pracoviště, také na UK v Bratislavě a na UK v Praze. Své knihy publikovala kromě Slovenska také v Rumunsku, je nositelkou vysokých rumunských vyznamenání (2003, 2004) za šíření rumunské literatury v zahraničí, podílela se také na překladech poezie M. Eminesca. Klíčová je její monografie Rumunská literatúra v slovenskej kultúre 1890–1990 (2000) a editorství knihy Myslenie o preklade (2007). Za řadu svých publikací dostala slovenské literární ceny. Přítomnou knihu ozvláštnila rozdělením do magických sedmi kapitol, v nichž na konkrétním literárním materiálu dokládá život překladu v kultuře (Překlad a kulturní představy), ve společnosti (pragmatika překladu), na scéně (překlady a divadlo), v čase (překlad jako prubířský kámen kulturních postojů), v prostoru (české a slovenské překlady z rumunské literatury), v dějinách (Eminescu a literární historie) a v překladech (recepční tradice a překlad). Je zřejmé, že obecný charakter studie vychází z konkrétního materiálku a z autorčiných zkušeností translatoložky, literární historičky a teoretičky a také překladatelky, tedy nemůže nebýt v jistém smyslu omezený, ale to nic nemění na její kvalitě. Všeobecně lze říci, že překlad zde funguje spíše – jak by řekli R. Wellek a A. Warren – jako „extrinsic“, tedy že se zkoumá jeho fungování v širším kontextu společenském a kulturním. I když jde o konkrétní překladatelská řešení, převládá kulturologický nebo – možná ještě přesněji – areálový aspekt, jehož je pohled kulturologa vlastně součástí.

Rusistka Oľga Kovačičová je zaměřením medievistka, která stála nablízku již zvěčnělé Světle Mathauserové, zvala do Bratislavy S. Averinceva, zaujala knihami Kontexty ruskej literatúry. Aspekty tradície v ruskej literatúre 11.–20. storočia (1999), edicí biblických žalmů a sakrálních textů (2001), ale i zamyšlením nad perspektivami interpretace ruské literatury 11.–20. století (2003). Klíčovou byla její role v práci na Slovníku ruskej literatury 11.–20. storočia (2007). I v komentované knize je její přístup k překladu sice také pragmatický, ale také citlivě filologický ve smyslu senzitivity k žánru a tvaru. To prokazuje zejména v první kapitole Žalmy a jejich preklady v premenách času, stejně jako v partii o překladu lidové pohádky jako folklórního textu a žánru dětské literatury. Její studie jsou tematicky i přístupově zdravě různorodé: najdeme tu úvahu o překládání textů starších vývojových fází, je tu o překladu dramatu i o rytmu v básnickém textu.

V případě obou knih by jistě bylo možné mít dílčí výhrady, zejména k partiím až příliš pragmatickým a méně filologickým, samozřejmě i k dílčím řešením a názorům. Tento typ tvorby, tedy v podstatě kulturní recepce, je nyní slovenskou literárněvědnou dominantou zcela jistě kvantitativně a zdá se, že i kvalitativně: nakolik se tento přístup vzdálil tradicím textové analýzy, nakolik unikl z tradic literárněvědného řemesla a nakolik je metodologicky přínosný i pro budoucnost, je otázka: v každém případě obě knihy představují v podstatě úspěšné pokusy o sladění obou přístupů, které se zde vzájemně zrcadlí a jeden je součástí druhého. Právě tyto náběhy k syntéze a nápovědi nového celku mají šanci se ukázat jako plodné a perspektivní.