Miloš Dvořák: Inflace slova v našem věku. Texty z let 1945–1969. Jan Majcher‑Cherm, Praha 2009. Uspořádal a doslov a komentář editora napsal Ladislav Soldán. Ilustrace Jana Majcherová.

Doc. Ladislav Soldán se po roce 1989 orientuje takřka výlučně na katolickou literaturu a na její různé aspekty – editování a reeditování, nové shromažďování a přeskupování této literatury je jistě záslužná činnost a bez ní bychom takto uspořádáno neměli mnoho inspirativních textů.

Moravského katolického literárního kritika Miloše Dvořáka, který prožil podstatnou část života v Třebíči (1901 Jasenice u Náměště nad Oslavou – 1971 Náměšť n. Osl.) nevydává zdaleka poprvé (Doma v Jasenici, Jasenice – Brno 2006, O katolictví v české literatuře 20. století, Brno 2007, O Jakubu Demlovi, Praha 2007, Miloš Dvořák o Otokaru Březinovi, Praha 2008) a je také autorem jeho monografie Miloš Dvořák – literární kritik, historik a básník (Opava 2005). Poválečná kritika M. Dvořáka a veškerá úroda předchozích textů dává již vskutku celistvý a pohodlně dostupný materiál k úvahám o smyslu Dvořákova díla a o hodnotě katolického pohledu na literaturu a na českou katolickou tvorbu vůbec.

V poválečném období šlo Dvořákovi především o to, aby odvrátil útoky a kompromitaci katolického názoru za dobu druhé republiky a za protektorátu a aby ukázal na jednostrannost a nepatřičnost a nepřesnost odsudků a marginalizaci tohoto pohledu v nové době, ale sám cítil, že tato doba tomu nepřeje. Jistě tyto složité otázky, k nimž sám zaujímal jednoznačné, byť takticky ztlumované stanovisko, zůstávají dodnes předmětem diskusí a polemik – názor na to ponecháme na každém čtenáři a na jeho znalosti a zkušenosti. V každém případě se tyto epizody v české politice a kultuře vyskytují s železnou pravidelností – včera, dnes a jistě tu budou i zítra, tedy neschopnost se oprostit od černobílého vidění, vidět věci konkrétně a v souvislostech, jemně a detailně, davovost či stádnost, nátlak a nemožnost se otevřeně a svobodně vyjádřit. Tomu dobře rozumím. Ve vypjatém a zcela jednoznačném poválečném období to musel Dvořák cítit silně a je to na jeho vyjadřování cítit, tedy při vší pevnosti názoru a otevřenosti jistá opatrnost, pozornost věnovaná každému slovu, taktičnost, s níž formuluje politický názor – nebo se mi alespoň – v komparaci s jinými dobami – tak zdá.

Co zůstává tedy z jeho poválečné kritiky cenné: jsou to nejen recenze a komentáře ke knihám a autorům, kteří mu byli především světonázorově blízcí nebo ho takto zajímali, i když jejich vývoj a jejich konkrétní umělecké výstupy, vývoj a jeho peripetie hodnotil různě (V. Holan, J. Hora, A. Bartušek, M. Sedloň, F. Halas, J. Deml, R. Konečný, Th. Hardy, W. B. Yeats aj.). Přiznám se, že mi nejsou vždy blízké Dvořákovy názory estetické, ale co mi imponuje, jsou jeho pohledy na stav národa a kultury po roce 1945 i jeho vize budoucnosti, která ho – zdá se – nijak nepřitahuje. Dokázal prostě nejít s davem, nebýt součástí jednolitého proudění, udržel si svůj pevný, byť uměřeně formulovaný názor: třeba i na proces s protektorátní vládou nebo na vývoj tzv. kulturní politiky po roce 1945 (např. Vzkázání československému rozhlasu, Dozvuky soudu nad protektorátní vládou aj.). Při veškeré pevnosti základního názoru nelze Dvořákovi upřít jistou flexibilitu, když píše o slovanském světě, ale se značnou pochybností a obavou, dokonce řekl bych prorockou, když se skepsí se vyjadřuje o budoucím vývoji, ale současně jej respektuje. Bylo by jistě užitečné hloubkově porovnat tyto názory s názory z předchozích let, zejména v kontextu první a druhé republiky a protektorátu – dostali bychom tak explicitně podaný obraz celistvé, tedy objektivněji viděné kritické osobnosti. To se jistě zračí také ve statích v Akordu – poslední jsou z let 1947–48 – a pak následuje dlouhé publikační mlčení (M. Dvořák učil až na třebíčském gymnáziu a jeho reformních pokračovatelích až do svého předčasného penzionování r. 1958, tedy do 57 let). Potom je tu výtrysk jeho aktivity od druhé poloviny 60. let a také na ní je vidět, jak byl k nové době a jejímu vývoji flexibilní a citlivý, jak cítil blížící se krizi toho, proti čemu se stavěl: v každém případě měl velký smysl pro ideové proměny doby a dovedl vycítit její skutečné směřování, viděl takříkajíc za kulisy, rozhodně nebyl naivní a dobře vyhmátl niterné pohnutky aktérů všechny těchto posunů a událostí, jejich skutečné názory a záměry. Tím se stal lepším znalcem 60. let 20. století než samy jejich vůdčí osobnosti. Viděl tu především šanci pro svůj katolický názor, který mohl – za jistým závojem slov – znovu vstoupit do hry estetické i politické: to je patrné v rozsáhlejších esejích i drobnějších textech Několik znamení času, Inflace slov v našem věku, Navštívenka, Člověk budoucnosti, Architektura naší doby i Věci, jež souvisí (1967–1969) publikované postupně ve sborníku K. Bednáře a J. Otradovicové Pevný bod (1967), v Černého Sborníku pětadvacíti (1969) nebo v Hostovi do domu (1969).

M. Dvořák dokáže najít a využít dobové české publicistické odezvy tzv. západní filozofie a sociologie v souvislosti s protrahovanou krizí technologické civilizace a vhodně a nenásilně je zakomponovat do svých pevných představ a hodnotového celku. Rozhodně jeho hlas bylo slyšet i na konci 60. let a byl to hlas, který neměl chybět, neboť tvoří důležitý názorový bod – stejně jako předtím. V tom je myslím i hodnota tohoto dobře komponovaného svazku.