Studia Carpato-Ruthenorum 2009. Штудії з карпаторусиністікы. Ед. Кветослава Копорова. Пряшівска універзіта в Пряшові. Инштітут русиньского языка і културы‚ Пряшів 2009.

Rusínská problematika vzrušuje v takříkajíc v přívalových vlnách, a to vždy ve spojitosti s politickými změnami, jak tomu bývá v případě národních hnutí i jinde, včetně národů slovanských – Ukrajinců, Bělorusů apod. – léta 1905, 1918, 1945, 1968, 1989 vždy v tomto pohybu něco znamenala. Úsilí Rusínů o emancipaci pokračuje a boj není dobojován – jsou na to různé názory, často zcela nesmiřitelné. Zájem o Rusíny a rusínskou tematiku má různé důvody: odborný zájem obecně historický, literárněhistorický či jazykovědný, snaha o národní obrození a rusínský revival, ale také různé politické a ideologické, státní a mocenské zájmy. Domnívám se, že i každý z autorů přítomných studií v tomto svazku, který vydal Ústav rusínského jazyka a kultury na Prešovské univerzitě, má k tomuto bádání jiné důvody, což je dáno různými životními drahami, badatelskými profily, politickými názory i zájmy zemí jejich původu: ale všechny spojuje zájem odborný, znalost tohoto okruhu a jeho různých aspektů. Obtížné je nicméně odpovědět na otázku, nakolik je úsilí současných Rusínů úspěšné. Ale již fungování rusínské komunity a kulturní a vědecké zázemí, jež se aktivizuje, svědčí o mnohém. V současné době se rusínština vyučuje na území Polska, Slovenska, Maďarska, Ukrajiny, Srbska a Chorvatska, na univerzitách v Krakově, Novém Sadu a Nyíregyháze a na Prešovské univerzitě. V roce 2010 pořádá Ústav rusínského jazyka a kultury jako součást Prešovské univerzity první ročník letní školy rusínského jazyka a kultury.

Přítomný sborník obsahuje referáty z vědeckých seminářů karpatorusinistiky, jejímiž autory jsou Pavel Robert Magočij, který pojednává o areálu Karpatské Rusi, Stanislav Konečný s fundovanou studií o Rusínech na Slovensku ve 20. století s využitím analýzy dobové hospodářské a politické situace až do současnosti, Kirill Ševčenko s česky psanou studií Kulturní a národnostní politika Prahy v Podkarpatské Rusi v 1920 letech (myslí se tím asi ve 20. letech 20. století) a charakterizuje ji – nejsem si zdaleka jist, zda přesně – jako proukrajinskou, protirusínskou a protiruskou, jako nedodržování slibů. Vůbec se v podstatě ze všech studií zdá, že nejhůře s Rusíny zacházela tzv. Praha (již tato stylizace – neboť šlo jistě o politiku suverénní Československé republiky – je hodnotově průkazná; stačí se podívat, kdo synekdochu „Praha“ v minulosti a při jaké příležitosti používal). Podobně je laděný článek Ewy Michny (Kraków) o tzv. případu karpatských Rusínů včetně složité etnogeneze a období tzv. komunismu, jenž je charakterizován jako rusínská tragédie. Michael Moser (Vídeň) se zabývá Gramatikou ruského jazyka Ivana Paňkevyče a haličskou ukrajinštinou v Podkarpatsku: je to studie psaná s německou pečlivostí, kde vedle všudypřítomných srovnávacích tabulek nechybějí ani rozbory jednotlivých aspektů gramatiky, ani ideologické vidění. Valerij Padjak z karpatistického centra v Užhorodě sleduje status rusínské národnosti v kontextu současného společenského hnutí v Podkarpatské Rusi.

Sborník je podle mého názoru podstatným souborem kompetentních studií, ale mám pocit, že tu chybí více pochybností, otázek a polemik, když už rusínský problém je, jak je všeobecně známo, kontroverzní, nejednoznačný. To by si ovšem vyžadovalo široké srovnávací bádání areálového typu, shrnutí sporných otázek, postup ze všech stran sine ira et studio a aktualizaci v současném rusínském národním hnutí i reflexi nové doby v jazyce, v tendencích společenských, politických, jazykových a literárních. Středoevropská slavistika zejména a slavistika jako taková by se rozhodně měla tímto problémem mnohem více zabývat a zařadit otázky rusínského jazyka a literatury a rusínského geopolitického areálu do svých výukových programů východoslovanského i středoevropského areálu.